SYLVESTER KUMRTH (vl. jm. SYLVESTER KUNERTH)
Ze sousedství
V sousedství, zvláště v německých horských osadách, je dosud obyčej, že kromě tlampače sama nevěsta zve den před svatbou význačnější hosty a podává jim v citronu (Limonie) zatknutý proutek rozmarýny (jako symbol kyselého břímě, které ji v manželství čeká) a za to dostává často značný dar.
Při svatební hostině sedí vedle nevěsty kmotra (Brautmutter), která ji držela při křtu na rukou. Ta se při tabuli zaměstnává výhradně nevěstou, jíž předkládá hojně jídla a usiluje o to, aby ji udržela při dobré náladě.
Šestinedělkám posílají kmotři, kmotřičky (Gevattersleute) a přátelé často plné koše "darů do kouta", pozůstávající z koblih, koláčů, všelijakých pečiv, drůbeže, vína, rosolek, masa, másla a vajec atd., při čemž ale pokaždé musí být pletená houska, zvaná vánočka (Striezel), často dva lokte dlouhá a dvacet liber těžká. Kromě toho posílají střídavě sousedky šestinedělce vařená jídla a polévky, ponejvíce s celou slepicí.
Některé pověrečné zvyky, známé již jen podle tradice ze sousedství a snad jen tu a tam pro ukrácení chvíle prováděné, zmizely při vzrůstající probudilosti lidu skoro docela. Jsou to tyto obyčeje:
- Na Štědrý večer lijí roztavený cín, olovo nebo vosk do vody a z obrazcových tvarů, které se sraženinami jmenovaných hmot ve vodě utvoří, soudí na budoucnost a příští své osudy.
- V některých osadách provádí se tento zvyk až o sv. Třech králích, při čemž se také pouštějí na vodu ve větší nádobě, obyčejně v míse, dvě ořechové skořápky, uschované k tomu cíli od Štědrého večera, na nichž jsou voskem přilepeny malé svíčičky, a podle toho, jak plovoucí skořápky se k sobě blíží, na sebe narážejí nebo se od sebe vzdalují, soudí se na určitý párek milujících, mají-li se ti lidé upřímně nebo jen povrchně rádi a dostanou-li se brzy za sebe nebo zdali se vůbec nedostanou.
- Na sv. Tomáše před Vánocemi přikládají ucho k dutému stromu a naslouchají. Domnívají se, že se něco dovědí o tajemstvích, proroctvích a událostech příštího nového roku, jakož i o dalších svých osudech.
- Je koncem roku zvykem děvčat házet střevíc nohou přes hlavu proti dveřím stavení, v němž jsou doma, podle toho pak, dopadne-li střevíc špičkou nebo podpatkem proti dveřím, usuzují, zda příštím rokem zůstanou doma nebo se provdají, anebo - zemrou!
V sousedství, zvláště v německé horské krajině a jen částečně také zde u nás je zvyk, že kmotr dítěti, které při křtu držel na rukou, posílá při dosažení jeho prvního a pátého roku novou košilku i jiné prádlo nebo části oděvu, a po všechna léta pak na Dušičky, ať hoch nebo děvče jsou již vzrostlí a schopní ženění a vdávání, obdaruje je houskami, jablky a jinými malými dárky. O Velikonocích posílá jim červeně zbarvená vajíčka. Zemře-li dítě před dovršením dvanáctého roku od kmotra novou košili a prostěradlo do hrobu. (...)
Starý obyčej zapalovat večer před svátkem sv. Jana Křtitele na návrších a v lesích velké ohně (Johannisfeuer), kolem nichž mládež obojího rodu tancuje a skáče, jenž je již dlouho zákonem zakázán, udržuje se zde stále ve vzpomínkách, tím více, že v sousedících německých horských vesnicích je dosud prováděn, ježto tam policejní zákonodárství se svými blahodárnými nařízeními zůstává podnes odstrčeno. (!!)
