CÄSAR OBERMÜLLER

Moji drazí! Lidé moji drazí z farnosti Ogfolderhaid!

Tak tu nyní stojí, náš obelisk, náš památník. Náš pamětní kámen, zasvěcený farní obci Ogfolderhaid na Šumavě (v originále "geweiht der Pfarreigemeinde Ogfolderhaid im Böhmerwald", celá obec zanikla pod českým místním jménem Jablonec v důsledku zřízení tankového cvičiště na území Vojenského újezdu Boletice - pozn. překl.).
Srdečně vás zdravím a těší mne, že jste přišli, abyste byli při vysvěcení našeho kamene, našeho obelisku, zasvěceného v prvé řadě našim drahým zemřelým, kteří nalezli na "hoidském" hřbitově místo svého posledního odpočinku (v originále "die auf dem Hoider Friedhof ihre letzte Ruhe gefunden haben" - pozn. překl.), kteří byli pochováni na hřbitově v Polné na Šumavě (v originále "die auf dem Steiner Friedhof begraben worden sind" - pozn. překl.) a kteří před rokem 1946 a po něm byli někdy pohřbeni i daleko od domova.
Náš památník má připomínat náš krásný farní kostel v Ogfolderhaid, zasvěcený Nalezení svatého Kříže, má připomínat množství křížů, kapliček a božích muk (v originále "an die vielen Kreuze, Marterln und Bildstöcke" - pozn. překl.), které stávaly na území farnosti Ogfolderhaid a kolem ní. Má připomínat velikou lásku, kterou jako dříve i nyní chováme v srdcích k našemu rodnému domovu a také velikou bolest v našich srdcích (v originále "das große Herzeleid" - pozn. překl.), kterou jsme cítili, když jsme náš domov museli opouštět. Má také zvláště připomínat velikou bolest, kterou jsme cítili, když jsme museli opouštět naše domácí zvířata, naše krávy a slepice, naše volky a koně, naše psy, naše kachny a husy.
Tento pamětní kámen vsazujeme i ve vzpomínce na krásnou krajinu kolem naší farní obce, Stejně tak vzpomínáme našich předků, kteří ze Šumavy učinili selskou zemi (v originále "die den Böhmerwald urbar machen" - pozn. překl.).
Náš pamětní kámen zasvěcujeme zejména i Reserl (česky by se řeklo "Rézince" - pozn. překl.) Böhmů ("Böhm" je jméno usedlostní, zmíněná je samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže pod jménem Marie Aloisie Dichtlová - pozn. překl.), která se v Ogfolderhaid narodila dne 17. října roku 1809 (matčin otec Gregor Obermühlner /Obermüller/ byl mlynářem na Obermühle /čp. 15/ u spolu s ním dnes zaniklého Jablonce - pozn. překl.). I ona opouštěla domov s těžkým srdcem, když jí Bůh povolal do kláštera karmelitek v Praze. Později se stala zakládající představenou innsbruckého Karmelu.

Du lieber Gott, die Bitt erschallt,
Mach wieder neu christkatholisch den Böhmerwald!
Náš Bože, vroucí prosbě přej,
Šumavě víru v Krista, katolickou, znovu dej!

Ogfolderhaid: ein Böhmerwalddorf: entsteht und vergeht: die bewegte Geschichte auf dem Gebiet der früheren Pfarrgemeinde Ogfolderhaid (2011), s. 204

