logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GUSTAV CHALUPA

Náčrt vlastního životopisu

Můj budějovický život pokládám za Vám známý (v originále "meine Budweiser vita setze ich als bekannt voraus", psáno pro budějovické německé spolurodáky - pozn. překl.): gymnázium v Klaudiho ulici (Klaudigasse, dnes Jeronýmova ulice, já tam navštěvoval v letech 1959-1963 tzv. Pedagogický institut - pozn. překl.) resp. v České ulici (Böhmgasse, ta si svůj název, svědčící o městě jinak německém, kupodivu uchovala, v tamní škole při někdejším solním skladě jsem kdysi téměř rok učil - pozn. překl.), klukoviny na zlost našim profesorům "Caesarovi", Klausalovi, Kollmannovi, Vojtovi, Wilderovi a Herzovi (oba posledně jmenovaní jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Náš obvyklý sraz: Německý dům (po válce zván Stalinův, Armádní, Městský kulturní (Slavia) - pozn. překl.). Přes léta v Turnverein, Wandervogel, VdJ, HJ až do odvedení k válečnému námořnictvu (Kriegsmarine): Nordsee a Ostsee na Z 35 (Z je zkratka pro "Zestörer", tj. torpédoborec - pozn. překl.), z fronty na řece Odře (v originále "Oderfront" - pozn. překl.) na loď EL 1000, plně naloženou raněnými a uprchlíky, do britského zajetí ve Šlesvicku-Holštýnsku (Schleswig-Holstein): separace podle krajanské příslušnosti, jako sudetský Němec jsem se setkal v barácích s mnoha Budějovickými, přes varování návrat domů do vlasti, poněvadž při nedostatku informací nebyly rozpoznány hrůzné činy našich českých sousedů jako systém, v říjnu roku 1945 umístěn "jako válečný zajatec československé armády" do zajateckého tábora v pražském Motole ("den Entlassungsschein der Briten können Sie sich..." - tj. "tím propouštěcím papírem od Britů si můžete..." - pozn. překl.), krátce před Vánocemi 1945 z Prahy s přeplněnými výlohami do hladovějící, mrznoucí Vídně v sešmaťhaných vojenských botách (do jižních Čech dovezl Chalupu k útěku přes hranice schovaného v nákladu brambor jeho český zaměstnavatel, který si ho z tábor "půjčoval na práci" - pozn. překl.) přes Smrčinu (Hochficht) u Zvonkové (Glöckelberg), kde jsme kdysi lyžovávali v přátelském kruhu.
Můj otec našel smrt v českém koncentráku ("zajišťovací tábor Linecké předměstí České Budějovice"), moje matka vyhnána do neznáma, velká budějovická rodina vymazána ze života a o všechno oloupena. Na vídeňské univerzitě jsem si udělal dodatečně maturitu, matka byla prostřednictvím Červeného kříže nalezena v Bavorsku, spolu jsme táhli jako fotografové ode vsi ke vsi, znovuvybudovali měšťanskou existenci, mistrovská zkouška pro povolání fotografa (tovaryšskou zkoušku jsem už získal v otcově budějovickém ateliéru), plánovaného studia jsem se musel ovšem vzdát a od fotografické profese mne vedla tvrdá cesta přes Oberösterreichische Nachrichten (list v Rakousku dodnes vycházející - pozn. překl.) do rozhlasu a