LEO NEBL
|
Birke im Herbst Du bist so schweigsam hier, als sähest du in Fernen, die sich uns noch mild verhüllen... Vielleicht auch denkst du an die Winterruh; an Träume, die sich abermals erfüllen. Dein immer helles Wesen wird nicht alt - ja wird zum Sinnbild farbiger Romanzen, wenn unter deiner musischen Gestalt die Dorfgeschlechter ihre Reigen tanzen. Man mag der Zweige sanftbewegtes Spiel mit zärtlichem Geflüsterwort vertauschen: Du selbst behältst dein inneres Profil und gibst uns Mut, ins Tiefere zu lauschen. |
Bříza na podzim Bílá, hledíš očima mlčícíma do dálek, které jsou nám zastřeny - Snad to už v tobě dřímá dlouhá zima jak sen, sen vždycky znova splněný. Jakýsi nikdy nestárnoucí jas se v tobě stupňuje až do romance, když jarní múza políbí tě zas a vítr za vsí tvůj háj prolne tancem. Něžná hra větví i nás přimět má sladkému šepotu se přestat bránit. Nitro mi obestírá bílá tma, dáváš mi sílu tonout v naslouchání. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1967, s. 116 |
|
|
Abendgang Genau so anft wie in den milden Wälder, Die sich wie Mäntel um die Hügel schmiegen, Führt dieser Pfad auch in das Zelt des Abends, In dem sich bald die jungen Sterne wiegen. Man hört das Lauten einer Kirchenglocke Wie edlen Rhythmus durch die Blätter wehen. Beziehungsreich sind diese Melodien - Wie Grenzen, die durch weite Länder gehen. Es ist der Übergang, in dem die Dinge Die Härte der Konturen fallen lassen; Und wichtiger wird das Daheim der Stuben Als die umwerbendste Musik der Gassen. Und immer stärker greift das Spiel der Sterne - Ein Tanz, ein kosmischer - in die Gedanken - Kann es die Finsternis der Nacht vereiteln, Dass alle Stämme sich zum Lichte ranken? |
Cesta za večera Stejně tak něžně jako vlídné lesy, pláště přes hřbety vrchů přehozené, vede ta cesta tichým navečerem, než se jím hvězdné nebe rozeklene. Je slyšet zvon. To jeho kolébání šlechetným dechem v listí korun věje, píseň nese, co poselství všem lidem, mez nová, která do daleka spěje. Změní věc každou: v láskyplném šeru ostří svých kontur v okamžiku ztrácí; cennější je teď domov, který hřeje, než halas ulic, pustý ve vibraci. A stále hustěji se hvězdy rojí v kosmickém tanci. Je ti zapotřebí více vnuknout, že i v tmách nejtemnějších všechny ty lesy vzpínají se k nebi? |
|
Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 224 |
|
|
Kleines Bergdorf Allen Fenstern ist die Straße nahe und die Sachen, die passieren, saugen sie in ihre durstigen Gemächer: Dörfler haben neugierige Augen. Und die alten Dächer sind verschwiegen und verwahren wie getreue Hände. Ahnenbilder auf vergilbten Blättern, blaue Schatten fallen auf die Wände. Zwar verpflichtet dem Gesetz des Wandels, webt im Baum der Generationen doch die zähe Melodie des Lebens und die Stille betender Ikonen. |
Malá horská ves Na cestu ven okna chalup hledí a hovor lidí za nimi se točí jak žízeň a hlad po tom, co se stalo tam na ní. Ba, ves zvědavé má oči. Staré střechy však mlčí v dávném tichu sepjaty jako ruce maminčiny. obrazy předků žloutnou na zdech světnic, na které večer klade modré stíny. Je sice všechno podřízeno změně jako strom rostlý v řadě generací, ale ten nápěv přede nerušeně utkvělost ikon - napořád se vrací. |
|
Hoam!, 1979, č. 4, 2. str. obálky |
|
|
Die Dinge Wir leiden an den Dingen insgeheim, Umgeben von der Stummheit ihrer Bürde, Und mühen uns vergeblich um den Reim, Der ihr Geheimnis offenbaren würde. Sie sind wie in Bewegung auf uns hin, Um sich an unsre Türen anzulehnen, Als wäre solches Lauschen nun ihr Sinn, Als dürste nach dem Wort ihr ganzer Sehnen. Führt nicht der Wipfel unstillbarer Schwung, Der Ströme unaufhaltsames Getriebe Zu stillem Wissen um Verständigung. Dereinst - o Wunder schöpferischer Liebe! |