P.S. Za autora, ze zdravotních důvodů (zemřel ani ne rok nato 19. května 1995) u vysvěcení památníku v srpnu roku 1994 nepřítomného, přečetl jeho projev Toni Pollleichtner, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže. V připomínce domácích zvířat nezapřel autor svou františkánskou řeholi včetně poselství sv. Františka z Assisi samého. Varhany z jabloneckého kostela Nalezení svatého Kříže jsou nyní umístěny v zachráněném kostele Narození Panny Marie v Cetvinách. Kamenný památníku na "Böhm-Hübl" (česky by se řeklo "Böhmů kopec", dnes na mapách zaniklá samota "U Čechů" při kótě 801 m - blízký vrch Měštec /846 m/ leží už na území vojenského újezdu Boletice, o samotě "Böhmhof" píše Stanislav Jagr v "Historii obce Hodňov" /1997/, že "Dům byl součástí obce Hodňov (Honetschlag), v roce 1945 byl majitelem Leichtner Anton. Název domu Böhm a čp 23 obec Hodňov. Dům postavil v roce 1618 Gregor Behaymb." - pozn. překl.). Mezi Hodňovem (v originále "Honetschlag" - pozn. překl.) a už v nepřístupném vojenském prostoru ležícím zcela zaniklým Jabloncem (v originále "Ogfolderhaid" - pozn. překl.) stojí na krásném místě (pozvánka k vysvěcení památníku a snímky z této události v srpnu roku 1994 /30. září téhož roku tam rodáci zasadili dvě lípy/ viz obrazová příloha k textové ukázce Rosy Horakové v Kohoutím kříži, i s nápisem na něm, tj. "Na památku zemřelých z farní obce Jablonce do roku 1946: Ogfolderhaid, Reith, Neuspitzenberg, Michetschlag, Hundshaberstift, Altspitzenberg, Ratschin, Schneidetschlag" /česky Jablonec, Loutka, Nový Špičák, Javoří, Bozdova Lhota, Starý Špičák, Račín, Veselí/).

O Všech svatých - Na Dušičky

Matka mne učila nezapomínat na duše zesnulých (v originále "für die Armen Seelen immer viel übrig haben", v češtině existuje modlitbička: "Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme. Budou na nás vzpomínati, až my budem umírati." - pozn. překl.). Dá se jim pomoci modlitbou růžence, říkala a ukazovala mi jak. Růženec se lze modlit všude, nejlépe v kostele, poněvadž tam dlí Pán Bůh blíž, to věděla.
My "odtamtud" (v originále "von drüben" - pozn. překl.) bychom měli sotva nějaké přátele, kteří by nevěřili, že Matka Boží stojí při všech svých dětech. A také svatí a duše zesnulých jsou na straně těch, kdo jsou při Bohu a Ježíši Kristu. - Nás Němce měl celkem vzato v roce 1945 sotva někdo rád, ale Otec na nebesích a Boží Matka nám nedali zahynout a zejména se svatým archandělem Michaelem o nás vedli zásadní při. A že nás Matka Boží, andělé, svatí a duše zesnulých nenechají na holičkách, tím si byla moje maminka jistá. My sami jsme se mohli ovšem odsoudit k zániku či zapomenutí (v originále "Wir könnten uns allerdings selber kaputt und vergessen machen." - pozn. překl.). Jak ale maminka znala Šumavany (v originále "die Böhmerwäldler" - pozn. překl.), vycházela z toho, že od svého Pána Boha a své katolické víry nezůstanou opuštěni. Že nakonec se budeme moci smát my - a ten, kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Byla přesvědčena o tom, že budeme-li se více modlit ve prospěch duší zesnulých, budeme-li více prosit o přímluvu Matky Boží, andělů a svatých, nadejdou nám lepší časy (v originále "dann stünde es beder um uns" - pozn. překl.). A je to opravdu dobře vidět: v Bavorsku i v Rakousku náležejí mnozí stále víc k těm "jejím" I v Bádensku-Württembersku jsme teď čím dál tím více "doma" (v originále "sind wir daheim und zuhause" - pozn. překl.) jako postupně v Německu vůbec.
Moje maminka v tom měla jasno: Pán na kříži a na výsostech nás v roce 1945 a 1946 neopustil. Jistě, vzali nám naše hřbitovy, ale naše drahé tam v nebi a v očistci, kteří nás nenechávají na holičkách, ty nám uloupit nemohou (jen jejich kosti).
Na Dušičky je nám docela zvláštně teskno u srdce. Na Dušičky bychom měli více vyvodit z útěku a vyhnání, ponížení a týrání, jemuž jsme byli podrobeni. Darujme toto utrpení, ba všechno naše utrpení Kristu na kříži, a skrze Něho ubohým duším zesnulých, přímo právě oněm zesnulým naší domoviny v Čechách, kteří se stále ještě převracejí v hrobech, poněvadž my, jejich potomci, se necháme rozehnat navzájem (v originále "auseinanderjagen" - pozn. překl.). O modlitbě za zemřelé hovoří již Bible Starého zákona: "Proto dal Juda Makabejský přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy" (2 Mak 12,46). Neotálejme tak učinit, zejména v kostele a nejen v kostele. Naši svatí povznesli naši krásnou německou Šumavu do nebes. Tam v ráji věčném nám drahý Bůh, spravedlivý Bůh, uchoval náš milovaný les pro Němce i pro Čechy (v originále "deutsch und böhmisch erhalten" - pozn. překl.). I proto tam usilujeme dojít. A tam kéž naši drazí mrtví v očistci, ba všechny duše zesnulých, díky naší a Jeho lásce, také brzy přijdou.