Pokud se smyslnosti týče, neujde ani u nás pozorovateli důvěrný styk mladých lidí obojího rodu, a to, co profesor Bisinger uvádí ve své knize "Generalstatistik des österr. Kaisertums" (Wien und Triest 1807) o tak zvaném "Fensterlgehen", "Gasselgehen" a Probenächten", obvyklém zvláště v horských zemích, stává se částečně také zde, jako všude v zemi, pod jménem "žebrácké noci", kdy děvčata v (sobotní) noci přijímají tajné návštěvy svých miláčků. Tato zvyklost není zde však považována za nějaký dovolený nebo trpěný národní mrav, spíše tu jde jen o ojedinělé, před ostražitými zraky hospodáře nebo pantáty skryté schůzky. Vrozený stud a plachost žen klade tu hrubé smyslnosti větší přehradu než jinde.
Svedená dívka těžce nese svou hanbu a ztrácí také úctu druhých. Za šťastnou se musí pokládat, když při nevěrnosti milého a nedostatku vydatnějšího věna dostane se za jiného.
Český jih a Šumava v písni, 13 (1937), s. 51-52
P.S. V dokumentaci nazvané Eichlerovy počátky jihočeského národopisu a zařazené do 13. svazku svého díla Český jih a Šumava v písni, uvádí Karel Weis (má na stránkách Kohoutího kříže také samostatné zastoupení) i zprávu nalžovského "Oberamtsmanna" na panství původem irského rodu hrabat Taaffeů Sylvestera Kumrtha z roku 1825, zprávu, kterou tento panský úředník reagoval na 19. otázku vyhlášky Josefa Eichlera, mající zmapovat uchované zvyky na území Českého království. Zpráva z Nalžov (Ellischau) na Klatovsku (přebíráme tu téměř celou její poslední část) je ze všech nejpodrobnější a zachycuje v některých pasážích i šumavské horské kraje "ze sousedství". Weisův překlad ponecháváme nezměněn i s německými výrazy v závorkách, jak je užil z originálu.
Karel Weis pod zprávu připojil poznámku, ve které píše, že (...Sylvestr Kumrth si...) "za jeho poctivou práci zasluhuje, aby jméno jeho bylo zachováno". Měl jistě pravdu, ale bylo zvláštní, že jediná zmínka o Kumrthovi je k nalezení právě v jeho monumentálním díle. Záhadu nakonec vyřešila rešerše Ivo Kareše ve schématismech Českého království z první poloviny 19. století, kde je zastoupen i úředník Sylvester (Silvester) Kunerth. Poprvé se s ním setkáváme roku 1817 právě na nalžovském panství. Nejprve je zařazen jako "Oberamtsmann", od roku 1826 "Direktor". Kromě toho byl pověřen řízením tamní továrny na zpracování kůže. V roce 1827 změnil panství, ale zůstal v dohledu šumavských hřebenů - u Windischgrätzů začal opět jako vrchní úředník v Tachově (Tachau) a v roce 1830 v nedaleké Tisové (Tissa). Roku 1834 se posunul ještě severněji na panství rodu Nosticů do Jindřichovic (Heinrichsgrün), tentokrát už opět ve funkci ředitele. Ve službách Nosticů zůstal až do konce, od roku 1841 řediteloval na panství v Pakoměřicích (dnes část obce Bořanovice u středočeských Klecan). Naposledy je tu ve své funkci zmíněn roku 1851, o devět let později, 3. března 1860 na tamním zámku zemřel. Matriční záznam o jeho úmrtí nezmiňuje datum a místo narození, pouze věk 77 let. Narodil se tedy někdy v letech 1782-1783. Šlechtické rody Windischgrätzů i Nosticů jsou díky svým příslušníkům a šumavskému působení i samostatně zastoupeny na stránkách Kohoutího kříže. Taaffeovi (údajný význam rodového jména je "synové Davidovi") za první republiky pošumavské panství prodali a vrátili se zpátky do Irska. Věděli asi, co všechno tu má definitivně už a navěky skončit. Poctivá úřednická práce Kumrtha/Kunertha ale zapomenuta není.
- - - - -
Nalžovy / Tachov / Tisová / † † † Pakoměřice, Bořanovice
