RENATE MERWALDOVÁ
Dva krásné dny na Šumavě
Úterý 7. června 2011
Toho dne jeli Anni a Toni Polleichtnerovi (Anni Polleichtnerová /roz. Schlampová/, *10. ledna 1931, †30. září roku 2020 v Hatzenhofen, 6. září 2018 ještě oslavili s manželem v Rennertshofen-Hatzenhofen diamantovou svatbu, viz snímek). Anton Polleichtner, "po chalupě" Grauheisl, se přitom narodil podle krajanských časopisů 1. ledna 1917! a dožil se tedy v roce 2007 devadesáti let, v 86 letech by o rok mladší nežli nevěsta stačil oslavit diamantovou svatbu jeho jmenovec Anton Polleichtner, rovněž Grauheisl, *12. června 1932 /brali se 4. září 1958 ve vsi Stepperg, což je od roku 1972 místní část městyse Rennertshofen, a to na stavovském úřadě ve staré škole, církevně pak v poutní bazilice Maria Brünnlein ve městě Wemding, roku 1959 se jim pak narodil syn Josef a dva roky nato dcera Ingrid, bydleli přitom v domě, který roku 1927, tedy 4 roky před dceřiným narozením, koupil Annin otec a v roce 1954 ho přebudoval, tj. o diamantové zlaté svatbě by tomu staršímu z obou bylo 101 let, jde tedy zřejmě o otce a syna, navíc je i Anton Polleichtner z Rennertshofen-Hatzenhofen i nadále rodáckým zpravodajem/), Rudi a já (Renate Merwaldová) ke kamennému památníku na "Böhm-Hübl" (česky by se řeklo "Böhmů kopec", dnes na mapách zaniklá samota "U Čechů" při kótě 801 m - blízký vrch Měštec /846 m/ leží už na území vojenského újezdu Boletice, o samotě "Böhmhof" cituje na serveru www.zanikleobce.cz Jiří Novotný z práce Stanislava Jagra "Historie obce Hodňov" /1997/, že "Dům byl součástí obce Hodňov (Honetschlag), v roce 1945 byl majitelem Leichtner Anton. Název domu Böhm a čp 23 obec Hodňov. Dům postavil v roce 1618 Gregor Behaymb." - pozn. překl.). Mezi Hodňovem (v originále "Honetschlag" - pozn. překl.) a už v nepřístupném vojenském prostoru ležícím zcela zaniklým Jabloncem (v originále "Ogfolderhaid" - pozn. překl.) stojí na krásném místě (pozvánka k vysvěcení památníku a snímky z této události v srpnu roku 1994 /30. září téhož roku tam rodáci zasadili dvě lípy/ viz obrazová příloha k textové ukázce Rosy Horakové v Kohoutím kříži i s nápisem na něm, tj. "Na památku zemřelých z farní obce Jablonce do roku 1946: Ogfolderhaid, Reith, Neuspitzenberg, Michetschlag, Hundshaberstift, Altspitzenberg, Ratschin, Schneidetschlag" /česky "Jablonec, Loutka, Nový Špičák, Javoří, Bozdova Lhota, Starý Špičák, Račín, Veselí/, i se snímkem na serveru Mapy.cz s mylným ovšem označením "Pomník obětem 2. světové války" - pozn. překl.). Očistili jsme kámen i místo kolem, zdejšími obyvateli dosti navštěvované. Jenom v době, kdy jsme tu pracovali, dorazila sem mladá žena s děckem, čtyři mladí lesní dělníci, jedno auto se třemi pracovníky z obce. Doufali jsme, že nám bude pomoženo, ale ti pracovníci zamýšleli strávit zde toliko polední přestávku. Odjeli pak hned pryč. Když jsme byli s prací hotovi, dali jsme si svačinku (v originále "machten wir Brotzeit" - pozn. překl.) a zazpívali jsme si ještě na závěr píseň "Af d' Wulda" (na webových stranách Kohoutího kříže viz a slyš v podání Gretl a Franze Metschlových - pozn. překl.).