"Höre das Gebet Deinen, die sich alle hier vereinen;
nimm die Armen Seelen doch, heute in den Himmel noch."
(tj. česky asi jako: "Vyslyš modlitbu těch Svých, v ní tu všude spojených;
vezmi Dušičky do nebe, ještě dnes kéž dlí u Tebe." - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1986, č. 11, 2. strana obálky

Velikonočně věřit, doufat a žít

Nijaké obavy, věc Kristova pokračuje i nadále a nelze přehlížet, že i ti nejmenší z opravdových křesťanů v žádném případě tak netápou ve věcech víry jako vy, "křesťanský průměr". Přirozeně pokračuje i nadále a nesejde z cesty. Co vadí, je snad skutečnost, že ta věta: "Věc Kristova pokračuje i nadále." vyznívá mnohdy tak malověrně, tak málo nahlas.
Ježíšova smrt na kříži skutečně nebyla Jeho koncem. V Ježíšově smrti na kříži má věc Kristova teprve svůj počátek. Ježíšovi nepřátelé doufali a doufají, že Jeho samého a Jeho věrné dokážou vyhubit - konečného vítězství nad Ježíšem Kristem jim však nebylo dosíci, ta naděje jim byla dopřána jen po pouhé tři dny. Dlel přece v uzavřeném a dobře zapečetěném hrobě. Kristovi nepřátelé jsou však nepoučitelní. Pán, který se jim směje, bere je a bude brát v ochranu až do Svého nového příchodu na konci všech dnů. A tak jejich dumy a dychtění (v originále "Sinnen und Trachten" - pozn. překl.) pokračují ve směru, který si předsevzali, totiž vyhubit Ježíše a Jeho věrné.
Ježíš opakovaně hovořil před svým utrpením a skonem o tom, že po obojím, co mu bude podstoupit, vstane z mrtvých. Je to prastaré poselství, o kterém apoštol národů Pavel píše v prvním z listů Korintským, kapitola 15: Kristus zemřel za naše hříchy a byl pochován do hrobu. Třetího dne se probudil a zjevil se Kéfasovi (Petrovi, "Kéfi" hebrejsky a "Petrus" latinsky značí v obou případech totéž co "skála" - pozn. překl.), pak Dvanácti. Nato se ukázal 500 bratřím najednou. Nesmíme setrvávat při Kristu ukřižovaném, navzdory veškeré lásce k Lásce ukřižované. Tajemství Velikonoc musí svitnout právě křesťanům na Golgotě. Kříž vyhnání z našeho "ráje v Čechách" (v originále "aus unserem 'Böhmischen Paradies'" - pozn. překl.) není sice u konce, ale není také koncem. I proto nikoli, že nás z ráje nevyhnal dobrý anděl. - Naše "pšeničné zrno" padlo do dobré půdy (v originále "in gutes Erdreich gefallen" - pozn. překl.). - Žijme svátostí křtu! Buďme lidmi, naplněnými velikonočním Aleluja (v originále "vom österlichen Hallelujah!" - pozn. překl.)