JOHANNA MÜLLEROVÁ

Kroj vdaných žen ještě mám a někdy si to i obléknu...

Kroj vdaných žen ještě mám a někdy si to i obléknu, mužský kroj ale ani já, ani nikdo jiný teď doma nemáme. Přestal se nosit úplně už před první světovou válkou.

Česko-bavorské Výhledy, 1993, č. 2, s. 5

Jde vlastně jen o citaci ze vzpomínek starého přítele Antonína Nikendeye na předválečnou Horní Planou (Oberplan), rodiště Adalberta Stiftera (Nikendey i Stifter mají oba samostané zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, kde ta slova v česky psaném textu klade do úst obyvatelce a majitelce (Hauseigentümerin) dnes už neexistujícího domu v někdejší hornoplánské Musejní ulici. On sám ji ve vzpomínce jmenuje Marií Müllerovou, jmenovala se však podle archu sčítání lidu z roku 1921 Johanna Müllerová a narodila se podle téhož pramene dne 1. dubna 1860. Z křestní matriky (křtil ji tu v Horní Plané kaplan Gottfried Fuchs, pozdější zdejší farář, zesnulý zde 3. srpna roku 1891 a dva dny nato na hornoplánském hřbitově i pochovaný) vysvítá, že její dívčí jméno znělo Johanna Winkelbauerová a že byla dcerou Johanna Winkelbauera, jehož matka, tj. manželka jeho otce a jmenovce pocházela ze zaniklých dnes Zadních Chalup (Hinterhäuser) při hoře Ostrý (Osser), kde byl otec na stavení čp. 103 mistrem mlynářským. Johannina matka Elisabeth byla dcerou hornoplánského řezníka Franze Stiftera ze zdejšího čp. 68 a Marie Elisabeth, roz. Jandové z Jelma (Melm) čp. 14. Na záznamu křestní matriky nacházíme i pozdější přípis o datu úmrtí Johanny Müllerové dne 12. prosince válečného roku 1941, kdy Horní Planá náležela k nacistické říši. Svatba Johanny Winkelbauerové a Antona Müllera (odtud Johannino jméno "po chalupě", odkazující i na povolání manželova otce a znějící "Lederertoni" /tak bývalo označováno i po její smrti zaniklé dnes stavení/ či podle Nikendeye i "Lederertonin") se konala 7. července roku 1885 a oddávajícím knězem byl už zmíněný GottfirdGottfried Fuchs, tehdy už jako farář. Štěstí manželského páru netrvalo dlouho: 17. března roku 1890 umírá Anton Müller, povoláním obchodník, na kostní tuberkulózu (Gelenktuberkulose) ve 40 letech věku (*15. listopadu 1849 v Horní Plané čp. 79 jako syn koželuha /v matrice "Rotfärbermeister", mělo by ovšem být "Rotgerbermeister", jak se koželuhům, jejichž domy bývaly zdaleka páchnoucí, říkalo podle toho, že vydělávali kůže "do ruda"/ Antona Müllera a jeho ženy Johanny, dcery podruha a tkalce /Inwohner und Weber/ na témže čp. 79 a Marie Anny, roz. Ledererové, dcery ševce Johanna Lederera z Horní Plané čp. 9). O zániku hornoplánského domu čp. 79 referovaly krajanské časopisy vyhnanců: už v roce 1949 píše na straně 8 svého 2. čísla měsíčník "Hoam!" o tom, že ve stavení "Lederertoni" bydlí kostelník (Messner) osaměle "jako mateřská duše" ("mutterseeleneinsam"), který je co každý druhý týden oloupen za denního světla, roku 1955 pak v čísle 17 a 24 čtrnáctideník "Glaube und Heimat" referuje nejprve o tom, že dům už nemá střechu, následně pak o tom, že je jako okolní stavení definitivně stržen. V letech, kdy ji Antonín Nikendey, jehož vzpomínky připojujeme, několik let před její smrtí potkával, byla "Lederertonin" už téměř 50 roků bezdětnou vdovou. Je naprosto neuvěřitelné, že se autorovi těchto řádek podařilo "na svatého Václava" 28. září 2024 objevit ve fotobance "u Seidelů" snímek ze 14. srpna 1912, na němž je Johanna Müllerová z Horní Plané čp. 79 zpodobena jako 22 let už ovdovělá celou postavou v původním kroji (ten se podle Nikendeovy vzpomínky do roku 1938 nezachoval), se za sebou na stole otevřenou knihou. Pane Nikendeyi, mělo to smysl! Kéž je ta kniha otevřená i nadále!

