THERESIA MATSCHKE

Ze vzpomínek

Bydleli jsme v malé vsi Leopoldov (v originále "in Leopolddorf" - pozn. překl.) a tekl tudy Pohořský potok (v originále "der Bucherser Bach" - pozn. překl.). Otec chodil v zimě v létě do práce v lese. Roku 1938 si zlomil nohu a ta se špatně hojila, takže jsme se přestěhovali do Nových Hradů (v originále "nach Gratzen, nach Nové Hrady" - pozn. překl.). Tam sídlil hrabě, který tam měl zámek a starý hrad. Otec byl u něj zaměstnán. Hraběti patřila celá ta oblast i kus Šumavy a dole v Rakousku. Dostal to kdysi darem. Usidloval tam lidi, zčásti z Rakouska a zčásti z Čech. To naše příjmení Talíř (Theresia /Resi/ Matschke se narodila jako Theresia Talirsch - pozn. překl.) svědčí o původu z Velešína (v originále "aus Velešín" - pozn. překl.), kde žijou Talířové i dnes. Erich (tj. mladší bratr autorky vyprávění ze zvukového záznamu, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mohl v Nových Hradech chodit do měšťanské školy a po měšťance navštěvoval v Českém Krumlově (v originále "in Krumau", za nacizmu neslo město úřední název "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) německý učitelský ústav.
V Leopoldově jsme měli hospodářství, což byl hraběcí deputát. Chovali jsme tam dvě krávy a dvě prasata, obhospodařovali tak asi tři hektary pozemků a to bylo tak se stavením všechno, na víc by otcova hodinová mzda ani nestačila. Co přestal po úrazu chodit do lesa, žili jsme v Nových Hradech a on i tam pracoval s kolegy jako tesař. Měl lepší práci než v Leopoldově. Hrabě se k lidem choval dobře, jezdilo se třeba až do Budějovic (v originále "nach Budweis" - pozn. překl.) do cirkusu, ale pak ho po válce odvezli do Budějovic a ve vězení přišel o život.
My se po válce, to už jsme byli v Německu, roku 1954 odstěhovali do Norimberka. Erich tam učil na různých školách. Žáci i jejich rodiče byli z něj celí nadšení. On děti jenom neučil, on je i vychovával. Pak poznal jedno děvče, zamiloval se na první pohled a vzali se. Erich ale brzy umřel, bylo to 13. října 1961.
V Eichstättu onemocněl těžce na ledviny. Léčili ho na mnichovské univerzitní klinice, ale nemoc neustupovala. Učil pak ješrě rok v Eichstättu, když se předčítaly ve škole vánoční povídky, chtěli všichni, aby předčítal on, že prý to umí nejlíp. Byl pak přeložený na nějakou vesnickou školu u Gunzenhausen, kde neměl tu správnou zdravotní péči. My s Erichem jsme kdysi těsně po válce 1946 utekli spolu "na černo" přes hranice do Rakouska a pracovali tam u sedláka. Na podzim 1946 byli vysídleni i rodiče, ovšem do Německa, a my tam pak všichni bydleli v jedné malé vesničce Wachstein (v bavorských Středních Frankách). Erich tam našel kamarády ze školy a s nimi pak odešel do učitelského ústavu v Gunzenhausen.

Ten český překlad je pořízen ze zvukového záznamu vyprávění téměř stoleté pamětnice, sestry bratří Ericha a Friedricha Talirschových, kteří mají oba i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže (u nich viz i bližší informace o rodičích). Narodila se v Leopoldově 9. října 1924, byla tedy ze sourozenců nejstarší. Její manžel se jmenoval Ernst, žili v Kulmbachu, děti neměli. Paní Resi pracovala v mateřské škole. Ta leopoldovská chalupa až dosud stojí, krov lidské paměti se však ne úplně zvolna rozpadá. Zkoušíme uchovat, co zbylo. Záznam vzpomínek zprostředkovala a nahrála Sandra Widulle, neteř "paní Resi" a dcera Friedricha Talirsche.

- - - - -
* Leopodov