EMMA MARXOVÁ

Cítím se být Němkou

Fühlen Sie sich mehr Tschechin oder Deutsche zu sein?
"Deutsche."
Jak vidno, jde vlastně o odpověď na otázku, kým se dotazovaná cítí být, na otázku, kterou jí položila autorka bakalářské práce na Ústavu evropských teritoriálních studií Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z roku 2012 Miroslava Marchalová. Dotazovaná pak (v němčině ovšem) pokračuje, jak podávám v českém překladu:
"Nikdy jsem neměla nijaký konfikt s Čechy. Věděla jsem, kdy mám mlčet (v originále: "wann ich schweigen soll" - pozn. překl.). Jsem tedy Němkou. Vždycky jsem měla touhu po domově (v originále: "immer hatte ich Sehnsucht nach der Heimat" - pozn. překl.). Chtěla jsem přesídlit do Německa, ale dnes mám v Čechách různé povinnosti a to mě naplňuje (v originále: "habe ich in Tschechien verschiedene Verpflichtungen und das füllt mich aus" - pozn. překl.)
A co pro Vás znamená pojem "Sudetenland"?
"Nevím. Das Sudetenland. Vím, že tento pojem představuje pro některé Čechy cosi strašlivého (v originále: "etwas Schreckliches" - pozn. překl.), ale nikoli pro všechny."
Co si myslíte o německo-českých vztazích v dnešní době? Zažila jste nějaké konflikty?
"S Čechy jsem nijaké konflikty neměla. Jednou jsem ale něco takového zažila v Německu. Podnikli jsme tenkrát výlet do Altöttingen (česky se tomu poutnímu místu říkalo i Starý Etynk - pozn. překl.). Tam je k vidění panorama o utrpení Kristově (v originále: "ein Panorama von Leiden Christi" - pozn. překl.). Všechno jsme si prohlédli a povídali si o tom. A jedna paní šla kolem a řekla: 'Warum beteten ihr nicht so im Jahr 1945?' (tj. 'Proč jste se tak nemodlili v roce 1945?' - pozn. překl.) A já jsem odpověděla: 'Aber wir sind auch Deutschen.' (tj. 'Ale my jsme také Němci.' - pozn. překl.)

M. Marchalová, Die Sudetendeutschen nnd das verschwundene Sudetenland : am Beispiel des Gratzener Gebirges (Novohradské Hory) (bakalářská práce 2012)

Nedovedl bych o paní Emmě Marxové, kterou jsem několikrát zahlédl na Hornoplánských rozmluvách blahé paměti, rozhodně říci víc, než se lze dočíst v obsáhlém, avšak nepodepsaném textu (je vlastně přeložen do němčiny z českého webu Paměť národa) ze stránek krajanského časopisu (v rubrice "Lagau", tj. Slavkov), který následuje pro některé odlišnosti v překladu nazpět do češtiny.

Pár slov o Emmě

Anonym

Emma Marxová slaví dne 10. února 2022 své 85. narozeniny. Je to věrná duše, která vždy spoluorganizovala naše slavkovské rodácké farní setkání na sv. Bartoloměje (v originále "die stets die St. Bartholomäustreffen mit organisiert hat" - pozn. překl.). Její život nebyl lehký, což ale z ní právě dělá člověka tak sympatického. Je přítomna na každém setkání vyhnanců z někdejších farních obcí v okolí Českého Krumlova, ať už jde o Svéraz, Světlík, Větřní, Zátoň, Zvonková, Slavkov…) a tlumočí. Uklízí se svými pomocnicemi kostely a kaple a spoluorganizuje bohoslužby. Byla to také ona, jež spolupůsobila při renovaci kostelů; člověk s velkým smyslem pro společenství a pro nezištnou podporu. Jak to jednou vyslovil Pedro Arrupe (žil v letech 1907-1991, po výbuchu atomové pumy v Hirošimě, kde tehdy působil jako misionář, jako jeden z prvních použil znalosti z přerušených studií medicíny k první pomoci postiženým, v letech 1964-1981 byl generálním představeným jezuitského řádu - pozn. překl.): "Zralost nějakého člověka se nejzřetelněji projeví ve službě, kterou koná pro společenství." Emma děkuje Bohu, že jí dal zdraví, aby mohla jezuitův výrok svým působením naplňovat. Prelát Mgr. Václav Pícha JC.D. z Českého Krumlova předal roku 2017 Emmě Marxové jako poděkování za její výjimečné zásluhy medaili sv. Víta a rok nato jí biskup Mons. ThDr. Vlastimil Kročil v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše udělil stříbrnou medaili sv. Auraciána.