Ze vzpomínek na Horní Planou

Antonín Nikendey

Město Horní Planá má prastarou historii. První zmínka o Horní Plané, pochází z českobudějovické listiny z roku 1332 (viz Místní jména v Čechách III/0367 zde "in Plan" - pozn. překl.). Již 11. června 1349 povýšil císař Karel IV. Horní Planou na městys a udělil mu právo trhu. Tato velmi důležitá listina byla vydána v Bonnu. Tehdy patřila Horní Planá cisterciáckému klášteru ve Zlaté Koruně. Osudy městečka jsou pestré a již mnohokráte byly literárně zpracovány. Dnes je Horní Planá městem, stala se jedním ze středisek rekreace v oblasti Lipenské přehradní zdrže.
Byl jsem chlapec, když jsem se s rodiči přestěhoval před druhou světovou válkou do Horní Plané. Bylo zde ale velmi málo Čechů, pouze několik rodin státních a schwarzenberských zaměstnanců. Také pouze dva čeští středoškoláci zde tehdy žili. S tehdejšími obyvateli jsme se snášeli výborně, bez jakýchkoli národnostních rozmíšek, být Čech nebo Němec nehrálo zde takovou roli, jak si dnes mnozí představují. Ovládal jsem dva tehdejší zemské jazyky, nejen spsovně, ale také tamější dialekt, takže se často stávalo, že nikdo nepoznal, že jsem Čech.
Obyvatelé Horní Plané byli vesměs velmi hrdí na své známé a slavné předky. Nejen na básníka Šumavy Adalberta Stiftera, ale i na hudebního skladatele Jana Evangelistu Haberta (Habert je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který se narodil na náměstí v domě zaném "zum Magerl" čp.4. Na tomto domě visela pamětní deska, po válce ovšem zničená. Dále patřil mezi někdejší slavné obyvatele prof. PhDr. Gustav Jungbauer (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), narozený v Předním mlýně čp. 100. Mlýn zmizel ve vodách přehradní nádrže. Prof. Jungbauer byl jedním ze zakladatelů Šumavského muzea v Horní Plané.
Ve třicátých letech žilo ještě v Horní Plané několik lidí, kteří si velmi dobře pamatovali události ze svého mládí i to, co se zachovalo z daleké minulosti v ústním podání. Velmi často jsem se starými lidmi hovořil a vyptával se na zdejší historii.
Jednou jsem uviděl starou paní, která bydlela nad kostelem. Dala se se mnou do řeči a vyzvídala na mně všelicos. Spřátelil jsem se s ní a kdykoli jsme se potkali, bylo vždycky dost toho, o čem se dalo povídat. Vzpomínám si, jak při jedné příležitosti začala vykládat o hornoplánském kroji, který se dříve nosil ke slavnostním a svátečním příležitostem.
Také se mi svěřila, že kroj vdaných žen ještě má a někdy si ho obléká, mužský kroj však že už ani ona, ani nikdo jiný nemá. Mužský kroj se prý přestal nosit úplně již před první světovou válkou.
Jmenovala se Johanna Müllerová (tady opravujeme Nikendeyův omyl: v Česko-bavorských Výhledech, kde stojí psáno "Marie Müllerová" - pozn. překl.), podle domu byla všeobecně nazývána "Ledertonin". Bydlila v domě čp. 79 těsně nad děkanským kostelem v Muzejní ulici, dříve zvané Point. To jen aby se nepletla jména - v Horní Plané žilo více obyvatel jménem Müller, hned ve stejné ulici třeba paní Marie Müllerová, ta bydlela v čp. 116 a vedla hostinec nazývaný "Matschi". Její dům ještě dodnes stojí na rozcestí ke hřbitovu a je udržován, dům, kde bydlela "Ledertonin" však byl v šedesátých letech zbourán (my víme, že byl už v půli padesátých let "niedergerissen", tj. stržen - pozn. překl.), srovnán se zemí, takže už není vůbec znát, že zde nějaký dům kdy stával.
V roce 1937 jsem dostal fotoaparát. Jednoho jarního dne jsem opět potkal paní Müllerovou a požádal ji, aby se oblékla do svého kroje, že bych si ji rád na památku vyfotil. Kupodivu velmi ochotně souhlasila.
Na snímcích je vidět, že se jednalo o kroj vesměs z černých látek, pouze halenka byla bílá a bohatě vyšívaná nejrůznějšími vzory. Vyšívaný býval také kostým, jak kabátek, tak sukně, ten se však paní Müllerové nezachoval, a tak na snímku má kostým bez vyšívání, zachovala se však halenka a pokrývka hlavy, která je na snímcích dobře zřetelná. Černý čepec na hlavě byl z lesklé látky, vzadu spojený a splývající do poloviny zad jako jakási plachetka zvaná "Hintribindtüach".

Česko-bavorské Výhledy, 1993, č. 2, s. 5

- - - - -
* Český Krumlov / † Linec (A) / † † Leonding (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy