logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF KOHL

Kam až se dostali křížovníci s červenou hvězdou

Galerijní inspektor (v originále "Galerieninspektor" - pozn. překl.) Paul Bergner (*1869 ve Vídni, †1919 v Praze - pozn. překl.) zveřejnil v 11. ročníku (1911-1912) časopisu "Deutsche Arbeit" (s podtitulem "Monatschrift für das geistige Leben der Deutschen in Böhmen" - pozn. překl.) článek o německých umělcích z Čech (v originále "über deutschböhmischen Künstler" - pozn. překl.) v 17. a 18. století a připojil k němu i dvě obrazové přílohy z vídeňského chrámu sv. Karla Boromejského (v originále "zwei Bildtafeln der Wiener Karlskircher" - pozn. překl.), poněvadž reliéfy na monumentálních chrámových sloupech jsou dílem německého sochaře původem z Čech Johanna Christiana Madera (*1697 v zaniklé obci Oldříš /Ullersdorf/ u Duchcova /Dux/, v originále "geb. "zu Neudorf", tj. v rovněž zaniklé osadě Nová Ves, také Vilejšov /Willersdorf/, která byla zatopena vodní nádrží Fláje v roce 1960 - pozn. překl.). V tomto nádherném domě Božím působili mnozí němečtí synové z Čech (v originále "viele Söhne Deutschböhmens" - pozn. překl.) jako kněží pražského rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou; zde budiž krátce vylíčeno, jak pražští křížovníci přišli k tomuto chrámu (byl jim svěřen v roce 1738 a k přerušení jejich duchovní správy došlo jen v letech 1959-1976, kdy je zastoupili premonstráti z kláštera Geras a v letech 1989 -2000, kdy se správy ujala personální prelatura Opus Dei - pozn. překl.), který je přece dodnes c.k. farním a votivním chrámem (v originále "k.k. Pfarr- und Gelübdekirche" - pozn. překl.) přímo pod císařovou patronací (byl postaven za panování císaře Karla VI. v letech 1716-1737 jako projev díků za odvrácení morové epidemie /sv. Karel Boromejský má být i ochráncem proti moru/, která postihla na 8000 obyvatel Vídně - pozn. překl.).
Když bylo do Prahy sděleno, jak čteme v Memorabilienbuch der Pfarre St. Karl, že se rozličné řády svými prosbami ucházejí o administraci rozestavěného chrámu sv. Karla Boromejského ve Vídní, ale žádný nebyl "bis dato" resolvován, tj. připuštěn, ohlásil tehdejší velmistr řádu Martin Konstantin Beinlich (*1654 v Broumově, †1721 v Praze), že se i křížovníci zařazují mezi uchazeče. Označil přípisem z července 1716 jako své nejpokornější přání, aby mohl prostřednictvím svého řádového kněze essentialiter, tj. podstatněji, sekundovat posvátné intenci Jeho Veličenstva a horlivosti, v níž má Bůh nejvyšší zalíbení, přičemž jeho řád už po 5 století působí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro communi bono (tj. "pro obecné dobro" - pozn. překl.), aniž by zatím dosud měl nějaký kostel v zemích rakouských a mohl by proto příhodně administrovat právě tento nově budovaný.
Duší celého tohoto úsilí se zdá od samého počátku být převor a někdejší karlovarský farář Franz Matthäus Böhmb (*18. září 1677 v Lubenci /Lubenz/ u Loun, †1. února 1750 v Praze, viz Marek Pučalík: Křižovníci v době vrcholného baroka: za generalátu Františka Matouše Böhmba 1722-1750, vydání první., Praha: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2017, autoritní forma, biografické údaje, úplné datum a místo narození a úmrtí - pozn. překl.). Roku 1720 odcestoval do Vídně, aby tam kromě jiných záležitostí projednal i tuto. Nalezl vlídné přijetí v domě rodiny Christopha Friedricha Schmidta von Mayenberg (1665-1742), tehdejšího rady, později kancléře dolnorakouské vlády.
