ERNST LOTTMANN

Být v obraze

Poručík (v originále "Leutnant" - pozn. překl.) Ernst Lottmann z Krumlova (v originále "aus Krummau"; za nacizmu byl Český Krumlov / Böhmisch Krumau přezván na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.), který před několika dny získal při polském tažení (v originále "im Polenfeldzug - pozn. překl.) Železný kříž 2. třídy, byl pro obzvláštní statečnost za postupu do Franciei vyznamenán Železným křížem 1. Třídy, zasílá nám následující zprávu, kterou otiskujeme už proto, že objasňuje náladu, panující v našem wehrmachtu a vypovídá o duchu, který ho ovládá:

Milý kamaráde Fellnere!
.... poněvadž se v mém případě dá říci, že o novinařině také něco vím, mám radost z každého čísla Tvého "Ö.B.", které se mi dostane do ruky. To nemá být nějaký prázdný kompliment od někdejšího spolupracovníka "Ö.B.", nýbrž má Vám to být na vysvětlenou toho, proč "Ö.B." právě u nás frontových vojáků má takový ohlas, že když se objeví, jde doslova z ruky do ruky. My vojáci stojíme sice ve středu světového dění, ale každý z nás je pouze malým úsekem toho všeho, a právě poněvadž cítíme význam toho našeho malého úseku pro celek, chceme vidět i velké souvislosti a chceme stále vědět, jak se německý národ, jak se národně socialistické společenství k těm věcem staví.
Noviny k nám docházejí často se zpožděním, ačkoli přece tak lpíme na tom, co se každého dne děje, a právě "Ö.B." se daří v každém čísle ten kus umění podat jasný zrcadlový odraz okamžité situace a navíc svobodný výhled do budoucna. Daří se Vám zachytit tempo našeho postupu, tj. to, co z nás frontových vojáků činí důvěrné kamarády. V "Ö.B" neexistuje nijaký běh naprázdno (v originále "gibts keinen Leerlauf" - pozn. překl.), každý článek něčím zaujme, každý článek o něčem poučí nebo obsahuje nějakou zvláštní informaci, která se jinde nenajde, především ale vidí "Ö.B." všechno jasnýma očima živoucího a pravého národního socialisty.
To je nejen snad moje mínění, nýbrž jde o mínění všech mých kamarádů. Všude, kde jsem se v Polsku nebo ve Francii s kamarády, kteří četli "Ö.B.", sešel, uslyšel jsem vždy znovu:

"Wenn man den "Ö.B." gelesen hat,
ist man im Bilde!"
("Ten, kdo četl Ö.B",
je v obraze!" - pozn. překl.)

A z každé Tvé řádky lze vystopovat srdeční tep bojující fronty. Ty píšeš, jako my pochodujeme, týmž jednotným krokem! (v originále "im gleichen Schritt und Tritt!" - pozn. překl.). To je Tvé tajemství, milý redaktore "Ö.B.", a když Ti to sděluji, tak je to nejen snad chvála, nýbrž pobídka a slavnostní slib, zavazující k dalšímu kamarádství...
Heil Hitler!

Österreichischer Beobachter, 1940, 2. Augustfolge, s. 14

P.S. V tom nestoudně vychváleném lživém nacistickém plátku má příspěvek titul "Das Geheimnis des 'Ö.B'". Naše změna vychází z jednoho místa Lottmannova dopisu, napsaného pouhý rok předtím, než v Rusku padl, které bylo redakcí lineckého listu, vycházejícího v letech 1936-1944, zvýrazněno. O redaktorovi novin Antonu Fellnerovi /1908-1967/ viz web Land Oberösterreich.

P.P.S. Ještě dovětek druhého z autorů Kohoutího kříže, Ivo Kareše: V "zelených" textech nerozlišujeme, kdo z nás změnil či doplnil tu či onu větu. Tentokrát ale cítím potřebu promluvit i přímo za sebe. Ernst Lottmann byl jedním mnoha Šumavanů, kteří propadli myšlenkám národního socialismu. Řadu z nich je možné nalézt i na našich webových stránkách. U málokoho je ale vidět takový kontrast mezi mezi fundovanými vlastivědnými a historickými texty, které následují, a propagandistickým výlevem výše. Všechno se nedá svést na to, že taková byla doba. V případě Lottmanna se k tomu přidaly i činy. Proto jsem kolegu Mareše přesvědčil, že i tato ukázka "z díla" na stránky Kohoutího kříže patří.