Emma Marxová, roz. Oserová, se narodila dne 10. února roku 1937 ve dnes zaniklé osadě Huťský Dvůr (stavení čp. 46 se "po chalupě" říkalo "Griashermann" - pozn. překl.), příslušející k rovněž dnes zaniklé farní obci Zvonková (v originále "in der Siedlung von Glöckelberg - Hüttenhof" - pozn. překl.), kam se po své svatbě přestěhovali do zděděného kamenného stavení její rodiče, matka Johanna, roz. Lackingerová (*25. června 1902 v Nových Chalupách /Neuhäuser/, dnešní části obce Nová Pec, †26. prosince /"na Štěpána"/ 1966 v Mettingen, části města Esslingen am Neckar), a otec Johann Oser (*8, února 1896 v zaniklém dnes Huťském Dvoře /Hüttenhof/, osadě zaniklé obce Zvonková /Gloeckelberg/, †10. listopadu 1965 v Hrudkově u Vyššího Brodu /pochován zřejmě ve Větřní, k němuž patří jeho tehdejší bydliště Němče/, podle sdělení Emmy Marxové ze 17. listopadu 2023 o datech úmrtí obou jejích rodičů). Brali se v Želnavě /Salnau/, kam nevěstiny rodné Nové Chalupy náležely farností, dne 9. července roku 1929 (oddával je tamní děkan Wenzel /Václav/ Šimůnek, *28. srpna 1863 v /Horním/ Římově, †6. července 1938 v Želnavě podle přípisu u křestního záznamu - pozn. překl.). Během devíti let se manželskému páru narodili synové Hermann (*1930) a Johann (*1932)‚ po nich pak i tři dcery Mathilde (*1933), Emma (*1937) a Helga (*1939).
Živobytí si rodina vydobývala hospodařením na selském dvoře s pozemky o rozloze osmi a půl hektaru a chovem většího množství skotu (v originále "und der Aufzucht mehrerer Rinder" - pozn. překl.). Matka prodávala krmnou drůbež (v originále "Mastgeflügel" - pozn. překl.) v nedaleké Horní Plané (v originále "Oberplan" - pozn. překl.). Emmin otec si v zimních měsících vydělával peníze obchodováním s dobytkem na trzích v rovněž blízkém rakouském Aigenu-Schläglu. Emma byla už jako děcko velmi podnikavá a se svou starší sestrou Mathildou chodila s konvičkou mléka a v dřevácích do mateřské školky, později do školy v sousedním Josefodole (v originále "ins nahegelegene Josefstal" - pozn. překl.), která fungovala v prostorách někdejší sklářské huti. Výuka náboženství se pro žáky školy konala v glöckelberském chrámu Páně. Vedle školní docházky školáci samozřejmě pomáhali svým rodičům při polních pracích. Emminy vzpomínky uchovávají množství obrazů krásné šumavské přírody. V lese se ještě vyskytovali tetřevi, ve Schwarzenberském kanále rejdili pstruzi. V zahradě u domu rostly ovocné stromy a za domem byla i nádržka s pitnou vodou. Šumava byla prostě domovem rodiny Oserových a jejích předků. Všichni mluvili německy a Emma jiný jazyk neznala. To vše se změnilo s blížícím se koncem války.
Na jaře roku 1945 se vynořil na cestě za vsí jeden americký tank a američtí vojáci se rozešli do chalup ve vsi, aby z nich donesli vejce. Ves zaplnili uprchlíci a uprchlí váleční zajatci. Z tehdy ještě nevelkého počtu rozhlasových přijímačů se obyvatelé dovídali o světovém dění. V květnu byla za vsí umístěna dvě děla, namířená odtud na Horní Planou, kde starosta nemínil ustoupit. Mnozí z obyvatel Emmina Huťského Dvora museli po válce domov opustit. Příhraniční krajinou blízko rakouské hranice byla spuštěna "železná opona", v níž zcela zmizel jak Huťský Dvůr, tak Zvonková. Když v roce 1965 Emma místo navštívila, nalezla tam jen chalupy s rozbitými okny, které byly nakonec úplně srovnány se zemí. Po politickém převratu (v originále "nach der Revolution" - pozn. překl.) se do krajiny svého dětství mohla podívat znova. Zůstaly jen vzpomínky na zaniklé osady a na lidi, co tu kdysi žili. Po totalitním režimu čtyř poválečných desetiletí zůstaly jako stopy po rodině Oserových jen jabloně a s nimi keře šeříků, rybízu a angreštu, které tu rodiče zasadili a pěstovali.
