JOHANNES JAKSCH
S maminkou jsme se rozhodli...
S maminkou jsme se rozhodli, že se zúčastníme pohřbu babičky a dědečka. Nesměli jsme však ani náhodou vstoupit do tehdejšího Československa, protože jsme byli západní Němci. To bylo prostě nelidské. Na hranicích jsme se otočili a zklamaní jsme jeli zpět cirka 600 km do Butzbachu.
J. Šupler, Z novohradské farní vsi Rychnov u Nových Hradů do Kamenné, Konratic a Kondrače (2021), s. 372
Ještě že existuje třeboňský archiv a uchované tu archy sčítání lidu z roku 1921. V našem případě jsou na jednom z nich uchována data tří "aktérů" příběhu, zachyceného textovou ukázkou z knihy, kterou hodláme doložit širší souvislost. Ze zmíněného archu se dočítáme data příslušníků jazykově německé rodiny Postlovy, z níž vzešla i maminka autora z němčiny přeložené vzpomínky Johannese Jaksche (*12. listopadu roku 1945 v Konraticích, †3. července 1995 v Pohl-Göns) Johanna Jakschová, roz. Postlová (* 25. dubna /měsíc je na archu psán "Aprill"/ 1915 na stavení čp. 33 /dnes už zbořeném/ v Konraticích /německy Kainretschlag či Konradschlag, česky také Konrátov, †30. května 1982 v Pohl-Göns). Její rodiče Johanna Postlová (*17. května 1890 v Konraticích) a Leopold Postl (*27. října 1886 v Německém Benešově /Deutsch Beneschau, dnes Benešov nad Černou/, alespoň podle opraveného údaje na archu) směli jako "Rakušané" zůstat doma v Čechách, což podle vnukovy vzpomínky nevyla zas tak veliká výhra. Babiččin syn a Johannesův otec, konratický zedník Johann Jaksch (*28. dubna 1910 ve Vídni, kde otec a pak i on pracoval jako tolik jiných mužů z jižních Čech) zemřel ve věku 85 let po odsunu na Západ v hesenském Butzbachu 3. července roku 1995, jak se dočítáme v krajanském časopisu "Glaube und Heimat", kde za jménem zesnulého (urna s jeho popelem byla uložena na hřbitově v Pohl-Göns, což je místní část hesenského města Butzbach) nacházíme v závorce i jeho rodácké označení "po chalupě", tj. (Valentin aus Konradschlag). Zpráva vyslovuje i soustrast synu Johannesovi a jeho choti Monice, jakož vnuku Holgerovi a jeho ženě Manuele, vnuku Svenovi a sourozencům. Všechno ostatní citujeme ze záslužné knihy Josefa Šuplera (s jeho osobním svolením), jejíž text je doprovázen i cennými snímky.
Další místní rodák...
Josef Šupler
Další místní rodák z rodu Jakschů se jmenuje Johannes. Narodil se Johanně Jakschové (roz. Postlové) a Johannu Jakschovi v domě čp. 33. Osudy rodné vsi sdílel prostřednictvím vyprávění svých rodičů a příbuzných. Ze svého domova byl totiž s rodiči vyhnán v květnu 1946 v necelém roce svého života. Na tomto případu je jasně zřetelná další tvář ragičnosti odsunu - ten rozdělil nejen národy, ale take rodiny. Babička s dědečkem z matčiny strany a sestra matky totiž mohli zůstat doma, protože byli Rakušané, zatímco druhá dcera musela s rodinou svůj domov opustit, protože přijali německou národnost. Po útrapách ve sběrném středisku Kaplitz byli transportováni v dobytčím vagonu do svého nového domova, tj. města Butzbach v němckém Hesensku. Zde Johannesův otec, zkušený konratický zedník, který své dovednosti uplatňoval na stavbách ve Vídni, postavil na tamních poválečných troskách nový rodinný dům, do kterého se již v roce 1949 mohla rodina nastěhovat. Založil stavební firmu, kterou syn Johannes, tehdy už vystudovaný stavební inženýr architekt, převzal. K tomuto vyššímu studio však Johannes vystoupal z řádného vyučení v zednickém řemesle.
Přestože si z Konratic vzhledem ke svému věku nemohl nic pamatovat, pouto k zemi jeho předků přeťato nebylo a stale citil, že je "doma" ještě někde jinde než kde vyrůstal - a to tam, kde se narodil. Poprvé se mohl do svého rodiště podívat v roce 1963. Svůj rodný dům však v Konraticích nenašel, byl zbourán. Vše, co o své vsi slýchal od rodičů, si vzal zub času. Jak sám říká:
Nejhůře snášela pohled na zdemolovanou rodnou hroudu moje maminka.
Malebná prosperující vesnička pod horou Písařka (německy Schreiberberg), kde dříve bydlelo přes 200 obyvatel ve 35 domech, se během komunistické nadvlády stala kdasi za železnou oponou hospodářsky zaostalým, vylidněným, spíše rekreanty navštěvovaným místem, kde vydržela trvale bydlet jen hrstka těch "nejsrdnatějších" lidí. Mnozí z původních obyvatel žalem po svém někdejším domově zemřeli, jini onen hrůzný pohled na zlikvidovaná rodná místa nechtěli už podruhé opakovat. Na totalitní režim v bývalém Československu Hans, jak mu jeho přátelé říkají, vzpomíná s velikým odporem.
Ve svém prastarém domově objevil však hlubší význam. Oprostil se od nesvárů, dávných křivd a předsudků a řekl si, že bude jediným německým rodákem, který se sem vrátí. Na své náklady dokončil stavbu jednoho konratického objektu s výhledem na místo, kde v někdejším prostinkém stavení spatřil světlo světa. Navázal vztah s místními a pro svůj optimismus a lásku k lidem je vřele přijímán mnoha přáteli nejen z Novohradska, ale snad z celých jižních Čech. I ve svém pokročilém věku spolu s manželkou Karin pravidelně překonává téměř sedmisetkilometrovou vzdálenost, aby se mohl nadechnout svěžího konratického vzduch a říci si, jsem opět doma!
J. Šupler, Z novohradské farní vsi Rychnov u Nových Hradů do Kamenné, Konratic a Kondrače (2021), s. 372
- - - - -
* Konratice, Horní Stropnice / Rychnov u Nových Hradů
