ANTON METZNER
O sobě
Dne 25. listopadu roku 1933 jsem se oženil s Barbarou Budweiserovou a převzal jsem rodičovské hospodářství ve Svaté Kateřině (v originále "in St. Katharina" - pozn. překl.), tj. Webrův dvůr čp. 86 (v originále "in St. Katharina-Weberhof Nr. 86", po válce byl pro tuto část, tj. pro Webrův dvůr /Weberhof/ a Lindlův dvůr /Lindelhof/ dnes téměř zcela zaniklé obce Svatá Kateřina /zbyla z téměř stovky popisných čísel pouhá 4 stavení, zbořen kostel i škola/ vymyšleno a 9. února 1951 uzákoněno místní jméno Dvorky, které se ovšem vlastně nikdy "v terénu" nepoužívalo - pozn. překl.). Po skončení války jsem byl dne 18. října 1945 Čechy zatčen, odvezen do vazby při okresním soudu v Klatovech (v originále "nach Klattau in das Kreisgerichtsgefängnis" - pozn. překl.) a 8. března 1946 tribunálem tzv. Mimořádného lidového soudu (MLS) odsouzen na osm let nucených prací. Dne 9. dubna 1946 se vydal transport 22 mužů na korbě nákladního automobilu do Plzně, resp. do tamní věznice Bory. Kromě mé osoby byli odváženi Alois Achaz, Franz Ronsperger-Au, Franz Altmann z Bärnhofu, učitel Heinrich Klima z Červeného Dřeva (v originále "Lehrer Heinrich Klima - Rothenbaum", žil v letech 1899-1993 - pozn. překl.), Josef Rank z Hamrů-Muckenhof (v originále "Rank - Hammern - Muckenhof" - pozn. překl.), Karl Nuissl z Nýrska (v originále "Nuissl - Neuern" - pozn. překl.), Valentin Kotab z Pocínovic (v originále "Kotab - Putzeried" - pozn. překl.), Georg Augustin z Hodousic (v originále "Gg. Augustin - Holletitz" - pozn. překl.), Heinrich Lankus z Matějovic (v originále "Lankus - Mottowitz" - pozn. překl.), Josef Weinfurter ze Zelené Lhoty (v originále "Weinfurter - Grün" - pozn. překl.), Franz Wierer z Hojsovy Stráže (v originále "Wierer", místo doplněno z inventáře MLS - pozn. překl.), Lorenzbauer z Hojsovy Stráže (není v inventáři! - pozn. překl.), Wenzel Rohrbacher z Onoho Světa (v originále "Rohrbacher - Jenewelt" - pozn. překl.), jakož Josef Pauly z Českých Hamrů (v originále "Josef Pauli /!/ aus Böhm. Hammer" - pozn. překl.). V následující době jsem byl ve více či méně dlouhých intervalech přidělen do rozličných pracovních lágrů: domácí práce v Borech, Beranova vápenka (v originále "Zelice bei Beran-Kalkwerk"/?/, mohlo by jít o památnou Berlovu vápenku /Berla-Kalkwerk/ u Třemošnice v Železných horách - pozn. překl.), zpátky do Borů a pivovaru v Plzni, marmeládovna v Rokycanech, později silniční výstavba, Sedlecké železárny u Starého Plzence (v originále "Sedletz bei Altpilsenetz-Eisenwerk" - pozn. překl.), znovu zpátky do Borů, Plzeň-Doudlevce stavba nové železárny (v originále "Pilsen/Doudlovec - Neubau eines Eisenwerkes" - pozn. překl.), Slatinice u Mostu, statek Rößlhof (v originále "Slatinice bei Brüx - Gutshof /Rößlhof", Slatinice /německy "Deutsch Schladnig nebo Deutsch Zlatnik/ zanikly kvůli těžbě hnědého uhlí - pozn. překl.) a nakonec jsem přistál v Jáchymově, ústřední tábor Vykmanov I. (v originále "Lager Wikmanov I." s tzv. "Rudou věží smrti" - pozn. překl.). Po ukončení trestu 19. října 1953 jsem nastoupil do vysidlovacího lágru v Kunčicích u Ostravy (v originále "in das Aussiedlungslager Gr. Kunzendorf bei Mährisch-Ostrau. V něm čekalo 254 propuštěných jako já, mezi nimi i několik žen, na vysídlení, k němuž pak také konečně došlo 15. ledna roku 1954. Za jeho průběhu jsem se jedenáctým a posledním transportem dne 26. března 1954 přes Schirnding na Hof-Moschendorg dostal do Spolkové republiky. Dalšího dne zamířil transport dál k mé rodině do Creußen v bavorských Horních Frankách. Tam byla po vysídlení v květnu 1948 určena nejprve do sběrného lágru a poté do bytu v jedné z městských novostaveb. Tehdy existující nesnáze na pracovním trhu vedly přese všechno mé úsilí najít nějaké místo k tomu, že jsem byl až do 8. května 1955 hlášen jako nezaměstnaný. Následně jsem pracoval nejprve 11 týdnů při stavební firmě Großkopf v Pegnitz a přešel pak 27. července 1955 do strojírenské továrny Alemannia v Creußen, ke které jsem pak bez jakéhokoli přerušení setrval až do dosažení 65 let věku 13. listopadu roku 1967.
Glaube und Heimat, 1970, č. 4, s. 167-168
Věru s příslovečnou německou důkladností tu vypsal Anton Metzner svůj životaběh od svatby po odchod na penzi. Zbývá obrátit zpětný pohled k jeho rodovým kořenům. Narodil se 13. listopadu roku 1902 v Hamrech čp. 150 jako syn tamního kameníka Martina Metznera (*6. srpna 1878 v Hamrech), jehož otec provozoval na stavení čp. 136 totéž kamenické řemeslo, matka Anna Maria byla roz. Rücklová rovněž z Hamrů. Antonova matka Anna (*1. května 1882 v Hamrech) byla dcerou Karla Pangerla, rolníka v Hamrech čp. 44, a Marie, roz. Linsmaierové z Hojsovy Stráže. Rodiče se brali v Hamrech 10. září roku 1902, tj. dva měsíce před synovým příchodem na svět. V hamerských matrikách najdeme jak záznamy o křtech jich obou, tak i o jejich svatbě (oddával je místní farář Peter Neubauer). V roce 1917 získali Antonovi rodiče část Großgirglhofu, tj. už zmíněný Weberhof, který Anton jako nejstarší syn převzal po své svatbě roku 1933. Poté, co se Svatá Kateřina, k níž Weberhof přináležel, stala součástí Bavorské Východní Marky a tím i tzv. Třetí říše, byl Anton Metzner jmenován "místním selským vedoucím" ("Ortsbauernführer"). Splatil to v obnoveném Československu pod sovětskou egidou osmiletým trestem nucených prací, mj. i pod pověstnou "Rudou věží smrti" v Jáchymově. V roce 1967, kdy odešel na penzi, získala rodina v Creußen vlastní rodinný dům. Po smrti své ženy Barbary v červenci roku 1971 věnoval starý rolník původem svou péči zahradě při něm. Když ho postihla nemoc, uchýlil se do péče rodiny svého staršího syna Ernsta. Zemřel s oslabeným srdcem náhle uprostřed hovoru na svatodušní sobotu 21. května 1983 ve věku 80 let v bavorském městě Füstenfeldbruck, pochován je však v Creußen. Zanechal syny Ernsta a Arthura, z nichž jeden byl inženýrem ve zmíněném Fürstenfeldbrucku, druhý působil jako novinář v Mnichově. Z Weberhofu zůstala jen stodola, sloužící i po letech k ustájení skotu.
- - - - -
* Hamry / Svatá Kateřina, Chudenín / † Fürstenfeldbruck (BY) / † † Creußen (BY)
