logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GEORG PSCHIERER

Berg meiner Heimat


Du bist der Berg,
den die Dämmerung flieht,
die Dunkelheit meidet.
Immer in Sonne
liegst du vor mir,
über das Königreich
meiner Erinnerung ragend.

Weithin greift dein Hang
unter dem Gipfel hinweg,
wie ein Mutterarm sorgend
um die Seinen sich schließt.
Immer ist Vormittag,
Zeit der Erwartung.
Aus dem Kleefeld steigen
Honiggeruch und himmelan Lerchen;
silbern klirren die Lüfte
von der Vögel Gesang
und der Heupferde Sirren;
Bienen und goldene Sommerfliegen
preschen dahin
Hummeln blasen über die Höhen.

Berg meiner Heimat
den die Dämmerung flieht,
die Dunkelheit meidet,
Leuchtturm meiner Heimwehgedanken,
hüte mein Heiligtum,
das, verborgen dem fremden Blick,
aus deiner Höhe sich hebt
und die Helfer mir sendet
gleich dem Monsalvatsch
- Ritter nicht, noch Engel des Herrn -
unermüdliche Mahner
die inmitten der Nacht
in meine Träume reden.

Hora domova


Jsi horou,
která uniká soumraku,
tma kterou míjí.
Stále jen v slunci
ležíš přede mnou,
v království paměti mé
panuješ dál.

Daleko saháš svahy
do kraje pod temenem svým,
jako mateřské rámě
nad houfem svých se kleneš.
Stále je před polednem,
čas na domov se těšit.
Z jetelů stoupá
vůně medu se skřivany k nebi;
Stříbrem zvoní vánky
plné ptačího zpěvu
a cvrčení lučních koníků.
Včely a zlatavé letní mouchy
rojí se úprkem,
kopci zní bzukot čmeláků.

Horo domova mého,
která unikáš soumraku,
kterou tma míjí,
majáku mých myšlenek na ztracený domov,
střez to, co je mi svaté,
to, co ukryto cizímu pohledu,
z tvé výšiny mi kyne
a slibuje pomoc v nouzi
jako Parsifalův Monsalvatsch,
- ne snad rytíř či anděl spásy --
jen neúnavný hlas,
který uprostřed noci
hovoří do mých snů.

Heimat meine Erde - Dichterstimmen aus dem Sudetenland (1949), s. 82-83

Über die Berge


Schollengerucherfülltes Tal,
Zwischen gepflegten Hängen
Hältst du ihnen den Blick
In bescheidenen Grenzen!
Brunstbeglückte Zufriedenheit
Singt in den Feierabend
Und fröstelt,
Wenn der erste Stern
Über die Berge steigt.
Über die Berge
Geht nur der Wenigen Traum.

Hvězda nad horami


Údolí plné vůně brázd
mezi obdělanými svahy,
v souzených mezích
drží jejich oči.
Mír i tvá prsa naplňuje štěstím,
než zpěv svátečního podvečera
zmrazí
prvá hvězda,
co vzejde nad horami.
Nad horami
jde i sen nemnohých.

Sudetendeutsches Jahrbuch (1937), s. 144

Der Heimatwald


In meiner Heimat
Steht der Wald
Wipfel an Wipfel
Tagreisen weit.
Von Spinnfäden
Ein Feengitter
Läuft um die Stämme;
Manchmal ein Reh
Bricht ein Saum,
Schaut nach der Welt
Mit großen Augen
Und schreckt zurück. -
Verklingender Ruf
Eines fernen Vogels
Und ruhiges Rauschen
Wie Atem der Einsamkeit. -
Und kein Mensch,
Soweit grüne Wipfel
Ins Blaue ragen.

Les u nás doma


U nás doma
stojí les
mořem vrcholků
celé dny cesty dál.
Pavučiny
jak struny víl
běží po kmenech;
mnohdy vyhlédne srna
okrajem lesa,
dívá se do světa
velkýma očima
a vylekána prchá. --
Doznívající křik
ptáka někde v daleku
a pokojné šumění
dechu samoty. --
Ani člověka,
tam kde zelené vrcholky stromů
do modra čnějí.

P.S. Snad jediné, čím se liší od předchozího textu původní podoba té básně, jak ji otiskl pod titulem Der Wald sborník Sudetendeutsches Jahrbuch v roce 1937 na s. 144 spolu s jinou nazvanou Über die Berge, je její prvý verš, znějící Über der Heimat, tj. "nad domovem". Čas "nad" však míjí a paměť sestupuje zvolna k zemi spočinout v ní navždy.

Die Schneise


Umdüstert vom Saume
hüben und drüben,
ein sonniger Streifen;
durch dunklen Wald
läuft die Schneise
talauf, talab,
Anfang und Ende
im Nebel verschwommen.

So ist das Leben.
Eine schmale, bewusste Spur
durch ein weites
hallendes All,
undurchdringliche
Schranken entlang,
Anfang und Ende
Im Nebel verschwommen.

Lesní průsek


Cloněn okrajem lesa
táhne se tudy i tam
osluněný pás;
tím temným lesem
běží průsek
nahoru, dolů,
počátek i konec
ztracený v mlze.

