ANTON POLLEICHTNER

Říkání z domova

Behmmak, Behmmak,
quak, quak, quak,
um oan Kreizer Schnupftabak,
um oan Kreizer kriegt ma koan,
geht dea Behmmak wider hoam.

Ich bin ein echter Behme,
was ma erwischen nehme,
ess ma viel, trink ma viel,
zahl ma nix und gehme.

Glaube und Heimat, 2011, č. 9-10, s.15

Nu zkuste to přeložit, resp. zkuste přichytit (erwischen) "Pémáka" při něčem nekalém, natož při placení jídla a pití. Toni Polleichtner připomněl to říkání z domova Renate Merwaldové, zastoupené rovněž na webových stranách Kohoutího kříže a ona je v jednom svém příspěvku, který je přeložen v našich textových ukázkách, také zaznamenala. Snad bychom Toniho ani nepřipomínali, kdyby nebyl dlouholetým zpravodajem rodácké rubriky zaniklého Jablonce (Ogfolderhaid), kde se 12. června roku 1932 narodil (připomínka jeho 78. narozenin v krajanském časopisu připojuje k příjmení označení "Grouheisl", jak se říká "po chalupě"). Otec Rupert se narodil 8. února 1903 v Jablonci čp. 50, matka Anna 9. února 1911 ve Zlaté (zemřela 19. dubna 1987 v Donauwörth). Vzali se v Ondřejově 3. června 1930, žili v Jablonci (ze soupisu majitelů domů víme, že před odsunem na čp. 79) a měli spolu 7 dětí. Po vysídlení z Čech se Anton živil rozvozem mléka (vzpomíná, že jediným výdělkem bývalo spropitné od sedláků) a díky tomu se seznámil se svou budoucí manželkou Anni, roz. Schlampovou, která měla v Hatzenhofen, což je část hornobavorského městyse Rennertshofen, zařízen právě prodej mléka a 4. září roku 1958 se vzali, občansky ve staré škole jiné z částí Rennertshofenu, kde sídil i stavovský úřad, církevně pak v poutní bazilice Maria Brünnlein ve Wemdingu. V září 2018 oslavili v Rennertshofen diamantovou svatbu (list Donaukrier to zachytil barevným snímkem), Anni však 30. září 2020 zemřela a je v Rennertshofen i pochována. Bylo to prý 60 šťastných let (žili v domě, který Annin otec 4 roky před dceřiným narozením (*10. ledna 1931) zakoupil za tisíc říšských marek a v roce 1957 postavil znovu), i když Toni musel několikráte měnit zaměstnání: pracoval nějaký čas ve sklárně ve vsi Konstein, pak u firmy TAL, která pokládala potrubí ("pipeline") z Neustadtu do Karlsruhe a posledních 33 let mu zaměstnání v bavorské metropoli Mnichově nedovolovalo, aby byl přes týden s rodinou (roku 1959 se jim narodil syn Josef, dva roky nato dcera Ingrid, později provd. Fischerová). To jen aby si někdo nemyslel, že to "Pémák" měl po válce v Německu s obživou nějak lehké. V srpnu 1994 přečetl Toni Polleichtner na dohled od zaniklého Jablonce za nepřítomného P. Cäsara Obermüllera (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) jeho proslov k vysvěcení pamětního rodáckého obelisku, o jehož zřízení se zásadně spoluzasloužil. Ono to s těmi "Pémáky" zase jen legrace zrovna není. Kosti předků, a jsou to i naši předkové, nám v každém případě zarostlé travou zaniklých lidských sídel provždy zůstaly a spolutvoří tu zemi navěky.

- - - - -
* Jablonec