Keltské oppidum nad řekou Vltavou

Na tvrzišti zvaném Hradiště u Třísova mezi Českým Krumlovem a Českými Budějovicemi (v originále "am Hradischteberg bei Trissau zwischen Krummau und Budweis" - pozn. překl.) byl v posledních letech zásluhou pražské německé univerzity (v originále "durch die Prager deutsche Universität" - pozn. překl.) konán archeologický výzkum, který odhalil pozůstatky keltského oppida z časů kolem narození Kristova (v originále "eine keltische Stadt aus der Zeit um Christi Geburt" - pozn. překl.). Souhrnné vědecké zpracování nebylo dosud zveřejněno. Braniš (Josef Braniš viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) považoval místo za slovanské opevnění (v originále "für eine slawische Wallburg", doslova vytyčil šesti hradišti až raně středověkého stáří, mezi nimi i tím třísovským, obranný systém údajného slovanského kmene Doudlebů - pozn. překl.) a teprve vykopávky prof.Dr. Franze (Leonhard Franz je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, roku 1942 vydal už zmíněné očekávané vědecké zpracování svých třísovských nálezů pod titulem "Eine keltische Niederlassung in Südböhmen" - pozn. překl.) a slečny Dr. Streitové (Camilla Streitová /*23. května 1903 v Liberci, †16. listopadu 1950 v bavorském Würzburgu/, blíže viz web Archeologického ústavu AV ČR - pozn. překl.) vydaly jasné svědectví o to, že jde o keltské oppidum z počátku našeho letopočtu.
Oppidum, opevněné dvěma liniemi hradeb (v originále "mit doppelten Mauern bewehrt" - pozn. překl.), leží vysoko na návrší nad Vltavou (v originále "hoch am Berge über Moldau" - pozn. překl.) a bylo asi tak velké jako staré jádro města Český Krumlov (v originále "wie die Altstadt Krummau" - pozn. překl.). Udrželo se po nějaký čas sklářskou a železářskou výrobou, jakož obchodem až s českým vnitrozemím a s Podunajím (v originále "sowie durch Fernhandel mit Innerböhmen und dem Donauland" - pozn. překl.), Nálezy střepů prokazují těsné vazby s keltskými sídly při Hallstadtu a na Gründbergu u Lince (v originále "bei Hallstadt und am Gründberg bei Linz" - pozn. překl.).
V malém článku v chebském listě "Heimatruf" (vycházel tam od roku 1935 dvakrát týdně - pozn. překl.) ze dne 6. srpna 1938 jsem mohl na základě podrobného výzkumu sítě starých cest ukázat, že umístění starých bran tohoto oppida bylo podmíněno prastarou linií cesty z Čech do ciziny, která právě pod jeho hradbami překračovala Vltavu a až do monopolizace soumarské solné stezky ve prospěch Freistadtu v roce 1277 měla velký význam. Mířila západně od dnešního městyse Luftenberg an der Donau (v Horních Rakousích - pozn. překl.), právě proti ústí řeky Travny (v originále "genau gegenüber der Traunmündung" - pozn. překl.), šla pak přes Pulgern a samotu Oegsteiner do Gallneukirchen a odtud přes Ringerndorf, Schenkenfelden, Königschlag, Liebents a Stiftung k někdejší české hranici (publikováno v roce 1941 - pozn. překl.). Odtud vedla přes Horní Dvořiště, Jenín, Horní Kaliště, Morašov, Sedlíkov, Rožmitál na Šumavě, Močerady, Přední Kruhovou, Zahrádku, Osek, Sedlici, Malčice a Mirkovice (v originále "über Oberhaid, Kodetschlag, Obergallitsch, Hochberg, Zettlesreuth, Rosenthal, Muscherad, Oppach, Haag, Ossek, Sedlitz, Mattschitz und Mirkowitz" - pozn. překl.) ke starému kostelu v Černici (v originále "an der alten Kirche von Tschernitz" - pozn. překl.) a nalevo kolem se přes Štěkři a Záluží (v originále "über Stiks und Saluschi" - pozn. překl.) přiblížila k našemu keltskému oppidu. Vedla pak při jižním úbočí už zmíněného tvrziště (v originále "am Südanhang des Hradischteberges" - pozn. překl.) od Záluží úvozem do vltavského údolí, použila brodu pod parkánem oppida (v originále "unterhalb der Zwingermauern der Keltenstadt" - pozn. překl.), prošla oppidem a připojila se pod druhým oválem jeho hradeb severovýchodním směrem k Třísovskému hamru na Křemžském potoce (v originále "genau gegenüber der Traunmündung" - pozn. překl.) a odtud přes Slavči, Čakov a Pištín (v originále "über Slawtsch-Tschekau- Pischtin" - pozn. překl.) do okolí Týna nad Vltavou (v originále "in die Gegend von Moldautein" - pozn. překl.). Při této cestě se nápadně koncentrují rýžovnické sejpy, které jsou i listinně připomínány v raném 14. století.
Problém ložisek železné rudy pro kováře v oppidu se může rovněž přiblížit svému řešení. Blízko oppida existoval v minulém století (rozuměj v tom devatenáctém - pozn. překl.) železářský hamr v Adolfově (v originále "in Adolphsthal" - pozn. překl.). Ten užíval podle jednoho pramene z roku 1852 "ocherigen Brauneisenstein", tj. železnou rudu, vyskytující se tam v serpentinu a rohovci (v originále "in Serpentin und Hornstein" - pozn. překl.). Adolfovský výskyt, po němž dnes nenacházíme nijaké stopy, mohl snad před téměř dvěma tisíciletími dodávat surovinu keltským kovářům.
Nápadné je, že taková a jim podobná opevněná oppida se objevují na úžinách všech šumavských říčních toků, ať už jde o Sedlo u Albrechtic při údolí Otavy (v originále "der Hefenstein bei Albrechtsried im Wottawatal" - pozn. překl.), Věnec u Lčovic při údolí Volyňky (v originále "der Wienetz bei Eltschowitz im Wolinkatal" - pozn. překl.), oppidum u Třísova při údolí Vltavy (v originále "der Hradischte bei Trissau im Moldautal" - pozn. překl.) a Hradiště u Kaplice při údolí Malše (v originále "und der Waldberg bei Kaplitz im Maltschtal", v "Heimatkunde des Bezirkes Kaplitz" /1894/ nacházíme na s. 127 označení "der Pflanzner Waldberg /774/" - pozn. překl.). Snad byla všechna tato hradiště (v originále "alle diese Burgen" - pozn. překl.) zřízena proti Římanům, kteří v roce 15 po Kristu obsadili údolí Dunaje.

Budweiser Zeitung, 1941, č. 5, s. 10

Rodné město jako obrázková kniha

1. Úvod: Český Krumlov je mým rodným městem (v originále "ist meine Vaterstadt" - pozn. překl.). Poněvadž německy se to svádí na otce, je třeba říci, že to město je městem mnoha otců. V Českém Krumlově (v textu, který za tímto v knize, sestavené Rudolfem Doyscherem, následuje a Franz Wischin /Doyscher i Wischin mají na webových stranách Kohoutího kříže také své samostatné zastoupení/ leccos v něm doplňuje a vysvětluje, uvádí se mj., že Ernst Lottmann publikoval svůj příspěvek v jednom německém českokrumlovském periodiku /snad jde o místní "Deutsche Böhmerwaldzeitung", zveřejnění v krajanském měsíčníku "Hoam!" uvádí: (Aus "Landbote" oder "Böhmerwaldzeitung" etw. 1936 von Lottmann Ernst! (gefallen in Rußland)/ někdy v polovině třicátých let dvacátého století, kdy město neslo úřední název Český Krumlov a i německy se psalo "Böhmisch Krumau" - teprve za nacizmu bylo přejmenováno na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) se stává otci každoročně na 250 mužů. Z těch 250 je nejméně stovka vesele pozoruhodných zjevů (v originále "wenigstens 100 lustige und merkwürdige Käuze", přičemž výraz "Kauz" není v němčině toliko označením ptáka puštíka či sýčka, nýbrž i podivína - pozn. překl.), klukovsky až rozpustilých (v originále "jungenhaft, lausbübischm unvaterhaft" - pozn. překl.), což právě v tomto starobavorsky veselém městě křivolakých zákoutí (v originále "eben winkelige, altbairisch fröhliche Stadt" - pozn. překl.) vytváří bezpočet originálů a také předobraz jejich vlastních dětí (v originále "und ihre Kinder werden nach ihrem Ebenbild" - pozn. překl.). Samo to město je takovým originálem. Nemá snad kostelní věž bez kostela (rozuměj někdejší protestantský kostel sv. Jošta, později panský špitál - pozn. překl.), dům beze vchodu (Wischin to označuje za Lottmannem nevysvětlenou záhadu - pozn. překl.), most bez vody (rozuměj ten Plášťový - pozn. překl.), nemá snad vprostřed města (v originále "am Platz" - pozn. překl.) hodiny bez rafijí, kde se zastavil čas, dokud je městská rada nedá natáhnout (Wischin to uvádí jako další ze záhad, které Lottmann zanechal potomkům, nejde-li o narážku na nějaké sluneční hodiny - pozn. překl.)? A nemá v posledku i doktora bez doktorátu, doktora univerzity v Hallstattu Dr. Ippla (i toto jméno považuje Wischin spíše za Lottmannův výmysl - pozn. překl.)? Do tohoto města umělců života a žertéřů (v originále "in diese Stadt der Lebenskünstler und Spaßmacher" - pozn. překl.), podivínů a pivních poetů, domova Ipplů a Issiů, Karampoldiů a Krepoů (Wischin se některým z těchto spíše přezdívek pokouší přijít na kloub, za výsledek ovšem neručí - pozn. překl.) nás zavádí tyto řádky, zformované do podoby obrázkové knihy.

2. Budějovická brána: Věžovitá stavba (v originále "ein turmbewehrter Torblock" - pozn. překl.) vlevo i vpravo obklopená domy na způsob šancí uzavírá ulici, která sem vede přes úzký most, napravo se sochou sv. Floriana, nalevo se sv. Janem Nepomuckým, do oblouku brány zpevněné kamennými kvádry. Vpravo se táhne Jelení příkop (v originále "Hirschgartenwiese" - pozn. překl.), kde někdejší rybník chránil město i zámek, louka, na níž odedávna zpravidla prší, když je sečena. A že trvá opravdu dlouho, než se celá poseče. V malém bytečku vedle průjezdu bydlel v bráně až donedávna se svým "Cesarem" (to byl pes, zapřahovaný do majitelova vozíku - pozn. překl.) až donedávna šelmovský, vždy trochu vesele podnapilý mlékař a ponocný Solek.

