LILLI PIMMEROVÁ
Moje poslední zpověď tam doma
Ráda bych předestřela (v originále "voraussschicken möchte ich" - pozn. překl.), že moje maminka, roz. Herzigová ("po chalupě" řečená "Paule’s Paulí") pocházela ze stavení zvaného "Paulehof " v Cejsicích (v originále "aus Zeislitz" - pozn. překl.). Nešťastným manželstvím přišla o své peníze. Muž ji opustil a já vyrůstala v nuzných poměrech.
V hnutí Wandervogel jsem poznala Julia Pimmera a zamilovala se do něho. Ten pocházel z vynikající rodiny (v originále "aus einer vornehmen Familie" - pozn. překl.). Matka jeho otce, roz. Steinbrenerová, byla sestrou šéfa proslulé vimperské firmy Ruperta Steinbrenera (v originále "die Schwester unseres Seniorchefs Rupert Steinbrener", Rupert Steinbrener je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Navzdory všemu kolem jsme slavili 14. září roku 1943 svou válečnou svatbu. Důstojný pan farář Isidor Gabriel (i on má stejně jako R. Steinbrener samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a chrámový sbor, k němuž jsem od svých 14 let patřila, ze sebe vydali to nejlepší (v originále "taten ihr Bestes" - pozn. překl.). Krátké manželovy dovolené z fronty, ta poslední z Finska, byly pro nás nejvyšším štěstím. V červnu 1945 přišel na svět náš Peter. Moje tchyně mi darovala přívěsek na krk, zlaté srdce s českými granáty, ve kterém byl skryt obrázek mého muže. Dopisem polní pošty 09919 se dověděl o tom, že se stal otcem. Nato už po několik měsíců nijaký dopis nedostal. Když se vrátil nějaký voják ze zajetí, vyhledala jsem ho, ukázala mu ten obrázek a ptala se po Juliovi. Žádný z dotazovaných mi nedával naději. Přesto však, když se na mě tehdy už deset měsíců starý Petříček usmál, řekla jsem mu: "Dein Vater lebt!" (tj. "Tvůj táta žije!" - pozn. překl.) Modlila jsem se a spínala jako k modlitbě i jeho malé ručky.
V březnu roku 1946 jsem dostala od jednoho posla první zprávu. Julius žije. Protloukl se až k hranici do Hinterfirmiansreutu (na jižní Šumavě naproti dnes zaniklým Světlým Horám /Lichtbuchet/ - pozn. překl.) a pracuje tam u jednoho sedláka. V květnu 1946 došlo k našemu vysídlení třetím transportem z Vimperka (v originále "der 3. Transport aus Winterberg" - pozn. překl.). Moje na pravou stranu těla ochrnutá matka a moje dítě mi dávaly sílu.
Toho posledního večera před odjezdem jsem šla na májovou pobožnost a zpívala "Ave Maria" za doprovodu pana Hübla ("Chorregent" Wilhelm Hübl z Prachatic se stal v roce 1934 podle zprávy meziválečného "Glaube und Heimat" /č. 15, s. 8/ nástupcem svého penzionovaného předchůdce Heinricha Schlattnera, který konal funkci regenschoriho po 31 let! - pozn. překl.). Pak jsem šla ke zpovědi. Český kaplan, který mě dobře znal, nejprve mlčky vyslechl má slova: "Ich verfluche die Tschechen und kann es nicht bereuen." (tj. "Proklínám Čechy a nejsem schopna z toho činit pokání." - pozn. překl.) Po chvíli ale řekl: "Gehen Sie in Frieden, Gottes Politik ist höher als irdische Politik, gehen Sie in Frieden!" (tj. "Jděte v pokoji, Boží politika je vyšší nežli ta pozemská, jděte v pokoji!" - pozn. překl.)
Nedokážu na ta slova ani po šedesáti letech zapomenout.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 5, s. 7
P.S. Tento text zveřejnila autorka v krajanském časopisu ve svých pětaosmdesáti letech, pět roků před svým skonem.