Mezitím byla sondována nálada u císařského dvora. Křižovník Franz Xaver Götzel byl ceremoniářem uherského primase Christiana Augusta von Sachsen. V tomto svém důvěrném postavení získal řádu roku 1723 komendu ad St. Martinum ve starém korunovačím městě Prešpurk (v originále "in den alten Krönungsstadt Preßburg", rozuměj dnešní Bratislavu - pozn. překl.) a pro seb e a své nástupce hodnost titulárního probošta ad sanctum Sigismundum Budae (tj. "u sv. Zikmunda v Budíně", tj. v dnešní Budapešti - pozn. překl.). V něm spatřoval velmistr právem vhodného prostředníka, který potom také dne 9. dubna 1718 z Vídně hlásí, že ačkoli kostel nebude tak hned hotov, bylo by třeba nasadit veškerý vliv k získání jeho administrace, poněvadž je množství uchazečů o totéž, zejména ze strany PP. Cajetaner (rozuměj řád theatinů, též kajetánů zvaných, kteří jako tzv. regulovaní klerici nenosili řádový oděv, nýbrž černý kněžský talár - pozn. překl.). Je známo, že císař Karel VI. si od mládí navykl na to, že bude považován za budoucího krále španělského a že nikdy bolest ze ztráty Španělska nepřekonal: Karlskirche se dvěma svými sloupy v popředí měl tuto bolest symbolizovat. Habsburkové měli proto zvláštní zájem na usazování španělských řeholníků v Rakousku, aby jejich vliv mohli jednou postavit do svých služeb. Tak nevykazovaly mnohé snahy křížovnického řádu o nabytí administrace vídeňského chrámu po dlouhou dobu nijaký hmatatelný úspěch. Po Beinlichově skonu se stal Böhmb 2. března 1722 řádovým velmistrem a za jeho působení ve funkci úsilí rozšířit křížovnické aktivity i mimo země koruny České ještě zesílilo. Když císař a císařovna vycestovali v roce 1732 k lázeňskému pobytu v Karlových Varech (v originále " nach Karlsbad" - pozn. překl.), spěchal velmistr Böhmb ihned na tamní řádovou faru, aby na počest Veličenstev odsloužil slavnostní mši a při té příležitosti prezentoval svůj zájem o Karlskirche. Skutečně byl tentokrát ve své naději posílen a sotva se vrátil domů do Prahy, dal císař 19. září o žádosti vyhotovit podání. V diáriu dodnes uchovaném v řádovém archivu zní o tom zpráva z března 1732 takto (v originále ovšem německy - pozn. překl.): Poté, co si velmistr v uplynulém roce 1732 u císaře pro sebe i řád vydobyl ve velké míře příznivou náklonnost, byla už tehdy řeč o pověření křižovníků duchovní správou Karlskirche, od vynikajících císařových ministrů došly velmistru povzbuzující zprávy, aby se osobně objevil ve Vídni, než se tam na jaře 1733 opravdu vypravil a dne 20. března i dorazil. Ubytoval se v domě rodiny von Mayenberg a 25. března byl císařem přijat; při nejvznešenější tabuli směl pronést požehnání, v následujících dnech byl opakovaně zahrnut projevy císařské pohostinnosti a pozván k odsloužení slavnostní mše na počest Veličenstev.
Dne 4. dubna se vydal do loveckého zámečku Eckartsau (v originále "Ekerzau" - pozn. překl.) na statek Jeho Excelence nejvyššího kancléře Českého království hraběte Franze Ferdinanda Kinskyho, kde se ujal oslavy Vzkříšení formou pontifikální mše a brzy nato se vrátil domů. Jeho úsilí bylo bohatě odměněno: prostřednictvím dvorského dekretu ze 17. listopadu 1733 byla rytířskému řádu křižovníků propůjčena administrace Karlskirche ve Vídni.
