JOSEF GRUNDLER
Maminko, kup mi koníčka...
"Mamatschi, schenke mir ein Pferdchen"
Zní titul té vysoce oblíbené písně, jejíž slova napsal Franz Xaver Kappus (*17. května v tehdy uherském, dnes rumunském Temešváru jako banátský Němec, stal se důstojníkem a literátem, † ve východním Berlíně, kde po válce založil sovětskou okupační správou schválenou Liberálně demokratickou stranu Německa /LDPD/ 9. října 1966, z jeho díla lze uvést i soubor dopisů, které mu jako mladému básníkovi napsal v letech 1902-1908 Rainer Maria Rilke /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže/, blíže o Kappusovi viz Wikipedia), hudbu pak Oskar Schima (*4. června 1894 ve Vídni, †14. října 1966 ve Vídni, rakouský hudební skladatel). Píseň "v lidovém tónu" i v češtině jako "Maminko, kup mi koníčka" notoricky známá ve verzi harmonikáře Fandy Mrázka, doslova šlágru padesátých let, který ovšem "staropražsky" vulgárně zkresluje sentimentální Schimovou "vídeňskou" notou výrazně ještě zesílený tesklivý tón Kappusova příběhu chlapce, který nechtěl koně z bílého marcipánu ani ze dřeva jako vánoční dar, ale dostalo se mu po letech černého pohřebního čtyřspřeží s rakví zesnulé maminky: "Koníček, to byl můj sen, pohřební koně já nechtěl jsem..." Pro Supraphon nazpíval původní sentimentální verzi, jakkoli také nezcela věrnou originálu, 18. prosince 1953 ve studiu "Domovina" Oldřich Kovář. Těm, kdo za války čekal daleko krutější konec mladého života než splnění jakýchkoli i nejčernějších snů, ji roku 1942 (roku 1941 ji na gramofonovou desku nazpívala kabaretní hvězda Mimi Thoma /1909-1968/ a ze záznamu je píseň v jejím podání známa jako součást soundtracku světově známého Spielbergova filmu "Schindlerův seznam") ještě před stalingradskou porážkou zpíval v dněpropetrovském lazaretu (od roku 2016 je dnes ukrajinské město, nyní opět ve válce, přejmenováno na Dnipro) Josef Grundler jako své první, později na mnoha místech pro raněné vojáky wehrmachtu opakované vystoupení. Zde pokus o věrnější český překlad původního Kappusova lyrického textu:
|
Es war einmal ein kleines Bübchen Das bettelte so wunder süß Mamatschi schenke mir ein Pferdchen Ein Pferdchen wär mein Paradies Darauf bekam der kleine Mann Ein Schimmelpaar aus Marzipan Die sieht er an, er weint und spricht Solche Pferde wollt ich nicht Mamatschi, schenke mir ein Pferdchen Ein Pferdchen wär mein Paradies Mamatschi, solche Pferde wollt ich nicht Die Zeit verging, der Knabe wünschte Vom Weihnachtsmann nichts als ein Pferd Da kam das Christkind eingeflogen Und schenkte ihm was er begehrt Auf einem Tische stehen stolz Vier Pferde aus lackiertem Holz Die sieht er an, er weint und spricht Solche Pferde wollt ich nicht Mamatschi, schenke mir ein Pferdchen Ein Pferdchen wär mein Paradies Mamatschi, solche Pferde wollt ich nicht Und es vergingen viele Jahre Und aus dem Knaben ward ein Mann Da eines Tages vor dem Tore Da hielt ein herrliches Gespann Vor einer bunten Kutsche standen Vier Pferde, reich geschmückt und schön Die holten ihm sein liebes Mütterlein Da fiel ihm seine Jugend ein Mamatschi, schenke mir ein Pferdchen Ein Pferdchen wär mein Paradies Mamatschi, Trauerpferde wollt ich nicht |
Byl jednou jeden chlapec malý, sladké měl jedno přání jen: "Maminko", byste slýchávali. "koníčka kup mi, toť můj sen." Když potom dostal hoch ten darem šimlíčka, bílý marcipán, plakal a v slzách řekl všem: "Ne, takového nechtěl jsem!" "Maminko, kup mi koníčka. koníček, toť byl můj sen, ne, koně z perníku já ale nechtěl jsem." Čas plynul, také o Vánocích jen koníčka si hoch ten přál. Sám Ježíšek se s nebe snesl aby mu, co chtěl, darem dal. Na stole čtyřspřeží tak stane, ze dřeva, čerstvý černý lak. Chlapec zas v pláči řekne všem: "Takovou hračku nechtěl jsem." "Maminko, kup mi koníčka. koníček, toť byl můj sen, ne, koně ze dřeva já věru nechtěl jsem." A spousta let pak uplynulo a z chlapce stal se zralý muž Před domem čtyřspřeží stanulo a ze dřeva nebylo už. Za ním honosný kočár vidí, ti koně samá paráda maminečku mu mrtvou vezou, co od ní chtěl, mu napadá: "Maminko, kup mi koníčka. koníček, toť byl můj sen, ne, koně před rakví já přece nechtěl jsem." |