V Horní Plané (v originále "in Oberplan /Horni Plana/" - pozn. překl.) jsme navštívili Stifterovo muzeum (Adalbert Stifter je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a paní Hůlkovou (v originále "und Frau Holkova" /!/ - pozn. překl.). Sdělili jsme jí, že jeřáb ze Šumavy (stojí nyní v Pöttmes) dobře roste. Následně jsme zavítali do kostela a na hřbitov v Kájově (v originále "von Gojau /Kajov/" - pozn. překl.). Kostel byl zavřený, ale jedna ze řádových sester nám ho otevřela a dokonce se nám dostalo i průvodcovské služby. Toho času se při klášteře nacházejí jen tři sestry z Bavorska. Další zastávkou se stal Český Krumlov (v originále "Krummau /Ces. Krumlov/" - pozn. překl.). Víte přece, že za návštěvu opravdu stojí.
Ubytování jsme měli na Křížové hoře (v originále "auf dem Kreuzberg" - pozn. překl.). Poskytl nám ho člověk německého původu, jehož rodiče a prarodiče zůstali na Šumavě. Muž pocházel z Křišťanova (v originále "aus Christianberg /Kristanov/" - pozn. překl.), žena tady z Krumlova. Ženin dědeček byl strážným na zámku a kapli knížete Schwarzenberga. Ukázala nám snímky s dědečkem a knížetem Schwarzenbergem (před rokem 1945).
Na své německé předky byla velice hrdá. Muž nám vyprávěl, že před politickým obratem byla kolem domu zelinářská zahrada, kde pěstovali všechno, co bylo potřeba. Měli sedmdesát králíků a seno sekli na volných plochách. V chlívku, který ještě stojí, si vykrmovali prase. Krmení říkali "Schweinekartoffel" (tj. "brambory pro prasata", která se už při sklizni dávala zvlášť a překladatel má dosud v paměti, že to byla z tzv. "pařáku" u jeho dědy ve Vlastiboři obzvláštní, snad i proto, že zakázaná dětská lahůdka, chutí podobná bramborám, opečeným na ohníčku - pozn. překl.). Teď je kolem domu louka a květinové záhony.
Středa 8. června 2011
Po snídani srdečné "Auf Wiedersehen" a šťastný návrat domů. Jeli jsme k českokrumlovskému nádraží. Musíte si představit, že Rudi a já jsme to nádraží nikdy předtím neviděli. Znali jsme je jen z vyprávění rodičů a pamětníků. Stáli jsme při kolejích aToni nám nám vyprávěl, jak je tam tenkrát nakládali. Tonimu bylo tenkrát 14 let (tady se vysvětluje, že to byl onen "Grauheisl" mladší /*12. června 1932/! - pozn. překl.) a byl vysídlen spolu s maminkou a sourozenci. Vyprávěl, jak byli transportováni v nákladních vagonech, batoh z nákladního auta museli do vlaku vyhodit co nejrychleji, jinak by auto odjelo. Viděli jsme v představách ten vlak, vagony plné starých lidí a matek s dětmi. City nabyly vrchu a hovořily už jen oči. Toni nás zavezl i do Vyšného (v originále "nach Weichseln" - pozn. překl.), kde stával onen vysídlenecký lágr s baráky, ve kterých lidé museli žít před naložením do vlaku. Ti práceschopní a mladiství byli z lágru navíc často bez jídla a pití odváženi na nucené práce, třeba na sklizeň brambor, a když je večer přivezli, dostalo se jim vodové polévky. Chtěli jsme se ještě podívat směrem na Křenov (v originále "in Richtung Krenau /Kronov/" - pozn. překl.), kde bydlela moje tchyně někdy od roku 1918. Kam tenkrát chodily děti do školy? Nejprve jsme přijeli ke Křenovskému Dvoru (v originále "zum Krenauerhof" - pozn. překl.), který má být renovován. Stavební materiál je už na místě, ale sám velký dvorec je ještě ve velice žalostném stavu (foto viz Digiarchiv SOA Třeboň - pozn. překl.). Dále směrem na zámek Červený Dvůr (v originále "Schloss Rothenhof /CervenyDvur/" - pozn. překl.) s jeho velkým knížecím parkem. Tam jsme se zdrželi trochu déle. Velká hlavní budova je renovována, slouží nyní psychiatrické léčebně. Z pohledu od velké klenuté brány (v originále "durch den großen Torbogen" - pozn. překl.) je patrná celá někdejší nádhera. Stranou ležící budovy jsou ještě v devastovaném stavu.
Vydali jsme se pak na Chvalšiny (v originále "nach Kalsching /Chayaliny/" /!/ - pozn. překl.). Náměstíčko je zčásti renovováno. Kostel byl zavřený, pan farář nám ho otevřel. Vnitřní prostor je překrásný (v originále "wunderschön" - pozn. překl.), rožmberská růže je tu všudypřítomná. Návštěva se rozhodně vyplatí.