3. U Města Vídně: Ptáš se po hostincích, cizinče? Jeden Ti přímo tarasí ulici, vejdi, můj příteli a zanech každé naděje, neboť 100 let se Ti tu stane jedním jediným dnem. Už ten tělnatý, movitá děvčátka a zajíčky lovící hospodský, který pro svou hlavní činnost nosí nikoli zcela salonní (v originále "zimmerrein" - pozn. překl.) přezdívku "Schoaswirt" (tj. "hospodský stižený větry" - pozn. překl.). A tady je věrně mu po boku stojící choť, obvodem figury připomínající kmeny nejvěkovitějších šumavských velikánů, jejíž roštěnky mohou učinit i z nejprozaističtějších hostí básníky a pokud jde o lovnou zvěř, učinit z obětí svého manžela skvěle připravenou krmi. Pokud jde o pivo, uvádí zde člověka do pohybu i vnitřně a v jeho vychutnání jde náš hostinský skvělým příkladem.

4. Při Červené bráně: Místo v České Krumlově snad nejitalštější. Pod vysokým renesančním obloukem prodává obtloustlý pekař (Wischin připomíná jeho příjmení Chalupa - pozn. překl.) staré kalhoty, noční stolky a vycpané ptactvo (v originále "alte Hosen, Nachtkasteln und ausgestopfte Vögel" - pozn. překl.), druhá široká brána, tak řečená "Červená brána" (v originále "das 'Rote Tor'" - pozn. překl.), vede nahoru k zámku a cestou k němu stojí s vysokou prejzovou střechou (v originále "mit hohen Preisendach" - pozn. překl.) stará knížecí solnice (v originále "der'Salzkasten', das alte fürstliche Salzmamagazin" - pozn. překl.), jejíž stěny koně (podle Wischina tu stavěl svou drožku jediný místní fiakrista Kasimir Lodzinsky - pozn. překl.) dodnes olizují. Podél ulice tu stojí renesanční dům za domem, řada narušovaná jen křiklavou reklamou firmy Baťa, poslední z řady (dům Latrán čp. 53 - pozn. překl.) se zpodobením různých etap mužova stáří ve vybledlých zdobných obloucích na své fasádě. Konečně naproti nám vidíme tzv. Primátorský dům (v originále "das Primatorenhaus", Latrán čp. 46, přičemž od roku 1913 bylo pro něj užíváno i označení Nová lékárna - pozn. překl.), jehož sgrafita byla právě znovuobjevena (fasáda byla restaurována roku 1937 pod dohledem malíře Adolfa Jobsta /1900-1974/, českokrumlovského rodáka a meziválečného poslance Národního shromáždění za Sudetoněmeckou stranu, v letech 1938-1945 zasedajícího za NSDAP v Říšském sněmu, bojujícího na východní frontě a po propuštění ze zajetí žijícího ve Spolkové republice Německo, zemřelého v Darmstadtu - pozn. překl.), nese jemnými latinskými literami vyvedený nápis, který promlouvá vysoko nad dole stojícím policistou tohoto státu (v originále "hoch über dem darunterstehenden Staatspolizisten" - pozn. překl.) slovy tohoto znění: "AUDI, VIDE ET TACE - SI VIS VIVERE IN PACE" (tj. "Slyš, viz a mlč též - žít-li v míru chceš" - pozn. překl.).

5. Fink: Českokrumlovská kavárna, podobně jako kdysi románské kaple dole s lidem a obyčejnými občany, nahoře s lepšími pány. Dole se hrají karty, nahoře biliár, dole se chroustají slané tyčinky, nahoře jemné párky, dole Český Krumlov, nahoře svět.

6. Lazebnický most (v originále "Baderbrücke" - pozn. překl.): Nejstarší most ve městě, připomínaný už roku 1309. A jako před 600 lety ze dřeva. Jen prostřední pilíř byl v pozdější době zbudován v kameni. Nahoře stávaly 2 kamenné figury, které jednou vzala vysoká voda a teď pro jistotu stojí obě vysoko na Křížové hoře (v originále "am Kreuzberg" - pozn. překl.). Z těsného ohybu Latránu, kdysi ještě zúženého dvěma branskými věžemi (v originále "einst durch 2 Tortürme" - pozn. překl.) vede za mostem dál ulice vysoko nad řeku a dává nám ohlédnout se na kostel (rozuměj zrušený kostel sv. Jošta - pozn. překl.) od onoho strašidelného domu ům na protějším břehu, stojící na místě někdejší prvé zdejší kavárny (v originále "an der Stelle des ersten Krummauer Kaffehauses", rozuměj, jak vysvětluje Franz Wischin, dům čp. 101 už na straně vnitřního města v majetku českého advokáta Dr. Šmirouse s textilním obchodem židovské rodiny Taussigovy - pozn. překl.). Poněvadž dům, který jako poslední na Latráně most ze své strany skoro podepírá, byl kdysi domem lázeňským (v originále "das alte Bad war" - pozn. překl.), má i most v názvu přívlastek "Lazebnický". Na tomto domě vyprávěl ještě před několika lety jeden obraz strašlivou historii (v originále "von der grauslichen Historia" - pozn. překl.), jak Don Julio d’Austria, šílený levoboček císaře Rudolfa II., zavraždil lazebníkovu dcerušku a její tělo na kousky rozřezané naházel dolů do Vltavy.

