GISELA OUHLEDA

Byla to pro nás strašlivá doba

Před 8. květnem roku 1945 přišli jeden Čech a jedna Češka tajně k mému otci do našeho domu a varovali ho: "Die Tschechen haben Furchtbares vor. Packen Sie Ihre Wertsachen und fahren Sie mit Ihrer Familie nach Bayern." (tj. "Češi mají v úmyslu něco hrozného. Sbalte si své cenné věci a odjeďte se svou rodinou do Bavor." - pozn. překl.) Tatínek na to odpověděl: "Das würde ja nach Flucht aussehen. Ich habe ein sauberes Gewissen. Während meiner Amtszeit war ich den Tschechen in Prachatitz genauso behilflich wie den Deutschen und habe keinem geschadet." (tj. "To by ale mohlo vypadat jako útěk. Já mám čisté svědomí. Během svého starostování jsem byl Čechům v Prachaticích nápomocen stejně jako Němcům a nikomu jsem neublížil." - pozn. překl.)
Tou Češkou, která mého otce varovala, byla paní Vušková, do roku 1938 ředitlelka českého penzionátu v Prachaticích. Je už dávno mrtvá. Onoho času přijela vlastně až z Českých Budějovic, kde po roce 1938 bydlela. Ten Čech, který tatínka varoval, je už taky dávno mrtvý. Ráda bych ale jeho jméno neuváděla, poněvadž jeho potomci údajně dosud žijí.
Dne 9. května 1945 dopoledne měl můj otec na výzvu landráta Ehehalta (pocházel z Bavorska) odevzdat na radnici klíče od města. Pan Ehehalt věděl, co mého otce očekává. Když tatínek vstoupil na radnici, vykřikl mu vstříc tehdejší český partyzánský generál Josef Sucharda (blíže o jeho osobě viz text Alexeje Petrašovského, *18. dubna 1883 v mlynářské rodině v Řehči u Jičína, učil mj. na poddůstojnické škole v Českých Budějovicích, †19. ledna 1963 v Prachaticíc, kde byl od 11. května do 8. listopadu 1945 předsedou okresního národního výboru, na srdeční selhání - pozn. překl.), kterého můj otec znal už z dřívějška z velkých honů v Protektorátu Čechy a Morava (v originále "bei Großjagden im Protektorat" - pozn. překl.) a osobních přátelských rozhovorů (víme ovšem, že Sucharda byl už v březnu 1940 v Domažlicích zatčen a z koncentračního tábora /nejprve byl umístěn ve Flossenbürgu a pak v Budyšíně, kde pro svou znalost polštiny a ukrajinštiny tlumočil pro gestapo ve styku s jinými vězni/ ho propustili 1942 ve velmi zuboženém stavu, před válkou byl ovšem střeleckým olympionikem a reprezentantem, takže účast na honech vyloučit nelze ani za války - pozn. překl.): "Tak to je ten Watzlawick, válečný zločinec a germanizátor města Prachatice. Okamžitě postavit ke zdi!" Jako germanizátora označil Sucharda mého otce zřejmě proto, že byl ve třicátých letech úředně přidělen ke stavbě silnice nazývané později místními "Wahlstraße" a prosil tam o nábor nezaměstnaných prachatických Němců vedle českých dělníků, dovážených sem tenkrát až ze středních Čech. Později byl můj otec předmětem stálých výslechů a mučení (v originále "ständig verhört und gequält" - pozn. překl.), jak mi o tom referovali jeho spolutrpitelé. Někdejší úřednice Landratsamtu, tehdy vesměs mladá děvčata, musela každodenně drhnout podlahu za účelem odstranění krvavých kaluží (v originále "die Blutlachen" - pozn. překl.). Otci bylo kladeno za vinu, že měl být údajně příslušníkem podzemní organizace "Werwolf". Poněvadž podle toho, co otec věděl, u nás nic takového vůbec neexistovalo, byl nařčen ze lži a vyhrožovali mu, že ve sklepeních bezpečnosti v Českých Budějovicích (v originále "Polizeikeller in Budweis" - pozn. překl.) už ho přimějí k doznání.