S koncem války a vlastně už těsně před ním začalo v Huťském Dvoře zatýkání mužů. Někteří mu unikli útěkem. I Emmin otec byl členem NSDAP, poněvadž Sudetoněmecká strana, do níž vstoupil, se k nacistické připojila. Emmina matka manžela přemlouvala, aby uprchl přes hranici, dosažitelnou jen po krátké procházce. On však k útěku neviděl nijaký důvod, poněvadž nebyl ve straně aktivně činný a nikomu neudělal nic zlého. Johann Oser a hajný Franz Paleczek byli posledními muži ve vsi, postiženými zatčením. Komisaři, kteří vnikli do Oserových stavení ze dvou stran, všechno prohledali, vyházeli různé předměty inventáře, zabavili maso, potraviny, látky i nitě (/!/ viz web Paměť národa - pozn. překl.) a tatínka odvedli.
Byl zatčen v květnu 1945 a strávil rok a půl v českobudějovické vazbě. Maminka byla to tu dobu v Huťském Dvoře na všechno sama. Musela odevzdávat mléko a vejce, chovat prase bylo zakázáno. Domy se nesměly zamykat. Během následujícího roku opouštěly rodiny svůj domov. V několika staveních byl soustředěn dobytek, který musely ženy, které zůstaly, krmit a dojit.
Škola byla zavřena. Obyvatelé chalup dostali příkaz k "odsunu" a směli s sebou vzít zavazadla o váze nejvýš 50 kilogramů. U Oserů to byly dvě bedny, označené jménem a adresou. Pokrývky, prostěradla, oblečení, nádobí a jídelní příbory spolu s nějakými zásobali jídla na cestu teď měly putovat s vyhnanci celý rok. Cenné věci se musely ponechat "doma". Bylo ráno 20. srpna 1946, když nařízení k odchodu došlo. Emma ještě zametla kuchyni, dala kočkám mléko a zamkla dům. Klíče byly předány a rodina se vydala na cestu. Po kontrole obsahu zavazadel v Josefodole byli Oserovi dopraveni na nákladním autě do sběrného lágru v Českém Krumlově. Nedaleko místního nádraží byly pro ně přichystány patrové palandy. V Emmině vzpomínce na nich ženy a děti seděly a zpívaly. Na spaní nebylo pomyšlení a tak se na rozloučenou zpívalo celou noc. Emmini bratři pomáhali jednomu ze strážců při práci se dřevem a přinesli vždycky něco jídla. Život v lágru zpestřovali i červi v polévce a štěnice v matracích. Postupně vyhnaneckých rodin jednotlivými transporty ubývalo a každé z rodin se dostalo v lágru vlastní obytné místnosti namísto hromadného pobytu v maštalích. V říjnu roku 1946 odjel poslední transport a tři dny nato 3. listopadu byl Emmin otec propuštěn z vazby. Rodina však už neměla šanci odjet za hranice, kam byli vypraveni příbuzní, sousedé a známí. Mnoho let tak museli Oserovi strávit jako občané druhé kategorie v Československu mezi lidmi, kteří byli vůči nim často nepřátelsky naladěni. A oni zůstat nechtěli. Někteří nově příchozí a také místní rodině pomáhali. Emmin otec a bratr chodili na práci do lesa, sestře bylo 14 let, nemohla tedy už navštěvovat školu a musela si najít práci. Emma byla mladší a chodila do školy. Rychle se naučila česky a mohla zpívat krásné české písně. Na Silvestra roku 1946 se Oserovi přestěhovali do bytu ve Vyšném (v originále "im Dorf Weichseln bei Krummau" - pozn. překl.). Rodinu se dvěma syny a pracovitým otcem, který se vyznal v zacházení se dřevem, si vybral vyšenský lesní správce Jan Pinsker pro práci v lese. Německé děti tou dobou ještě docházely do lágru, kde se jim ve vyhrazené místnosti věnoval učitel. Teprve po prázdninách v roce 1947 mohly pokračovat v povinné školní docházce v české škole ve Vyšném. Rodina musela opustit byt v domě bývalé vápenky, přestěhovala se do malého domku u hospody rodiny Šestákových. Zde však pobyla tři týdny a v květnu 1948 Jan Pinsker oznámil, že se budou znovu stěhovat, tentokrát do nedaleké Zlaté Koruny.
