MAREK PRŠÍN
Úvod a závěrečná úvaha českobudějovické bakalářské práce "Wenzel Jaksch und seine politischen Diskurse" (2015)
V následujících odstavcích bych rád rozebral podněty, které mě motivovaly k napsání této práce.
Jméno politika Wenzela Jaksche (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) původem z jižních Čech je v české společnosti poměrně málo známé. Je to výsledek dlouholeté komunistické propagandy, které byli obyvatelé českých zemí trvale vystaveni od roku 1948 až do roku 1989. "Boj s Němci ještě není u konce, je to náš arcinepřítel a v zásadě jím zůstane stále. Úkolem našich matek je naočkovávat svým dětem toto nebezpečí už v raném věku, a je to také povinnost všech vychovatelů naší mládeže, učitelstva a profesorů.". Takto cituje německý historik Johann Wolfgang Brügel (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) ve své knize "Tschechen und Deutsche 1939-1946" (česky vydalo nakladatelství "Academia" v roce 2008) slova komunistického ministra vnitra poválečné československé vlády Václava Noska, otištěná 23. ledna roku 1947 v deníku "Svobodné noviny". Taková vyjádření zanechávají po sobě stopy. Takovým slovníkem byl vztah mezi Čechy a Němci značně zatížen po celá další desetiletí a negativní příchuť, kterou komunistická propaganda poznamenala nejen tento vztah, ale celé vnímání společných dějin, zůstává trvale přítomna až do dnešních dnů. Toto temné dědictví musí být překonáno už provždy kritickým vypořádáním se s tématy společných česko-německých dějin a připomenutím osob, které byly pevnými zastánci demokracie. V Čechách prakticky neznámý politický osud sociálního demokrata Wenzela Jaksche by měl být jako vzorový příklad zapomenutých společných dějin vynesen na denní světlo.
V této bakalářské práci bych se rád kriticky vypořádal s nejvýznamnějšími zlomovými body jeho politické kariéry a věrně a objektivně popsal jeho politickou linii. Na základě střetů s aktéry, kteří hráli důležitou roli při vytváření této politické linie, by mělo být poukázáno na to, jaké aspekty jeho politikou do rozepří vstupovaly. Komplikovaná životní dráha tohoto výjimečného politika a předsedy poslední německé politické strany věrné samostatnému státu byla poznamenána exilem, vyhnanstvím a porážkou.
Ačkoli Jakschovo dílo by mělo být vždy interpretováno a posuzováno kriticky a v kontextu s historickými událostmi, je jistě politováníhodné, že z četných jeho prací byl do češtiny přeložen toliko jediný titul, a to "Europas Weg nach Potsdam: Schuld und Schicksal im Donauraum" (česky "Cesta Evropy do Postupimi", vydal roku 2000 ISE - Institut pro středoevropskou kulturu a politiku - pozn. překl.). To je další důvod, proč tomuto mnohdy i kontroverznímu Evropanovi a demokratovi věnovat více pozornosti. Sudetoněmečtí aktivisté mají jeden až do dnešní doby převládající a určující význam. Ačkoli tehdy většina jejich krajanů propadla Henleinově Sudetoněmecké straně a později národnímu socialismu, postavili se aktivisté na stranu tou dobou demokratického československého státu. Právě Jakschova sudetoněmecká sociální demokracie byla jedinou sudetoněmeckou politickou silou, která demokratickou linii zastávala až do konce první Československé republiky a nepřeběhla k nepříteli. I jeho straničtí soudruzi byli ovšem po válce ve jménu kolektivní viny "patřičně" odměněni vyhnáním a Jakschovi samotnému bylo zabráněno v návratu do vlasti.
Díky pilné práci komunistické propagandy je dnes Jaksch v Čechách znám jako "revanšista". Jaksch byl bezpochyby politikem kontroverzním, právě proto je však nutno se jeho politickým dílem zabývat. Právě na jeho příkladě může být znovu podán důkaz, že vyhnání Němců z Československé republiky po druhé světové válce nemělo nic společného se spravedlností a uplatnění kolektivní viny musí být považováno za zločin. Navzdory tomu musejí být i tyto události posuzovány v určitém kontextu své doby.
Na tomto místě bych ještě rád krátce poukázal na členění této bakalářské práce. Nejprve bych pro snadnější porozumění celému tématu chtěl poukázat na fakta Jakschova životopisu. Ve druhé kapitole se zabývám stavem bádání na dané téma. Ve třetí kapitole se pokouším představit Jakschův politický program v první Československé republice, a to na základě jeho sporů s dlouholetým stranickým předsedou sudetoněmecké sociální demokracie Ludwigem Czechem (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.). Následně se chci věnovat původně přátelskému vztahu mezi Jakschem a Otto Strasserem (o Strasserovi, jehož Goebbels označil za "veřejného nepřítele číslo jedna", viz blíže opět Wikipedia - pozn. překl.) a představit tak hypotézu o Jakschově chápání pojmu "Volkssozialismus". Dále se věnuji popisu dramatických dnů po mnichovské konferenci, počátku obsazení části českých zemí a následkům těchto událostí pro sudetoněmecké demokraty. V šesté kapitole se zabývám líčením průběhu londýnského exilu a ztroskotáním Jakschovy politiky vůči postojům Edvarda Bneneše. Na závěr krátce přecházím k tématu Jakschovy poválečné integrace do SPD (rozuměj Sozialdemokratische Partei Deutschlands, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Celou prací se pokouším posoudit, zda a nakolik Jaksch sledoval během své politické kariéry jasnou politickou linii.
Historické práce, zabývající se osobností Wenzela Jaksche a jeho politikou, se ve své většině soustřeďují jen na určité úseky jeho politické dráhy. Tato bakalářská práce se oproti tomu chce věnovat zachycení jejího celku.
_____
Jakschův politický program se vyznačuje určitou jedinečností. Jaksch byl federalistou, a ačkoli se zřejmě nikdy neidentifikoval s rozpadem podunajské monarchie, dokázal ocenit československý stát jako jediný ostrov demokracie v celé střední Evropě. Už brzy po jeho vstupu do DSAP (tj. Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik /DSAP/, v češtině blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) došlo ke konfliktu mezi Jakschem a vedením sudetoněmecké sociální demokracie. Vztah vůči stranickému předsedovi Ludwigu Czechovi se vyznačoval ideologickými spory.
Czech byl ortodoxním marxistou a zastupoval internacionalistickou linii. To se projevovalo velice umírněnou politikou jeho strany, která pod Czechovým vedením nevyžadovala od československého státu co možno žádné národně politické koncese. DSAP se pod Czechovým vedením soustředila především na sociální oblast a neměla nijaký koncept na řešení národnostních otázek ČSR. Proti této umírněné politice strany stál Wenzel Jaksch se svou rozvinutou koncepcí "lidového socialismu" v opozici. Jaksch byl v té době reformním socialistou. To ovšem neznamenalo, že by hodnotám demokratického socialismu ukázal záda. Sociální spravedlnost pro něho hrála vždycky významnou roli. Národ jako pojem způsoboval Jakschovi velké potíže. Na jedné straně byl toho mínění, že každý národ má právo na sebeurčení, na druhé straně si toto sebeurčení národů ve střední Evropě představoval vždy v rámci nějakých federálních řešení, které se zakládaly na mírové spolupráci zúčastněných. Z tohoto důvodu nelze Jaksche obviňovat z nacionalismu. I přesto jeho návrhy na federální střední Evropu nebyly přiměřené době.
Mladoaktivistický výpad, jehož klíčovou osobou Jaksch byl, se dočkal v historickém diskursu častého přecenění. Přesto má pro posouzení Jakschovy role svůj význam. Jaksch chtěl politiku stran věrných státu aktivizovat tím, že on a dva mladoaktivisté Schütz a Hacker chtěli pohnout československou vládu k řešení národnostních problémů republiky. Tento výpad se ostatně omezoval jen na několik mladoaktivistických shromáždění. Vytyčeného cíle, totiž postavit se na odpor Henleinovu fašismu, ovšem dosaženo nebylo. Přesto si tento pokus udělat něco pro demokracii zaslouží ocenění. Politika aktivistů ztroskotala nejen na základě z Říše podporované propagandy Sudetoněmecké strany, nýbrž i pro nepochopení československých úřadů a v důsledku stálé opozice československých nacionalistů (pojem "československý národ" byl tehdy oficiálně užíván - pozn. překl.), kteří se stavěli proti racionálnímu řešení česko-německého problému ve státě. Jako politik, který ztroskotal, zahořklý navíc jednáním úřadů okleštěného Československa se sudetoněmeckými demokraty, odchází Jaksch po mnichovské "dohodě" do exilu.
Jako vedoucí představitelé poslední německé demokratické strany v Československu cítili se Jaksch a jeho straničtí kolegové v exilu jako jediní legitimní reprezentanti sudetských Němců. On sám byl rozhodnut prosadit lepší národnostní řešení pro své krajany za každou cenu. Na počátku exilu, když ještě všeobecná nálada nebyla protiněmecká, nekalkuloval zřejmě Jaksch s nějakým řešením česko-německého problému, které by počítalo se znovuobnovením Československé republiky v předmnichovských hranicích. Ve svých úvahách se přikláněl k federaci na území Německa, osvobozeného od Hitlera. Federální řešení založené na velkoněmeckém konceptu nepřicházelo ovšem pro menší středoevropské státy v úvahu. Jaksch a společenství věrných (v originále "Jaksch und Treugemeinschaft" - pozn. překl.) svůj program nikdy úplně nepřizpůsobilo celé dlouhodobé předpovědi počasí. K bezpodmínečnému přihlášení k ČSR nedošlo. Nálada ve spojeneckém táboře se měnila od protifašistického k protiněmeckému názorovému postoji. Vyjednávací pozice prezidenta Beneše, který přicestoval do exilu jen jako soukromá osoba, byla uznáním československé vlády světovými mocnostmi značně posílena. Dalším trváním války se stávala stále příznivější, zatímco vyjednávací pozice Jakschova byla slabší a slabší. Obviňovat Beneše z toho, že by měl od samého počátku na mysli řešení česko-německého problému nehumánním násilným odsunem, je ovšem falešné. Benešova vnitropolitická koncepce počítala sice se znovuobnovením ČSR, nepočítala však s historickými hranicemi a předvídala územní ústupky Německu. Jakschova politika byla však pro Beneše nepřijatelnou. Jedním dechem je přitom třeba dodat, že Beneš byl k řešení "odsunem" donucen českým odbojem, vojenskými kruhy a nacionalisty, posléze i komunisty. Z tohoto hlediska ulpívá na Benešovi jen velmi málo viny. Dá se sice předpokládat, že Jakschovo společenství věrných by v pozici členů státní rady mělo lepší výchozí pozici. Zda by však Jaksch bezpodmínečným přihlášením se k ČSR mohl zabránit odsunu, zůstává nerozhodnuto.
V exilu propukl spor mezi Jakschovým křídlem sudetoněmecké sociálnídemokracie a jejím internacionalistickým křídlem novou silou. Křídlo věrné programu Ludwiga Czecha, který zahynul v koncentračním táboře Terezín se od Jakschova společenství věrných odštěpilo. Tzv. Zinnerova skupina (o Josefu Zinnerovi viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) nedosáhla svým bezpodmínečným přihlášením se k republice ničeho. To by mohlo dokazovat správnost Jakschovy politiky, kterou chtěl dosáhnout v očích svého lidu určitého "historického alibi". Sledoval přitom tutéž politickou linii, popsanou už za časů první Československé republiky v knize "Volk und Arbeiter" (pod úplným názvem "Volk und Arbeiter : Deutschlands europäische Sendung" vyšla roku 1936 v Bratislavě - pozn. překl.), i nadále.
Ztroskotání jeho exilové politiky napomohly vnější okolnosti. Ačkoli on sám se chápal jako jediný legitimní zástupce zájmů sudetských Němců, byl už během dalšího trvání války nahlížen jako mluvčí malé demokratické menšiny svých krajanů. V řadách poválečných vyhnanců byl ovšem velmi vysoce ceněn. Když mu bylo konečně umožněno přicestování do Spolkové republiky Německo, ze své linie nijak neustoupil a zastupoval zájmy sudetských Němců nejen v SPD, nýbrž i v německém Spolkovém sněmu a ve vyhnaneckých organizacích.
Ačkoli jeho jednání s Benešem bývají popisována jako stálá změna názorů, musí být na tomto místě poukázáno na to, že Jaksch během celé své politické činnosti sledoval jasnou linii. Zůstal věrný federalistické myšlence, kterou vždy stavěl do pozadí jen z taktických důvodů. Nikdy se nezdráhal vyslovit své názory, přestože pro prosazení jeho zájmů to vždy neslibovalo hojný prospěch.
Jaksch prorokoval vedoucí roli Německa v Evropě a tak by mohl být dnešní stav, kdy se opravdu stalo evropskou vůdčí politickou a hospodářskou silou, chápán jako jisté zadostiučinění. V neposlední řadě respektuje dnešní proces evropské integrace princip subsidiarity (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Podobné principy lze vyvodit i z Jakschových myšlenek. Zapomenutý myšlenkový prorok Evropy, rodák z Dlouhé Stropnice (Langstrobnitz) v Novohradských horách (Gratzener Gebirge) Wenzel Jaksch je jednou z nejvýznamnějších regionálních osobností jižních Čech.
M. Pršín, Wenzel Jaksch und seine politischen Diskurse (bakalářská práce 2015)
Z příspěvku do databáze "Stopy první světové války v regionu Šumava / Bavorský les"
91. českobudějovický pěší pluk proslavil především román Jaroslava Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války": nicméně v Českých Budějovicích nenastoupila svou vojenskou povinnost pouze ústřední postava Haškova románu, nýbrž i muži ze Šumavy a okolí města České Budějovice narukovali k tomuto pluku.
Tento pluk byl během první světové války nasazen na různých frontách. 1. srpna 1914 opustil České Budějovice a byl umístěn nejprve na srbskou frontu, kde se zúčastnil zuřivých bojů. V lednu 1915 byl pluk přeložen do Karpat, na haličskou frontu, kde se zúčastnil bojů o Přemyšl a Lvov. Od prosinci 1915 se pluk nacházel na italské frontě na řece Soča (Issonzo). Poslední válečný rok 1918 zastihl pluk znovu v Srbsku, konce války se vojáci dočkali v Bělehradě.
V současné době, kdy si připomínáme sté výročí první světové války, se stal českobudějovický pěší pluk tématem, které spojuje lidi na obou stranách hranice. Až do konce 2. světové války byla jak Šumava, tak České Budějovice osídleny česky i německy mluvícím obyvatelstvem. Tomu odpovídalo také složení mužstva pluku. Dnes tedy vzpomínáme na službu našich dědečků a pradědečků u českobudějovického pěšího pluku jak na české, tak na německé straně hranice.
Rodiny vojáků, kteří museli před první světovou válkou a během ní narukovat v Českých Budějovicích, v důsledku vyhnání přišly mimo jiné také do dolního Bavorska. Tuto skupinu zastupuje v rámci této výstavy rodina Josefa Markowetze z Vimperku na Šumavě. Jeho vnuk Sepp Sager (Josef Markowetz i Sepp Sager jsou rovněž samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byl rovněž po druhé světové válce vysídlen a dnes žije v Schönbergu v Bavorském lese.
V rodinném archivu Jitky Sakové, rozené Janečkové, se dochovaly dokumenty, které vyprávějí příběhy jejího otce Víta Janečka, jejích dvou strýců Františka a Vojtěcha a tety Marie, v nichž se odráží zajímavý osud české rodiny.
Osudy bratrů Janečkových ukazují nesmyslnost první světové války z pohledu vojáků české národnosti. Jako příslušníci habsburské monarchie narukovali do rakousko-uherské armády. Přibližně 250 000 českých a slovenských vojáků se v průběhu války připojilo k československým legiím, které na straně Dohody bojovaly proti Ústředním mocnostem a tím pádem stáli na východní, západní a italské frontě proti svým krajanům v řadách c. a k. armády. V případě bratrů Janečkových probíhala tato pomyslná dělící linie samotnou rodinou. Oba starší bratři František a Vojtěch přeběhli v Rusku k československým legiím, nejmladší z bratrů Vít bojoval jako voják 91. pluku c. a k. armády na italské frontě.
M. Pršín, Němečtí a čeští vojáci českobudějovického 91. pěšího pluku v rodinných vzpomínkách
P.S. Český překlad předchozího textu je součástí databáze univerzity v bavorském Pasově (Passau) a není tedy dílem naším.
Marek Pršín se narodil 17. února roku 1992 v Praze jako syn knihovnice Tamary Pršínové, roz. Sakové (*24. května 1963 v Českých Budějovicích), později po mnoho let vedoucí regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny, kde do značné míry vzniká Kohoutí kříž, a strojního inženýra Karla Pršína (*4. ledna 1961 v Českých Budějovicích). Soukromou adresou rodičů jsou jihočeské Borovany. Markovými prarodiči z matčiny strany jsou český historik Robert Sak (*19. ledna 1933 v ukrajinském Charkově, †14. srpna 2014 v Českých Budějovicích) a jeho žena, knihovnice Jitka Saková, roz. Janečková (*1. listopadu 1933 v Českých Budějovicích, †13. prosince 2024 v Českých Budějovicích), ze strany otcovy pak Karel Pršín (*19. října 1936 v Jedovarech), povoláním strojní zámečník, a jeho žena Vlasta Pršínová, roz. Coufová (*7. listopadu 1936 v Nesměni, †31. července 2019 v Českých Budějovicích), dlouholetá ředitelka mateřské školy v Borovanech. Marek Pršín absolvoval v letech 2012-2015 bakalářský studijní program na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích (obor "Mezinárodní teritoriální studia / Evropská teritoriální studia - ČR a německy mluvící země"), v dubnu roku 2018 ukončil "Masterstudium" oboru "European Studies" na univerzitě v bavorském Pasově (Passau), kde se zabýval zejména evropským integračním procesem na příkladě zemí východní střední Evropy. Poté působil jako praktikant agentury pro podporu GEREK (Gremium europäischer Regulierungsstellen für elektronische Kommunikation) v lotyšské Rize a od května 2019 jako referent pro digitální agendu Evropské unie v sekci úřadu pražské vlády pro evropské záležitosti. Od května roku 2020 pracuje v bavorském Mnichově (München) jako vědecký spolupracovník Institutu sourozenců Schollových při mnichovské univerzitě (plným názvem Ludwig-Maximilians-Universität München, zkráceně LMU) ve výukové jednotce "Vergleich Politischer Systeme (Schwerpunkt Ostmitteleuropa und Eurasien)". Jeho vědecký zájem spočívá zejména v oblasti antipluralistických tendencí, týkajících se zvláště států tzv. Visegrádské skupiny. Místem jeho pracovní činnosti v Mnichově je budova někdejší redakce Rádia Svobodná Evropa (RFE) v tzv. Anglické zahradě. Životní partnerkou Marka Pršína je Maria Arseni (*7. února 1993 v moldavském hlavním městě Kišiněv). Ať jim a Evropě prší štěstí!
- - - - -
* Praha / České Budějovice