Bylo by příliš obsáhlé vypočítávat množství dalších obvinění a týrání, jimž byl tatínek vystaven. On sám o tom nikdy nemluvil. Na naše otázky odkazoval vždycky na sudetoněmeckou "bílou knihu" (v originále "auf das "Sudetendeutsche Weißbuch" - pozn. překl.), ve které byla hrůzná fakta podepřena a stvrzena výpověďmi svědků.
O onom proslulém sklepě "národní bezpečnosti" v Českých Budějovicích mi vyprávěl Dr. Langer, někdejší notář ve Volarech (v originále "in Wallern", Karl Langer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), také už dávno zesnulý (†13. března 1991 v nemocnici ve Straubingu týden po své ženě Gustavě, roz. Fuchsové z Girglhofu u Železné Rudy - v kapli při téže usedlosti se kdysi brali - pozn. překl.). Já a "Langer Korei", jak jsme Karlu Langerovi říkali zamlada v hnutí Wandervogel, jsme se potkali u příležitosti jedné horské sportovní slavnosti vyhnaných Šumavanů na Třístoličníku o svátku sv. Jakuba (v originále "am Dreisessel zu Jakobi" - pozn. překl.) roku 1948. Přišel mi naproti a řekl, že je teď šťastně v Bavorsku. Nato vyprávěl:
"Ich war mit deinem Vater im Polizeikeller in Budweis. Wir wurden fast täglich vorgeführt, verhört und misshandelt. Wir alle baten um Schonung, wir hatten doch niemandem was getan. Nur Dein Vater hat nie gebeten, nie vor Schmerz geschrien Er war ein Held. Er stand solange, bis er unter den Schlägen bewußtlos zusammenbrach. In einem Kellerraum mußten wir ohne Decke am Fußboden schlafen. Weil wir durch die Mißhandlungen kaum mehr gehen konnten, krochen wir auf allen Vieren. Der Fußboden war voll Blut. Wir erkannten uns nur noch an der Stimme. Einer der Gequälten, ein Krummauer, starb an Wundfieber." (tj. "Byl jsem s tvým otcem v tom českobudějovickém policejním sklepení. Byli jsme skoro denně předváděni, vyslýcháni a týráni. Prosili jsme všichni o slitování, nikomu jsme přece nic neudělali. Jen tvůj otec nikdy neprosil a nikdy nekřičel bolestí. Byl to hrdina. Stál vzpřímeně až do chvíle, kdy pod ranami klesl v bezvědomí. V jednom sklepním prostoru jsme museli bez pokrývky spát na holé podlaze. Poněvadž jsme následkem týrání dokázali sotva chodit, plazili jsme se po čtyřech. Podlaha byla plná krve. Poznávali jsme se už jenom po hlase. Jeden z týraných, byl z Krumlova /za války bylo město Český Krumlov přejmenováno na "Krummau an der Moldau"/, zemřel na horečku, způsobenou infekcí z ran." - pozn. překl.)
Po tomto setkán í s Dr. Langerem a následkem jeho líčení jsem psychicky onemocněla. Když jsem tišila svou dva měsíce starou dceru, slékaly po dítěti nezadržitelným proudem moje slzy.
Nemohl jsem tušit, že už po dvou měsících budu moci sevřít v náručí i svého otce.
Poté, co byl tatínek mimořádným lidovým soudem v Písku (v originále "durch das Volksgericht in Pisek" - pozn. překl.) odsouzen pro členství v SA a NSDAP k doživotním nuceným pracím, byl převezen napůl vyhladovělý do pracovního tábora při vápencovém lomu v Čimelicích (v originále "in das Arbeitslager Cimelice /Kalksteinbruch/" - pozn. překl.). Odtud se mu podařilo se dvěma spoluvězni z Vimperka prchnout do Bavor. Tento útěk s Fredem a Willim podrobně vylíčil na stránkách krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief" č. 9 z roku 1961 (český překlad textu lze najít na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Po tatínkově útěku uvěznili Češi v Prachaticích i maminku a šikanovali ji. Z kostelní věže byli obyvatelé města tlampačem obeznámeni s útěkem někdejšího německého starosty a bylo jim navíc sděleno, že dva ze tří uprchlíků byli už zadrženi, ačkoli v té době byli už všíchni v bezpečí na bavorské straně hranice.