Jako náš život.
Útlá, pomyslná stopa
širou znící
rozlohou vesmíru
podél neproniknutelných
zátarasů,
počátek i konec
ztracený v mlze.

Mein Lied


Wie Falkenflug
über die Erde ziehend
ist mein Lied.
Hoch im wehenden Winde
geht es dahin,
dass mir die Haare flattern,
unbekümmert um Hügeln und Höh'n
und das Treiben im Tale.
Nahe dem Sonnenschein
spür' ich die Glut des Alls
über dem Haupte.
Tief unter mir
Huscht mein winziger Schatten
über die Dinge der Welt.

Má píseň


Sokolí let,
tah ptačí v převysoku,
je má píseň.
Vanoucí vitr
jde kolem,
vlasy plápolají,
aniž by jim vadilo vlnění vrcholů
tam kdesi docela dole.
Blízko slunečnímu svitu
cítím žár všehomíra
nade hlavou.
Hluboko pod sebou
vidím míhat se svůj nepatrný stín
nad věcmi světa.

Heimatgedenken


Die Zitterpappeln rauschen,
der Wind aus der Heimat weht.
Wir wollen mitsammen lauschen,
gesammelt wie zum Gebet.

Einen Blick nur brauchen wir tauschen
zu wissen, wie 's um uns steht -
die Zitterpappeln rauschen,
der Wind aus der Heimat weht.

Du brauchst es mir nicht zu sagen,
Es eignet nicht alles dazu.
Lass die Zitterpappeln rauschen,
Sie wissen es besser als du.

Myšlenky na domov


Slyším osiky šumět,
jimi z domova vítr jde.
Chceme čemusi porozumět
spolčeni jak v modlitbě.

Snad netřeba nám k tomu vět,
mně jasno je i tobě --
slyšíš osiky šumět,
jak se z domova vítr hne.

Netřeba mi ani slova,
nač byl by tu hovor náš.
Nech ty osiky šumět,
znají vše, nač se ptáš.
Grassau, 1951

Ty poslední verše o chvění osik byly psány těsně před smrtí jejich autora. Tušil už cosi, co vědí stromy líp, poněvadž víc viděly, snad i to, nač je jakýkoli lidský život krátký. Georg Pschierer se narodil 6. ledna 1895 ve Ctiboři (Stiebenreith) jen kus na sever od Tachova (Tachau). Ctiboř je stará osada, kde někdejší tvrz v prostoru oválné návsi už v 16. století zanikla, zato zůstala dodnes poměrně dobře udržená selská stavení, kříž pod mohutnou lipou při tachovské silnici a za plotem protější zahrady malebná boží muka kameníka Georga Böhma ze Studánky (Schönbrunn), jehož rázovité výtvory zdobí i jiná místa Tachovska. Kdysi selsky zalidněná krajina byla vysídlena po válce opravdu drasticky a ztratila takřka jakoukoli paměť. Jenže poezie to všechno umí říci skoro beze slov. Autor tří básní, které mohou doložit, o čem je tu řeč, byl před "odsunem" ředitelem školy v Hazlově (Haslau) na Ašsku. Knoblochův příruční lexikon Deutsche Literatur in Böhmen - Mähren - Schlesien (1968) uvádí, že mezi válkami vydal básnickou sbírku Sibirische Ernte (1931), svědčící o zkušenosti ruského zajetí. Zemřel podle téhož lexikonu pět let poté, co byl nucen opustit rodné končiny, 20. října 1952 v bavorském Traunsteinu, kde je i pochován.

- - - - -
* Ctiboř / † † † Traunstein (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dva záznamy tachovské oddací matriky o svatbách na stavení čp. 59 ve Ctiboři, kde si 26. srpna 1890 bral dvaatřicetiletý syn majitele usedlosti Georg Pschierer, narozený tu dne 7. ledna 1858 (jeho otec Josef Pschierer hospodařil na stavení čp. 59 s Marií, roz. Wamserovou ze Ctiboře čp. 6) pětadvacetiletou Marii Annu Schmidovou, narozenou ve Ctiboři 15. března 1865 jako dcera Johanna Schmida, majitele usedlosti čp. 9 a Anny, roz. Rawitzerové ze Ctiboře čp. 55, dne 5. června 1894 pak se tu sedmadvacetiletý tehdy Georgův bratr Johann, "reservista 73. pěšího pluku" a nastávající majitel otcovy usedlosti ve Ctiboři čp. 59, žení s devatenáctiletou Marií Annou Zwerenzovou z Vítkova čp. 33(zde ovšem psáno "aus Wittingreith Nro. 33", Vítkov je přitom dnes jen částí města Tachov), narozenou tu 29. ledna 1875 jako dcera zedníka Josefa Zwerenze z Vítkova čp. 29, nyní čp. 33, a Barbary, roz. Scharnaglové z Vítkova čp. 20
Kamenná boží muka u Ctiboře
Skalní výchozy amfibolitu s porosty mochny jarní na západním okraji Ctiboře
Obálka (1937) sborníku s jeho verši

zobrazit všechny přílohy

TOPlist