Další cestou jsme zastavili ve Ktiši (v originále "Tisch /Ktis/" - pozn. překl.). Chtěli jsme tu zajít do kostela a na hřbitov. Velké dřevěné dveře kostela byly ovšem zamčeny. Při hřbitovní zdi stály staré německé náhrobky s krásnými veršováními.
Dvě z nich bych tu ráda uvedla, jak jsem si je opsala:
|
Dem Vater und der Mutter mein, war ich ein liebes Söhnelein. Gott dem ich aber lieber war, der nahm mich auf zur Engelschar." (česky asi jako: "Otce a mojí matičky byl jsem drahý syn maličký. Pán Bůh víc že mě miloval, k andělům si mne k sobě vzal." - pozn. překl.) nebo: "In der Blute ihres Lebens sank die Jungfrau in das Grab. Menschenhilfe war vergebens, den der Schöpfer rief sie ab." (česky asi jako: "V žití jejím plném květu pannu temný hrob si vzal. Marná světa pomoc je tu, Stvořitel ji povolal." - pozn. překl.) |
|
Behmmak, Behmmak, quak, quak, quak, um oan Kreizer Schnupftabak, um oan Kreizer kriegt ma koan, geht dea Behmmak wider hoam. Ich bin ein echter Behme, was ma erwischen nehme, ess ma viel, trink ma viel, zahl ma nix und gehme. |
Návrat tak proběhl docela kratochvilně. Za pouhé dva dny jsme viděli a zakusili opravdu hodně. Když je u toho navíc opravdový Šumavák (v originále "ein echter Böhmerwäldler" - pozn. překl.), o to líp. Generaci potomků chci jen povědět, aby se dokázala vydat do staré domoviny svých rodičů a prarodičů. Šumava je opravdu krásná.
Při naší příští výpravě k památníku na "Böhm-Hübl" musíme následně zajet ke Svatému Kameni (v originále "Maria Schnee / U Sv. Kamene/" - pozn. překl.).
P.S. Pro mne Šumava není někdejším domovem, pocházím z Bavorska. Můj tchán a moje tchyně bydleli však do roku 1946 v Bozdově Lhotě (v originále "in Hundshaberstift /Bozdova Lhota/" - pozn. překl.), náležející k obci Jablonec (v originále "Gemeinde Ogfolderhaid /Jablonec/" - pozn. překl.) v okrese Český Krumlov. Proto mi ta krajina tolik leží na srdci.
Glaube und Heimat, 2011, č. 9-10, s. 13-15
P.S. Se jménem Anton Polleichtner se setkáváme už na stránkách listu "Budweiser Zeitung" z 13. března válečného roku 1940, kde se oznamuje, že pionýr, tj. ženista wehrmachtu v Kremži na Dunaji (Krems an der Donau) Anton Polleichtner se na stavovském úřadě v Polné na Šumavě a před oltářem v Jablonci dne 4. března téhož roku dal oddat s Marií Meisetschlägerovou z Veselí (Schneidetschlag) čp. 17. Jde v případě ženicha opravdu jen o shodu jména? Je to tak, jak potvrzuje stavovská matrika z Polné: ženich pocházel z Loutky (Reith) čp. 12.
Hřbitovní kříž v Jablonci?