Nosičky rakví v Cejsicích u Vimperka
Když umřela nějaká za svobodna nějaká žena ve vsi (v originále "starb eine Ledige im Dorf" - pozn. překl.), byla její rakev nesena na vimperský hřbitov k čerstvému hrobu těmito čtyřmi pannami (v originále "von 4 Jungfrauen" - pozn. překl.). Bylo to hodinu špatné cesty do kopce a nosičky se musely často střídat, takže jich vyšlo vždycky rovnou osm.
Většinou se šlo tři čtvrtě hodiny až k Neumannovu kříži, odkud už byla zbudovaná silnice ke hřbitovu, kde už pak čekal pohřební vůz (v originále "ein Leichenwagen" - pozn. překl.) a naše dívčí drobotina sem cupitala poslušně kolem (v originále "wir Kleinen gingen brav nebenher" - pozn. překl.). Je mi líto, že jsem si jména těch panen neuchovala v paměti. Vím jenom, jak se jim říkalo "po chalupě" jako "Korier", "Wiedaler" či "Pauser". Já sama sedím na té fotografii uprostřed těch tří vepředu. V nadcházejícím roce mi bude 80 let a předpokládám, že všechy už nejsou naživu. Vedle mě je moje sestřenice "Weber Marie Herzig", za mnou "Kristaler Marie".
Byla jsem před lety s oběma svými syny a dcerou v Cejsicích. Většina selských dvorců této okrouhlé vsi (v originále "viele Höfe dieses Runddorfes" - pozn. překl.) už nestojí, rozpadly se či byly strženy. Návesní rybník je zarostlý a vchod do kaple je zatlučen prkny. V duchu ještě vidím souseda Sellnera, jak tahá za provaz od zvonu a my se musíme poslušně modlit "Anděl Páně" (v originále "Engel des Herrn" - pozn. překl.). Úplně jsem se tenkrát ponořila do vzpomínek na dětství. Myslila jsem zejména na tu třešeň u stavení řečeného "Kieni" s korunou plnou tmavých zralých plodů jemné chuti, které jsme všechny polykaly i s peckami (v originále "samt den ,Pecksen‘" - pozn. překl.).
Ba, dávno - dávno tomu, zapomenout se na to nedá ale nikdy.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2000, č. 1, s. 7
Sazečští kluci firmy Steinbrener
V prosincovém čísle tohoto časopisu jsem četla mezi přáními k životním jubileím také to k sedmdesátinám Johanny Steinbrenerové (/1928-2017/, dcery Hanse Thomase Steinbrenera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z hornorakouského zámku Katzenberg. Jak jen ten čas letí. - Vidím ty Steinbrenerovy děti všechny ještě živě před sebou. Navzdory všemu bohatství byly milé a skromné. I na připojeném snímku (viz obrazová příloha - pozn. překl.) vidíme některé ze Steinbrenerových potomků. V poslední řadě jsme my z hnutí Wandervogel, které Franz Prexel, úředník firmy a vedoucí nás WV vyhledal k pěveckému vystoupení. Odleva stojí Robert Sellner, Stumpfi, Toni Steinbrener, Lilli Pimmerová, roz. Bablitschko (pisatelka těchto řádků - pozn. překl.), Michel Heinz, Soukup, Dick a Marie Maly, roz. Sellnerová. Zvučně zahlaholila naše píseň:
"Wir sind die Setzerbuben
und wir setzen gut,
von Gutenberg da lernten
wir den ersten Druckenspruch."
(tj. česky asi jako:
"My jsme sazečští kluci
a dobře to jde nám,
vždyť první, kdo nás učil,
totě Jan Gutenberg sám." - pozn. překl.)