Maminka na základě doporučení Američanů trvala na tom, že beze svého manžela domov neopustí, byla také odsouzena k nuceným pracím. Směla pak spát v nejmenší, nevytopitelné komoře našeho domu. Dorazila k nám do bavorské obce Haidmühle po velkých těžkostech a zcela vyčerpána teprve v březnu roku 1949. Vyprávěla mi tam o strašlivé době, kdy tatínek stanul před mimořádným lidovým soudem v Písku a ona ho tam směla jednou za měsíc navštěvovat v nejistotě, co je oba čeká.
V Prachaticích byli obyvatelé vyzýváni k tomu, aby na příslušných místech hlásili, co Watzlawick na Češích spáchal, aby ho za to mohl mimořádný lidový soud potrestat. Maminka byla blízka zoufalství a obávala se toho nejhoršího. Češi, kteří v roce 1938 dobrovolně Prachatice opustili (vyhnán nebyl nikdo, ačkoli jsem to jednou slyšela tvrdit v televizi), se vraceli do města plni nenávisti a jediná malá lež mohla otce přivést pod oprátku (v originále "das Todesurteil durch erhängen gebracht" - pozn. překl.). Maminka tehdy pomýšlela na sebevraždu. Ani jedno jediné svědectví proti otci se však neobjevilo (v originále "aber keiner, kein einziger, hat gegen meinen Vater was ausgesagt" - pozn. překl.).
Teď ale jsme byli všichni členové rodiny zase pohromadě, a sice na bavorské straně hranice. Žili jsme chudí jako kostelní myš, ovšem ve svobodě a v možnosti usilovat znovu o dosažení blahobytu jako kdysi doma, odkud nás Češi bezdůvodně vyhnali.
Během denacifikační procedury, které se museli všichni Němci podrobit vyplněním příslušného dotazníku, obdržel otec výslovné rozhodnutí: "Vom Gesetz nicht mehr betroffen" (tj. "zákonem už více nepostižen" - pozn. překl.) a nemusel ani splatit nijakou peněžitou pokutu (v originále "und brauchte kein Bußgeld zahlen" - pozn. překl.) jako všichni ostatní. Domnívali jsme se tehdy, že pro toto rozhodnutí existovaly přinejmenším dva důvody. Otcova dvaapůlroční vazba u Čechů a dva účinné pokusy, podstoupené po roce 1938 ve prospěch prachatického mlynáře, který měl být v koncentračním táboře Dachau likvidován, ale po roce 1945 se právě díky otcovu zásahu mohl šťastně vrátit nazpět do Prachatic ke své rodině.
Landrát Karl Ehehalt (*23. února 1902 v bavorském Würzburgu, † po roce 1952, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) byl českými úřady ujištěn, že si bude smět všechno zařízení domácnosti vzít s sebou do Bavorska. Přistavili mu za tím účelem dokonce na nádraží celý prázdný vagon. Pak ale musel do transportu s ostatními prachatickými Němci v přeplněných dobytčácách a jeho naložený vagon zůstal v Prachaticích. Nikdy už o něm neslyšel.
Když se staří Češi (v originále "die alten Tschechen" - pozn. překl.) dozvěděli o vydařeném otcově útěku, dostával od nich stále častěji osobně doručované pozdravy, které ze ztraceného domova přinášeli vyhnanci, kteří tam byli návštěvou. Také fotografie a vlastnoručně malované obrazy Prachatic mu posílali. Mezi nimi jedna malba metr krát tři čtvrtě metru velká ve skutečně krásném rámu se signaturou "Škudla 58" zachycuje staré město ze skalky zvané za nás "Schillerfelsen" a vzadu je na něm vidět Lázně sv. Markéty s Libínem a napravo Černá hora (897 m, na vrchol se dá dojít s kočárkem - pozn. překl.). Pan Škudla byl před rokem 1938 vyučujícím na prachatickém českém gymnáziu a postavil si v té době vilu na lokalitě řečené německy "Grillinger Flucht" nedaleko mého rodičovského domu (Rudolf Škudla se narodil 13. dubna roku 1900 v české rodině ve Vídni, v Prachaticích, kde vychodil gymnázium /byl poté i absolventem obchodní akademie v Českých Budějovicích/, žila jeho rodina od roku 1904 až do jeho smrti 17. listopadu 1981, většinou se přitom živil jako úředník a kvůli podlomenému zdraví skončil v invalidním důchodu - pozn. překl.).
