VÁCLAV EMANUEL MOUREK
Starohornoněmecké glosy
To, že jsou oba glosáře (rozuměj dva glosáře v titulu německého originálu zmíněné - pozn. překl.) jsou si navzájem ve vztahu velice blízkém, je zřejmé na první pohled už ze statistického výčtu slov, která obsahují a v nichž se projevuje hluboce zasahující shoda.
Ze 781 slov totiž (v originále "nemlich" - pozn. překl.), které jsou celkem glosovány, vykazuje nikoli méně než 160 naprosto souhlasný způsob zápisu. Jsou to v pořadí, v jakém u Graffa (rozuměj autora šestisvazkového díla "Althochdeutscher Sprachschatz oder Wörterbuch der althochdeutschen Sprache" (Berlin 1834-1842), jímž byl Eberhard Gottlieb Graff /1780-1841/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) na příslušných místech navzájem následují (v originále "a. a. O. nach den Handschriften auf einander folgen" - pozn. překl.), tato slova: uueual, huffo, lumbala, pedena, huffin, ratiri, clafdra, munt, mittul, hangilla, bidumbili, spriu (dvakrát), gimetzot, crouuil, morsari, andoda, uendo, gibilla; flegilunga, brant, uuicca, milli, hirsi, circil, distil (dvakrát), horodubil, grioz, angul, ango, inderunga, burigo, gizamunga, cohma, hairra, first scindelun, craa, spiz; kio, flasga, brocco, bisprokhan, label, stollo, affo, gihengida, sichila, pruanta, zoubar, auuitzon, solari, binuz, spilehus, carruh, uuihiri, malaha, erborgida, anasmidon; krota, fliega, boron, uiron, huasto, gendra, bad, horo, senadra, laz, manuduuliger, ruazm intuueniter, druida, fuara, baga, ungifuari (vedle St. G. Na jednom jiném místě také ungifuri), huni, sahse, duach; radisson (dvakrát), grindil (třikrát), tul, hutta (vedle St. P. také jednou huttia), figon, rantboug, grindila-scubila, salmo, quellan, blat, thona, fesa, ascorunga, zimbar, ungistralit, lahchan, brust; hurt, jukke, getisan, suarma, gizauua, gilenti, keuera, scerning, bisemo, seha (třikrát), slinto, fraz, furikelli, bisprachida, helme, getilosi, cuauui, helza; helm, gamanlíh, halm, ferliesa, zein, naba, speicheno, quekscilbar, ubarguldi, huat, stouf, bizzo, spinela, nusca, uuindila, sekki, sulzkar, firuuazan, handruhin, falc; zidarpin, heriberga, weggi, uuinton, stiefson, kusgi, grabon, zjeta, socka, panna, figbonun, crida, spek, smarz, cresso, koli, kerno, scara, geisla, fizza.
V. E. Mourek, Die althochdeutschen Glossen in dem St. Galler Codex Nr. 292 und in dem aus St. Peter stammenden Codex zu Karlsruhe (1873), s. 5
P.S. Mám pokračovat? Výčet laikovi dnes zcela neznámé slovní zásoby dále podrobně a rozsáhle pokračuje, pro náš účel však stačí dodat, že práce, z níž je citována toliko úvodní pasáž, zaplňuje s. 5-21 výroční zprávy c.k. českého gymnázia v Českých Budějovicích (tehdy jen Budějovicích) za školní rok 1873 (je pokladem fondu periodik regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny) a byla o deset let později (1883) přijata na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze přijata pro tamní obor německé filologie jako autorova doktorská disertace. Václav Emanuel Mourek nás však zajímá i svým rodovým původem a hlubokým vztahem k Šumavě a jižním Čechám.
Narodil se dne 20. srpna roku 1846 v Luhu čp. 4, kde byl jeho otec Wácslaw Maurek (tak je psán v křestní matrice farní obce Horšice), narozený 24. srpna roku 1818 v Blatné čp. 142 (dům s tím číslem popisným nacházíme dodnes ve Strakatého ulici), syn sekyrníka ze Lhotky u Lnář (Lnáře se psaly německy i Schlüsselburg) čp. 18 Martina Mourka a Markéty Kyrbisové (jinde psána Kirbiß) z Vlachova Březí (Wällisch Birken), pilařem v "Sägemühle", jak byla vodní pila, majetek hraběte Harracha, německy označována. Luh je osada v lesích 2 kilometry západně od Týniště s nadmořskou výškou 446 m. V roce 1789 byla u zdejšího potoka postavena pila na vodní pohon a sklárna, která byla v historických zápisech vzpomínána ještě v roce 1837, pak zřejmě zanikla. Roku 1889 byla protržením hráze zničena i pila. Chlapcova matka Johanna byla dcerou Mathiase Schustera, drvoštěpa (v kvildské křestní matrice "Scheithauer") při Antonínově Huti (Antoniahütte, jméno dostala huť původně zvaná Tobiášova /Tobiashütte/ po synu svého zakladatele Tobiáše Rafaela Adlera /1741-1810/ Antonu Josefovi) čp. 61 u Kvildy (Außergefild), a Marie Mandlové, dcery Wenzla Mandla, drvoštěpa z téže adresy jako jeho "kolega" Mathias Schuster. V kronice české obecné školy v Horšicích (obec je tu jmenována "Horčice"), kterou její synek zřejmě navštěvoval, je zpráva z roku 1876, že českobudějovický gymnaziální profesor V.E. Mourek daroval školní knihovně "veškeré spisy Ehrenbergrovy" (Josef Ehrenberger /1815-1882/, katolický kněz a lidovýchovný spisovatel, věnoval se jako jeden z prvních programově i české