Ve zlatokorunském klášteře obývala každá německá rodina svoji místnost. Oserovi navštěvovali mše v kostele, Emma chodila do školy, otec s bratry docházeli ze Zlaté Koruny do Vyšného za prací do lesa. Na podzim roku 1948 dostala rodina přikázáno, aby si sbalila své věci a schystala si jídlo na tři dny. Nákladní vůz je 5. října 1948 odvezl na nádraží, odkud vlakem cestovali tři dny. Nikdo nevěděl kam. Maminka u okna vlaku seděla s rukama v dlaních a naříkala: "Já vidím černo, já vidím černo!" Vystoupili v západočeských Vejprtech s dlouhou tradicí krušnohorského textilního průmyslu. Po několika dnech, kdy přistěhovalci přespávali v prostorách továren, byl rodině Oser přidělen byt ve čtvrti Nové Zvolání (v originále německy "Stadtteil Neugeschrei" - pozn. překl.). Většina mužů z přistěhovaných rodin pracovala v jáchymovských uranových dolech, ženy většinou docházely za prací do továren.
Ve škole děti nesměly mluvit německy. Bylo těžké nemluvit rodnou řečí s těmi, kteří by jí rozuměli, a muset používat jen češtinu, kterou německé děti neovládaly. Učitelé neměli velký zájem na tom, aby dětem něco vštípili. Teprve později se Emma dozvěděla, že mnozí z učitelů byli do "pohraničí" posláni za trest. Obratem se pro Emmu stal příchod nového učitele v osobě Miroslava Dědiče (blíže viz jeho životopis /není v něm uvedeno, že zemřel na Boží Hod vánoční 25. prosince roku 2020 v Chlumanech u Vlachova Březí ve věku 95 let/ - pozn. překl.). Děti si oblíbily spravedlivého pedagoga, který s nimi chodil do přírody, věnoval se i hudbě a dokázal jim něco opravdu přinést (v originále "und ihnen viel beibrachte" - pozn. překl.). Pomeranče na příděl, které ostatní učitelé chtěli rozdat jen českým dětem, rozdělil mezi všechny bez výjimky. Podařilo se mu od místních továren získat finanční prostředky na třídenní výlet žáků do Prahy, který se stal nejen pro Emmu nezapomenutelným zážitkem. Miroslav Dědič spolu s katechetkou Olgou Fafejtovou, která v obci krátký čas vyučovala náboženství, se stali pro Emmu vzory a ovlivnili její životní postoje a morální rozvoj. Přestože Emma toužila po vzdělání, vinou poválečných událostí odchodila dohromady jen šest a půl roku povinné školní docházky. Ve čtrnácti letech nastoupila do místní továrny na výrobu oděvů.
V roce 1951 ještě mohli obyvatelé pohraničí kolem Vejprt k potoku, který tvořil hranici mezi Československem a východním Německem (říkalo se mu také nadále "pankowská sovětská zóna" namísto oficiálního DDR" - pozn. překl.). U závor se scházeli chlapci a děvčata z obou stran hranice. Emmin nejstarší, tehdy dvacetiletý bratr Hermann se zakoukal do jedné z dívek žijící na německé straně. Ještě na Šumavě pomáhal otci při handlování s dobytkem přes hranice do Rakouska. Byl zvyklý přecházet hranice. Po vysídlení do Krušných hor pracoval stejně jako mladší bratr Johann a otec v jáchymovských dolech. Nějaký čas si opatřoval adresy příbuzných v Německu. Dne 13. května 1951 se vypravil se svými dvěma kamarády na zábavu do německé vesnice. Přes zákaz překročili státní hranici. Druhý den ráno byla jeho postel prázdná. Emma po ranní mši u kostela zaslechla zprávu, že byli v noci u potoka zastřeleni tři chlapci. Pohraniční stráž vystřelila devadesát ran (blíže viz Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948–1989 - pozn. překl.). Maminčina slova se naplnila, smrt bratra zahalila rodinu do černé.
Později sehrála tragická událost roli při rozhodování rodičů, zda využít nabídky vyšenského lesního správce Jana Pinskera a vrátit se do jižních Čech. Rodina se z Vejprt stěhovala do Vyšného u Českého Krumlova 2. listopadu 1952. Mladá Emma se dlouhé měsíce smiřovala s odchodem rodiny z Nového Zvolání, kde zanechala svou nejlepší a nakonec celoživotní kamarádku Waltraud Bayer a ostatní přátele. Ve Vyšném muži znovu pracovali v lese, maminka se starala o hospodářství, Emma se sestrou Hilde docházely za prací do krumlovské nemocnice a nejmladší Helge našla zaměstnání v přádelně. Tatínkovi ubývaly síly, nezastal už tolik těžké práce v lese a jízdu s koňmi. Do domu se přistěhovala rodina rumunských Slováků, otec rodiny pomáhal s prací v lese. Soužití dvou rodin nebylo ideální. Oserovi měli možnost získat bydlení i práci u JZD (jednotného zemědělského družstva), tuto možnost však maminka zcela zavrhla. Pronajali si dům ve Větřní nedaleko Krumlova. Tehdy se rodina stěhovala poosmé. V domě s pozemkem, se zavedenou elektřinou, ovšem bez vody, kterou nosili ze vzdálené studánky, začínali znovu od začátku. Po dalších šesti letech rodina Oserova koupila dům v nedaleké obci Němče (část obce Větřní, německy "Niemsching" - pozn. překl.). Zde znovu sázeli stromy, obdělávali půdu a zasévali plodiny. Pro Emmu bylo toto období zároveň začátkem samostatného dospělého života.
