ALOIS PÍCHA
Listina z Hořic na Šumavě
Archiv českokrumlovské prelatury uchovává jednu listinu týkající se Hořic na Šumavě (v originále "eine wertvolle Höritzer Urkunde" - pozn. překl.), cennou zejména proto, že dosvědčuje německý charakter městečka (v originále "weil sie uns den deutschen Charakter des Marktes" - pozn. překl.) také koncem 14. století (roku 1375 byla obec povýšena na městečko s rychtářem, konšely a vlastní soudní pravomocí - pozn. překl.) a poněvadž pomáhá doplnit listinné materiály o místě konání proslulých pašijových her.
Než představím samu listinu, poskytnutou mi mým přítelem a spolupracovníkem, českokrumlovským panem městským kaplanem Aloisem Pichou (zde s krátkým "i", v podtitulu příspěvku je uveden vedle Valentina Schmidta, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže jako jeho rovnocenný spoluautor - pozn. překl.), rád bych k vysvětlení jejího obsahu krátce připomněl, co věcně předcházelo jejímu tehdejšímu vystavení.
K Hořicím na Šumavě farou a školou příslušná ves Žestov (v originále "Schestau", blíže viz web Zaniklé obce - pozn. překl.) byla do roku 1848 vsí, dílčím způsobem poddanou hned několika vrchnostem (v originále "ein Teildorf, d.h. es unterstand mehreren Obrigkeiten" - pozn. překl.). Ve 14. století tu měl vedle šlechtického rodu z Žestova (v originále "neben nach dem Dorfe genannten Edlen v. Schestau" - pozn. překl.) majetky Jan z Dubové, Vilém ze Slavkova, měšťan Děpold z Českého Krumlova a urozený Jan z Habří, jinak z Vesce (v originále /dnes je vesměs nacházíme jen pod českými jmény/ "Johann v. Stubau, Wilhelm v. Lagau, der Bürger Diepold v. Krummau und der Edle Johann v. Habří, anders v. Dörfles" - pozn. překl.). Ten naposled jmenovaný, tj. Jan Habří z Vesce (viz i dále Wikipedia - pozn. překl.) přenechal dne 11. listopadu v Českém Krumlově Venclínovi z Obory (v originále "in Krummau dem Wenzel v. Obora" - pozn. překl.) do dědičného pachtu (v originále "erbpächtlich" - pozn. překl.) svůj dvůr v Žestově za 15 a půl kop pražských grošů (v originále "um 151/2 Schock Pr.Gr." - pozn. překl.). Brzy nato ovšem Jan z Habří zemřel a jeho bratr Purkart ze Štěkře (v originále "Burghard v. Stieks" - pozn. překl.) prodal nyní jako poručník Janových dětí Venclínův dvůr Reinhardovi z Žestova (v originále "Reinhard v. Schestau" - pozn. překl.) za 23 kop pražských grošů k právoplatnému vlastnictví (v originále "zu rechten Eigen" - pozn. překl.). Kupní smlouva je vystavena v Českém Krumlově dne 12. září roku 1381 (originál peramenové listiny, uložený v archivu českokrumlovské prelatury je opatřen 4 pečetěmi a jmény svědků, jimiž byli Bušek, řečený Pátek z Opolce (Opolec je původní jméno tvrze Tichá - pozn. překl.), Mikuláš z Mirkovic a Matyáš z Holkova (v originále "Busko, geheißen Patek v. Oppolz, Nikolaus v. Mirkowitz und Mathias v. Holkau" - pozn. překl.). Před rokem 1399 zemřel na zmíněném dvoře také jeho dědičný nájemce Venclín (v originále "Wenzl /Werczlin/"/!/ - pozn. překl.), jenž ho odkázal synu Mikulášovi (v originále "mit Hinterlassung eines Sohnes Niklolaus" - pozn. překl.). O jeho dědictví vznikl pak spor s vrchností, tj. s Margaretou, vdovou po Reinhardovi z Žestova (v originále "der Witwe Reinhards v. Schestau, Margareta" - pozn. překl.), Který musel být urovnán rožmberskými úředníky v Českém Krumlově. Toto urovnání dosvědčili nyní Hořičtí (v originále "die Höritzer" - pozn. překl.).
1399, 10. ledna (Hořice na Šumavě). Rychtář a porotci (v originále "Richter und Geschworne" - pozn. překl.) městečka Hořice na Šumavě dosvědčují, že Přibík (v originále zdrobnělina jména Přibyslav - pozn. překl.), řečený Klopot ze Žimutic (v originále "geheißene Clopoth v. Žimuntitz" - pozn. překl.), purkrabí českokrumlovský (v originále "Burggraf in Krummau" - pozn. překl.), jakož ostatní úředníci Jindřicha z Rožmberka (v originále "und die übrigen Beamten Heinrichs v. Rosenberg" - pozn. překl.) by na jeho příkaz měli rozhodnout, že Margarete, vdova po Reinhardovi ze Žestova, má vydat Mikulášovi, sirotkovi po zesnulém Venclínovi v Žestově jako jeho zákonný dědičný podíl 5 kop pražských grošů, což ona také učiní z toho důvodu, že Mikuláš na ni nebude mít nadále nijaké nároky (v originále "keine Ansprüche mehr" - pozn. překl.).