7. Městský rynk (v originále "Ringplatz" - pozn. překl.): Mít nějakou opravdu ničivou bombu (v originále "eine brisante Riesenbombe!" - pozn. překl.), vyletěla by spořitelna, kterou starý dobrý Gallistl (rozuměj Thomase Gallistla, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nazval "skutečnou ozdobou města" (v originále "eine wahre Zierde der Stadt" - pozn. překl.), do povětří a dva měšťanské domy s krásnými štíty by v kouzelném prostoru mezi radničním loubím a kašnou s Madonou, vysoko trůnící na mariánském sloupu nad náměstím, by opět nic nerušilo, jakož i mohutné těleso sv. Víta by se velebně tyčilo sem k nám a naše staré korzo (v originále "unser alter Bummel" - pozn. překl.) by bylo tisíckrát hezčí, od řeznictví tam v koutě až k městské apotéce na druhém konci rynku. Prostřed města by bylo zase vlídno pospolu, až se tam znovu sejdeme (v originále "komma wieda zam!" - pozn. překl.)!

8. Hřbitov (v originále "Freithof" - pozn. překl.): Byl asi něco jako pevnost ten starý hřbitov (rozuměj při kostele sv. Víta - pozn. překl.) a když pasovský stavitel katedrál (v originále "der Passauer Dombauer" - pozn. překl.) Hanns Krummenauer (/asi 1350-1410/ blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) vztyčil i zdejší velký kostel a němečtí havíři přišlí sem odjinud (v originále "und fremdes deutsches Bergvolk" - pozn. překl.) založili poblíž dvě nové hornické osady (v originále "zwei neue Siedlungen" - pozn. překl.), už jeho rozsah nestačil a byl přemístěn do jezuitské zahrady (u budovy dnešního Regionálního muzea - pozn. překl.). Kaplanka (na adrese Horní čp. 159 - pozn. překl.) při schodišti (v originále "das Kaplanhaus bei der Stiege" - pozn. překl.) do kostela měla ještě před 70 lety nádherný gotický štít (byl podle starých snímků rekonstruován až v roce 1980 - pozn. překl.)se schodištěm uvnitř a střešní věžičku (v originále "und einen Dachreiter" - pozn. překl.). Fara a hudební škola, pozdně barokní "Arkadenhof" jemného slohu v prvém případě, v tom druhém stará krumlovská škola už od založení (někdy v druhé půli 14. století - pozn. překl.), stojí nalevo a napravo od kostela sv. Víta. Z tohoto kouzelného zákoutí pochází i nejkrásnější českokrumlovské děvče (Franz Wischin se dohaduje, že by mohlo jít o jistou, nejmenovanou jím ovšem, ne už nejmladší slečnu P. z Kostelní ulice /Kirchengasse/ čp. 154, které tu autor textu Ernst Lottmanna složil nečekanou poklonu - pozn. překl.) se žlutým kabátkem, zahalená v závojíčku a na vysokých podpatcích (v originále "gelbbewamset, verschleiert und hochbestöckelt" - pozn. překl.).

9. Jezuitské baroko: V Českém Krumlově existuje "jezuitský dvůr" (v originále "Jesuiten hof", nazývaný i "letní rezidencí" při jezuitské zaharadě /dnes městský park/, něco jiného je tzv. "jezuitský statek", viz Památkový katalog - pozn. překl.). "jezuitská zahrada" (dnešní městský park, viz webová adresa https://encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/mesto_histor_mepahv.xml - pozn. překl.), "jezuitský les" (ten ovšem najdeme až u Přední Výtoně, ačkoli náleží městu Český Krumlov /jen v letech 1952-1993 byl začleněn do státní správy lesů, viz Oblastní plán rozvoje lesů, předhoří Šumavy a Novohradské hory - pozn. překl.) a pak ovšem velké stavby, které v nádherně okázalém barokním slohu dali zbudovat moudří mužové Societas Jesu kolem Horní brány (v originále "um das Obere Tor" - pozn. překl.), slouží dnes jako gymnázium (rozuměj nynější Regionální muzeum - pozn. překl.), městské divadlo a český hotel Růže (v originále "als Stadttheater und als tschechisches Hotel "Ruze", rozuměj i nynější hotel "Růže" - pozn. překl.) a svědčí o jejich někdejším bohatství. Na obou stranách stojí tyto jezuitské stavby nad úzkou zátočinou řeky Vltavy a směrem k východu dělí obě ramena té zátočiny kamenný most při Horní bráně (v originále "Obertorbrücke" - pozn. překl.), zbudovaného namísto kolísavého dřevěného přemostění Mlýnského příkopu (v originále "über dem Mühlgraben" - pozn. překl.), které učinil vratkým dělostřelecký zásah (v originále "als diese von der Artillerie wackelig geworden war" - pozn. překl.). Tak je město Český Krumlov vskutku ostrovem starého umění a veselých šumavských obyvatel (v originále "und fröhlichen Leute im Wald" - pozn. překl.).