Pro mne měly tyto dary hlavně svou ideální hodnotu: byla jsem totiž názoru, že bylo těmto starým Čechům upřímně líto mého otce, jehož znali a jehož si cenili jako čestného muže a který se málem stal obětí zvůle české soldatesky a komunistických úřadů.
Byly i jiné kontakty s Čechami (v originále "es gab noch andere Verbindungen in die Tschechei" - pozn. překl.). Když jsem jednou v roce 1959 navštívila své rodiče v Geretsriedu, viděla jsem, jak můj otec připravuje k odeslání do Vlachova Březí, Českých Budějovic a Prachatic velmi drahé léky pro nemocné cukrovkou. Řekla jsem mu: "Vater, ich bewundere Dich, dass du kannst. Die Tschechen haben Dich und unsere Mutter so gequält, uns grundlos vertrieben, unser Vermögen kassiert und Du schickst ihnen so teure Sachen!" (tj. "Tati, já Tě obdivuju, že to dokážeš. Češi Tobě a mamince tak ublížili, vyhnali nás beze všeho z domova, zabrali nám všechen majetek a Ty jim posíláš tak drahé věci!" - pozn. překl.). Otcova odpověď zněla: "Ja, aber diese Leute haben mich ja nicht gequält. Sie leiden heute auch unter dem Kommunismus." (tj. "Máš pravdu, ale tihle lidé mi přece nijak neublížili. Trpí dneska navíc za komunismu." - pozn. překl.).
Když maminka, která se z duševních a fyzických útrap před vyhnáním už nikdy docela nezotavila, roku 1967 umřela (stalo se tak v Gartenbergu, což je největší místní část hornobavorského města Geretsried, 19. listopadu 1967 po delší těžké nemoci - pozn. překl.), přišel z Prachatic malý těžký balíček s domovskou prstí a třemi jedlovými větévkami ze Šumavy na její hrob. Odesilatelem byl někdejší český přednosta železniční stanice v Prachaticích z doby před rokem 1938 a průvodní dopis jeho rukou psaný označoval mé rodiče jako někdejší poctivé německé občany města. A jen tak mimochodem, jistě však záměrně, poznamenal, jak nelehké jistě bylo pro německé sedláky opouštět jejich stavení, země, kterou po staletí obhospodařovali, byla však odjakživa a vždycky českou. K tomu se otec vyjádřil: "Es ist unsere Heimat und das Recht auf die Heimat müßt Ihr bei jeder Gelegenheit geltend machen." (tj. "Je to náš domov a právo na domov musí být přiznáno za každých okolností." - pozn. překl.).
Když myslím na dobrý tatínkův vztah ke starým českým Prachatičanům, což přičítám státnímu soužití za monarchie do roku 1918, napadají mě slova mé babičky ze třicátých let dvacátého století: "Unter Österreich, zu Kaisers Zeiten , haben wir uns doch immer mit de Behm verstanden. Aber seit der Masarjk und der Benesch am Ruder sind, ist der Chauvinismus unserer tschechischen Mitbürger unerträglich." (tj. "Za Rakouska, za císaře pána, jsme si s Čechy přece vždycky rozuměli. Co jsou ale u kormidla Masaryka a Beneš, je šovinismus našich českých spoluobčanů nesnesitelný." - pozn. překl.). Moje babička přišla ve věku přes 80 let vyhnáním o rozum a už jí nebylo dáno zaznamenat, že to byl opět Beneš, kdo svými dekrety a svým národoveckým štváčstvím (v originále "und seiner Volksverhetzung" - pozn. překl.) způsobil ve své zášti tolik smrti a bídy všech. A český národ se až na malé výjimky s nadšením spolupracoval a navíc kořistil (v originále "mit Begeisterung mitgemacht und sich außerdem durch Plünderungen bereichert" - pozn. překl.).
Podle dokumentace Bundesarchivu (z roku 1975 - viz prosincové číslo měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief 1998) utrpěl český národ během války relativně nepatrné ztráty (v originále "hatte das tschechische Volk während des Krieges die geringsten Verluste zu beklagen" - pozn. překl.), "Bei Ausschreitungen gegenüber den Deutschen mag bei manchem Täter entfesselte Leidenschaft, bei anderen blinder politischer Fanatismus eine Rolle gespielt haben. Viele waren jedoch von oportunären Motiven und niedrigen Instinkten bestimmt." (tj. "Při výtržnostech proti Němcům mohla hrát u mnohých svou roli rozpoutaná náruživost, u jiných slepý politický fanatismus. Hodně jich však jen využilo příležitost a dalo se vést nízkými motivy." - pozn. překl.). Tolik originál textu spolkového archivu. Až dodnes je ostatně český národ převážného mínění, že Benešovy dekrety a jejich hrůzostrašné následky se udály poprávu.
Vždycky se mi zdálo, že tam, kde jsem byla oloupena o domov a bezdůvodně z něj vyhozena (tj. "und grundlos ausgeschmissen hat" - pozn. překl.), se už nikdy nevydám. I tatínek mi v tom rozuměl a moje mínění sdílel. Mnohem později však došlo k otevření hranic a moje starší, v Prachaticích ještě narozená dcera vyjádřila přání poznat svá rodná místa. Prosila mě, abychom se tam na Šumavu spolu vypravily. Když jsem tu naši líbeznou podzimní Šumavu znovu spatřila a míjela všechny ty rozpadlé selské dvorce a všechna ta neobdělaná pole a luka, měla jsem pocit, jako by nad tou pustou a trním zarostlou končinou leželo strašlivé prokletí. I mnoho starých domů v mém rodném městě se chýlilo k rozpadu.

Böhmerwäldler Heimatbrief , 2001, s. 541-542
Böhmerwäldler Heimatbrief , 2002, s. 67-68
Böhmerwäldler Heimatbrief , 2002, č. 5, s. 9-10

P.S. Podle českých historiků bylo československých obětí nacismu kolem 350 tisíc, pojem "nepatrné ztráty" je tedy vskutku velice relativní.

Gisela Ouhleda, dívčím příjmením Waczlawiková, se narodila 26. února 1922 v Prachaticích jako dcera finančního úředníka (Sparkassenassistent) Franze Waczlawika (podle oddací matriky se psal tehdy takto) a Gisely, roz. Stifterové. Otec, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) byl posledním německým starostou Prachatic. V roce 1943 se provdala za železničního úředníka Rudolfa Jungwirtha, se kterým měla dvě dcery. Po vyhnání bylo manželství rozvedeno a jejím druhým mužem se stal Rudolf Ouhleda rodem z Českých Budějovic (v matrikách se ho dohledat nepodařilo, ojedinělé jinak příjmení Ouhleda je tu, "bohužel" ovšem, spojeno s místní organizací Árijské stráže a jejím krajským náčelníkem Josefem Ouhledou /†1945 v soudní vazbě na srdeční selhání, blíže viz magisterská práce Michala Kadlece z Masarykovy univerzity v Brně pod titulem "Český fašismus v období protektorátu v Českých Budějovicích", digitálně dostupná/). Gisela Ouhleda zemřela 19. března 2005 v seniorském domově "Augustinum" v bavorském městysi Dießen am Ammerseee a urna s jejím popelem byla umístěna při hrobě rodičů v hornobavorském městě Geretsried. Nelze asi zcela popřít, že dceřina výpověď je ovlivněna citovým poutem k tomu, kdo jí dal život. Takovým svědectvím to ovšem na autenticitě nijak neubírá. Natož abychom pominuli fakt, že z Prachatic bylo pod Watzlawickovým (tak se psal později) vedením učiněno hraniční německé město, "die deutsche Grenzstadt", podřízené "župě Bayreuth" ("Gau Bayreuth"). Vydal je však roku 1945 bez boje Američanům a ti je svěřili zpátky Československu. Hovořit tu o svobodných rozhodnutích by asi bylo značně bláhové. Šumavské město na Zlaté stezce však díky nim všem nikoli ovšem nezměněno přežilo svou věru těžkou hodinu.

- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / † Diessen am Ammersee (BY) / † † Geretsried (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy