LEO PERUTZ

Z knihy "Noc pod kamenným mostem"

Ne, Ježíš to nebyl. To bylo židovství, po staletí pronásledované a vysmívané, které zjevilo své utrpení na obraze. Nemusíš ani chodit do Židovského města, hledal bys marně. Léta, vítr a počasí je zničily, nezůstalo po něm ani památky. Projdi se ale ulicemi, kudy chceš, až uvidíš starého židovského podomního obchodníka, který vláčí svou krosnu dům od domu, za ním pobíhají uličníci a házejí kamení s pokřikem: "Žide! Žide!" Když se zastaví a podívá se na ně, pak to není pouze jeho pohled, je to pohled jeho předků a prapředků, kteří stejně jako on nesli trnovou korunu pohrdání a trpěli ranami pronásledovatelů. Když spatříš ten pohled, pak jsi možná uviděl kousek z obrazu Muže s trnovou korunou od velkého rabbiho Löwa.

Na přelomu století mi bylo patnáct let a byl jsem studentem gymnázia. Dlužno říci, že špatným, stále jsem potřeboval doučování. Tehdy jsem viděl pražské Židovské město naposledy. Už dlouho se tak nejmenovalo, nazývali je Josefov a v mých vzpomínkách žije tak, jak v oné době vypadalo, k sobě natlačené, sešlé domy v posledním stadiu rozpadu, obklopené přístavbami, překážejícími v těsných, křivolakých uličkách plných zákoutí, kde jsem mohl beznadějně zabloudit, kdybych si nedal pozor. Tmavé průchody a temné dvory. Pukliny ve zdech a jeskyním podobné sklepy, kde vetešníci přechovávali své zboží připravené k prodeji, studny a okovy na vážení vody a kašny zamořené pražskou nemocí, tyfem, a v každém zákoutí a na každém rohu špeluňka, kde se scházelo pražské podsvětí.
Znal jsem starou židovskou čtvrť, chodil jsem tudy třikrát za týden, abych se dostal do Cikánské uličky vedoucí ze Široké ulice, hlavní třídy tehdejšího ghetto, na vltavský břeh. Tady v Cikánské uličce, v podkroví domu U Vápenky, měl můj domácí učitel, studující mediciny Jakub Maisl, svůj útulek.
Ještě dnes vidím onen pokojík, ani půl století nedokáže vymazat z paměti jeho obraz. Před očima mám skříň, která mešla zavřít a v níž jsem vídal dva obleky, pršiplášť a pár prkenne vzpřímených shrnovacích holínek. Na stole, židli, posteli, na uhláku I na podlaze se povalují knihy a sešity, po jednom I na hromádkách a na okenním parapet stojí tři květináče. Ve dvou jsou fuchsie a v jednom begonie. Jak mi prozradil můj učitel, jsou vlastně jenom vypůjčené, patří jeho bytné. Zpod postele vykukuje zouvák, připomínající mocnými kusadly roháče. Na neuvěřitelně flekatých, začouzenýcha inkoustem potřísněných zdech vidím zavěšeny zkřížené kordy kandidáta mediciny Maisla a jeho pět fajfek s porcelánovými hlavičkami, na nichž jsou živými barvami vyvedeny obličeje Schillera, Voltaira, Napoleona, polního maršála Radeckého a husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova.
Na poslední návštěvu Židovského města si pamatuji více než na všechny předešlé. Bylo několik dní před dlouhými letními prázdninami a já šel uličkami někdejšího ghetta, právě v den, kdy začaly demoliční práce. Sešity jsem si nesl svázané řemínkem. Ve Zlaté a Jáchymově uličce jsem, ke svému velkému překvapení, objevil široké proluky zpúsobené krumpáči a špičáky a jimi jsem spatřil ulice a uličky, o nichž jsem neměl ani tušení. Cestu jsem si musel razit horami trosek z rozbitých cihel, šindelů, zohýbaých plechových trubek, ztrouchnivělých prken a trámů a všemožného neřádstva. Do "boudy" studenta mediciny Maisla jsem dorazil pozdě a od hlavy k patě pokryt vápnem a prachem.

P. Kneidl, Pražská léta německých a rakouských spisovatelů (1997), s. 205-207

P.S. V tomto případě je jako textová ukázka převzat úryvek českého překladu knihy "Noc pod kamenným mostem", vyšlého v roce 1990 a pořízeného Tomášem Kratěnou. Úryvek se stal součástí knihy, do níž jsem měl tu čest přispět hned několika básnickými překlady.

V letech 1899-1901 nacházíme sedmnáctiletého až devatenáctiletého Leo/polda/ Perutze na seznamu žáků c.k. německého gymnasia v Českém Krumlově /Krumau/! Než doteče řeka Vltava od českokrumlovských meandrů na pražský josefovský břeh s Cikánskou ulicí (dnes "ulice Elišky Krásnohorské", Jánské náměstí pak "náměstí Curieových" /co k Praze dodat!/, alespoň někdejší "Rabínská" je dnes "Maiselova" a nově vzniklá "piazetta" nese od roku 2018 název "náměstí Miloše Formana"), zdaleka to nezabere prostorový a časový rozměr životní dráhy neúspěšného studenta a o to úspěšnějšího spisovatele (Jürgen Serke o něm v knize "Böhmische Dörfer" cituje Friedricha Torberga ze s. 128 českého překladu jeho nesmrtelné knihy "Teta Jolešová", kde charakterizuje "mistra fantaskního románu" jako možný plod "spuštění Agathy Christie s Franzem Kafkou", samozřejmě i samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže) a jednoho ze zástupců pražské německé literatury. Narodil se dne 2. listopadu roku 1882 v Praze, kde vedl jeho otec Benedikt Perutz (*18. dubna 1847 v Rakovníku, †20. srpna 1926 ve Vídni) textilní firmu, pojmenovanou "Josef Perutz & Söhne" po dědovi z otcovy strany Josefu Perutzovi (1803-1875), synu Beera (1774-1847) a Rachel Perutzových. Rachel (1774-1837), roz. Weilová, se sice provdala za muže rovněž do Rakovníka, kde prvního Perutz přijalo město roku 1755, narodila se však v jihočeském Protivíně. Leopoldova matka (byl jejím prvorozeným) Emma (jinak Emilie, *18. prosince 1858 v Radouni /dnes část města Štětí, okr. Litoměřice/, †6. dubna 1923 ve dnes italském Meranu v jižních Tyrolích). Roku 1802 připojil Jakub Veith rodem z Volar (Wallern, ještě jeho potomci užívali přídomku "Wallernstädt"), Radouň ke svému panství Liběchov (Liboch). Až v roce 1872 je Veithové prodali. V Radouni najdeme dodnes překvapivě zachovalý židovský hřbitov. Otcova pražská továrna roku 1899 vyhořela a rodina se přestěhovala do Vídně. Přesto v obou školních rocích 1899-1900 a 1900-1901, kdy je Leo zapsán jako žák septimy a oktávy českokrumlovského německého gymnázia (jeho spolužáky tam byli třeba Karl Wagner a Adalbert Schmidt, učiteli Josef Johann Ammann a Alois Bernt), figuruje jeho otec jako dárce finančních příspěvků škole. U vídeňské maturity Perutz propadl, nicméně už jako gymnazista začal psát svůj román "Die dritte Kugel" (tj. "Třetí koule"), publikovaný ovšem až v roce 1915. Roku 1904 konal vojenskou službu a vyučil se pak pojišťovacím úředníkem. U firmy "Assicurazioni Generali" byl mimochodem v Praze zaměstnán i Franz Kafka. V první světové válce byl Perutz těžce raněn kulkou, která zůstala vězet v plicích. Byl povolán do Válečného tiskového stanu, kde sloužili I Hofmannsthal, Rilke a Werfel (všichni tři jsou samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže). V revolučních dobách těsně po válce se u Perutzových rodičů ve Vídni u Lea skrýval jeho přítel Egon Erwin Kisch (má rovněž na webových stranách Kohoutího kříže své zastoupení). V březnu 1918 se Leo Perutz oženil s Idou Weilovou, dcerou vídeňského lékaře a svou láskou z mládí. Stal se otcem dvou dcer a syna. Románová prvotina "Die dritte Kugel" se odehrává v šestnáctém století na ostrovech Střední Ameriky a stala se jedním z nejznámějších děl autora, který si i v Latinské Americe vůbec už kvůli nacistickým pokusům vymýtit z německy psané literatury židovské autory, vydobyl významný ohlas. Perutz prchl do Palestiny a po smrti své první ženy v roce 1928 při porodu třetího dítěte a druhé svatbě roku 1935 s Gretou Humburgerovou (1904-1967) tam odešel se svou o 22 let mladší ženou (svatební cestu konali do Prahy). Ta v Izraeli i zemřela a její muž až na skloku života střídal Tel Aviv s pobyty u rakouského Wolfgangsee. V blízkém Bad Ischlu 25. srpna 1957 skonal a je tam i pochován. Z Perutzova díla často i exotických látek bylo mnoho námětů i zfilmováno, jako např. Snímek "Kozák a slavík" v hlavní roli s Jarmilou Novotnou. Je příznačné, že obsáhlá kapitola Serkeho knihy "Böhmische Dörfer", věnovaná na téměř 30 stranách právě jemu, končí vyznáním přítele Bruno Brehma (i on má na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení), který se kdysi podstatně zapletl s nacizmem a i tehdy chtěl příteli pomoci od rasové perzekuce, což mu Perutz velkoryse oplatil po roce 1945 podporou při poválečné denacifikaci. Brehm příteli napsal: "Milovals starou Evropu tak, jak ji může milovat jen ten, kdo je jí vzdálen a přece ji nikdy neopustil. Dokázals i mezi námi odstranit všechno, co navršil čas, aby nás rozdělil, odcizil a popřel."