10. Železné mosty: Kdysi stávala rozložitá neforemná branská věž (v originále "ein dicker, klobiger Torturm" - pozn. překl.) v místech kolísavého dřevěného mostu, když se ještě jmenoval "Gojauerbrücke" (tj. "Kájovský most" - pozn. překl.) a vedl k soše sv. Jana Nepomuckého, stojící na dřevěném pilíři prostřed řeky a nyní umístěné mezi vysokými topoly na protějším břehu (v originále "und der jetzt zwischen den hohen Pappeln am drüberen Ufer steht" - pozn. překl.). Tam se však nachází stará barvírna (v originále "ein altes Färberhaus" na adrese Kájovská čp. 58, zbudovaná tu roku 1869 a později výrazně rozšířená do dnešní podoby, viz Encyklopedie Českého Krumlova - pozn. překl.), jejíž šindelová střecha spočinula nad okny budovy jako selský slaměný klobouk (tzv. "Mrázkův mlýn" je památkově chráněn a křídlo podél mlýnského náhonu bylo roku 2005 zrekonstruováno - pozn. překl.). Pak přišla nová doba a zbudovala tu nový most ze železa a když ten rozežrala po 40 letech rez, nahradila ho ta naše dosud uchovaným mostem z betonu (v roce 1937 jej otevřel sám prezident Dr. Edvard Beneš, po němž byl i pojmenován, je ovšem po 89 letech prohlášen roku 2018 stavbou "na hranici životnosti" - pozn. překl.). I beton už vykazuje nějaké pukliny, jinak je však most ještě "gsund" (tj. "zdravý" téměř v době otevření! - pozn. překl.) a čeká, jak hlásá vysmívaná tabule (v originále "die verschalte Tafel" - pozn. překl.), kdoví nač.

11. Zámecká zahrada (v originále "Hofgarten" - pozn. překl.): Kdo by se ptal po tom, jestli park se svými putti, kaskádami a celou tou kašnou s vodotryskem je pojednán ve slohu francouzského baroka a zda má i plno nejkrásnějších výhledů na město i Kleť (v originále "und voll schönen Ausblicken auf die Stadt und dem Schöninger" - pozn. překl.). Zůstává přece především místem prvních utajených rendez-vous místní mládeže a snad se právě když vcházíš, kmitne branou jeden z těch mladistvých hříšníků. Ony staré dámy, které kromě úředního hlídače daly si za úkol střežit v parku dobré mravy, sedí mezi dětmi jako mechem obrostlé zdobné vázy mezi kvetoucími keři růží. Když se pak prodere do té rezervace někdejší minulosti dobrotivého stáří nějaká mladá žena, cítí se to, snad i právem, jako svatokrádež (v originále "als Sakrileg" - pozn. překl.)

12. Zámecká věž: Rozkřídlení havrani (v originále "Kahanseln", což je ovšem místní nářeční výraz pro kavky na věži hnízdící /viz "Gahansln" u Erny Putschöglové, resp. "Gahanseln" u Franze Wischina na webových stranách Kohoutího kříže!/ a také v podobě "Dachlinger" /kavka je německy "die Dohle", což bývalo i označení staromódního černého klobouku/ fungující jako jízlivá trochu přezdívka obyvatel města vůbec /viz o Richardu Franzovi či Johannu Weydeovi taktéž na webových stranách Kohoutího kříže, sám sebe i jiné spolurodáky tak označoval v krajanských časopisech rovněž Hans Präuer, taktéž jako všichni předchozí na webových stranách Kohoutího kříže zastoupený - pozn. překl.) ze znaku našeho města, krouží krákorajíce kolem ní, dole vrká (v originále "gudert"! - pozn. překl.) nuzný holubí národ (v originále "Taubenvolk" - pozn. překl.) na střechách knížecích stájí, ještě níž troubí auta prodírající se uličkami nepatrné šíře a jen výšinný zámek (v originále "nur das Hochschloss" - pozn. překl.) zůstává se svými granátníky a kanony s přilehlou zásobou kamenných kulí zůstává pokojně vážný v poledním slunci a v tichu, porušovaném jen šumy vysokých sloupů vodotrysku kašny na jednom ze svých nádvoří. Pak vyjde ze své komůrky věžný "Türmernazl", držící vysoko nad městem protipožární stráž a zatroubí (v originále "und trompetet" - pozn. překl.) do tří stran dokonanou hodinu:

"Der Turmernazl hat an Huat verlorn,
trala, lala, la,
und wer ihn find't, der kriagt an Schmoarn,
tralala, lala, lala."
(tj. česky asi jako: "Věžnej Nácl klobouk ztratil,
to je věc,
lala,
kdo najde ho,
dostane trhanec
(také 'Kaiserschmarrn',
prý oblíbená pochoutka samotného císaře Františka Josefa,
ale také ve významu 'nedostane nic' či 'dostane houbelec' - pozn. překl.), tralala, lala, lala.")

Hoam!, 1982, s. 366-370
Hoam!, 1992, s. 618-620
R. Doyscher, Krummau, Sonne und Sturm im Jugendparadies, s. 58-60

P.S. Rozmarně šťavnatou, místy jen zdejším kdysi srozumitelnou němčinou jsou psány předchozí řádky, které musely být v krajanském časopisu i v Doyscherově knize doprovázeny výkladem "starého Krumlovana", jak sám sebe označil Franz Wischin.