70 let po vyhnání německých obyvatel ze dnes zaniklého Jablonce náš český přítel Jiří Novotný objevil v místě poničený kříž (v originále "ein Ogfolderhaider Kreuz" - pozn. překl.) a my nabyli neurčité naděje, že by mohlo jít o zdejší bohužel dosud nenalezený hřbitovní kříž. K tomu jen krátký příběh: když jsme před asi dvěma lety zase jednou podnikli na kolech jeden z našich výletů vojenským prostorem, chtěli od nás Jiří a Laďka Novotných vědět, kde vlastně mohl jablonecký hřbitov ležet. Poněvadž jsme ale znali někdejší Jablonec jen z fotografií a plánků, nemohli jsme jim nijakou informaci poskytnout. V tomto roce (jde zřejmě o rok 2015 - pozn. překl.) byli tu oba Novotní s jedním známým cestou z Horní Plané a ptali se ho na totéž. A tento pamětník mezitím už dost pokročilého věku vyprávěl, že když byl mlád, chodil často s otcem "in die ‚Hoid'", tj. do Jablonce, jak se v dialektu říkalo. Obyvatelé už byli vyhnáni, ale stály tu ještě po nich ovocné stromy. Bylo tu odjakživa pěstováno mnoho ovoce a tak jsme si ho, vyprávěl pamětník, odtud vždycky něco odnesli. A v té době tu samozřejmě ještě hřbitov stával. Ten starý pán zavedl pak oba Novotné na křovím zarostlé místo, kde při větším stromě skutečně objevili kříž na podstavci s letopočtem 1867. Chyběl bohužel Ukřižovaný (v originále "leider fehlte der Korpus" - pozn. překl.) a stříška byla poškozena. Přesto pan Novotný pořídil několik snímků. Při jejich porovnání s archivními fotografiemi, které jsme měli k dispozici, jsme k naší lítosti zjistili, že jablonecký hřbitovní kříž měl větší podstavec bez jakéhokoli letopočtu a také bez jakékoli stříšky. Tím jsme došli k závěru, že u nalezeného kříže jde o tak řečený "Aumüllerkreuz", který stával kdysi při cestě směrem k hoře Kmet (v originále "auf dem Weg zum Altenberg" - pozn. překl.). K tomuto kříži se konávalo v dřívějších časech každoročně prosebné procesí.
Hoam!, 2016, č. 1, s. 54-55
Vánoční pečení 1949*
V roce 1949 mohly hospodyňky už znovu trochu hlouběji nabrat z hrnce se sádlem (v originále "einwenig tiefer in den Fetttopf greifen" - pozn. překl.), než tomu bylo v hubených letech předchozích. Určité potraviny byly ovšem stále ještě nedostatkovým zbožím. Třeba pro vejce existovala válečná náhražka zvaná "Milei 6" (viz obrazová reklama na webu - pozn. překl.). Umíte si asi představit, že jsem o tomto produktu neměla ani ponětí, na internetu se ale dá najít všechno. Náhražka byla k dostání v prášku. Snad se na ni někdo z vás ještě rozpomene. Drahé ořechy a mandle se nahražovaly jemně drcenými ovesnými vločkami, máslo margarinem. Máslo bylo samozřejmě jemnější chuti, ale vzácné. Našla jsem nějaké staré recepty a tak se o dva s vámi podělím.
Šťavnaté perníčky anno 1949
250 g sirupu, 200 g cukru, 100 g sádla rozpustit, bohatě přidat skořici a anýz, něco hřebíčku a špetku soli, 20 g rozpuštěného cukrářského droždí (v originále "Hirschhornsalz", i česky se užívalo výrazu "jelení sůl" - pozn. překl.) a 125 g pražených vychladlých ovesných vloček, nakonec střídavě přidávat 250 g chlebové mouky, 125 g pšeničné mouky a stejně tolik mléka, aby tak vzniklo měkké těsto. Na pomoučněném prkně vyválet na tlouštku 1 cm, vykrájet, pokropit vodou a péct za příznivě mírné teploty (v originále "bei guter Mittelhitze" - pozn. překl.). Po vychladnutí rozřezat, naplnit marmeládou a zatížit. Marmeláda je přirozeně domácí výroby.
Něco jemnějšího anno 1949: "Braune Kugeln", tj. hnědé vánoční koule
100 g jemně drcených ovesných vloček do jasna opéct (v originále "hell rösten" - pozn. překl.), 200 g cukru se 3 jídelními lžícemi vody.
Krátce povařit něco citronové šťávy, přidat ovesné vločky, 30 g kakaa, 50 g mletých malých rozinek, 1 vanilkový cukr, 1 rumové aroma a 3 nastrouhaná kávová zrna, nechat vsáknout, vytvarovat koule a dát uschnout.
Někdo z vás se určitě upamatuje na tyto dobroty, snad někdo recepty i vyzkouší. Ty hnědé koule z ovesných vloček jsem už sama hotovila a chutnaly dobře. Stejný recept s ořechy je činí sladšími. Doufám, že jsem probudila i sladké vzpomínky. Ať se daří!