! Kráčejme Kristu vstříc! Trpělivě vyprošujme a očekávejme setkání s Ním. Na konci setkání s Ním je setkání bez konce. Velikonočně věřit, doufat a žít znamená i: Hlavu vzhůru, Jene Nepomuku! Nedejme se cpát ovsem (v originále "lassen wir uns nicht vom Hafer stechen" - pozn. překl.) jen proto, že naše pšenice dosud nevzešla nebo že je už dokonce blízko květu (v originále "oder gar schon um die Ecke blüht" - pozn. překl.). Nerozčilujme se příliš tím, že nás trvale odepisují. Upišme se o to víc Ježíši Kristu a nebude nás pak lze odbýt, jako nelze odbýt Jeho. Velikonoce - to je především i vposledku On - Ježíš Kristus, náš Pán a "Šumava věčně zelená" (v originále "und 'immergrüner Böhmerwald'" - pozn. překl.). A On nás miluje a bude nás milovat o to více, čím více Ho milujeme my - nahoře na Plechém, či pod Niagarskýmí vodopády. Celému světu představil svatého Jana Nepomuka Neumanna. Vyvolil si krajany jako předky Maximiliana Kolbeho (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmilián_Kolbe, polský kněz řádu menších bratří, po otci Němec, po matce Polák, zemřel v koncentračním táboře Osvětim /Auschwitz/ poté, co nabídl svůj život výměnou za záchranu Franciszka Gajowniczka, polského otce rodiny; 17. října 1971 jej papež sv. Pavel VI. beatifikoval a 10. října 1982 jej sv. Jan Pavel II. prohlásil za svatého. - pozn. překl.). Čím více se upíšeme Ježíši, tím více a natrvalo zůstaneme. Ten, kdo velikonočně žije, velikonočně i umírá. Ten, kdo velikonočně umírá, přichází svou smrtí k Pánu, tam do "věčně zelené Šumavy" a smí tam pobývat u Pána v "nejkrásnějším ze všech lesů". Naše stará Šumava skonala a přece žije dál. Každý Šumavan a každá Šumavanka (v originále "jeder Böhmerwäldler und jede Böhmerwäldlerin" - pozn. překl.) získá navždy a navěky zázračně krásné setrvání "Tam na Šumavě" (v originále "auf immer und ewig eine wunderschöne Bleibe 'Tief drinn im Böhmerwald'" - pozn. překl.), když on i ona budou velikonočně žít, doufat a věřit, jinak vyjádřeno: když on i ona se nedají odloučit a vyhnat od Něho, od Krista Ježíše.

Glaube und Heimat, 1981, č. 4, 2. strana obálky

Narodil se jako Otto Obermüller dne 13. července roku 1929 na Horním mlýně (Obermühle) ve dnes zcela zaniklém Jablonci (Ogfolderhaid) ve starousedlé tam mlynářské rodině jako syn Antona Obermüllera (*22. října 1889) a jeho druhé, velmi zbožné ženy Mathilde, roz. Höferové (†23. března 1982 ve věku 77 let na samotě Manglham u hornobavorského města Rott am Inn), kteří byli v roce 1945 i posledními německými majteli dnes rovněž zcela zaniklé usedlosti. První žena Aloisia, roz. Brunerová, zemřela otci 28. února 1926 v českokrumlovské nemocnici ve věku 26 let na zápal plic. Měl s ní dceru Annu, s Mathilde pak vychovali dalších 5 svých dětí. Horního mlýna a "nomen omen" rodiny Obermüllerových (Obermühlnerových) na něm usedlé hned po několik staletí se týká i následující text Josefa Dichtla, zastoupeného ovšem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

K rodu Obermüllerových

Josef Dichtl

Obermüllerovi ze zaniklého Horního mlýna v rovněž zaniklém Jablonci (v originále "auf der Obermühle in Ogfolderhaid", mlýn a pila na potoce Olšina /Olschbach/, přítoku Vltavy /Moldau/ měly před svým zánikem čp. 14 a 15 - pozn. překl.) patřily mezi ty nikoli zvláště početné rody, které, jak to dokládají matriky a pozemkové knihy našich farností, byly po celá staletí trvale pobytem na jedné a téže rozlehlé usedlosti.
Při mých daleko nazpět sahajících přípravných prací k životopisnému náčrtu velkého jabloneckého rodáka (v originále "zum Lebenabriss des großen Ogfolderhaiders" - pozn. překl.) Hermanna Dichtla (text, pořízený ve spolupráci s profesorem Otto Huberem vyšel ve svazku IV, strana 7-60 revue "Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien" v roce 1976) jsem při hledání narazil i na předky matky Hermanna Dichtla (ten je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Poněvadž je dnes (rozuměj v roce 1987, dnes to lze doplnit přímo z jablonecké matriky, což v překladu činíme - pozn. překl.) obtížné získat genealogický materiál ze staré domoviny, musel jsem se odvolat na data mnou nalezená v matrikách farní obce Polná na Šumavě (v originále "aus den Matriken in Stein" - pozn. překl.). Katharina Obermüllerová, matka Hermanna Dichtla, se narodila 16. října roku 1776 v Ogfolderhaid čp. 15 jako manželská dcera mlynáře Gregora Obermüllera. Byla provdána za Franze Dichtla, rychtáře v Ogfolderhaid čp. 10 (na stavení řečeném "Böhmhaus"). Tam v čp. 10 jako výminkářka dne 20. listopadu roku 1858 rovněž zemřela.
Jejími rodiči byli Gregor Obermüller (*21. února 1744) a Elisabeth, roz. Watzlová ze Ktiše. Brali se 5. listopadu roku 1770.
Gregorovými rodiči byli Mathias Obermüller (*10. února 1709) a Magdalena. Rodiči Mathiasovými byli Urban Obermüller a Elisabeth, roz. Franzlová z Boletic (v originále "aus Polletitz" - pozn. překl.). Urban (*15. května 1675) uzavřel prvý svazek manželský se zmíněnou Elisabeth (* kolem roku 1678, †29. března 1730), dcerou Wenzla Franzla ze Ktiše. Podruhé se Urban Obermülller oženil dne 18. listopadu roku 1732 s Agnes Traxlerovou z Ogfolderhaid.
Rodiči Urbanovými byli Thomas Obermüller a Katharina. Thomas se narodil kolem roku 1613 ve Chvalšinách (v originále "in Kalsching" - pozn. překl.) a zemřel osmdesátiletý v roce 1693. Při svatbě na Obermühle přijal příjmení Obermüller. První manželství uzavřel s Reginou, ovdovělou Obermüllerovou. K převzetí usedlosti došlo dne 3. března roku 1647. Regina zemřela někdy před rokem 1669. Podruhé se Thomas Obermüller oženil s Christinou ze želnavské farnosti (v originále "aus der Salnauer Pfarrei" - pozn. překl.) dne 26. Listopadu roku 1669. Christina se narodila v roce 1651 a zemřela roku 1721 ve věku 70 let.
Předchůdcem Thomase Obermüllera na usedlosti Obermühle byl Simon Obermüller s manželkou Reginou. Simon usedlost převzal dne 24. ledna roku 1621. Zemřel někdy před rokem 1647.
K poslední doma na Obermühle při Ogfolderhaid narozené generaci náleží P. Cäsar Obermüller, kvardián v minoritském klášteře v Schönau bei Gemünden am Main.

- - - - -
* Jablonec / Český Krumlov / † † † Würzburg (BY)