"Via Regia" vedla i jižní Šumavou

Nešťastný německý císař Jindřich IV. (v originále "Heinrich IV.", /1050-1106/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), který měl v českém knížeti Vratislavovi II. (v originále "Herzog von Böhmen Wratislaw", /1033-1092/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) jednoho ze svých nejvěrnějších přívrženců, jehož pak za cenné služby své osobě učinil v roce 1092 českým králem. Také Vratislavovi nástupci, tj. Konrád I. Brněnský (v originále "Konrad von Brünn", /1035-1092/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), Břetislav II. (v originále "Bretislaw II.", /†1100/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a konečně Bořivoj II. (v originále "Boriwoj II.", /1064?-1124/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) stáli vždy na císařově straně. Když se proti svému otci Jindříchu IV. zvedl jeho syn, pozdější císař Jindřich V. (v originále "Heinrich V.", /1086-1125/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), stalo se to veřejně zřejmým nejprve na říšském sněmu v bavorském Řezně (v originále "am Reichstag von Regensburg - pozn. překl.).
Strašlivě tím zasažený Jindřich IV. propustil své vojsko, s nímž chtěl právě táhnout do Magdeburgu, aby tam hájil říšská práva při arcibiskupské volbě. Poněvadž se v jeho vojsku, které se postavilo na řece Řezné (v originále "am Regen" - pozn. překl.) oddílům synovým, zdržoval nový rakouský markrabě Leopold III. (/1073-1136/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), aby bojoval za věc starého císaře, uchýlil se Jindřich IV. pod ochranu českého krále, aby se probil ke svým věrným na západě Německa. Poněvadž však přímá cesta z Řezna do Čech byla pravděpodobně odříznuta přívrženci Jindřicha V., táhl Jindřich IV. po staré "nibelunské" cestě (v originále "auf den alten Nibelungenstraße" - pozn. překl.), která vedla dolů k Dunaji až k nejbližší obchodní stezce, mířící k severu Šumavou (v originále "der nordwärts durch den Böhmerwald führte" - pozn. překl.).
A tak nám vypráví český kronikář Kosmas, že kolem roku 1105 měl císař Jindřich IV. přes Netolice vstoupit do Čech (v českém překladu Kosmovy kroniky, kterou pro edici "Odkaz minulosti české" pořídil Karel Hrdina a "jako stou čtvrtou knihu od začátku pětiletky v únoru 1950 vytiskl ve čtvrtém vydání nákladem 10.000 Melantrich v Praze", to zní takto: "opustil Řezno, a prošed jižním krajem po cestě, kudy se chodí do Netolic, vstoupil do Čech" - pozn. překl.). Roku 1142 se pak se jménem "Via regia" jako připomínkou této císařovy cesty setkáváme v Mühlviertelu (viz k tomu i s barevným snímkem dnešního vzhledu web Gemeinde St. Gotthard im Mühlkreis - pozn. překl.).
Jako dálkovou komunikaci, sestávající větší měrou z polních a venkovských cest, můžeme ji sledovat ještě dnes. Vychází z Eferdingu, překračuje u staré celnice Aschach-Landshag řeku Dunaj (v originále "die Donau" - pozn. překl.), vede pak přes okolí Rohrbachu a Haslachu do Sankt Oswaldu a tady kolem nynější zříceniny Vítkova hrádku (v originále "und hier an der jetzigen Ruine Wittinghausen vorbei" - pozn. překl.) přes Kyselov, Dolní Vltavici, Bližnou, Černou v Pošumaví, Mokrou, Záhliní, Mýto, Svíbu, Kovářovice, Hořičky, Beníkovice a Krásná Pole (v originále "über Sarau, Unterwuldau, Eggetschlag, Schwarzbach, Mugrau, Eisengrub, Mautstatt, Schwiebgrub, Schmieding, Hörwitzl, Benketitz, Schönfelden", přičemž ta krásná česká a německá jména označují vyhnáním většinou opuštěné, zpustlé a často následně se zemí srovnané osady zemsky nepochybně české - pozn. překl.) - kolem východně ležící osady Hvozd - přes Střemily na Dobročkov a Smědeč (v originále "über Richterhof nach Dobrusch und Groß-Zmietsch" - pozn. překl.). Odtud se cesta do Netolic už v nejstarších dobách větvila. Západní větev mířila do Netolic přes Vadkov a Lhenice (v originále "über Wagau und Elhenitz" - pozn. překl.), ta východní k témuž cíli přes Smědeček, Třešňový Újezdec, Vodice a Dolní Chrášťany (v originále "über Klein-Zmietsch, Ujezdetz, Woditz, Ober-Groschum" - pozn. překl.).
Stáří této stezky může ozřejmit několik poznámek. U Haslachu došlo k nálezu vrtané kamenné sekery (v originále "wurde ein Lochaxteinzelfund gemacht" - pozn. překl.), v blízkosti Vítkova hrádku k nálezu dvou bronzových mečů zvaných také "Griffzungenschwerte" (anglicky "Cut and Thrust Sword", tj. "sečný a bodný meč" - pozn. překl.). Vítkův hrádek sám byl později zřízen jako blokáda této cesty (v originále "als Sperre dieses Weges" - pozn. překl.). Ve slati u Radslavi západně od Bližné (v originále "im Moor bei Ratschlag westlich Eggetschlag" - pozn. překl.) byl v roce 1883 učiněn nález bronzové sekery. Černá v Pošumaví, Mokrá, Mýto Hrají už roku 1268 hlavní roli na území statku Hirza z Klingenbergu († asi 1275, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), u Svíby byla v lokalitě "Hohler Stein" (tj. "Dutý kámen" - pozn. překl.) nalezena laténská keramika. Na Boleticku (v originále "im Gebiet des Polletitzer Landls" - pozn. překl.), rozuměj v Hořičkách, Beníkovicích atd. byly učiněny četné nálezy z halštatské a laténské doby, zejména malé laténské pohřebiště u Krásných Polí, velký hromadný nález z doby bronzové u Hvozdu a mohyly z doby halštatské na jednom z Mlýnských vrchů (v originále "am Mühlberg", rozuměj na jednom ze dvou Mlýnských vrchů u Chvalšin - pozn. překl.). Zatímco na východní větvi kus od Smědče je položeno místo nálezu z doby bronzové (v originále "von Groß-Zmietsch an der östliche Weg durch einen Bronzezeitfund belegt ist" - pozn. překl.), větev západní byla chráněna několika slovanskými strážními a hradními vrchy (v originále "durch einige slawische Wach- und Burgberge geschützt" - pozn. překl.).
Táhl tedy německý císař obydleným krajem, jak ho známe dnes (psáno ovšem ve druhé půli třicátých let dvacátého století - pozn. překl.) či nikoli? Musíme předpokládat, že poslední osídlení kolem oné doby sahala v údolí řeky Mühl až k vrchům kolem Rohrbachu a Haskachu. Pak by císař táhl širým neobydleným prostorem jistě sahajícím až k úvalu u Boletic, kde, jak o tom svědčí raně slovanské nálezy, nacházel se malý ostrůvek slovanského osídlení (v originále "eine kleine slawische Siedlungsgebiet" - pozn. překl.). Až do okolí Netolic by měla cesta dál neobydleným lesem (v originále "durch unbewohnten Wald" - pozn. překl.). Přijmeme-li 30 kilometrů jako denní průměr takové cesty musel Jindřich IV. přenocovat v okolí Rohrbachu, poté cestovat jeden den do Boletic a jeden další den do Netolic. I dnes (psáno ovšem ve druhé půli třicátých let dvacátého století - pozn. překl.) by bylo opravdu obtížné podstoupit starému císaři takovou jízdu. O to větší muselo být jeho vypětí v době, kdy byl kraj téměř zcela neosídlený (v originále "in jener Zeit der fast völligen Siedlungsleere gewesen sein" - pozn. překl.).