Dne 15. prosince 1733 bylo velmistrovi prostřednictvím dolnorakouského gubernia císařské rozhodnutí sděleno. Velmistr se krátce nato objevil u Veličenstev v audienci, aby mohl vyslovit patřičný nejponíženější dík.
Poté, co byl Karlskirche dne 28. října 1737 vysvěcen, přišli na jaře následujícího roku do Vídně první křížovníci, aby 1. máje začali v chrámu tichou bohoslužbou. Dne 24. srpna 1738 sloužil tu velmistr Böhmb v přítomnosti dvora první pontifikální mši. Prvním z komandérů byl rodilý Cheban (v originále "ein gebürtiger Egerer" - pozn. překl.) Johann Georg Hauer, slavnostní kázání pronesl při této bohoslužbě Johann Anton Friedrich Thoma, pocházející z Kynšperka nad Ohří (v originále " er war geboren in Königsberg a.d.E." - pozn. překl.).
Až dodnes prošlo ve ctihodném řádovém odění mnoho německých synů z Čech cestou do říšského a sídelního města Vídně, kde jim byla svěřen onen nádherný kostel, umělecké dílo, vzniklé za spolupráce vynikajících německých umělců rodem z Čech.
Ještě dvě jednotlivosti by měly být na tomto místě připomenuty. Náklady na stavbu Karlskirche, které architekt Fischer z Erlachu (ve Vídni byl mj. i autorem stavby České dvorské kanceláře a přestavby Schwarzenberského paláce - pozn. překl.) vykalkuloval na 300 tisíc zlatých, vzrostly nakonec na úhrnnou částku 304.045 zlatých 22 krejcarů. Hned při započetí stavby byla na císařské dědičné země vznesena výzva, aby na ni co možno vydatně přispěly. Čechy tak učinily v pěti ročních splátkách obnosem třiceti tisíc zlatých; kartuziánský převor P. Hugo Mellagen v Praze, jehož "klášter" na Smíchově (v originále "dessen 'Kloster' in Smichow", tj. v rodišti autora tohoto textu - pozn. překl.) byl zrušen a prodán, byl pověřen zaslat peníze tím získané do Vídně, z nichž byla pak polovina užita ke stavbě nové dvorské knihovny, druhá polovina v částce 34 tisíc zlatých pak ke stavbě Karlskirche.
Druhý moment, hodný připomenutí, je následující: křížovníci se v očekávání císařské dotace zavázali, zajistit netoliko pravidelné bohoslužby prostřednictvím 6 řádových kněží, nýbrž přijmout do svého vídeňského špitálu 24 chudých, 12 mužů a 12 žen, živit je a oblékat, nadto zaměstnat ve svých zařízeních tělesně poškozené služebné síly, řemeslníky a nádeníky včetně jiných příslušníků zdejší chudiny, jimž budou nadací zvanou Billiotische Stiftung poskytnuty léky, medikus a chirurg. Když byla císařská dotace vyčerpána, musel řád brzy konstatovat, že jeho vlastní nedostatečné prostředky nepokryjí natrvalo potřeby této sociální oběti, neboť jen škody způsobené tzv. sedmiletou válkou odhadl velmistr na 300 tisíc zlatých. Císařovna Marie Terezie propůjčila proto řádu k udržení vídeňské komendy dne 12. června 1759 na deset let "Fruchtgenuss" (tj. užívání cizí věci - pozn. překl.) určené děkanství Karlštejn (v originále "auf zehn Jahre den Fruchtgenuss der Dechantei Karlstein", mimochodem ve středověku šlo o snad vůbec nejvýnosnější prebendu v Čechách - pozn. překl.), a prodloužila toto užívání v roce 1768 na další čtyři roky, poněvadž řád z karlštejnských příjmů honoroval obnovu v roce 1759 vyhořelého děkanského chrámu sv. Máří Magdaleny v Karlových Varech částkou 9481 zlatých 13 krejcarů.


Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1919, s. 97-100

P.S. Na námitku co do šumavské konotace řádu křižovníků s červenou hvězdou lze podotknout, že se v 21. století "rytířsky" ujal jako svého nového majetku někdejšího kláštera minoritů v Českém Krumlově, vědom si bezpochyby své slavné "svatoanežské" historie.
P.P.S. Na překladu textu z proslulé revue MVGDB upoutá jistě skutečnost, že vyšel v německém originále jako jistý "pohrobek" zaniklé dunajské monarchie. Jenže po komunistické likvidaci řádu byla to právě jediná křížovnická komenda u sv. Karla Boromejského (Karlskirche), která suplovala pražské centrum. Řád tam pomáhal spoustě českým a slovenských uprchlíků z komunistického Československa. Historie je totiž nakonec opravdu jen jedna.

Z cest

Tak jako zkouší před startem jezdec své sedlo a postroj či letec svůj okřídlený stroj, vyzkoušeli jsme i my svého "jezevčíka", který nás měl vézt na výpravě po nejpamátnějších župách německé země. Nebyl to přirozeně nijaký pes, nýbrž dvouválcový automobil Tatra 12 (dílo konstruktéra Hanse Ledwinky, vyráběné v Kopřivnici /Nesselsdorf/ v letech 1926-1934 /celkem bylo vyrobeno 7525 kusů/, firmou Tatra /do roku 1945 Ringhoffer-Tatra/ - pozn. překl.), který svými kyvadlovými nápravami dokázal odklonit kola vozu do šikmé polohy a už touto chvályhodnou vlastností vzhledem k nerovnosti cest si vysloužil svou zvířecí přezdívku.
Za nádherného počasí jsme se vydali na cestu jedné neděle roku 1932 v 11,25 hodin. Přívětiví lidé ozdobili našeho miláčka kvetoucími růžemi. Tak jsme v radostné náladě dosáhli blízké bavorské hranice. Hraniční formality byly brzy vyřízeny a i úředně horliví celní úředníci nám popřáli šťastnou cestu. Štěstí patří k takové výpravě, ať už jde o příznivé počasí či o dobře se cítící pasažéry, jimiž jsme byli, buď Bohu dík.
(…)
16 kilometrů za našeho návratu z cest nás opět obklopilo domovské městečko (Tachov /Tachau/ se cestujícím zdál ve srovnání s tím, co viděli, vlídně malý a milý - pozn. překl.), které nám pak často a často poskytlo příležitost líčit v důvěrných hovorech milým přátelům a známým krásy této výpravy a zachytit všechno slovem i obrazem tak, abychom se svými zážitky mohli těšit stále znovu.


Sudetendeutsche Zeitung, 2022, č. 28, s. 16

P.S. Jde o pasáže odjezdu a návratu do Tachova z fialové brožury pod názvem "Mit dem Auto an den Main und Rhein, an die Mosel und den Neckar" vyšlé "knižně" o pouhých 24 stránkách jako zvláštní otisk tachovského listu "Westböhmische Grenzbote". Jak osudným se měl stát následný vývoj politických poměrů v Německu i pro Rudolfa Kohla!

Když jsem poprvé někdy poprvé za nastávající "normalizace" za rodinné dovolené spatřil truchlivě zpustlé Tachovsko, uzrál ve mně jakýsi neurčitý citový záměr splatit tomu kusu země nekonečný "český" dluh, netuše ovšem tehdy, že se tomu stane prostřednictvím německé "šumavské" literatury a jejích autorů. Čestný komtur řádu křižovníků s červenou hvězdou a dlouholetý tachovský arciděkan Rudolf Kohl dokládá svým působením pohnutý osud německého katolicismu v českých zemích. Vždyť už sám Tachov se za Přemysla Otakara II. stal roku 1275 královským městem výrazně německé povahy, jako ostatně všechna tehdy zakládaná města v Čechách. Rudolf Kohl se včak nenarodil uprostřed jeho hradeb, nýbrž na Smíchově, osadě povýšené teprve roku 1903 na město (už od roku 1838 se stal císařským patentem předměstím Prahy) a bohatě se rozvíjející zejména Ringhofferovými strojírenskými závody, tehdy největšími v celé monarchii. Kohlův otec Josef (*1818 v Lukavci u Lovosic) byl v nich strojním zámečníkem (Maschinenschlosser). První žena Antonie, roz. Soukupová z Hradce Králové, mu zemřela a on se znovu oženil s vdovou Johannou Schollovou, roz. Rosenkranzovou (*1840 v Lukavci), s níž se mu 20. listopadu 1875 na Smíchově narodil i syn Rudolf. Po studiích, poznamenaných výrazně Kohlovým vstupem do studentského katolického sdružení Ferdinandea roku 1896 a už 13. října 1894 vstupem do rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (jediné podobné kongregace českého původu, nadto mužského řádu založeného ženou!) a 20. října 1898 složením řádových slibů, byl 23. července 1899 vysvěcen na kněze a stal se kaplanem u sv. Karla ve Vídni, farnosti vídeňské diplomatické čtvrti a starých šlechtických paláců. Vlivné známosti mu byly v budoucnu i po rozpadu monarchie bezpochyby k užitku. V době popřevratového hnutí "Pryč od Říma!" to byl on, kdo se odvážil uspořádat v Chebu roku 1921 1. katolický sjezd (1. Deutscher Katholikentag"), který "prolomil ledy" a stal se podnětem dalších akcí, jejichž duší byl Kohl jako župní jednatel (Gaugeschäftsführer) a později prezident sdružení Volksbund deutscher Katholiken in Böhmen. V roce 1919 založil i tiskové sdružení "Egerland" a když se roku 1925 stal děkanem v Tachově, kam přibyl 19. listopadu automobilem (byla to ona Tatra 12?) i s matkou Johannou a sestrou Emilií, měl po ruce do roku 1928 jako kaplana i vyšebrodského cisterciáka P. Odilo Petermichla, rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže. Už roku 1926 mu v Tachově 7. dubna zemřela (na chřipku) ovdovělá sestra Emilie (provd. Pfenningerová, *1868 v sedmihradské obci Homorod v dnešním Rumunsku, její muž Heinrich Pfenninger byl pražským úředníkem Ringhofferovy firmy) a 2. září (na stařeckou slabost) matka Johanna, ale on sám tu působil až do roku 1942, když byl 2 roky předtím jmenován čestným komturem řádu. Pověstná byla jeho "horská" kázání o svatodušních pondělích na vrchu Hohenstein u Tachova (dnes Vysoká s rozhlednou a grotou /umělou jeskyní/ Panny Marie Lurdské, kamenná poutní kaple byla v roce 1981 stržena), na téma "Volk und Volksgemeinschaft" hovořil např. v roce 1927 i v německém vysílání pražského rozhlasu. V roce 1938 po připojení k "třetí říši" byly katolické organizace rozpuštěny a po Kohlově odchodu z Tachova do Chebu (byl tam farářem u sv. Bartoloměje) v červnu roku 1942 byl jeho nástupce P. Karl Weis už měsíc nato zatčen pro "sabotáž výživy německého národa" konáním náboženské slavnosti v Albersdorfu (dnes Písařova Vesce, část obce Lesná /kdysi Schönwald/ v okrese Tachov). Byl vězněn v koncentračním táboře Dachau až do června 1945 a po marném pokusu obnovit v Tachově náboženské aktivity byl 17, června následujícího roku 1946 odsunut do Bavorska. Toho se čestný komtur Rudolf Kohl a někdejší tachovský arciděkan nedožil. Zemřel 2. listopadu 1944 "na Dušičky" následkem srdeční mrtvice při leteckém náletu v Chebu a byl tam i pochován do řádové hrobky na městském hřbitově (na úmrtním lístku stojí psáno "in der Ordensgruft am Friedhof in Eger"). Na Zemi neušel ničemu, u Krista na věčnosti prý všemu, jak praví "transmontánní" římskokatolická víra. "My však máme občanství v nebesích..." (Fil 3,20).

- - - - -
* Praha, Smíchov / Tachov / † † † Cheb

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zpráva katolického tisku o jeho vysvěcení a první mši
Záznam o jeho narození v křestní matrice farního kostela sv. Filipa a Jakuba na Smíchově
Úvod jeho stati v revue MVGDB

zobrazit všechny přílohy

TOPlist