Glaube und Heimat, 2012, č. 12, s. 5-6
Za švagrem Wenzelem Merwaldem
Dne 6. listopadu 2014 zemřel v nemocnici v Neuburg an der Donau v 80 letech věku Wenzel Merwald. 14. listopadu byl v kruhu velké rodiny nesen ke hrobu. Narodil se v Bozdově Lhotě na stavení řečeném "Hawli-Häisl" jako druhé dítě Johanna Merwalda a jeho ženy Hermine, roz. Sturmerové (ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Do školy chodil v Jablonci. Sedmičlenná rodina byla v roce 1946 jako mnoho jiných vyhnána ze svého domova. Po mnoha přechodných stal se jejich novým trvalejším pobytem velký sběrný tábor Lichtenheim u Lichtenau v okrese Neuburg an der Donau. Lágr sestával ze tří vojenských baráků, kde každá kompletní rodina měla svou místnost, takže celkem tu pobývalo až 420 osob. Lichténau byla přitom malá ves se 360 obyvateli. V Lichtenau chodil Wenzel ještě do posledních ročníků školy, přeplněné ovšem dětmi "uprchlíků". Po skončení školní docházky chodil Wenzel do sousední vsi na práci k jednomu sedlákovi. Byl to přičinlivý mladík a našel si brzy práci na stavbě silnice. Brzy tu poznal i svou pozdější ženu Annu, roz. Stelzerovou, ovdovělou Wagnerovou. Anna byla o pár let starší a přivedla do druhého manželství pět dětí z toho prvního. Dne 4. května roku 1957 se konala v Lichtenau svatba a krátce nato se přestěhovala sedmičlenná rodina do nájemního domu v obci Karlshuld. V následujících letech se Wenzelovi a Anně Merwaldovým narodily postupně tři dcery. Wenzel ovšem nedělal mezi "nevlastními" a "vlastními" dětmi nijaký rozdíl a bral je všechny za své. V roce 1965 koupili Merwaldovi od obce Karlshuld stavební parcelu a dva roky nato se desetičlenná rodina stěhovala do nového domu. V té době byl Wenzel stále ještě zaměstnán při stavbě silnic. Pracoval u firmy Schlegl a byl stále "auswärts" (tj. mimo domov - pozn. překl.), poněvadž chtěl mít vyšší příjem. Ve 45 letech věku si našel novou práci ve sklárně v Neuburg an der Donau. Místo bylo ovšem spojeno s třísměnným provozem. Na svém mopedu značky Kreidler jezdil tu štreku z Karlshuldu do Neuburgu za každého počasí, ve větru i nečasu. Ani rány osudu se samozřejmě velké rodině nevyhnuly: dva jeho nevlastní synové skonali v docela raném věku a v roce 1986 musel doprovodit ke hrobu i svou ženu Annu. Po dešti ale obyčejně zase vysvitne slunko. Ostatní jeho děti si všechny postavily dům, zplodily vlastní potomky a Wenzel se stal dědečkem a pradědečkem. Poznal pak v Resi (tj. Therese - pozn. překl.)i novou životní družku a přestěhoval se k ní do Neuburgu. Neměl to tak už nijak daleko do práce a v 63 letech odešel na penzi. Měli teď s Resi i dostatek volného času vydat se spolu na cesty. Wenzel byl starostlivý, šetrný a také k pomoci jiným velice ochotný člověk. Hlavně byl však vždy po ruce svým dětem, vnoučatům a pravnoučatům. Pokoj věčný dejž mu, Pane! Truchlí po něm jeho Resi, jeho šest dětí, 18 vnoučat a 31 pravnoučat, jakož i 5 sourozenců s rodinami. Jim platí naše upřímná soustrast. Kéž zesnulý spí sladce ve věčném Božím míru.
Jeho švagrová.
Hoam!, 2015, č. 1, s. 53-54
Zaniklé obce a osady ve vojenském prostoru Boletice
Z internetové platformy Wikipedie pochází následující text (dostupný hned v několika jazycích - pozn. překl.):
Vojenský újezd Boletice je vojenský újezd na západě okresu Český Krumlov. Území újezdu zaujímá 165,59 km2, v nadmořské výšce 540 m až 1238 m (Knížecí stolec). Újezd vznikl usnesením vlády ČSR ze dne 6. června 1950 ke dni 1. července 1950 na základě zákona č.169/1949 Sb., o vojenských újezdech (předtím existoval od 17.5.1946 na základě rozhodnutí vlády ČSR jako vojenský tábor Boletice). Újezdní úřad sídlí v části obce Kájov, zvané Boletice a vykonává mimo jiné také funkci stavebního úřadu a matriky. Vojenský újezd Boletice je i po svém zmenšení v roce 2016 třetím největším vojenským újezdem v Česku. V německé verzi textu nacházíme navíc i tento odstavec:
Bis nach dem Zweiten Weltkrieg befanden sich auf seinem Gebiet 48 Dörfer mit etwa 7.000 bis 10.000 mehrheitlich deutschböhmischen Bewohnern. Nach deren Vertreibung 1945/46 waren diese Orte kaum mehr bewohnt und wurden seit 1947 vollständig abgesiedelt. Nachdem das Gelände 1949 von der Zivilbevölkerung geräumt war, begann der fast vollständige Abriss der Dörfer. (tj. "Až do doby těsně po druhé nacházelo se na jeho území 48 vsí s asi 7 až 10 tisíci jazykově německých obyvatel. Po jejich vyhnání v letech 1945-1946 byly tyto osady nadále takřka neobydleny a byly od roku 1947 úplně vysídleny. Poté, co bylo území v roce 1949 zbaveno civilního obyvatelstva, bylo započato s téměř úplnou demolicí osad." - pozn. překl.)
Na území vojenského újezdu Boletice původně existovaly tyto obce a osady: Beníkovice (Penketitz), Bezděkov (Pösigl), Bílovice (Pilletitz), Bláto (Benetschlag), Boletice (Poletitz), Břevniště (Tussetschlag), Chlumany (Chumau), Dětochov (Tichtihöfen),Dolany (Dollern), Dolní Brzotice (také České Brzotice, Böhmdorf), Hořičky (Hörwitzl), Horní Brzotice (také Německé Brzotice, Perschetitz), Hostínov (Hossen), Hvozd (Hochwald), Jablonec (Ogfolderhaid), Kovářovice (Schmieding), Květná (Blumenau), Květušín (Quitosching), Lomek (Haidl), Loutka (Reith), Lštín (Irresdorf), Maňávka (Böhmisch Haidl), Míšňany (Meisetschlag), Mladoňov (Plattezschlag), Nová Víska (Neudörfel), Nový Špičák (Neu Spitzenberg), Ondřejov (Andreasberg), Osí (Schönfelden), Otice (Ottetstift), Petrov (Peterbach), Podvoří (Podwurst), Polečnice (Neustift), Polná na Šumavě (Stein im Böhmerwald), Pražačka (také Prakéř, Pragerstift), Račín (Ratschin), Sádlno (Zodl), Šavlova Lhota (Schlagl), Skelná Huť (Glashütten), Stará Huť (Althütten), Starý Špičák (Alt Spitzenberg), Střemily (Richterhof), Strouhy (Graben), Svíba (Schwiegrub), Třebovice (Siebitz), Vitěšovice (Kriebaum), Vitěšovičtí Uhlíři (Kriebaumkollern), Vlčí Jámy (Wolfsgrub), Vražice (Proßnitz), Zadní Bor (Hinterhaid) a Zlatá (Goldberg).
Následkem zmenšení vojenského cvičiště (v originále "im Zuge der Verkleinerung der Truppenübungsplatz" - pozn. překl.) tvoří Polná na Šumavě s Květušínem od ledna roku 2015 samostatnou obec. Boletice se stanou místní částí Kájova.
Ta poslední věta je zvlášť zajímavá, poněvadž se tak Boletice dají navštívit bez nějakého povolení. Pokud má někdo další informace, prosím o sdělení. Údajný záměr zřídit na území vojenského újezdu skládku jaderného odpadu by neměl už být nadále aktuální (v originále "dürfte vom Tisch sein" - pozn. překl.).
Hoam!, 2014, č. 1, s. 19
Už v té první z textových ukázek autorka přiznává, že Šumava není jejím "starým domovem". Rodácká "pověřenkyně" pro zaniklý Jablonec a okolí Renate Merwaldová (její dívčí příjmení neznáme) přišla na svět až po válce 6. ledna roku 1951 v Bavorsku a její manžel Rudi je ze sedmi dětí Johanna a Hermine Merwaldových ze zcela rovněž zaniklé Bozdovy Lhoty tím nejmladším, na rozdíl od šesti ostatních narozeným už také v Bavorsku 30. května 1948. Právě jí "přivdané" však vděčíme za to, co nám sami rodilí Šumavané říci nestačili a předali to do jejích rukou. I od Jiřího Novotného však nabyla přehledu, který vyhnanci už nemohli mít. O Merwaldových se lze pak dočíst více nejen ze švagrova nekrologu na těchto jejích textových ukázkách, nýbrž i na stránkách její tchyně Hermine Merwaldové.
- - - - -
* Lichtenau, Weichering (BY) / Bozdova Lhota / Jablonec