Volksstimme, 28. 8. 1941, s. 3

Jak mohl syn a jmenovec českokrumlovského městského lékaře Ernsta Lottmanna (*12. září 1874 v Hrzíně, dnes části obce Nový Kostel na Chebsku, †21. srpna 1964 v bavorském městě Eggenfelden) tušit v době, kdy psal a publikoval třeba svůj text "Krummauer Bilderbuch", co bude po připojení jižní Šumavy a tzv. Sudet k nacistické Říši všechno následovat. Vyrůstal v domě čp. 8 na českokrumlovském náměstí, kde otec ordinoval jako nástupce předchozího zdejšího městského lékaře Antona Spenglera, jehož dceru "Jenni", podle matriky Eugenii Marii Dorotheu (*19. března 1890 v Českém Krumlově), budoucí matku svých dvou synů pojal 9. září 1909 v českokrumlovském kostele sv. Víta za ženu (oddával je český kněz František Jakeš). Eugeniina matka Sidonie (česky Zdena) byla roz. Předáková z Tábora, její bratr Anton Spengler byl posledním náčelníkem šumavské německé turnerské župy, který zemřel brzy po propuštění z amerického zajetí po válce. Rozuměj té druhé světové, o které tu ještě nebyla řeč. Ernst Lottmann "mladší" se narodil 3. června roku 1910, jeho bratr Walther 17. července 1913 (†22. května 1973 v Eggenfelden, kde byl lékárníkem jako po něm i jeho syn), oba tedy ještě před tou první z obou světových válek. Ernst "mladší" studoval práva, než narukoval k wehrmachtu a získal hned dva železné kříže, nejprve na západní frontě. Z Francie ještě psal jako nadšený bojovník za Velkoněmeckou říši, 14. července 1941 padl pak Oberleutnant Ernst Lottmann na východní frontě někde u Smolenska (podle databáze Volksbund Gräbersuche-Online datum úmrtí platí, jako místo je uvedena obec Krasnyj ve smolenské oblasti, kde by měl být i pochován, na vojenský hřbitov u Smolenska jeho ostatky nebyly přeneseny). Bylo mu 31 let, jeden z milionů, chtělo by se říci. Jsou tu ale také dokumenty dokazující, že právě "archivní úředník Ernst Lottmann, SS-čekatel z Krumlova" byl autorem udání gestapu, po kterém následovalo zatčení a uvěznění Franze Seidela.

- - - - -
* Český Krumlov / Třísov, Holubov / Záluží, Dolní Třebonín / † † † Krasnyj (RUS)