JOSEF KLOSTERMANN (SEPP RANKL)
Bylo to v zimě
Celý den jsme nahoře ve Zhůří sváželi dříví a unaven jsem byl dost. Jdu tedy do sednice a lehnu si. Byla asi půlnoc a Rusl se dal do štěkání a štěká a štěká! Bože, myslím si, co ten pes tak štěká a ty zvonce tak zvoní na dobytku ve stáji? Vstanu a vyjdu. A jak vyjdu na zásep, skutečně nějaký chlap táhne vola ze dveří stáje. - Zatracený lotře, ty bavorský, pomyslím si, tedy chodí skotokradové až na Rankelskou pláň! Jak mě zahlédl, nechal vola a pádil, co mohl, do obory.
"Stůj!" volám. Byl pryč jako vítr. Já za ním, bos sněhem. Nebyl bych mu ublžil, jenom bych ho přes noc zavřel do chlívku pro vepře a pak bych ho byl doprovodil do Kašperských Hor, aby poznal naše české soudy. Protože se však nezastavil, uhodil jsem ho zrovna, když chtěl přes oboru. Trefil jsem ho do hlavy a skácel se jako dobytek na jatkách. "Ježíši, Maria," řeknu, "je po něm. Ta rána byla pro něho tuze silná."
To pomyšlení mi mátlo hlavu: "Zabít člověka! Panenko Maria, oroduj za mne v této zlé hodině!" Místo abych toho člověka zdvihl a zanesl do sednice, odběhl jsem, jako by mě peklo honilo, a nechal jsem ho ležet.
Teprve za chvíli b´vrátila se mi rozvaha a podíval jsem se, co je s tim člověkem.Byl pryč. Ano, byl pryč! Přesvatá Panna vyslyšelo mou modlitbu a nestal jsem se vrahem..Radostí byl bych mu toho vola daroval, jejž jsem mezitím uvedl nazpět do stáje a vítězoslavně uvázal. Ano, tenkrát šlo do živého. Pro rány Kristovy, kdybych ho byl zabil! Nebyl bych měl do smrti pokojné chvilky!
K. Klostermann, Ze Šumavy a Pošumaví - Črty veselé i vážné (1936), s. 28-29
Tady se Karl (Karel) Klostermann, zastoupený ovšem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, zasloužil citací vyprávění Rankelského Seppa v jednom ze svých ještě německy psaných fejetonů do staročeského časopisu "Politik" (vyšly pak souborně pod názvem "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde" v letech 1885-1886), aby "poslední šumavský obr vešel do literatury svými vlastními slovy. Klostermann (vzdáleným příbuzným se jmenovcem otcovým mohl být původem mnoha Klostermann ze stavení "U Daniela" v Horské Kvildě) poznamenává, že uvede Sappovo líčení "upouštěje od dialektu". Věčná škoda! Poněvadž první díl souboru fejetonů v originále nemá bohužel Jihočeská vědecká knihovna ve svém fondu, používám překlad Maxe Regala (*16. února 1874 v Domažlicích, †15. prosince 1948 v Sušici), vyšlý roku 1936 v Plzni pod titulem celého souboru "Ze Šumavy a Pošumaví - Črty veselé i vážné". Schválně jsem také při té příležitosti nahlédl do Slovníku spisovného jazyka českého a "jde do živého" z Regalova překladz (obrat podobný českému rčení "jde do tuhého") tam opravdu je. V němčině to zní: "ins Lebendige gehen". Asi si nelze dát ujít, jak Klostermann po uvedené citaci o Seppovi (v originále ovšem německy, v překladu s nepatrnými úpravami) pokračuje. Čtéme pozorně, dočkáme se další citace a dokonce i nečekané citace z ruské literatury!
Dobrý Sepp! Šel do Kvildy, obětoval dvě svíčky a vysílal v prostotě srdce vroucí děkování k nebesům, že ho ochránila. A tento lid, jenž nemá než důvěru v Boha, chcete víry zbaviti, falešní prorokové lžiliberalismu?
A přece byl tento Sepp jednou zavřen, ano, zavřen v kriminále v Písku. Bylo to před rokem 1848. Vzepřel se nepoddajně, ba přímo drze své milostivé vrchnosti, velemoudré radě kašperskohorské. Nedozvěděl jsem se důvodu jeho tehdejšího neštěstí a jeho samého jsem se nechtěl ptáti, ale nedovedu si představit, že by byl provedl něco nečestného, aspoň to, co by bylo nečestným v očích lidí jeho rázu. Milý Božínku! Trochu lesního pychu, trochu smolaření (navrtání stromu, aby smůla prýštila), neshoda s lesním personálem, maličkosti, jež nestojí za to, aby se člověk o nich zmiňoval.
Za svého nedobrovolného pobytu v Písku měl Sepp příležitost podat důkaz své síly. Metl zároveň s několika trestanci písecké náměstí, když se sem přiřítil šíleným tryskem vůl, urvaný z pout na jatkách poté, co se tam vzpamatoval z rány palicí. Teď šířil obecnou paniku a útěk všech, kdo ho spatřili. Sepp mu však přiskočil v ústrety, popadl zvíře za rohy a přiměl je stanout. Bylo to neuvěřitelné, leč pravdivé: popadl vola za rohy takovou silou, že se mu jeden v pěsti rozpadl.
Asi před dvaceti lety šel jsem jednou z Bavor přes Kvildy. Bylo to koncem února a nastaly nové mrazy. Stromy mrazem praštěly. Cesta mě vedla z Horské Kvildy přes huť u Zlaté Stdny na Rankelskou planinu. Jako pokaždé zavítal jsem k Seppovi. Sněhu bylo vysoko a nastával už soumrak. Sepp mne nechtěl dál pustit samotného a dělal mi doprovod. Jak jsme tak spolu kráčeli za temné noci, zaslechli jsme podivný štěkot. Bylo příšerné to slyšet a přiznám se, že bych se opravdu bál, kdybych byl v těch místech sám.
"Co to?" ptám se.
"To vyjí lišky, jak mráz přituhuje!"
Pak poslouchal. "Je jich mnoho," mínil, "pak je tam buď nějaká velká zdechlina, anebo - lidská mrtvola." A Sepp se pokřižoval.
Měl pravdu. Když sníh roztál, našli v křoví kostru ohlodanou liškami zrovna tam, odkud k nám tenkrát přicházel ten štěkot. Nevypátralo se, kdo to byl. Kdoví, kdo plakal pro zmizelého! Oběť zimy, ať šla po cestách dobrých či zlých.
Kakój vojevoda moróz! praví ruský básník Někrasov.
Nechať ten neznámý odpočívá v pokoji! dím já a jistě díš i ty, čtenáři.
O Josefu Klostermannovi lze najít všude informací habaděj. Ačkoli prý neuměl ani slova česky, berou ho i čeští návštěvníci Šumavy jaksi za svého, za jakéhosi patrona té končiny. Narodil se 16. ledna roku 1819 na stavení čp. 4 v zaniklém dnes Ranklově (Ranklau) tamnímu hospodáři Mathiasi Klostermannovi (*1785 v Popelné /Reckerberg/), manželskému synovi "emfyteuty", jak psáno v německém záznamu nicovské křestní matriky (chlapce pokřtil 17. ledna nicovský lokalista Augustin Zettl), tj. dědičného pachtýře, viz k tomu Ottův slovník naučný), Johanna Georga Klostermanna (*4. dubna 1753 na Horské Kvildě /Innergefild/) a jeho ženy Gertrud, roz. Matschinerové (*14. března 1753 v Nicově /Nitzau/, s Johannem Georgem se brali 11. ledna 1780 v Kašperských Horách /Bergreichenstein/ a zemřeli oba ve věku 69 let roku 1822, viz web Zaniklé obce) a jeho ženě Franzisce (*1790), dceři sklářského dělníka ze Zlaté Studny /Goldbrunn/ Josefa Hoffmanna a Anny Marie, roz. Gattermayerové. "Náš" Josef Klostermann, řečený Sepp Rankl, se 8. listopadu roku 1864, tehdy pětačtyřicetiletý, oženil s dvacetiletou Cecilií Krückelovou (Kricklovou) ze zaniklého dnes Zhůří (Haidl). Živil se zejména povoznictvím pro sklárnu ve Zlaté Studni a svážením dřeva vůbec. Zatímco on skonal v Jáchymově u Stach čp. 131/132 dne 19. ledna roku 1888, Cecilie ho svým úmrtím v roce 1927 přežila o téměř 40 let. Jeho vlastní pověst ho ovšem zaručeně přežije mnohem déle.
- - - - -
* Ranklov / † † † Jáchymov, Stachy)
