WENZL PAVLÍK
Buďte pokojní a přemáhejte hněv...
Buďte pokojní a přemáhejte hněv. Násilí, poranění a zabití se rozmáhají a prolitá krev volá o pomstu. Přijdou na vás zlí dnové, budete-li si takto počínati. Všichni zahynete. Já se snad těch dnů nedožiju, které vy na sebe voláte prostopášným životem, ale vy mladíci se jich dožijete...
K. Klostermann, Ze Šumavy a Pošumaví - Črty veselé i vážné (1936), s. 68
Podle jedné z kapitol souboru německých fejetonů Karla Klostermanna (zastoupeného ovšem na webových stranách Kohoutí,o kříže), které vyšly roku 1936, tedy tři roky předtím, než vypukla v Evropě už druhá světová válka, pod názvem "Ze Šumavy a Pošumaví - Črty veselé i vážné" (německý originál měl titul "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde"), byly předchozí věty posledními slovy kněze, jemuž tu autor věnoval docela aktuální tehdy posmrtnou vzpomínku. Dejme mu ji vypovědět s vynecháním naší textové ukázky coby cenné citace z kázání rehberského (až roku 1924 byla česká poštovní adresa "Reberky na Šumavě" změněna na "Srní") faráře Pavlíka v úplnosti.
Farář rehberský
Karl Klostermann
Jiného, ještě čerstvého rovu je mi vzpomenouti. Polož naň věnec, čtenáři, za mne, přijdeš-li do našich hor, přiváben teplejšími vánky.
V sobotu před Vánocemi zesnul v Rehberku pan farář Václav Pavlík. Ve službě, při konání úřadu pastýřského na kazatelně zastihla ho smrt.
Náhle zvrátil se nazpět - mrtvice udělala náhlý konec jeho životu. Kdo znal roztomilého, pohostinného a žoviálního toho pána, uroní se mnou slzu.
Odpočívej v pokoji! Jako nikdo na světě dovedl jsi mluvit k srdci prostých lidí. Byl jsi kazatelem, který dovedl hnouti srdcem. Kdyby dobré úmysly, jež vzbudily tvé řeči, byly měly delší trvání, kolk běd by bylo ušetřeno, kolik existencí by dnes nezápasilo s bídou a nouzí. "Nepožádáš statku svého bližního!" mluvil jsi důtklivě k svědomí sudičům. Kéž by tě byli poslouchali!
"Šumavan" klatovský myslil, že tě poctí, velebě podle pravdy tvůj čistý, srdečný patriotismus. Že prý ti puklo srdce, mínil zpravodaj, protože ti bylo žíti daleko od milovaného českého lidu, uprostřed Němců - izolován, nemaje s kým promluvit. "Bohemia" (pražský německý deník - pozn. překl.) chytila se těch slov a komentuje je svým způsobem. I musím já zakročit.
Zajisté jsi byl vždycky dobrým českým vlastencem, ale miloval jsocelou vlast a všecky její obyvatele, bez rozdílu jazyka. Hledal a nalézal jsi, s kým bys promluvil. Neboť jsi byl přítelem a rádcem svých osadníků, jehož těžce budou postrádat. Byls pravým učedníkem Páně, zůstals chudým a nenáročným v chudé faře, která nikdy nebude předmětem ctižádosti nebo chtivosti peněz, ale sdílel jsi vlídně svou skývu s každým hostem, ať byl jakékoliv národnosti. "Přijďte k nám na faru," říkal jsi mi, "a když nebudeme mít chleba, rozdělíme s vámi srdce."
Tato slova nebyla u tebe frází. To potvrdí každý, kdo poznal tvé šlechetné působení.
Málokdy tu byl nahoře pohřeb za takové účasti. Přes hroznou vánici byli tu lidé z nejodlehlejších končin lesních. Vítr foukal mrazivě a věžil závěje do výšky člověka, ale z Kašperských Hor, ze Sušice a Stach přišli truchlící přátelé a když stařičký farář nicovský přistoupil k rakvi, aby ji vzal na rámě, nebylo ani oka beze slz.
Odpočívej, jsi nyní v dobré společnosti. Kolem tebe leží staří rychtářové královské svobodné rychty a mužové bývalé generace, vzdorné jako staleté smrky zmizelého pralesa, ale věrní a dobrého jádra, naskrze čackého rodu. Nebyli nikterak poeticky naladěné povahy, ale milovali staré lesy, k nimž je poutalo na tisíce upomínek, znali každý strom a byli by si raději ruku uťali, než aby tyto své miláčky obětovali mrzkému mamonu. K nim jaksi mluvilo šumění jejich vrcholků, jako by četli v klikatých liniích zbrázděné kůry ctihodné runy psaných zvěstí ze starých dob.
Odpočívej sladce, dobrý pane faráři. Ti staří po tvém boku dbali cti a nebylo jim potřebí míti procesy.
Hoam!, 1989, s. 286-287
Ve staňkovské křestní matrice (roku 1951 byly Ves Staňkov a Městys Staňkov zrušeny a 1960 získal Staňkov po tehdejším sloučení i statut města) je psán v záznamu o narození "Wenzel Pawljk", rehberská úmrtní matrika ho uvádí jménem "Wenzl Pavlík" a "Ordinariátní list Budějovické diecése" (vycházel od roku 1871) v roce úmrtí jménem "Václav Pavlík". Držíme se znění v úmrtní matrice, v níž se takto předtím i sám podepisoval. Vyjadřoval tak sám svou oboujazyčnost. Přišel na svět dne 31. července roku 1832 v "Markt Stankau" podle německého matričního záznamu ve zdejším domě čp. 16. Jeho otec Gregor Pawljk, chotěšovský poddaný, tj. "Chotieschauer Unterthaner", jak je tu psán, byl měšťanem a soukenickým mistrem (v matrice "Bürger und Tuchmachermeister"). Server GEDBAS uvádí jako den jeho narození 9. srpen 1798, jako datum úmrtí toliko rok 1881 (podle českého záznamu úmrtní matriky, kde je psán jménem "Řehoř Pavlík", to bylo 13. května ve věku nedožitých 83 let). Děd z otcovy strany, pekařský mistr Joseph Pawljk se podle GEDBAS narodil ve Staňkově 14. prosince 1764, datum úmrtí však chybí. U praděda Veita Pawljka, který byl rovněž mistrem pekařským, avšak i zdejším starostou (Ortsvorsteher), chybí data obojí. Matkou Řehořovou a babičkou Václavovou z otcovy strany byla Barbara, roz. Langová (1769-1833) původem z obce Křenovy (Krenowa) čp. 17, statek Puclice (Gut Putzlitz). Řehoř Pavlík se 27. září 1824 ve Staňkově oženil s Annou Lochnerovou, u níž GEDBAS uvádí jen rok narození 1803 ve Staňkově, se kterou měli i s Václavem 8 dětí. Anniným otcem byl švec (Schuhmachermeister) Johann Lochner, matkou Magdalena, roz. Pučelíková, rovněž ze Staňkova čp. 56. Podle českého úmrtního záznamu v ordinariátním listu diecéze byl Václav Pavlík vysvěcen na kněze dne 3. srpna 1856 zřejmě v Českých Budějovicích, byl ustanoven kaplanem v tehdy jazykově německém Mutěníně (Muttersdorf) a dva roky nato "v Políni", což je jazykově česká Poleň severozápadně od Klatov. Od roku 1878 byl ustanoven farářem v Rehberku, kde také, jak už zmíněno, skonal v 54 letech věku 19. prosince 1886 a kde byl 21. prosince i pochován do šumavské země. Hřbitov v Srní má také své osudy. Orwellovského roku 1984 bylo přikročeno k likvidaci tohoto kdysi posvátného prostoru kolem místního kostela Nejsvětější Trojice, na kterém dnes zásluhou Česko-německého fondu budoucnosti stojí prostřed jakéhosi parku, věřme pevně, že nikoli národního, tzv. "Stůl smíření" s deskou, dělenou na tři části k památce šumavských Čechů, Němců a Židů. Bůh, našinec se bojí říci trojjediný, je přece spojuje.
- - - - -
* Staňkov / České Budějovice / Mutěnín / Poleň / † † † Srní