Ego Andreas judex, Pessel Nazlenz, Hallar, Hainczel sneyder, Nikel Pehem, Nikel Pyrger, Jehel textor ceterique jurati, tuuc ciues opidi Horzicz tenore presencium rescognoscimus vniuersis presentibus et futuris presentem litteram visuris, audituris, lecturis, quia Przibyco dictus Clopoth de Zymuntycz purgrauius tunc in Crumlow ceterique officiales domini Henrici de Rosennberg de mandate eiusdem Henrici de Ros. decreuereunt et finaliter dictarunt, vt Margaretha relicta quondam Reynhardi de Zestaw daret et tribueret, quod et de facto fecit, pecunijs in paratis quinque sexagenas grossorum Pragensis monete Nicolao orphanico diuine memorie Werczlini ibidem de Zestaw pro portione sua hereditaria ipsi legittime concernente, (circa) quam quidem Nicolaus prefatam Margaretham uel eius successores iuxta decreta officialium supradictorum intra uel extra judicium nullam peramplius impetendi habebit potestatem. In cuius rei testimonium et euidenciam sigillum opidi nostri Horzicz de nostra omnium certa consciencia presentibus est pensum. Datum et actum anno Domini millesimo ccco xc ixo feria sexta infra octauas Epyphanie.
Originál na pergamenu v archivu českokrumlovské prelatury. Jedna na pergamenovém proužku zavěšená poměrně dobře zachovaná pečeť velikosti zlatky (v originále "guldengroßes" - pozn. překl.) v zeleném vosku. Erb: pětilistá růže, obklopená věncem paprsků. Nápis (gotickým písmem): † (Si)gillum: ciuium. oppidi * de . heericz.
Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1903, č. 3, s. 447- 448
Jeho jméno v odborné literatuře a při hledání středověkých pramenů pro oblast jižních Čech a rožmberské domény natrvalo zajišťují dva svazky "Urkundenbuch der Stadt Krummau"(1908 a 1910, třetí už kvůli první světové válce nevyšel), kde je uveden jako spoluautor Valentina Schmidta. Byl jeho přítelem, jak to sám Schmidt vyjádřil v poděkováni za spolupráci a je asi docela zákonité, že ti dva se společném díle setkali, byť byli co do národnostního původu vlastně docela odlišní. Český záznam prachatické křestní matriky vypovídá, že se tam Alois Pícha narodil dne 8. června roku 1872 v domě čp. 94 v Dlouhé ulici, který je dnes chráněn jako kulturní památka. Jeho otec Antonín Pícha, syn mistra stávkařského, tj. výrobce punčoch, Josefa Píchy v Husinci a Anny, roz. Šobrové, dcery mistra tkalcovského v Husinci čp. 44 (i ten dům tam na Prokopově náměstí dosud najdeme), v Prachaticích provozoval rovněž otcovo stávkařské řemeslo. Aloisova matka Marie byla dcerou synkova kmotra Aloise Grossera (po něm dostal syn i křestní jméno), mistra obuvnického v Prachaticích, a jeho ženy Kateřiny, roz. Novákové, dcery nájemníka (podruha, tj. člověka, bydlícího u někoho v nájmu, čili v podruží /latinsky byl označován slovem "inquilinus, německy Miethmann, Inwohner, Einwohner) v Protivci (německy Protiwitz, ves na východ od města Žlutice /Luditz/, jehož je nyní součástí). Už na záznamu prachatické křestní matriky nacházíme přípis o Píchově vysvěcení na kněze v Českých Budějovicích dne 21, července roku 1895. Ordinariátní list diecéze nás pak zpravuje o tom, že jako českokrumlovský kaplan byl v roce 1904 ustanoven tamním kaplanem-seniorem, tři roky nato (1907) pak děkanem ve Chvalšinách (Kalsching). O jeho konci se pak lze dočíst jen z novinových zpráv. I list "Innsbrucker Nachrichten" přináší 7. listopadu 1933 zprávu o chvalšinské tragedii, kde nervově nemocný děkan, který ovšem pro svou chorobu musel přenechat výkon funkce kaplanu Othmaru Rauschovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), jak o tom referuje "Budweiser Zeitung" z 22. dubna 1933, se vypravil podle zprávy téhož listu ze 4. listopadu 1933 v noci 28. října o půl jedenácté se svící na záchod, kde upadl a stal se obětí vzniklého požáru. Z Chvalšin byl převezen do českokrumlovské nemocnice, kde 29. října podlehl rozsáhlým popáleninám. Zaopatřoval ho v Českém Krumlově P. Josef Wittmann, rovněž zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Pochován byl ovšem "am Gottesacker", tj. na "Božím poli" ve Chvalšinách 31. října. Bylo mu v den skonu 61 let, 4 měsíce a 21 dnů. Zůstaly po něm i předměty hmotné povahy, k jejichž pořízení zásadně přispěl: roku 1906 to byly nové varhany v českokrumlovském kostele sv. Víta, v roce 1913 schodiště na kůr v kostele sv. Maří Magdaleny a dva roky před smrtí zvony pro týž chvalšinský dům Boží.
- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / Český Krumlov / Hořice na Šumavě / Chvalšiny / † Český Krumlov / † † Chvalšiny