televize, jako zahraničního dopisovatele pak do Varšavy, Moskvy, Bělehradu a Prahy, kde jsem se, někdejší válečný zajatec, nyní jako rakouský občan hostem při státních recepcích na Hradčanech třeba albánského diktátora Envera Hodži drze ptal po svém vízu, které jsem ovšem "ihned" - o pět let později - dostal (nemělo by upadnout v zapomenutí, že stalinista Hodža v roce 1968 vystoupil z Varšavské smlouvy na protest proti vstupu jejích vojsk do Československa - pozn. překl.)! Jako korespondent pro jihovýchodní Evropu se sídlem v Bělehradě cesty kolem snad poloviny světa, komentáře, reportáže, zprávy pro RIAS Berlin (zkratka pro "Rundfunk im amerikanischen Sektor", rozhlasová stanice, založená americkou vojenskou správou v rozděleném Berlíně, měla do roku 1992 i televizní vysílání - pozn. překl.), ORF (Österreichischer Rundfunk), ARD (Arbeitsgemeinschaft der öffentlich-rechtlichen Rundfunkanstalten der Bundesrepublik Deutschland), ZDF (Zweites Deutsches Fernsehen), SRG (Schweizerische Radio- ind Fernsehgesellschaft), BBC (Britisch Broadcasting Company), tucet celovečerních televizních filmů jako "Titos fünf Nationen" (tj. "Titových pět národů" - pozn. překl.), "Exodus der Siebenbürger Sachsen" (tj. "Exodus sedmihradských Němců" - pozn. překl.), "Schwaben aus Ceausescus kommunistischen Rumänien" (tj. "Němci z Ceausescova komunistického Rumunska" - pozn. překl.) či "Katholische Jugend in Kroatien" (tj. "Katolická mládež v Chorvatsku" - pozn. překl.), neustále sledován tajnými službami; knihy: "Unbekannter Nachbar Jugoslawien" (tj. "Jugoslávie - neznámý soused" - pozn. překl.), "Sind Journalisten Freiwild?" (tj. "Jsou novináři nehájenou zvěří?" - pozn. překl.) - za válek v prostoru bývalé Jugoslávie - krátce napínavý, často vyčerpávající a nebezpečný novinářský život, nemožný bez podpory mé ženy Margit; interviewy s Titem, Násirem, Ulbrichtem, Willy Brandtem, kosovskými bojovníky za svobodu, srbskými generály, odhalenými později jako váleční zločinci, a stále znovu a znovu hrůzy a ohavnosti válek a vyhnání, nekonečných proudů uprchlíků atd.; během bombardování Bělehradu ze strany NATO byla má dopisovatelská kancelář přemístěna do Vídně, kde jsem teprve celá léta po dosažení penzijního věku odešel "in Unruhestand" (slovní hříčka "na neodpočinek". Teď se vracím psaním do "Sudetenpost" (list sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku - pozn. překl.) ke svým kořenům, k "holocaustu" na nás Němcích, zosnovanému vrahem národů Benešem (v originále "zum 'Holocaust' an uns Sudetendeutschen, angezettelt vom Völkermörder Benes" - pozn. překl.). Mí vnuci vědí o té nevýslovné tragédii a našem odkazu, takže to pražské zamlčování a zapomínání je pouhou iluzí pachatelů a podvodníků a naše naděje ve vítězství rozumu nepřestává trvat (v originále "unsere Hoffnung auf Einsicht bestehen bleibt" - pozn. překl.).


Hoam!, 2010, č. 2, s. 71-72

P.S. Margarethe Hampelová z budějovické rodiny Stegmannovy připojuje k tomuto textu, který autor dodal ke svým pětaosmdesátinám na její prosbu, výčet Chalupových rakouských a německých ocenění a dodává pak: My německy mluvící Budějovičané (Budweiser) jsme hrdi na tohoto syna našeho domovského města, přejeme mu ještě mnoho let při dobrém zdraví a věříme, že si budeme moci přečíst z jeho pera ještě mnoho dalších příspěvků v "Sudetenpost" i jinde.

Pravdu je nutno hledat

Živá diskuse charakterizovala průběh večerního kulatého stolu na téma "60 let od vyhnání - čas pro pravdu" v domě nazvaném "Haus der Heimat" (tj. "Dům vlasti", "Dům domova" by byla tautologie - pozn. překl.) ve Vídni. Moderátor večera Hans Steinhauer měl po zevrubném úvodu Ing. Reinera Elsingera (v č. 21 Sudetenpost zveřejnil autor textu iniciálami svého jména signovanou tiskovou opravu, v níž je původně jako úvodní mluvčí jmenovaný Dr. Walter Heginger nahrazen skutečně tam na počátku celé diskuse hovořícím Ing. Elsingerem - pozn. překl.), který mimo jiné kritizoval i v rakouských médiích převažující české stereotypy a Prahou znovu a znovu předkládané historické slátaniny k vyhnání tři a půl milionu sudetských Němců, celkem lehkou práci udržet diskusi v rámci daného tématu. "Kvalifikovaná genocida (v originále 'Völkermord' - pozn. překl.) je nepromlčitelným zločinem", ujistil Elsinger (původně tu Chalupa píše "Heginger" - pozn. překl.) a poukázal i na to, že vysídlení celé jedné třetiny československého státního území je spojeno s hmotnou loupeží v hodnotě 27,8 miliard amerických dolarů, tj. asi dvojnásobku celkového objemu někdejší pomocné akce poválečného Marshallova plánu čtrnácti evropským státům. Skutečnost, že z této "loupeže století" nezůstalo nic a Praha dnes dokonce očekává od Evropské unie pomoc ve prospěch jakéhosi "vyrovnání", které musí být koneckonců spolufinancováno námi vyhnanci, ukazuje jen nedostatek právního vědomí v Evropské unii převládající. "Nechat témata otevřena" žádal vytyčit jako "náš přední úkol" poslanec za stranu Svobodných demokratů (FPÖ) Rosenkranz. Navíc by měli ti rakouští politici, kteří nezabránili svým vetem přijetí České republiky (v originále "CSR"! - pozn. překl.) do unie, dodržet alespoň nyní daný slib, že "požadavky sudetských Němců se dají vlídným jednáním (v originále 'mit Konzilianz' - pozn. překl.) snáze prosadit". Sama Evropská unie se ostatně proviňuje "proti vlastním pravidlům sobě daným" tím, že trpí existenci Benešových dekretů (rozuměj jako součásti právního řádu svého nového člena - pozn. překl.). K tomu uvedl někdejší šéfredaktor "Die Presse" (asi nejrenomovanější vídeňský list vůbec - pozn. překl.) Andreas Unterberger (spolu s Juliem Kainzem mj. i autor pamětní publikace "150 Jahre 'Die Presse', vyšlé ve Vídni roku 1998 - pozn. překl.), že "právo je jenom tím, co se dá prosadit u soudu" - tedy hledisko ryze praktické s ohledem na tři evropské soudní výroky ze Štrasburku (Strasbourg), Bruselu i Haagu (Den Haag), které jak známo vyzněly bez jakéhokoli politického zadání. Poukaz Unterbergerův na jihoafrickou "komisi pravdy", kde šlo o hledání a "nalezení" pravdy a nikoli jen o právní nároky, vrhá pozoruhodné světlo právě na úpadek středoevropského právního vědomí. Také páter Norbert Schlegel, vizitátor pro duchovní péči o sudetské Němce, se upřímně vyznal z dojmu, že se mnohdy cítí opuštěn vedoucími osobnostmi katolické církve a připomněl závěr biskupské konference, "odpustili jsme a očekáváme odpuštění". I český prezident Václav Havel, který v roce 1990 vyhnání sudetských Němců odsoudil, zakormidloval jak známo horlivě nazpátek, což vzhledem k pozici rudozelené vlády v Berlíně, která zachází s patnácti miliony vyhnanců jako s okrajovými existencemi, nijak neudivuje. Už proto, že kancléř Schröder (roku 2005 se stala jeho nástupkyní Angela Merkelová z opačného politického tábora - pozn. překl.) na otázku někdejšího českého premiéra Špidly, zda se od něho očekává nějaké gesto, pokrčil pouze rameny se slovy: "Když myslíte..." Bez rozpaků vystoupil později český mluvčí vůči požadavku "vzájemného sblížení stanovisek" (v originále "aufeinander zuzugehen" - pozn. překl.) s floskulí "Wahrheit muß man finden"(tj. "Pravdu je nutno hledat"). Jak česká strana chápe cestu k pravdě - nadhodil jeden z účastníků diskuse - ukazují její média, v nichž se rakouská místní jména uvádějí často jen v české podobě, jako třeba Vídeň či Solnohrady (to jsem snad naposledy četl jen u Jaroslava Haška - pozn. překl.), v Korutanech pak v podobě jen slovinské a dokonce i pro hlavní město spolkové země Burgenland Eisenstadt jen chorvatské Železnik (tady už jde o naprostý úlet diskutujícího, poněvadž takový případ musel být naopak v českých médiích, citujících většinou naopak německy z německých zdrojů, něčím naprosto výjimečným - pozn. překl.)! Zrcadlí se v tom snad stále ještě blouznění Edvarda Beneše o slovanském koridoru Rakouskem? Jiný z diskutujících připomněl Masarykův veřejný požadavek z roku 1912 německy údajně znějící takto: "Sudetendeutsche sind wie Unkraut im (tschechischen) Garten, sie gehören herausgesrissen und hinausgeworfen!" (tj. "Sudetští Němci jsou jako plevel v zahradě, který je třeba vytrhat a vyhodit!" - český originál citace se nám ovšem ani z internetu nepodařilo doložit - pozn. překl.) Poukaz vedoucího pražské kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení Petera Bartona na to, jak se v českých školách o vyhnání stále referuje a jak je téma i v tisku rostoucí měrou chápáno, nevystavil chvatnému přikrašlování vídeňské vlády nijak dobré vysvědčení. Ne naposledy ani to, jak se o vyhnání milionů Starorakušanů téměř neučí v rakouských školách, kde se dává přednost pražským lžím, pomluvám a historickým konstrukcím. Skutečnost, že v diskusi, už vzhledem k pokročilé hodině, přišly zkrátka zásluhy vyhnanců o poválečnou výstavbu Rakouska a jejich bezvýhradné přihlášení se právě k němu, by měla být přece jen připomenuta.