Roku 1965 se Emma ve svých 27 letech provdala za Karla Marxe (v roce 2000 se na adrese Větřní čp. 242 dožil 65 let, tj. *8. srpna 1935 - pozn. překl.). Žili spolu ve Větřní a po třech letech se jim v květnu roku 1968 narodila dcera Gabriele. V rodině se mluvilo německy. Sama Emma se nikdy nevzdala šumavského dialektu a katolickou výchovu, ve které vyrostla, předala i své dceři. Emmin otec Johann Oser zemřel roku 1965. Dva roky nato směl otcův jmenovec a Emmin bratr Johann Oser "mladší" (*29. ledna 1932 v Huťském Dvoře, †27. listopadu 2014 v Esslingen - pozn. překl.) po čtrnáctém pokusu vycestovat do Spolkové republiky Německo. Také babička malé Gabriele, Emmina matka Johanna Oserová, odešla do zahraničí s ním. Po událostech ze srpna 1968 měla Emma velký strach, že se její rodina nebude moci v budoucnu setkat se svými blízkými na Západě. To se nakonec naštěstí nevyplnilo a rodina se při plnění tehdejších podmínek pro cesty do zahraničí navštěvovala po celou dobu komunistického režimu v Československu.
Po mateřské dovolené se už Emma ke své práci v papírnách ve Větřní (v originále "bei der Papierfabrik Spiro in Wettern" /!/, podnik však nesl za komunistického režimu od roku 1945 označení "Závod Rudého práva" - pozn. překl.) nevrátila. Pomáhala v místní mateřské školce, kde později vykonávala administrativní práci hospodářky v jídelně. Zde pracovala až do odchodu na penzi.
Po třetí žádosti získala dcera Gabriele na podzim roku 1989 povolení k vycestování do Německa. Rozhodla se k emigraci. Po listopadových událostech odjížděla v lednu roku 1990 již ze svobodného Československa. S rodiči, kteří zůstali, Gabriele dělila už jen vzdálenost mezi německým městem Unteschneidheim - Geislingen a Větřním, nikoli zavřené hranice a rozhodnutí úředníků. Díky ní se stali manželé Marxovi prarodiči třech vnuků a jedné vnučky.
Emma se od začátku devadesátých let podílela na obnově památky zaniklých šumavských obcí a opravě kostela v obci Zvonková, původně nazývané Glöckelberg, do jejíž farnosti spadala osada Huťský Dvůr. Později pomohla opravě kostelů ve Slavkově a ve Svérázi. Založila spolek přátel Šumavy /Šumavský spolek/ - Böhmerwaldverein a svými aktivitami podporovala rozvoj českoněmeckých vztahů.
Přestože rodinu Oser po válce čekal nelehký osud příslušníka německé menšiny v Československu, práce v uranových dolech, mnohá stěhování a stále nové začátky na nových místech, Emma i přes bolest a pocit ponížení v sobě nikdy neprobouzela nenávist ani nepřátelství. Snažila se být dobrá a nikdy se nepřít. Uznává nespravedlnost války a zlo, které postihlo nevinné. Za války i po válce. Její životní postoj vystihuje rčení: Mluviti stříbro, mlčeti zlato! "Člověk má umět držet jazyk na uzdě, protože to, co ve zlém vysloví, druhý už nikdy nezapomene" (v německém originále "Man sollte seine Zunge im Zaum halten können, denn was der eine schlecht redet, wird der andere nie vergessen." - pozn. překl.), dodává Emma Marxová na závěr poté, co zažila jedenáct "změn adresy" v Československu a množství žádostí o vystěhování do Německa ze strany nejbližších. Žije se svým manželem ve Větřní a aktivně pečuje o zčásti osiřelé šumavské kostely i nadále, jako naposledy při opravě střechy toho ve Slavkově.
Milá Emmo, někdejší tamní němečtí farníci a přátelé přejí Ti do budoucna vše dobré, mnoho zdraví a sil, zejména však hojné požehnání Boží.