Věci Máme sklon věřit věcem, tajemným mlčením tížícím nás jako břímě, marně se snažím projasnit ten rým, záhady roztít, jimiž obklopí mě. Jako by blížily se směrem k nám, na naše dveře zvenčí naléhaly, jako by se mnou, který naslouchám, o čísi slovo vší svou silou stály. Chvějí se stromy v temných vrcholcích a říční proud se tříští jen a třpytí, já však ten div smývající můj hřích tvořící Láskou cítím v žilobití. |
|
Hoam!, 1963, č. 10, s. 290 |
|
|
Abendbesinnung Deutlich schwingt der Uhrenschlag durchs Dorf Viele Leute gehn auf späten Wegen. Jede Wanderung will jetzt das Heim, um verborgnes Gut zu pflegen. Eine milde Glocke lädt noch ein, für des Tages Angebot zu danken; Manche Chancen blieben ungenutzt, manche Pläne fanden ihre Schranken. Alle Tischgenossen spüren nun, dass auch Friede wächst aus edlen Speisen... werden über das Gespräch vertraut - lauschen in das ferne Wagenreisen. |
Večerní zamyšlení Jasně vsí hodina odbíjí, mnoho lidí navrací se domů. Každá cesta jedněm rafijím patří, ví, čí statek patří komu. Tichý zvon tě ještě vybízí za to, co dal den, mu poděkovat. Touha v srdci, ta však nemizí, i když na ni sotva stačí slova. U stolu tě doma čekají, mír tu voní jako dobré těsto, hovor rozpřádá se po kraji jako ohlas vozů starou cestou. |
|
Hoam!, 1980, s. 239 P.S. Pod titulem Abend je tato báseň v mírně zkráceném znění pojata i do antologie Des Waldes Widerhall, kde je otištěna na s.47. |
|
|
Im Zwielicht Komm und pilgre heimlich mit in diese Landschaft mit den leisen Kostbarkeiten: da sind Bäume, die um eine Wiese bergend ihren milden Frieden breiten; und Gewässer, die wie braune Weine über dämmernde Gelände rinnen; Weiler, noch umwärmt vom Abendscheine; Kätner, eingekreist von tapfren Minnen - Dann und wann tropft in den Winterställen das Geglöckl noch vom Hals der Rinder - Rauhe Hände, müd vom Tannholzfällen, finden sich und werden fromm wie Kinder...! |
Za soumraku Pojď se mnou, čeká tě ta krajina s tichou a v sobě tajně skrytou cenou: samotné stromy v mokrých lučinách šíří mír lesů zemí zamyšlenou; potoky, které jako temně hnědé slzy se řinou v šeru dřímající strání; samoty, na něž večer snáší se tak brzy, kolik jen cudné lásky cítíš na nich - Tu a tam cinkne ještě zimní stájí zvonek na vlaze teplé kravské šíji - drsné ruce, které jen práci v lese znají a modlitbu, jak dítě pohladí ji... |
|
Des Waldes Widerhall, s. 47 |
|
Dnešní šumavské Nové Hutě nesly podle potoka, který od Plání míří k jihu se svažujícím údolím do slatí nad Borovými Lady, německé jméno Kaltenbach. V jejich jedné části zvané Froschau se v chalupě č. 53 narodil 2. prosince 1913 budoucí katolický kněz a básník Leo Nebl. Po dokončení krumlovského gymnázia vystudoval budějovický kněžský seminář a 29. června 1939 byl v Pasově vysvěcen, aby konal duchovní službu na různých místech Šumavy. Po násilném vysídlení působil ve větším počtu míst v prostoru kolem Stuttgartu, naposledy byl farářem v Drackensteinu, diecéze Rottenburg. Když 7. ledna 1979 zemřel v Plattenhardt také nedaleko Stuttgartu, odešel v jeho osobě další z řady tolika šumavských básníků, které právě rodná zem dokázala přimět k prostému, ale o to niternějšímu výrazu. I ve verších s názvem Bříza na podzim jako by se propadal do hloubi toho až kmenového zemitého stesku, přemáhajícímu znovu a znovu křehký mír srdce.
- - - - -
* Nové Hutě / Český Krumlov / České Budějovice / † Plattenhardt (BW