literatuře pro mládež). Na doporučení katolického kněze, svého prvního učitele (jak alespoň píše Lenka Vodrážková v Mourkově životopise na stránkách revue "Germanoslavica", 2015, č. 1, s. 2), navštěvoval následně jeho nadaný žák v letech 1860-1867 gymnázium v Klatovech (do roku 1861 na něm studoval i Karel Klostermann, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, Mourkovými učiteli byli také matematik František Hromádko či spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský). Tam v roce 1867 Mourek i maturoval rok po smrti svého otce (†3. května 1866 v Luhu-pila, "Týništské obce" /tak psáno v úmrtní matrice/ čp. 4. Odebral se téhož roku 1867 na studium filosofie do Prahy, kde studoval klasickou filologii a němčinu. V roce 1871 se podrobil státní zkoušce a přijal "místo supplentské na gymnasii v Budějovicích", jak doslova (ano: i s tím "gymnasii") píše šifra "Vý." v Ottově slovníku naučném. Tady v jihočeské metropoli nejenže sestavil učební plán pro němčinu na českých středních školách, jenž se stal od roku 1876 nařízenou normou a bohatě publikoval (jmenujme jen "Cvičebnou knihu ku překládání z jazyka českého na německý pro vyšší třídy škol středních" (1882), ale učil tu i těsnopisu a angličině jako nepovinným předmětům a věnoval se sokolským aktivitám. V "Památníku Sokola" vyšla roku 1882 jeho causerie "Anglický sport" a anglickému jazyku a literatuře věnoval ještě v Českých Budějovicích množství vlastních studií i překladů. Stačil se tady i oženit už 15. prosince 1872 ve zdejší katedrále se Severoirkou Jane Loudonovou, dcerou Jamese (Jakuba) Bailey Loudona, ředitele statku v Bangor County Dowm a jeho ženy Elizy, roz. Murphyové, všech presbyteriánského vyznání. Když byla v Praze aktivována česká univerzita, byl vybídnut, aby se na ní ucházel o projektovanou stolici (katedru) německého jazyka a literatury. Podrobil se proto v roce 1883 rigorózním zkouškám a dosáhl titulu doktora filosofie, rok nato pak se habilitoval na docenta germánské filologie. Roku 1888 byl jmenován mimořádným a v roce 1894 řádným univerzitním profesorem, když předtím už vyučoval na pražském c.k. akademickém gymnáziu. Pro Ottův slovník naučný se stal odborným redaktorem germanistických příspěvků. V Cambridgi nanovo opsal rukopis Dalimila a roku 1892 opis vydal v České akademii. Pro časopis "Politik", v němž kdysi publikoval Karel Klostermann, psal německy také o české literatuře. V almanachu České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění zveřejnil roku 1896 přednášku "O stycích české a německé literatury od počátků do XVI. století" a ve Věstníku Královské české společnosti nauk studii "Zum Prager Deutsch des XIV. Jahrhunderts (1900). To je ovšem jen nepatrný zlomek jeho publikované vědecké práce, která z něho učinila doslova zakladatele české vědecké germanistiky. Jižním Čechám a jejích staroněmeckým rukopisům, abychom se vrátili k Mourkovým regionálním vazbám, jsou věnována jeho pojednání, týkající se literární historie Českého Krumlova a Jindřichova Hradce, tj. "Krumauer Bruchstück eines mitteldeutschen geistlichen Gedichtes" (1889), "Neuhauser Bruchstück einer Pergamenthandschrift altdeutscher Gedichte ernsten Inhalts" (1890), "Krumauer Papiercodex attdeutscher geistlicher Texte" (1891), "Krumauer altdeutsche Perikopen vom Jahre 1388 (1893) a "Zum Dialekt der Krumauer altdeutschen Perikopen vom J. 1388" (1893). Snad stojí za to uvést, že podle už zmíněného příspěvku Lenky Vodrážkové v revui "Germanoslavica" charakterizuje Mourek příznaky dialektu českokrumlovských perikop "ganz entschieden als bairisch", tj. zcela rozhodně jako bavorské. Když 24. října 1911 Václav Emanuel Mourek v Praze skonal a byl pochován na Olšanských hřbitovech, objevil se v nekrologu Jihočeských listů (1. listopadu 1911), který podepsal jeho bývalý žák Fr. Boh. Šimeček (zkratka Boh. zůstává zatím nevyjasněna, označující v něm sám sebe za "Budějovičáka", je tato pasáž (reprodukována následně bez pravopisných zásahů) z Mourkova životopisu: "Na český jih jezdíval se zotavit, a přijíždíval odtud skutečně vždy osvěžen k nové práci. Jeho letním sídlem byly Chvalšiny za Kletí, vlastně prý jakási poustevna mlýnská nad Chvalšinami, jak mi jedna osoba odtud jsoucí vyprávěla. Tam žil samotářsky, v samé přírodě, tam oddychoval si po celoroční namáhavé činnosti... tam ztrávil i letošní poslední své léto a ještě po prázdninách zde na to si vzpomněl, - jak mi sdělil kollega můj, jenž s ním mluvil. Vzpomněl na český jih posledně..." Víme už konečně, co pojem "český jih" stačí obsáhnout? Mourkův "příběh" nám v tom může podat pomocnou ruku.
- - - - -
* Luh, Týniště / Klatovy / České Budějovice / Chvalšiny / † † † Praha