|
Glaube und Heimat, 1968, s. 284 |
|
|
In diesem Jahr werde ich sechzig... In diesem Jahr werde ich sechzig Nach ewiger Seligkeit da lechts ich Oh Herr es hat noch Zeit den lange währt die Ewigkeit gib o Herr noch 10 dazu bevor du mir schenkst die ewige Ruh. Den wenn man schon ist siebzig macht man Hoffnung auf die Achtzig Nun wieviel Jahre es auch sind die mir noch beschieden bin ich o Gott dein dankbar Kind stets bereit für deinen Frieden den auf allen Wegen die mich durch Freud und Leid geführt hab dein Walten und deinen Segen oft deutlich schon gespürt. |
Mně letos prý je šedesát... Mně letos prý je šedesát... Věčnosti bych se dožil rád a že máš, Pane, času asi dost asi, dej mi ještě chvilku počkat si na věčnost. O deset let víc dej mně ještě žít, než dopřeješ mi vlídně věčný klid. Když se i sedmdesát přejí, mám dalších deset za naději. Těch pár let sotva ohrozí Tě a já každičký den budu co vděčné Boží dítě na věčnost připraven. Cestou, co dáš mi k mání, byť radosti či žalu čas, Tvou moc a Tvoje požehnání pocítím jistě zas. |
|
Glaube und Heimat, 1983, č. 7, s. 32 |
|
P.S. Větou "Nach meinem Unfall am 30. Oktober 1982." (tj. "Po mé nehodě 30. října 1982.") doprovodil autor těchto pár bez interpunkce v originále psaných veršů, které asi nelze k jeho medailonu nepřipojit s nedokonalým rovněž jako ony českým překladem.
Nahlédnutím do oddací matriky farní obce Bělá nad Radbuzou (Weißensulz) lze zjistit, že příjmení Grundler je tu pomálu a my svatbu zdejšího obchodníka Josefa Grundlera (*4. listopadu 1896 v Bělé nad Radbuzou čp. 199), nemanželského syna Theresie Grundlerové, manželské dcery Michaela Grundlera zřejmě z rodného domu Josefa mladšího čp. 199 (říkalo se mu "Adlmichl-Beppe", tj. "Pepa Adlmichlů", ten dům však už ve městě nenacházíme) a Barbary, roz. Hanslikové z Pavlíkova (německy Pabelsdorf, dnes je Pavlíkov částí obce Třemešné), s Annou, roz. Eckerovou (*3. září 1896 v Bělé nad Radbuzou čp. 69, ani ten dům není k nalezení), dcerou rolníka Georga Eckerta a Marie, roz. Frabschkaové z Doubravy (německy Dobraken), múžeme s velkou pravděpodobností považovat za sňatek jeho rodičů. Josef Grundler přišel na svět 8. července roku 1923 v Bělé nad Radbuzou (i v němčině se píše někdy u místního jména Weißensulz ještě "an der Radbusa") a po vychození obecné a měšťanské školy se vyučil v Chebu (Eger) pekařskému řemeslu. V roce 1942 byl odveden do války k horským myslivcům. Už o Vánocích téhož roku zpíval v Dněpropetrovsku raněným vojákům wehrmachtu píseň "Mamatschi, kauf mir ein Pferdchen". Na jaře roku 1943 už po porážce na Východě byl přeložen do rezervního lazaretu Sankt Maria v dolnosaském městě Bad Pyrmont, kde směl rovněž účinkovat při různých příležitostech. Po propuštění z lazaretu byl povolán do sbormistrovského kurzu pod vedením operního pěvce Kurta Wolinskiho (1908-1980), konaného v Sonthofen v bavorských Alpách. Ještě v roce 1944 zpíval vojákům wehrmachtu v řeckém Korintu. Zpíval ovšem i tehdejším "nepřátelům" na vystoupeních v Rusku, Polsku, Maďarsku či Albánii. V zajateckém lágru Mainz-Kastel ve francouzské okupační zóně vystupoval pro své německé spoluvězně. V letech 1947-1948 byl členem sboru operetní scény Tauberbühne v bádensko-württemberském městě Tauberbischofsheim, která uváděla operety jako "Země úsměvů" od Franze Lehára či "Děvče ze Schwarzwaldu" od Léona Jessela, který jako autor židovského původu byl za nacizmu zakázán a perzekvován. Se svou sestrou Hildegard, žijící později v Milwaukee (USA) zkrášloval po válce množství krajanských akcí a stal se v bádensko-württemberském městě Wertheim dlouholetým předsedou místní organizace sdružení Sudetendeutsche Landsmannschaft. Manželka Stefanie, roz. Meingastová (*1918) rodem ze šumavského Staňkova (Stankau), tam zemřela 15. října 2000. Josef Grundler ji následoval 14. září 2008. Zůstávají po něm čtyři gramofonové desky, které vydal a horlivě inzeroval v krajanských časopisech, dočkal se mnoha ocenění i jako turista a horolezec.
- - - - -
* Bělá nad Radbuzou / † † † Wertheim (BW)