Příležitostí k našemu vystoupení byla velká slavnost ke 100. jubileu narození zakladatele firmy Johanna Steinbrenera, který by se sta let dožil dne 17. července roku 1935. Všichni úředníci a mnozí z dělníků knihtiskáren a knihvazáren obdrželi k veliké potěše všech poukázky na potraviny a na pivo (v originále "Essen- und Biermarken" - pozn. překl.). I my členové WV jsme byli velkoryse odměněni. Paní Annerl Oberhofnerová nás doprovázela na klavír. Celý text, který jsme zpívali, už v paměti nemám, vím jen, že ho napsali pan Hrabe a paní Maria Waldeková (Franz Eduard Hrabe i Maria Anna Waldeková jsou i každý samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Brzy mně bude 83 let, ale vzpomínka na firmu Steinbrener a náš milovaný Vimperk je mi čímsi trvale živoucím.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 2, s. 3
Dožila se nakonec jednadevadesáti let, ale už ty tři dojemné vzpomínky zakončovala vždy odkazem na vysoký věk, kterému se ještě v minulém století dostávalo přívlastku "požehnaný", rozuměj požehnaný samotným pánem Bohem, k němuž po celém známém světě šířily úctu Steinbrenerovy zdobně vázané knižní produkty. Lilli Bablitschko přišla na tento svět jako Elisabeth (Lilli je důvěrnou zdrobnělinou onoho ženského křestního jména) dne 16. srpna 1920 v Prachaticích, kde otec provozoval elektrickou čistírnu a žehlírnu prádla (německy "Elektrische Wasch- und Bügelanstalt", v roce 1923 se jako majitel obchodu s konfekcí (Konfektionsgeschäftsinhaber) soudil o vyrovnání dluhů a opustil ženu), její rodiče 27. října předchozího roku však oddával ve vesnické kapli v Hrabicích (Rabitz) u Vimperka redemptorista Andreas Wac (*11. října 1867 v osadě Lipniki /tehdy rakouská Halič, dnešní Ukrajina/, †20. dubna 1925 v Hrabicích). Otec Josef Bablitschko (*6. února 1890 ve Vimperku) byl synem knihvazače a svého jmenovce ve Vimperku čp. 12 (jeho otec byl barvířem /Färber/ ve Vimperku-zámek /Schlossbezirk/ čp. 6, matka Magdalena, roz. Matějka /tak psáno v matrice/ pocházela z blízkých Modlenic čp. 8) a Eleonory, roz. Tomka, jejíž otec Martin Tomka byl tesařským mistrem ve Vimperku čp. 35, matka Anna, roz. Harwalík /tak psáno v matrice/ pocházela z Chlístova /Klistau/ čp. 9). Matka Pauline (*20. května 1887 v Cejsicích jako nemanželská dcera Elisabeth Herzigové, dcery cejsického rolníka ve stavení čp. 4 Johanna Herziga a jeho ženy Elisabeth, roz. Pimmerové z Klášterce /Klösterle/ čp. 19) se po mužově odchodu stala úřednicí firmy Steinbrener. Zemřela po vyhnání 18. února roku 1953 v nedožitých 66 letech věku u své dcery Lilli ve Freyung vorm Wald (tak psáno ve zprávě o úmrtí v časopise Böhmerwäldler Heimatbrief. To v něm zveřejnila Lilli Palmerová i své vzpomínky. V jedné z nich zmiňuje i svou "válečnou" svatbu roku 1943 s Juliem Pimmerem (*20. září 1919 v Mariánských Láznách /Marienbad/, †1. října 1984 v Řezně /Regensburg/), který ve Vimperku působil jako bankovní úředník (Kreditanstalt der Deutschen). Byl výborným tenorem a duo Julio&Lilli bylo vítaným pěveckým obohacením poválečných krajanských setkání. Pochováni jsou oba v bavorském Řezně, kde "naše" Lilli skonala 25. srpna roku 2011. Na parte s její barevnou podobenkou stojí psáno motto, které by v českém překladu znělo:
"Nejsi už tam, kdes byla,
ale jsi všude tam, kde jsme my."
- - - - -
* Prachatice / Cejsice / Vimperk / † † † Řezno (BY)