Sudetenpost, 2006, č. 19, s. 3

P.S. Text je převzat z jubilejního čísla oficiálního orgánu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ - Sudetendeutsche Landsmannschaft in Österreich), věnovaného 50. výročí vzniku tohoto vídeňského čtrnáctideníku vyhnanců. Jeho autor setrvává v pozici svědka diskuse, kterou bez vlastního komentáře zaznamenává včetně často i emocionálně afektovaných protičeských averzí, přičemž titulek ne bez jisté dávky sarkasmu přejímá floskuli české strany o nutnosti "hledání pravdy".

Gustav Chalupa, který byl, alespoň podle jednoho článku Lidových novin z října 2006 "takovým žurnalistickým pojmem, jaký představuje v Česku například Egon Erwin Kisch", se narodil v Českých Budějovicích 9. února 1925. Jak vzpomíná nepodepsaný autor z okruhu jeho přátel v jubilejním článku k jeho pětasedmdesátinám v měsíčníku "Hoam!": "Na jednom letním táboře mladých v Josefodole (Josefsthal) pod Smrčinou (Hochficht) pořád jako benjamínek pajdal někde vzadu a byl okřikován jen k formulování táborových zpráv. To byl vlastně počátek jeho nástupu do Budweiser Zeitung." Na to, co následovalo, vzpomíná už postižený v rozhovoru s Markem Kerlesem pro Lidové noviny "výbornou češtinou" sám: "Pocházím z rodiny budějovických Němců a jako každý budějovický Němec jsem proto dostal za války povolávací rozkaz, v mém případě k námořnictvu." Až do konce svého bojového nasazení sloužil pak Chalupa jako námořník na Baltu, odkud se po kapitulaci Německa dostal do zajateckého tábora v Holštýnsku, spravovaného Brity. "Učil jsem tam sudetské Němce česky. Oni věřili, že až se vrátí domů, bude se jim čeština hodit." Když si tři britští důstojníci původem z Čech všimli jeho jazykových schopností, požádali ho, aby jim jako překladatel pomáhal vyhledávat zajatce s českými kořeny, kteří mohli být pak repatriováni domů. Tam je ovšem v mnoha případech čekal tak jako tak "odsun". "Chalupovi nebyli žádní nacisté. To mohu potvrdit," říká Alena Trägerová, bývalá členka českobudějovické rady města za sociální demokracii, která v jihočeské metropoli s mladým Gustavem chodila před válkou do školy. Přesto právě Chalupův otec, majitel známého zdejšího fotoateliéru, zahynul ve sběrném táboře pro budějovické Němce na Lineckém předměstí (Linzer Vorstadt) při Malém jezu přes řeku Malši (Maltsch). I syn byl z britského zajetí propuštěn jen do podobného lágru u Prahy, než se v prosinci 1945 ocitl v Rakousku. "Jeli jsme vlakem z Německa přes Plzeň do Prahy," vzpomíná na konec britského zajetí, z něhož cestoval vybaven tzv. propouštěcím listem. "Ve vagonech seděli ti zajatci, kteří byli oficiálně propuštěni, a mohli tedy jet domů." Jenže mezi Prahou a Plzní zastavili vlak čeští vojáci a všem nařídili vystoupit. "Dostal jsem se znovu jako zajatec do sběrného tábora v Praze-Motole." Už přestal věřit na návrat do rodných Budějovic. Dva měsíce rozvážel brambory u člověka, který si německé zajatce půjčoval ze sběrného tábora na práci a platil za ně jako za pracovní sílu. To on nakonec právě pomohl Chalupovi v útěku do Rakouska. "Odvezl mě z Prahy na jih mezi bramborami a já pak přešel hranici," říká Chalupa v rozhovoru pro Lidové noviny. Ve Vídni se jako student živil prací, aby nakonec za velkých strádání v rakouských "letech hladu" (jeho budějovičtí kamarádi Rudi Fenzl, Hanni Westen, Wolfi Hrouda, Heini Hauschka a mnozí jiní tam na tom byli spolu s ním stejně) složil konečně kýženou maturitní zkoušku. Našel v Bavorsku svou vyhnáním jako ostatní Němci z rodných míst postiženou matku a jako vyučený fotograf s ní začal provozovat to, co pochytil vlastně už v někdejší rodinné firmě. Od fotografování vedla cesta k psanému slovu a žurnalistice, která ho už v polovině padesátých let přivedla zpátky do Čech v roli zahraničního korespondenta z Prahy. Následně působil i ve Varšavě a v Bělehradě. Jeho zpravodajskou hvězdnou hodinou byla reportáž "naživo" z obsazení pražského rozhlasu za sovětské invaze v srpnu 1968 a zachycení ledové atmosféry při podpisu česko-německé smlouvy z roku 1996. Ve Westdeutsche Rundfunk se proslavil jako autor vůbec prvního celovečerního barevného televizního filmu pod touto značkou. Je uznávaným specialistou na balkánskou problematiku z hlediska politického zpravodajství, jak o tom svědčí jeho kniha z roku 2006 "Krieg und Medien auf dem Balkan: sind Journalisten Freiwild?", která vyšla v Cáchách (Aachen) nákladem Karin Fischerové. Už při setkání budějovických německých krajanů ve Freilassingu v roce 2000 přednesl referát na téma "10 let války v prostoru bývalé Jugoslávie". Ve volném čase se Gustav Chalupa, který žil v Badenu blízko Vídně, po léta zabýval shromažďování dokumentace o událostech roku 1938 v rodných Budějovicích a o zločinech, spojených s vyhnáním německého obyvatelstva odtud po druhé světové válce. Za svou novinářskou práci byl vyznamenán Spolkovým záslužným křížem I. třídy, Zlatým čestným odznakem Rakouské republiky, Řádem za zásluhy německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko a posléze Zlatým čestným křížem Rakouské republiky za vědu a umění (2001). Když rozhlasové stanice SFB, ORB a MDR vysílaly 22. března 2000 pořad, věnovaný jeho osobnosti, zněl jeho jednoslovný název prostě: "Chalupa". Zemřel 5. září 2010 v Badenu.

- - - - -
* České Budějovice / hora Smrčina / † † † Baden (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve školním roce 1936/37 jej nacházíme mezi studenty primy českého reálného gymnázia v Českých Budějovicích, o rok později pak v sekundě reálky německé
Českobudějovická policejní přihláška z doby protektorátu
Na starém snímku v uniformě
německého válečného námořnictva

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist