logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EUGEN BANAUCH

"Ein Feschak", pomyslila si Käthe..."

"'Ein Feschak', pomyslila si Käthe, jeho věk se jí zdálo nesnadno určit, ale mohlo mu být něco přes padesát. Vyzařovala z něho nicméně osobitá energie, která si na okolních objektech a subjektech, a to včetně Käthe, do jisté míry vynucovala nějakou odezvu. Měl příjemný, trochu tichý hlas, úsporná gesta a chování, vyznačující se nenucenou laskavostí. Bylo však cosi v pohledu jeho bdělých, velmi tmavých očí, co se zdálo nepřipouštět nijaký odpor. "Sie sind Pianistin. Geben Sie auch Klavierstunden?" (tj. "Jste pianistka. Dáváte i hodiny hry na klavír?" - pozn. překl.) - "Ich unterrichte - bis jetzt - am Konservatorium, außerdem habe ich einen großen Kreis von Privatschülern, die ich leider bis auf weiteres wurde aufgeben müssen. Ich hoffe hier in Gratzen einige Schüler zu gewinnen." (tj. "Učila jsem - až dosud - na konzervatoři, kromě toho jsem měla velký okruh soukromých žáků, kterých jsem se bohužel až na další musela vzdát. Doufám, že tu v Nových Hradech nějaké žáky získám." - pozn. překl.) - "Vielleicht haben Sie Lust," (tj. "Snad by Vás potěšilo," pozn. překl.). řekl hrabě, "uns im Schloss zu besuchen, sobald Sie hier Fuß gefasst haben. Sie können unseren Ehrbar-Flügel ausprobieren. Außerdem habe ich ein Sorgenkind, einen etwas unausgelasteten Sohn, schon weit über Zwanzig, dem es nicht schaden könnte, ein wenig Klavierspielen zu lernen. Ob er ein notwendiges Minimum an Talent hat, kann ich nicht beurteilen. Vielleicht ist er völlig unmusikalisch... " (tj. "nás v zámku navštívit, jakmile se tu usadíte. Mohla byste vyzkoušet náš klavír značky Ehrbar. Kromě toho mám problémové dítě, poměrně nevytíženého syna, už daleko přes dvacet starého, kterému by nemohlo škodit, aby se naučil trochu hrát na klavír. Zda má alespoň nějaké nezbytné minimum talentu, nedokážu posoudit. Možná je naprosto nemuzikální... ". - pozn. překl.) "Man müßte es nur versuchen," (tj. "To by stačilo vyzkoušet," - pozn. překl.) odpověděla Käthe."Ich kenne kaum einen Menschen, der wirklich unmusikalisch ist... " (tj. "Sotva znám nějakého člověka, který je skutečně nemuzikální...." - pozn. překl.)

Tento krátký rozhovor o hudbě je do češtiny přeloženým výňatkem z románu, jehož rozsah obnáší 576 stran a jenž se dočkal poměrně rozsáhlého rozboru v digitálně dostupné německy psané diplomové práci Jitky Mrázové, kterou se prezentovala roku 2011 na katedře germanistiky Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Celý titul jejího elaborátu zní Das Zusammenleben der tschechisch- und deutschsprachigen Bevölkerung von Nové Hrady/Gratzen in den 30er Jahren des 20. Jahrhunderts sowie während des Zweiten Weltkriegs und die Problematik des Transfers der deutschsprachigen Bevölkerung. Darstellung in historischen Quellen, in Erinnerungen von Zeitzeugen und in der Belletristik (am Beispiel vom Roman Eugen Baunachs Gratzen oder Die Angst vor dem eigenen Keller, Weitra 2008) /Soužití česky a německy mluvícího obyvatelstva Nových Hradů ve třicátých letech 20. století, v průběhu 2. světové války a problematika odsunu německého obyvatelstva v historických pramenech, vzpomínkách pamětníků a v beletrii (na příkladu románu Eugena Baunacha Gratzen oder Die Angst vor dem eigenen Keller, Weitra 2008). Poněvadž ve výčtu jeho pramenů nechybí ani internetový soubor Kohoutí kříž, čerpám i já přiznaně z jeho vývodů. Autor románu, jehož titul přímo odkazuje na Nové Hrady a který vyšel ve Weitře nákladem Bibliothek der Provinz (Verlag für Literatur, Kunst und Musikalien), se narodil v roce 1938 ve Vídni, vystudoval tam germanistiku a hudební vědu a v časopise "Neue Wege" (vycházel v rakouské metropoli v letech 1945-1984) uveřejnil své první příspěvky. Působil v oboru užité grafiky, jako obchodní úředník, námořník, galerista, osobní tajemník proslulého fantaskního malíře Ernsta Fuchse (1930-2015), časopisecký a rozhlasový recenzent, komparzista vídeňského Volkstheatru, prefekt přípravného učebního kurzu pro cizince v Mödlingu, zaměstnanec vídeňských městských knihoven, hráč na tubu a v letech 1976-1998 jako učitel hudby na dolnorakouských gymnáziích. V roce 2001 publikoval už před svou "novohradskou" románovou prvotinou studii o hudebních strukturách literárního díla Heimita von Doderera (1896-1966). I jeho sedmidílný vlastní román o Nových Hradech, věnovaný autorovým dětem a vnukům, je "hudebně" strukturován tituly pasáží jako "Andante con moto, Lento, Tempo I.. L'istesso tempo, Moderato, Parlando, Agitato, Tranquillo, Recitando, Quasi una intrada, Quasi una fantasia, Accelerando, Presto, Allegretto, Menuetto, Trio, Un poco vivace, Morenso, Fugato, Sempre pianissimo, Rubato, Largo". Dá se přitom označit za dílo autobiografické, poněvadž stejně jako ona Käthe Tümmler-Mannhoffová s blonďatým synkem Alwinem i on strávil se svou matkou jako malý chlapec poslední léta druhé světové války v tehdy "říšských" Nových Hradech a tak i postavy románu mají podle spisovatelova vlastního vyjádření "ein solides fundamentum". Vypravěčem děje je jeden Alwinův, tj. vlastně autorův přítel, požádaný údajně o sepsání románu na bázi Alwinových podkladů. Historický dějový rámec přitom sahá od předválečných časů až do devadesátých let dvacátého století. Pětiletý Alwin přichází s matkou roku 1944 po bombardování Vídně do jihočeského městečka a poznává jeho historii i obyvatele, až na výjimky jazykově vládnoucí jen německou mateřštinou. Zažívá tu bestiální zásah trestného komanda SS i příchod Rudé armády, následné vysídlení německého obyvatelstva a poslední dny rodiny Buquoyovy, panující tu od pobělohorských časů. Autor se nevyhýbá popisu negativních rysů nacistické totality a problematických pokusů hraběcí rodiny vyrovnat se s nimi. Sympatie pro posledního novohradského zámeckého pána, který zahynul v komunistickém vězení na Mírově roku 1952 (prvorozený syn Ferdinand /1915-1986/ se stal jeho nástupcem v historické posloupnosti hlavy rodiny, Ferdinandův syn Michael /*1941 v Praze/ po něm jako 17. "Comte de Buquoy") jsou sice nezastřené, líčení jeho historických "kompromisů" však rovněž. Jsou tu celkem podrobně zmíněny i Buquoyovy pletky s Henleinovou SdP, účast 3 Buquoyových synů ve válce, strach z Rusů i Čechů, ale i celkem pochopitelné přesvědčení Buquoyů, že jsou znovu občany znovuobnoveného státu, na jehož území působili po staletí. Proces s hrabětem se v Českých Budějovicích táhl po dva roky a skončil 23. ledna 1948 osvobozením obžalovaného. Měl přitom možnost opustit republiku, rozhodl se však zůstat a byl "poúnorovým" režimem odsouzen ke 13 letům nucených prací. Zemřel ovšem po 4 letech od vynesení rozsudku (choť Marie Valerie, roz. Kinská, ho v Bavorsku přežila o 11 let). Nevím, jakým hudebním symbolem vyjádřit, co se s tolikero lidmi, s tolikero rody opuštěným Novohradskem stalo po roce 1945. Možná to vyjadřuje románový podtitul "oder Die Angst vor dem eigenen Keller", tj. "neboli Strach před vlastním sklepem". Tolik se vlastně v podzemí nevyznám, prý patří podle zákona státu. Komupak, Bože můj, náleží literatura? A komupak hudba?

- - - - -
* Vídeň (A) / Nové Hrady

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka jeho knihy (Verlag Bibliothek der Provinz, 2008)
Konrad Henlein (vlevo) a hrabě Karl Georg Buquoy v Nových Hradech roku 1938

zobrazit všechny přílohy

TOPlist