ERNST RICHTER
Místní jména a osídlení Horšovotýnska
I. Místní jména
V pramenech zachycená a nám předaná podoba místních jmen je prvým a nejvýznamnějším základem nejen snad pro jejich výklad, nýbrž i pro obraz osídlení celé oblasti našeho zájmu (v originále "für die Zeichnung eines Bildes der Besiedlung des Kreises", přičemž titul celého textu v originále zní "Ortsnamen und Besiedlung des Landeskreises Bischofteinitz", tj. týká se u autora dnes už neexistujícího "zemského" okresu Horšovský Týn - pozn. překl.). Ne vždy však je snadné a vůbec možné najisto určit původní znění nějakého jména, poněvadž nejen kolísání pravopisu v rozličných dobách, ale i pisatelova svévole a neporozumění tu hrají velkou roli.
Už předem jsou ke ztroskotání odsouzeny ony pokusy o výklad, které berou v potaz jen dnešní podobu místního jména.
Dnešní místní jméno města Ronsperk (i česky Ronšperk, po druhé světové válce už jen Poběžovice, podle Profousova díla Místní jména v Čechách je tato podoba místního jména doložena už roku 1379 - pozn. překl.), které např. M. Kolař usiloval vyložit jako Raumsberg, zatímco A. Kotík první část sousloví vztahoval k českému osobnímu jménu Hron a A. Bernt (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ke středohornoněmeckému výrazu "ron" pro "pařez stromu" (v originále "Baumstumpf" - pozn. překl.), znělo původně Ramsperg (1366 de Ramsperk) a je v této podobě doložitelné a vysvětlitelné jako tzv. mluvící erb rodu Ramspergerů, který dal v roce 1502 Dobrohostem "von Ramsperg", majícím v erbu bílého berana (v originále "Widder=mhd. ram" - pozn. překl.) ve skoku nové jméno původně Poběžovice nazvané osadě.
Nynější ves Podražnice (v originále "Podraßnitz=tschech. Podražnice" - pozn. překl.) se musela původně jmenovat Podhradice, jako dokazují listinně doložené podoby jména: 1312 Podhradicz, 1543 we wsy Podhradiczych, 1566, 1579 z Podradicz, 1587 Wes Podhradicze atd.; teprve roku 1622 je dnešní Podražnice poprvé doložitelná. Netají se tedy v tom místním jméně ani osobní jméno Podražen, ani české dráha (v originále "noch auch das tschechische dráha, 'Weg, Viehtrift'" - pozn. překl.), nýbrž slovo "hrad" (v originále "sondern das tschechische hrad, 'Burg'" - pozn. překl.).
Ves německým místním jménem Wasserau se česky dnes nazývá Bezvěrov; původní české místní jménol znělo ovšem Ostrov (v originále "Ostrov /d.h. 'Insel'" - pozn. překl.), viz 1379 in Ostrov, 1400. 1404 in villa Ostrov atd.. Z české nářeční spodoby Vostrov (v originále "Wostrow /vgl. 1543 ff. w Wostrowie" - pozn. překl.) přesmyčkou hlásky -t- a s oporou v německém "Wasser" vznikla německá podoba jména Wasserau. Sommer ve své Topographii z roku 1839 píše vedle Wasserau také Weserow, což bylo asi pohnutkou k tomu, že Fr. Palacký ve své příručce "Beschreibung" (rozuměj "Popis Králowstwí Českého čili Podrobné poznamenání wšech dosawadních krajůw, panstwí, ... s uddle popisu r. 1843: w jazyku českém i německém" - pozn. překl.) z roku 1848, vycházeje z onoho Weserow a v záměně s Weserau=čes. Bezvěrov v okr. Teplá (v originále "tschech. Bezvěrov /Bezirk Tepl/" - pozn. překl.), pro naše (rozuměj německé - pozn. překl.) Wasserau=čes. Ostrov uvedl právě ono české Bezvěrov, což pak také v úředním československém slovníku "Gemeindelexikon" (z let 1923,1924,1934) došlo přjetí jako české jméno vsi.
Největší část místních jmen na okrese Horšovský Týn je českého původu, poněvadž velká část území byla zpočátku osídlena Čechy (v originále "anfangs von Tschechen besiedelt war" - pozn. překl.).
Česká tvorba místních jmen jako slovanská vůbec se liší od německé především v tom, že vysoce převažují jako jejich základ vlastní (osobní) jména majitelů a vlastnických rodů, zatímco tzv. přírodní (pomístní) jména (v originále "die sog. Naturnamen /Flurnamen/" - pozn. překl.) ustupují co do počtu silně do pozadí.
U takových od vlastních jmen odvozených jmen místních najdou své uplatnění odvozovací přípony (v originále "mehrere Bildungssilben /Suffixe/" - pozn. překl.) ¨Na prvém místě je tu třeba zmínit českou příponu "-ov", označující příslušnost k nějaké osobě či nějakou závislost na ní (srovnat s tím lze stará německá místní jména s genitivní koncovkou "-s" - pozn. překl.): české místní jméno Staňkov např. vyjadřuje své založení osobou jménem Staněk či svou příslušnost k jeho majetkům, český Vranov označuje ves "lidí Vranových" (viz Profous, "Místní jména v Čechách", německým ekvivalentem českého místního jména bylo kdysi "Franowa" či "Frohnau" - pozn. překl.), český Valtířov (německy "Waltersgrün") označuje ves náležející k majetkům osoby jménem Valter (=Walter) či touto osobou, tj. Valterem, přímo založenou.
Týž význam měla česká místní jména s příponou "-in", jako např. český Drahotín, tj. ves, kterou vlastní osoba jménem Drahota (německé místní jméno znělo "Trohatin") nebo Čečín, tj. ves osoby jménem Čéč (německé místní jméno znělo "Zetschin") atd., či se slovanskou příponou "-í" (v originále "jí" - pozn. překl.), v češtině často patrnou jen změkčením předchozi souhlásky; tak např. česká Holubeč, tj. "ves osoby jménem Holub či Holoubek" (německé místní jméno znělo "Holubschen"), či Šitboř, tj. "ves osoby jménem Šitbor" (německé místní jméno znělo "Schüttwa").
Německým místním jménům na "-ing(en)" či "-ung(en)" lze postavit bokem ta česká na "-ice" či "-ovice": tak třeba Malonice ve významu "lidé rodu či potomstva osoby jménem Malon (Maloň), tj. Malonici" (německé místní jméno znělo "Malonitz"), Jeníkovice "lidé Jeníkovi, Jeníkovici" (Jeník jako zdrobnělina křestního jména Jan /německy Johann/, německé místní jméno znělo fonetickou nápodobou "Dingkowitz"), Tasnovice (německé místní jméno znělo "Taschlowitz"), tj. "ves lidí Tasnových"(tak viz Profous, který u německého místního jména poznamenává, že "po zněmčení" se "sn" změnilo na "schl" - pozn. překl.).
Početné jsou v češtině i případy, že původní přezdívka obyvatel, často posměšná, počala dál žít jako místní jméno. Tak např. Mrchojedy (ve významu německého "die Aasfresser", německé místní jméno ovšem znělo "Murchowa"), Krchleby ve významu "levolebí", německy "die Linksschädel", či také "Hinterlistigen", tj. "lstiví, zákeřní, potměšilí" (německy "die Ränkesschmiede", tj. "intrikáni"), Mezholezy ve významu "die Saftlecker" (tj. "lízající stromovou šťávu /mízu/", vlastně doslova přeloženo z českého "mízolizové" /existuje i česká nadávka "misoliz" ve významu "ponížený příživníček", "vyližtalíř", viz citace překladu Josefa Holečka /, v Richterově originále ovšem je ta přezdívka s otazníkem - pozn. překl.), německé místní jméno "Meßhals" (podle vládního rady /viz web Bischofteinitz Heimatkreis/ Franze Gregera dokonce odkazující na význam "mezi lesy" - pozn. překl.) však jen opisovalo to české (podle Profouse ve významu "ves mezholezů, tj. lidí vlekoucích se jako mezci /německy "Maulesel"/ - pozn. překl.). Také původní označení lidských povolání či řemesel se mohla stát místními jmény: viz české Skláře (německé místní jméno znělo "Glasern") či Štítary (podle "štítař" /německy "Schildmacher"), jejichž německé místní jméno znělo sice později "Schüttarschen", z roku 1282 se však dochovalo "Schilther"!, atd., konečně i sama poloha nějaké vsi v krajině se mohla stát podnětem ke vzniku místního jména, jako je tomu u českých Hvožďan z označení obyvatel lesa (německé místní jméno znělo ovšem "Hoslau"), českých Korytan z označení obyvatel kotliny či údolního zářezu (německé místní jméno znělo ovšem "Rindl"), české Hořesedly pak na Chodsku vycházely z vyvýšeného osídlení místa, atd. Z této skupiny místních jmen, které byly původně i pomístními jmény vodního toku, vrchu či údolní nivy, lze uvést české místní jméno Kamenice jako původní jméno potoka (německy by byl označován výrazem "Steinbach", německé místní jméno znělo ovšem opisem českého "Kamenzen"), Bystřice (potok by byl označován v němčině výrazem "Gießbach", německé místní jméno znělo ovšem opisem českého "Bistritz" či v jiném případě zkomoleně "Wistersitz"), Bělá (německy vlastně "Weißer Fluß". tj. "bílá řeka", německé místní jméno znělo v tomto případě "Weißensulz"), Černá Hora ("Schwarzer Berg"), Slatina (ve významu německých výrazů "Moor" či "Sumpf", německé místní jméno znělo ovšem "Schlattin"), Kořen (ve významu německého výrazu "Wurzel", německé místní jméno znělo ovšem "Gorschin"), Ostrov (ve významu německého výrazu "Insel", a to nejen ostrov obklopený vodou, nýbrž i ostrov v krajině, tedy nějaké návrší, německé místní jméno znělo ovšem "Wasserau").
Jiná tato jména odkazovala na určité lidské sídlo: tak Mlýnec (německy "Linz) na malý mlýn, Přívozec ("Přiwosten") na malý přívoz, Újezd na "jízdou kolem k vlastnictví vymezené území" (tak Újezd Šitboř, tj, "majetek Šitbořů" byl původním označením dnešní Šitboře (Schüttwa), Újezd Svatého Kříže značil vlastně totéž, co německé místní jméno "Heiligenkreuz", Týn byl totéž coněmecký výraz pro "Umzäunung" (tj. "oplocení, ohrazení"), "befestigter Ort" (tj. "opevněné místo"), "Burg" (tj. hrad"), viz Týn Horšovský (či Týn Horšův (německy "Bischofteinitz").
Německá místní jména okresu Horšovský Týn jsou tvořena až na malé výjimky teprve v novější době (od 16./17. století počínajíce) a máme tím pádem co činit jen s výtvory obvyklými v této době (tedy s nijakými starými místním jmény s genitivní koncovkou -s či s pravými místními jmény s koncovkou -ing atd.).
Tady musíme rozlišovat mezi místními jmény jednoduchými a složenými. Jednoducjými jsou třeba ta jako např. Anger, Berg, Plöߨ(tj, "Blöße", "Waldlichtung", lesní paseka, světlina, ve středohornoněmčině "bloeze"), Waier (tj. "Weiher", rybník /viz i jindřichohradecký rybník Vajgar - pozn. překl./, ve středohornoněmčině "wiwaere", "wiher" apod.) - V češtině tak oblíbená tvorba jmen pomocí přípon hraje v němčině daleko nepatrnější roli, připomenout tu lze třeba Glasern (viz výše), Schilther, Siltar, Syltar aj. za české Štítary (nyní německy "Schüttarschen), ve středohornoněmčině "schiltaere", česky štítař atd..
Mnohá jména jsou však v němčině složená, sestávající ze základního a určujícího slova. Hojnými základními slovy v našem okruhu jsou "Hütte" a "Dorf", většinou jde o osady vzniklé od 16. století v lese hraničícím s Bavorskem buď na místě někdejších skláren, anebo jde o vsi na panstvích nově založené (v originále "es sind eben herrschaftliche "Dorf"-Gründungen - pozn. překl.). Také jiná základní slova označují typ původních sídel: "Mühl", "Hof" apod., zatímco "Berg", "Stein", "Bühl", "Brücke" resp. "Brück" polohu místa na nějakém vrchu nebo kameni (skále), při nějakém mostě apod. ležícího (srovnej česká přírodní /pomístní/ jména). Určující slova, která tu docházejí užití, jsou buď jména osob, zvláště u novověkých založení, přičemž jsou tak s oblibou zvěčněna jména aristokratických vlastníků (např. Friedrichshof, Johanneshütte, Wenzelsdorf apod.; o jiných poněmčeních jako Muttersdorf, Waltersgrün apod. viz níže; nebo jde o jiná slova, např. "Bär" v místních jménech Bärntanz, Bernstein, "Fuchs" ve Fuchsberg, "Eisen" v Eisedorf, "Wald" ve Walddorf, "Hasel" (ve středohornoněmčiě rovněž "hasel" v Haselberg apod..
Také adjektiva mohou být určujícími slovy, viz Schwarzholz, Weißensulz, Heiligenkreuz apod.. V jiných případech slouží přídavná jména k rozlišení stejnojmenných míst jak např. Alt- a Neu-Parisau, Althütte, Nebauhütte apod., přičemž se ne vždy dá určit, které z míst je vlastně opravdu starší resp. novější (viz např. Alt- a Neu- Gramatin, oboje poprvé připomínány roku 1379 jako "Kramolin" ovšem /viz Profous, Místní jména - pozn. překl.). Jiné dvojice takových přídavných jmen jsou: "groß-klein" (Groß-, Klein-Mallowa /česky Velký a Malý Malahov - pozn. překl./), "ober-unter" (Ober-, Unter-Medelzen /česky Horní a Dolní Metelsko - pozn. překl./), Oberhütte, Unterhütte /Horní a Dolní Huť, mající ovšem v němčině podobu Ober- a Unterhütten, po druhé světové válce zanikly pro svou polohu těsně při hranici, viz Wikipedia pro Horní... a ... a pro Dolní Huť - pozn. překl.) apod..
Hirschstein a Ramsperg jsou německé hrady resp. rodová jména v souhlasu s erbem (v originále "bzw. Wappennamen" - pozn. překl.), jak je bylo u české šlechty ve 13. a 14. století zvykem podle německého užívat. - Gibacht (Hirschsteinhäusel) a Sichdichfür (tj. česky "Dejpozor" /Pozorka je dnes částí města Stříbro/l a "Hleďsebe" /Velká Hleďsebe je obec na Chebsku 1 km na severozápad od Mariánských Lázní, její částí je i Malá Hleďsebe/ - pozn. překl.) jsou dvě místní jména, která vycházejí z rozkazovacího způsobu (v originále "zwei imperativische Ortsnamen" - pozn. překl.) a měly by odkazovat na řeč formanů (v originále "auf die Fuhrmannssprache" - pozn. překl.). Četné a dlouhodobé kontakty mezi Čechy a Němci měly nejen velký vliv na mravy a obyčeje obou stran, nýbrž vedly i k převzetí mnoha slovních "výpůjček" (v originále "die Übernahme einer green Zahl sog. 'Lehnwörter'" - pozn. překl.) jako něco nezbytného pro vlastní slovní zásobu zejména ohledně místních a pomístních jmen. Taková převzetí se mohla dít rozličným způsobem.
1. Často docházelo k převzetí doslovnému, tj. ve stávající (a sice nářeční) fonetické podobě a k přizpůsobení vlastnímu jazykovému úzu. To je u Němců stejně jako u Čechů nejhojnější případ převzetí. Odpovídá tedy např. českému místnímu jménu Semešice německé Semeschitz, českému Čečín německé Zetschin atd., stejně jako jinde české Ruštejn německému Ruhstein, české Ronšperk německému Ramsperg, české Herštejn německému Hirschstein. Přitom bylo typicky české hromadění souhlásek (viz např. Srby, Krchleby, resp. nářečně Skrchleby, Svržno, Mrchojedy apod.) v němčině odstraněno vložením samohlásky (Sirb, Stirchlowa, Zwirschen, Murchowa apod.), zatímco u českých hláskových spojení na začátku slov (v originále "bei den tschech. Anlautverbindungen" - pozn. překl.) jako u místních jmen Mlýnec, Mračnice, Hlohová apod., došlo v němčině pro usnadnění výslovnosti k odstranění jedné (většinou první) ze souhlásek (Linz, Raschnitz, Lohowa).
Mnohé hláskové rozlišnosti při takových převzetích nám dávají do ruky prostředek, jak usoudit na čas převzetí a - jde-li o převzetí českých místních jmen do němčiny - také na čas prvního výskytu německého živlu v naší oblasti. Na jisté hláskové zjevy (zejména v případě českých hlásek s-, ř-, ž-), stejně jako na akcent místních jmen musí být ještě níže dojít hlouběji. Zde budiž toliko např. poukázáno na rozdílná převzetí české hlásky -y- do němčiny. Toto české -y- (ypsilon), které se výslovností podobá německému dlouhému -i-, se mohlo podílet na raném převzetí středohornoněmeckého -î- (diftongizovaného na -ei- /viz třeba "zît" na "Zeit/). Tady lze uvést Bischofteinitz, nářečně Taintz (česky Horšovský Týn), místo, které se jako církevní středobod jakož i důležité obchodní a dopravní centrum (v originále "Handels- und Umschlagplatz" - pozn. překl.) na cestě do Bavor si už velice dávno vydobylo výjimečné postavení a kde se také velice záhy uplatnil německý vliv (už roku 1264 připomínán německý probošt Gottfried), kde také díky tomu převzetí českého "Týn" spadá do říše možn ostí ještě před diftongizací středohornoněmeckého -î- (viz i množství mnoha místních jmen odvozených z podobného základu /Tein-, Teindler-/ jinde v Čechách). Času pozdějšího poněmčení náleží místnímu jménu Linz, jehož foneticky přesná výslovnost odpovídá českému Mlýnec (viz výše), tedy po provedení německé diftongizace, ale přinejmenším době ještě před 15. stoletím, neboť ve 14./15. století došlo v českém nářečí k téže diftongizaci hlásky -y- a sice na -ej- (první listinný doklad už koncem 12. století). Toto -ej- např. nacházíme v německém (nářečním) "Wejrowa" (spisovně Weirowa), vzniklého převzetím českého místního jména Výrov. Už podle těchto příkladů lze upozornit na postup německého vlivu směrem od západu k východu země (v originále "in der West.Ostrichtung /landeinwärts/" - pozn. překl.) nejen v Horšovském Týně jako středu našeho regionu a podál hranic, kde v Mlýnci na soudním okrese Ronšperk německý živel prosadil svým vlivem mnohem dříve nežli ve vnitrozemí bližším Výrově.
2. Jako druhou možnost převzetí českých místních jmen lze zmínit případ, kdy české dílčí slabiky jsou v němčině nahrazeny základním slovem: tak Muttersdorf z českého Mutěnína či Waltersgrün z českého Valtířova apod. (i třeba Weißensulz z českého Bělá). Jde tu bezpochyby o poměrně záhy uskutečněná převzetí (doložitelně už 1333 Muttersdorf, 1416 Weißensukz).
3. Přímá převzetí místních jmen lze doložit třeba u Březí - německy Pirk (tj. Birke), Hora (rozuměj Hora Svatého Václava - pozn. překl.) - německy Berg, Skláře - německy Glasern (později Glaserau) apod., přičemž ne vždy lze vyvodit, které z obou je starší, resp. původní (viz např. už zmíněné Štítary /už 1282 doložitelné německé místní jméno Schilther aj.), zatímco u osad mladších (zejména u těch vzniklých před rokem 1600 a kolem něj) jako Waier-Rybník, Rindl-Korytany (také Münchsdorf-Mnichov) jde o dvojjazyčné pojmenování zřejmě už při jejich vzniku. - Množství českých překladů původně německých místních jmen jako Pila pro Seeg či Křížová Huť pro Kreuzhütte bylo ovšem zavedeno teprve celkem nedávno a později byla i zrušena (publikováno 1935, po druhé světové válce tak jako tak obě osady zanikly - pozn. překl.).
4. Jako čtvrtou možnost lze uvést příklady jako Stockau-Pivoň(ka), Hoslau-Hvožďany apod., kde mají německá a česká jména rozdílný význam a původ. Připomenout možno i dvojici jmen Poběžovice-Ronsperg: původní ves (od roku 1424 město) Poběžovice byla v roce 1502 přejmenována na Ramsperg-Ronsperg. Podobně viz Bischofteinitz-Horšovský Týn.
Je samozřejmé, že jak německá, tak i česká místní jména doznala během času v ústech lidu (v originále "im Munde des Volkes" - pozn. překl.) rozličných uzpůsobení a změn (viz např. už výše zmíněné dvojice Mlýnec¨-Linz, Srby-Sirb apod.), podle stáří, znění a přízvuku i rozličně silného prosazení. Nářečně se např. setkáme s hovorovou spodobou "am parch", tj. "am Berge", "in halinkraits", tj. "in Heiligenkreuz" apod., původní "Stock" zní nářečně "schtoka" a odtud i spisovné znění místního jména Stockau, jako vůbec má nářeční znění hojný vliv na písemnou podobu a spisovný jazyk vůbec, tak třeba u místních jmen jako Plöß, Pirk apod., kde (chebská/egerländisch) nezvučná (neznělá) výslovnost mění b- na p-.
Velký vliv má i přizpůsobení jmen těm v blízkém sousedství a jen ohled na tuto okolnost dovoluje jednoznačný výklad německých podob místních jmen jako (Alt- und Neu-) Gramatin z českého Kramolín ("kramola" byl prý ve staré češtině podle Profouse výraz pro "svár" - pozn. překl.), kde pronikla koncovka "-tin" ze jmen jako Natschetin (česky Načetín), Trohatin (česky Drahotín), Schalttin (česky Slatina) apod. už proto, že koncovka "-in" (vzácněji "en") vedle "-au" (i pod českým vlivem jistě - pozn. překl) se většinou rozmáhala jako plevel (v originále "am meisten gewuchert hat" - pozn. překl.). Je tajímavé, že se takové analogie dají pozorovat i přes velké vzdálenosti: viz např. německé (Hoch-) Semlowitz z českého Semněvice (disimilace jako u německého Nemlowitz z českého místního jména Nemněnice v soudním okrese Horšovský Týn a (Klein-) Semlowitz z českého Zámělice (nyní česky chybně Zámšlíč) v sodním okrese Ronšperk apod..
Především u jmen českého původu se tu projevuje často ještě mnohem větší odlišnost od původního znění (viz třeba německé Schüttwa - české Šitboř, německé Wostirschen - české Bozdíš, německé Wonischen - české Ohnišťovi, německé nářeční "maluntjn" - české Malonice, německé nářeční "loštšitz" - české Hlohovčice apod.), podmíněná často snahou učinit nesrozumitelná jména s podporou slov podobného znění a na jejich podkladě důvěrněji přístupná a "smysluplnější" (jde o tzv. "lidovou etymologii"). Tak se dají posuzovat poněmčení jako Wasserau z českého Ostrov (resp. nářečního Vostrov). Muttersdorf z českého Mutěnín (od osobního jména Mutina, tedy vlastně "Mutinbdorf"), Zeisermühl z českého Sezemín apod..
Ne vždy tu ovšem jde o lidová přetvoření, často se dopouštěli napodobenin anonymní pisatelé, zatímco nářeční forma (v originále "Mundartform" - pozn. překl.) vykazuje znění zcela jiné, tak např. když postavíme proti českému Oplotec v němčině spisovné Amplatz a nářeční "o(n)plots", nebo když českému Mezholezy postavíme písemně doložené Meßhals (na Müllerově mapě z roku 1720 také Mezholtz, v Schallerově Topographii 1789 Metzholtz) a v nářečí přítomné "mesols"; také německé Wassertrompeten z českého Ostromeč (resp. Vostromeč) tu lze připomenout.
V této souvislosti by bylo možno se zabývat i hojnými projevy odlišnosti spisovné a nářeční podoby německých místních jmen: pro ves Haselberg (soudní okres Ronšperk) najdeme v nářečí jen výraz "taitschhitn" (Deutschhütte), pro Friedrichshof pak "feichhuaf" (Viehhof): podle původního určení Friedricha Franze (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Vidršpergáry z Vidršpergu (německy též Wiedersperger) založený dvůr, pro původní Hammersbrunn se už velice záhy prosadilo neřečnější Neubäu, pro Franzbrunnhütte platí v nářečí výraz "awerlhitn" (tj, Aberlhütte: obě jména podle původního majitele sklářské huti, jímž byl Franz Abele) apod.. Už z těchto příkladů je patrno, že jde zpravidla o paralelu jména úředně vrchností nebo jiným vlastníkem daného a lidovou jeho spodobou (asimilací).
II. Osídlení Horšovotýnska
Jak dosvědčují četné nálezy a vykopávky, bylo území dnešního okresu Horšovský Týn (publikováno v roce 1935 - pozn. překl.) osídleno lidmi už v nejstarší době (tj. ve druhém tisíciletí př. Kr. v tzv. době bronzové) a také v následujících obdobích, v nichž jsou doloženy i ve zbylých zemských částech Čech a Moravy keltské a germánské kmeny (v originále "keltische und germanische Völkerstamme" - pozn. překl.), existovala v úrodných nížinách řeky Radbuzy (v originále "in den fruchtbaren Niederungen des Radbusagebietes" - pozn. překl.), jakkoli jistých dokladů o tom (nálezy z té doby) může být přineseno teprve málo.
Od 6. století po Kr. do Čech připutovavší Slované pronikli v hledání příznivých možností ke svému usazení, následujíce běh vodních toků a starých dopravních spojení a dorazivše až k lesnímu pásu zemi ohraničujícímu, zřejmě už před přelomem tisíciletí k pramenné oblasti Radbuzy, přičemž jsou už pro 8. a 9. století doložena slovanská sídla i v příhraničním Bavorsku (v údolích řek Regen a Schwarzach /v originále "im Regen- und Schwarzachtal"/ - pozn. překl.). Došlo-li tedy k prvému převzetí země Slovany už před rokem 1000, bylo následujících pět století věnováno budování sídel a kolonizaci i v méně výnosné lesnaté pahorkatině.
V rychlém sledu rostlo z půdy lidské sídlo za sídlem. Z nejstarší doby chybějí sice listinné doklady, ale už zakládací listina kláštera Kladruby (v originále "aber schon die sog. Gründungsurkunde des Klosters Kladrau" - pozn. překl.) z roku 1115 (jde ovšem o falzum ze 13. století a jména dále Richterem uvedená v novější německé spisovné verzi v ní znějí velice zkomoleny jinak, viz web Město Kladruby - pozn. překl.) zmiňuje jedenáct vsí našeho okresu: Kamenice, Doubrava, Všekary, Poděvousy, Močerady, Nahošice, Mašovice, Metelsko, Meclov, Buková, Hostětice (v originále "Kamenzen, Dobrowa, Schekarshen, Podiefus, Motscherad, Nahoschitz, Maschowitz, Medelzen, Metzling, Mukowa, Hassatitz" - pozn. překl.), veskrze místa v nejúrodnějších zeměpásech a většinou i při vodních tocích, jako ostatně vždycky byly osídleny nejprve doliny a pak teprve do vnitrozemí se táhnoucí výše položené a lesnatější území. Ještě ve 12. století byly pak poprvé připomenuty: 1121 Bělá nad Radbuzou, 1158-1173 Mířkov, 1177 Laz a Bukovec, 1148-1192 Horšovský Týn, Horšov a Mračnice, 1186 Ohnišťovice a Rokošín, 1196 Lštění a Mimov (v originále "Weißensulz, Mirschikau, Hlas, Mogolzen, Bischofteinitz, Horschau, Raschnitz, Wonischen, Rokošín, Elschtin, Mimowa" - pozn. překl.).
I mnohé teprve ve 13. století a ještě později listinně doložená místa mohla existovat už dříve, jak vůbec listinná připomínka místa závisí často na náhodě a zpravidla se vyskytne až dlouho po skutečném založení osady.
Už kolem roku 1190 je Horšovský Týn jako sídli arciděkana důležitým církevním centrem, v blízkém Horšově hospodaří biskupský správce. Odtud je také nejspíš řízeno další osídlení širokého okolí, zatímco ve druhé čtvrtině 13. století založený vilhelmitský, od roku 1266 pak augustiniánský klášter v Pivoni měl ještě malý vliv na kolonizaci příhraniční oblasti.
S německými mnichy - v prvém desetiletí 12. století založené benediktinské opatství Kladruby a v posledním desetiletí téhož století založený klášter Chotěšov (v originále "Chotieschau" - pozn. překl.) byly přece osazeny hlavně jimi - přicházeli do země němečtí řemeslníci a rolníci, i když zdejší Němci tu vedle početnými výsadami vybavených Chodů (strážců hranic) nedosáhli téhož významu jako na Chebsku, Plánsku a Tachovsku (v originále "wie im Egerland und Plan-Tachauer Gebiet" - pozn. překl.), kde německý živel už před husitskými válkami vystupoval jako hlavní nositel bohaté měšťanské a městské kultury.
Nelze ovšem přehlédnout, že se také kolem Horšovského Týna, Ronšperku a Hostouně i kolem Domažlic a Stříbra (v originále "und Hostau und um Taus und Mies" - pozn. překl.) - také stříbrské dolování přilákalo do země mnoho Němců - usidloval velký počet německých obyvatel, pro jejichž existenci sice téměř úplně chybějí listinné doklady, které ovšem prozrazují místní a osobní jména. I když odhlédneme od místních jmen, odvozených zřejmě od osobních jmen německého rázu jako Valtířov od Walter, Meclov od Mätzel (viz i Profous! - pozn. překl.) či Puclice od Puzili (tady Profous uvažuje o "lidech buclatých"! - pozn. překl.) apod., smíme přese snad v nostitelích jmen jako Gumpoldus, Gumprecht, Hermann, Vdalricus, Cunradus apod., vyskytujících se v kladrubských listinách z let 1115 a 1186, spatřovat Němce. Také jinde jsou německá jména hojně zastoupena: už byl např. zmíněn probošt Gottfried v Horšovském Týně 1264 nn.. Četná německá jména nacházím v urbáři kláštera Chotěšov z roku 1367, také mnoho nám z církevních knih známých příslušníků duchovního stavu jsou nositeli německých jmen např. Ziffridus, v letech 1368-1371 farář ve Štítarech, Artlebus 1359-1362 v Šitboři, 1358 Lithwinus ve Valtířově, ?-1380 Meinhardus v Meclově, 1393 Ziffridus převor v Pivoni, 1414-1430 Johannes alias Henzl farář ve Štítarech apod., stejně tak množství šlechtických vlastníků půdy (v originále "Grundherrn /Wladyken/" - pozn. překl.), jak je známe zvláště z berního rejstříku (rozuměj "Bernaregister des Pilsner Kreises" - pozn. překl.), datovaného rokem 1379, má německá jména, tak např. Diepold (spoluvlastník vsi Svržno), Kuncz (v Horním Metelsku), Albert (v Mířkově), Adelheyd (Valtířov) aj., nelze zapomenout onoho Johannese Henslini de Sitbor (* kolem roku 1350), jehož spor mezi oráčem a smrtí (v originále "zwischen Ackermann und Tod" - pozn. překl.) náleží k nejvýznamnějším vůbec německým literárním dílům z přelomu 14. A 15. století.
Zpravuje-li nás už Kosmas ve své kronice k roku 1121 o Němcích, kteří na jedné příkré skále nedaleko Bělé nad Radbuzou (v originále "unweit von Bela-Weißensulz" - pozn. překl.) zbudovali hrad, který pak kníže Vladislav (v originále "Herzog Wladislaus" - pozn. překl.) rozkotal, tak vypovídá jedna listina z 23.srpna 1331 o tom, že král Jan přiznává občanům Stráže u Tachova (v originále "in der König Johann den Bürgern von Neustadtl" - pozn. překl.) jisté svobody stejně jako Chodům a kolem bydlícím Němcům (v originále "ebenfalls von Choden und den um sie wohnenden Deutschen" - pozn. překl.). A dáme-li už zeměpisnou polohou a starými a dobrým dopravním spojením usuzovat na dávné a niterné vztahy mezi Čechami a Bavorskem, slyšíme skutečně např. už v roce 1333 (resp. 1334) o územních částech Bavorska (Schönsee, Reicherstein, Haslach apod.)‚ která český šlechtic Pawlik z Mutěnína (v originále "Pawlik von Muttersdorf" - pozn. překl.) a jeho příbuzní prodali landkraběti Ulrichu von Leuchtenberg, zatímco na druhé straně v jižních Čechách např. bavorská hrabata z Bogenu (v originále "Grafen von Bogen" - pozn. překl.) se stali vlastníky bohatých majetků kolem Vimperka a Sušice (v originále "um Winterberg und Schüttenhofen" - pozn. překl.). A už v urbáři z Dolních Bavor, datovaném rokem 1282 se také připomíná (teprve od roku 1708 k Čechám příslušející) Grafenried (dnes zcela zaniklá Lučina - pozn. překl.) jako pusté místo (v originále "als W֕üstung" - pozn. překl.) v jižní části velkého hraničního lesa.
Jako nezpochybnitelný důkaz existence německého živlu v oné době však musejí být vzata v potaz místní jména regionu, zvláště jejich listinami doložená a nynější nářečně dochovaná znění. Tak byl např. už v roce 1282 jako svědek v jisté záležitosti zmíněn Hartmanus de Schilther, pocházející zřejmě z dnešních Štítar (v originále "aus dem jetzigen Schüttarschen /tschech Štítary, tj. ve významu "výrobci štítů" - pozn. překl.). pro něž i ve 14. a 15. století nacházíme hojné zápisy v podobě Siltar, Syltar apod..
Ve výše už zmíněných listinách z roku 1333 (a 1334) jsou také poprvé doložitelné německé výrazy Muttersdorf pro český Mutěnín a Hostaw (=Hostau) pro českou Hostouň, zatímco jiné listinné záznamy jako 1325 Schutbor, 1362nn. Vgezd alias Sudworst, Sitbor, Schutbar aj. dají předpokládat, že tu dnešní české -ř- při převzetí před rokem 1300 muselo být v němčině nahrazováno jednoduchým -r- , jak o tom svědčí německá místní jména Garassen pro české Skařez a Parisau pro české Pařezov, pro néž ovšen takové listinné doklady chybějí. Tom že jméno Garassen se v německém ústním podání vyskytovalo už před rokem 1300, dokazuje i okolnost, že české Skařez, v němčině nahrazované začáteční hláskou Z-, muselo kdysi odpadnout, zatímco v německém Zwirschen pro české Svržno, Zwingau pro Svinná, Zeisermühl pro Sezemín zůstalo zachováno stejně jako v německém Zemschen pro české Třemešná, které lze rovněž přičíst ke starým zněmčením (v originále "zu den alten Eindeutschungen" - pozn. překl.), zatímco např. českému Třebnice odpovídá daleko pozdější německý (nářeční) výraz "tschemitz". Také místní jméno Blisowa pro český Bližejov tu lze uvést, který německým -s- nahrazuje české -ž- a mohlo tak být učiněno jen před rokem 1300, kdy se dá předpokládat jako mezistupeň k nářečnímu "lisowa" později, jemuž předcházel i přechod českého B- k německému W- (později odpadlému), které v téže roli, zdá se, vystupovalo před náhradou českých místních jmen Buková a Bukovec německými místními jmény Mukowa a Mogolzen. Na použitelnost české a německé diftongizace (v originále "Verzwielautung" - pozn. překl.) -í-, resp. -y- pro určení doby zněmčení bylo už poukázáno výše. Uvedeny buďtež ještě listinné doklady jako 1363, 1391 Metzlaw (=Metzlau?, viz výše Hostau), 1272 Ctankon, Ztancau aj., stejně jako nářeční formy "fronau" (Frohnau, česky Vranov) a "nosatitz" (Nassatitz, česky Nasetice) s otupením českého -a-, které podobny četným dokladům z bližšího i vzdálenějšího okolí jasně dokazují, že už před husitskými válkami se také v západočeské oblasti kolem Domažlic a před Plzní (v originále "um Taus und vor Pilsen" - pozn. překl.) projevují náznaky německé kolonizace, jejichž pokračování a prohloubení bylo ovšem podvazováno českou protiakcí (v originále "durch die tschechische Reaktion unterbunden wurde" - pozn. překl.).
I když některé výše vzpomenuté osady - jde především o vsi v západní části okresu - jsou listinně doloženy teprve po roce 1300, je přesto možné, že existovaly již významně dříve, neboť teprve 14, stoletím vstupujeme do doby relativně bohatší tradice (v originále "in die Zeiteiner verhätnismäßig reicheren Überlieferung" - pozn. překl.), která je zaručena berním rejstříkem plzeňského kraje (rozuměj už zmíněný "Bernaregister des Pilsner Kreises" - pozn. překl.) z roku 1379. Zde a v církevních knihách je vedle výše vypočtených vsí poprvé připomenuto 56 osad a už kolem roku 1400 hustota osídlení za tou dnešní zaostává jen málo.
Jako důležité je ovšem třeba zaznamenat, že česká sídla sahají jen po pomezní linii Pivoň-Újezd Svatého Kříže- Bělá nad Radbuzou (v originále "nur bis an eine Grenzlinie Stockau-Heiligenkreuz-Weißensulz" - pozn. překl.), zatímco ve velkém hraničním lese, který představoval ochranný val proti nepřátelským vpádům a byl svěřen péči Chodů (v originále "der einen Schutzwall gegen feindliche Einfälle darstellte und dessen Bewachung den Choden anvertraut war" - pozn. překl.), bylo jakékoli klučení a mýcení zapovězeno (v originále "jede Rodung verboten war" - pozn. překl.).
Po roce 1400 je k nalezení spíš jen několik málo nově založených osad: 1401 je poprvé doložen Výrov/Weirowa (v originále ovšem všude jen německá místní jména, zde pro jistotu nechť zazní ve dvojici obojí - pozn. překl.), 1408 Čečín/Zetschin a Doubrava/Dobraken, 1413 Černá Hora/Tschernahora, 1430 Vranov/Frohnau, 1435 Mnichov/Münchsdorf, 1436 Bezděkov/Pössigkau a Třemešné/Zemschen, 1454 Malý Malahov/Klein Mallowa (dříve česky i Sirotčí Malahov - pozn. překl.).
Jako prvé zmínky v 16. století lze zaznamenat (i mnohé z těchto osad existovaly asi už před husitskými bouřemi 15. století): 1512 Načetín/Natschetin, 1528 Medná/Meeden, Březí/Pirk a Hvožďany/Hoslau, 1539 Mezholezy/Meßhals, Kocourov/Kotzoura, Roudná/Rouden, Bozdiš (až do roku 1923 Ostříží - pozn. překl.)/Wostirschen, Mrchojedy/Murchowa, Starý Pařezov/(Alt-)Parisau a Polžice/Pollschitz, 1542 Nemněnice/Nemlowitz, 1544 Hašov/Haschowa, 1567 Babice/Wabitz, 1577 Liščí Hora/Fuchsberg, 1579 Horšín/Gorschin, 1587 Sezemín/Zeisermühl, 1589 Železná/Eisendorf, Korytany/Rindl a Rybník/Waier, 1593 Skláře/Glaserau, 1597 Šibanov/Schieferau (tyto tři posledně jmenované vesnice, patřící klášteru v Pivoni jsou založením bezpochyby významně starší, u Sezemína např. stará náhrada českého S- německým Z- viz výše), 1596 Bystřice/Wistersitz a Novosedly/Neubäu (Hammersbrunn).
Byly to asi většinou malé vsi, jejichž obyvatelé nacházeli svou obživu v polním hospodářství a v chovu dobytka. Jen málo z nich vyrostlo už záhy na panská centra či sídla, natož na městyse a města: tak např. Horšovský Týn je už v roce 1344 označován za město (oppidum), roku 1424 je na žádosttehdejšího majitele Bohuslav a z Horšova ves Poběžovice (pozdější Ronšperk) povýšena na město, zatímco Hostouň dostává propůjčena městská práva a s nimi i znak teprve v roce 1587 od císaře Rudolfa II.. Vedle už 1233 zmíněné vsi Staňkov nacházíme už 1367 také město Staňkov (=nynější městys /statut města byl Staňkovu přiznán až roku 1960 - pozn. překl./), oproti čemuž se událo povýšení Mutěnína (nyní jen obec - pozn. překl.) a jiných městysů teprve v novější době.
Nový rozkvět kolonizačních aktivit v příhraničním Horšovotýnsku, tak těžce postiženém válečnými zmatky, přináší teprve 16. a především 17. století. Je to doba tzv. druhé německé kolonizace v Čechách: němečtí šlechtici (např. bavorský Laminger von Albenreuth, fojtský /v originále "vogtländische" - pozn. překl./ rod Wiedersperger /česky "Vidršpergárové z Vidršpergu", viz Wikipedia - pozn. překl./) získali tu statky a panství, jakož i zakládali vsi, do nichž povolávali německé rolníky; nově zřízené sklářské hutě provozovali němečtí huťmistři a také sklářští dělníci byli většinou Němci, s nimi pak přicházeli do země němečtí řemeslníci a obchodníci.
Také o této druhé německé kolonizaci můžeme vyvodit z místních a osobních jmen bohaté závěry a už od třicátých a čtyřicátých let 16. století se dá její průběh listinně sledovat. Tak slyšíme např. v souvislosti se střety, provázejícími začátkem sedmdesátých let zřízení nové sklářské huti Valentina Schürera pod vrchem Eisenberg u Mutěnína, že němečtí uhlíři a paliči potaše (v originále "deutsche Kohlen- und Aschenbrenner - pozn. překl.) klučili vedle Čechů a spolu s nimi ve velkých hraničních lesích. "Niemczy z Szwabsky zemie", tj. přivandrovalí Němci (nemuseli ovšem přicházet vždycky ze Švábska), jak výslovně připomíná jedna svědecká výpověď, a také (nikoli zvláště početná) sama dochovaná jména z té doby jako Draxl, Mertl, Krumphanzl, Jakub Draxl, Jan Draxl, Bernharth (jeho syn se jmenoval Bastl) jsou tím, co věru nedává pochybovat o povaze věci.
Už v oněch dnech byla také od 13. století ve zpustlém stavu ponechaná osada Grafenried zbudována znovu a už v roce 1540 přiřčena kurfiřtem Friedrichem skláři Georgu Thumsovi ze vsi Schönlind v Horní Falci do dědičného vlastnictví; i v osadách Úpor, Pila a Lísková (v originále "Anger, Seeg und Haselberg", všechny ovšem zanikly pod českými jmény - pozn. překl.). které později utvořily s Grafenriedem jeden statek (v originále "das Gut Grafenried bildeten" - pozn. překl.), byly brzy nato založeny sklářské hutě.
Jistě ještě před rokem 1600 - snad ale už před husitskými válkami - došlo v německých ústech k onomu poněmčení místních jmen, při nichž byly české koncové slabiky nahrazen německými základními slovy: Waltersgrün za české Valtířov, Weißensulz za české Bělá apod. a také výtvory jako Haslern (nyní Hoslau), Glasern (nyní Glaserau) a Stockau vznikly navzdory dokladům z doby daleko pozdější. Ve Stockau (česky Pivoň), což je německé klášterní založení ze 13. století, je např. 1555 převorem Němec Andreas Gansperger, připomínaný 1573 jako farář v Meclově (bratr Ondrzej qui antea fuit Prior in Piuonia), 1571 pak Kaspar Malesius ze slezského Opole (v originále "aus Oppeln in Schlesien" - pozn. překl.), 1572 August Becinauer (Patzinauer?) z Landshutu atd.. Názor Reslův (Josef Resl /1885-1967/ byl římskokatolický kněz a autor textu "Poněmčení západních Čech v XVI. stol." /separát 1929/z X. Ročenky Národopisného musea Plzeňska 1928 - pozn. překl.), že klášter Pivoň nebyl bezpochyby germanizován ještě v roce 1620, je tím zpochybněn a zdá se o to mylnější, přibereme-li jako svědectví už na přelomu století poněmčená místní jména klášteru náležejících vsí (Glaserau, Schieferau, Frohnau, Klein-Semlowitz, Schüttwa, Zeisermühl apod.) , jakož i osobní jména jejich obyvatel, pokud jsou dochována (z už také zmíněné vsi Münchsdorf známe např. v roce 1593 doloženy záznamy: Bog Andrle Rychtarz, Lynhart Czymrmon‚ Jan Rottoler aj.).
Stejně tak ještě z doby před rokem 1600 a kolem něj pocházejí asi zněmčení původně českých místních jmen, která v němčině doznala přesun přízvuku na druhou, resp. třetí slabiku. Jde především o jména na -au (z českého -ov), která převažují v soudních okresech Hostouň a Ronšperk (např. Frohnáu/Vranov, Schmoláu/Smolov, Pössigkáu/Bezděkov, Wilkenáu/Vlkanov, Parisáu/Pařezov atd.). zatímco později převzatá jména východnější oblasti přijala v němčině za české -ov koncovku -owa (resp. -owo) a rovněž český přízvuk na první slabice, tak Wébrowa/Věvrov, Křénowa/Křenov, Bránowa/Vranov, Wéirowa/Výrov, Mímowa/Mimov aj.. Podobně je tomu u jmen na -in (v češtině -ín nebo -ina): Zetschin/Čečín, Schlattin/Slatina, také Gorschin/Kořen aj., ale jiná poměrně hojná na -en či -na jako Garássen/Skařez, Schüttárschen/Štítary, Wittána/Vítání apod. tento posun přízvuku vykazují, jak lze zjistit i u místních jmen několika osad jiných západočeských okresů a u mnoha z češtiny přejatých jmen pomístních, jakož i přejatých výrazů vůbec.
Pokud zohledníme toto všechno a ještě mnoho jiného, čemuž se blíže věnovat by přesahovalo náš záměr, docházíme tedy k závěru, že přinejmenším kolem roku 1600 obce Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou a Mutěnín se staly zcela jazykově německými, zatímco na panstvích Hostouň a Ronšperk a na zboží Staňkov - opatrně vyjádřeno - už lze nalézt mnohá německá převzetí.
Četná česká města a šlechtická panství se sice bránila německému přílivu: v Plzni se městská rada už v roce 1500 rozhodla nepřijímat do města žádného Němce, Domažlice v tom Plzeň následovaly roku 1607 a Jiří z Gutštejna (v originále "Georg von Guttenstein" - pozn. překl.), tehdejší majitel města a panství Hostouň (to on Hostouň povýšil na město - pozn. překl.), stanovil v roce 1598, že hostouňská městská rada smí sestávat jen z Čechů a všechen obchod a spory smějí být vedeny toliko v češtině. To už bylo ale pozdě. Právě v západní části okresu byli Němci už kolem roku 1600 v převaze, jak lze nahlédnout z už německých pojmenování sídel nově založených: tak v roce 1577 poprvé zmíněný Fuchsberg, 1589 Eisendorf, Rindl (1601 např. čteme "pod Korytany aneb Ryndlem"), 1596 Hammersbrunn (nyní Neubäu), k tomu četné Němci provozované sklářské hutě na panstvích Mutěnín a Přimda (v originále "Muttersdorf und Pfraumberg" - pozn. překl.), tj. Althütten, Schwanenbrbrückl, Straßhütte?; také některé vsi i s původně českými pomístními jmény jako 1579 zmiňovaný Kořen (německy Gorschin), 1596 Bystřice (německy Wistersitz) aj. mohou být asi považovány už za německá založení. (Následují v počínajícím 17. století: 1606 Plöß, 1607 Sichdichfür, 1606 Haselberg, 1614 Neuhof, 1622 Ruhstein. 1628 Schmolau, 1642 Neubäu atd.). Poté i v českých vsích se stále více usazují Němci, tak např. v Hostouni a Ronšperku se kolem roku 1600 nebo brzy po něm i stávají většinou, jak dokazuje průzkum často ovšem svévolí písařů zmrzačená osobní jména v nám zachovaných městských knihách (v originále "in den uns erhaltenen Stadt-/Contracten-/büchern" - pozn. překl.) stejně jako v pozemkových knihách vesnic, i když správa a soudní pravomoc spočívala ještě v českých rukou a zmíněné městské knihy ještě hluboko do 17. století vykazují toliko české záznamy.
A Němci rychle pronikají i dál do vnitrozemí, takže není divu, že např. už v česky psaném urbáři panství Horšovský Týn a Čečovice z roku 1587 mezi zde uvedenými jmény majitelů v četných vesnicích, a to také ve východních částech těchto panství, lze jasně seznat množství těch jasně německého původu jako třeba Hans Hewrle, Georg Stompauch, Hans Ssmidt, Paul Sstolczar, Hons Hartl, Motl Niemecz (= Němec) apod., nadto už v roce 1567 dva horšovotýnští měšťané jmény Ssebestyan Nysler a Arnosst Neumann, bezpochyby tedy Němci, byli císařem Maxmiliánem II. povýšeni do šlechtického stavu.
I Domažličtí, tehdejší zástavní páni Chodů (v originále "selbst die Tauser, damals Pfandherr der Choden" - pozn. překl.), založili ještě před rokem 1600, aby tak zabránili osidlovacímu náporu a porušování hranic z bavorské strany, v lese zvaném "Království" (v originále "in dem sog. Wald 'Königreich'" - pozn. překl.) množství vesnic (Wassesuppen, Rindl, Waier aj.), které už od samého počátku byly osazeny toliko německými osídlenci, takže Chodové, v jejichž jedenácti vesnicích stejně tak už četní Němci nalezli a vlastnili pozemky, si už v roce 1594 v jednom stížném listu císaři trpce žalovali, že Domažličtí "zwei Neue Dörfer in den Wald gebauet, da sie ihre leibaigne Vnterthanen, so lautter Deutsche sein, haben und halten" (tj. "zbudovali v tom lese dvě nové vsi, poněvadž mají a drží nevolnické poddané, kterými jsou toliko Němci" - pozn. překl.).
Jako jedna pro postup a pokrok německého osidlování významná okolnost nesmí tu být také opomenuta reformace. Nové Lutherově víře naklonění šlechtici povolávali do Ronšperka protestantské kazatele z Německa, takže např. Petr ze Švamberka (v originále "Peter von Schwanberg" - pozn. překl.) v roce 1607 zve sem z Wittenbergu laického kazatele Christopha Pfrendlera, před nímž už roku 1587 byli tu v témže úřadě Němci Thomas Gottfried a 1573 Johann Wagner; farářem v Mutěníně je v roce 1613 Michael Hopff, který byl předtín děkanem v bavorském Pfreimtu, ba už čtyřicet let předtím (1573) byla větší část farností, pokud byly vůec obsazeny, označována za utrakvistické.
Skutečnost, že u příchozích Němců šlo v první řadě o ty ze sousedních Bavor, především ale z Horní Falce (v originále "vor allem aber aus der Oberpfalz" - pozn. překl.), činí pravděpodobnou už zeměpisná poloha a také výhostní listy (v originále "auch Weglassbriefe", českým výrazem pro takový dokument byl i "vejhost" - pozn. překl.) poddaných a jiné příležitostné záznamy to mohou ozřejmit. Tak se píše např. ještě v nevizitační zprávě z roku 1722, že Wolf Laminger z Albenreuthu "weil er mit denen alten Böhmischen Dorffschafftsunnterthanen die Roboth oder scharwerck nicht bestreiten - folglich seine intention mit anlegung mehrerer Mayerhöffn… nicht erreichen können, hat er Succesive lauther Churbay-Inwohner hereingeziegelt" (tj. "poněvadž mu nelze zastat robotu se starými českými vesnickými poddanými už pro množství hospodářských dvorů, povolává sem jen obyvatele Bavor", třeba asi poznamenat, že Chodové mu plnění robotních povinností jak známo vzhledem ke svým údajným výsadám odpírali - pozn. překl.).
Přibližně od půle 17. století je český živel zatlačen téměř zcela do pozadí a jen málo vsí na východě okresu, kde Češi nacházeli oporu v plzeňsko-domažlicko-klatovském zázemí (v originále "im Pilsen-Taus-Klattauer Hinterland" - pozn. překl.), se dokázalo germanizaci vzepřít, takže Schaller ve své Topographii z roku 1789 o Horšovotýnsku konstatuje, že český jazyk "nahm hier mit den jüngstverstrichenen Jahrhundert das Ende, und für jetzt herrschet um Teinitz nur die deutsche Sprache allein, doch sind allemal einige Gegenden auf dieser Herrschaft, wo die böhmische Sprache den Vorzug hat…" (tj. "došel s právě uplynulým stoletím svého konce a dnes panuje kolem Horšovského Týna toliko němčina, ačkoli jsou určitě některé oblasti na tomto panství, kde má čeština přednost… " - pozn. překl.), čímž má na mysli úzký pás českých osad ve východním cípi okresu, odkud se český element později pod českou správou znovu prodral dál vůči německy hovořícímu západu.
Na panstvích Horšovský Týn a Čečovice, také o Ronšperku tu můžeme hovořit, bylo, jak jsme viděli, dosaženo vrcholu osídlení už ve 14. a 15. století, osady nově založené v době pozdější objevují se tudíž jen ojediněle, zatímco panství Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou, také Kout na Šumavě- Trhanov (v originále "Kauth-Chodenschloss" - pozn. překl.) zakládají nové vsi v příhraničních lesích teprve od 16. století. K už připomenutým novým založením před třicetiletou válkou přibývají ještě také v 18. století - válečné hrůzy a jejich následky se musely předtím projevit i váznutím klučení a osidlování v příhraničním kraji - četné nové osady. Opět jsou to v prvé řadě sklářské hutě, kolem nichž brzy vyrostly sklářské vsi, ale i prodejem pozemků vůbec chtivým zájemcům a zakládáním hospodářských dvorů usilovali šlechtičtí majitelé o vystupňování svých příjmů.
Na panství Újezs Svatého Kříže byly ještě v 17. století (1696?) založeny dvě sklářské hutě, ze kterých pak vznikly vsi Karlbach (dříve a nářečně Karlbachhütten) a Walddorf (Karlova Huť je dnes částí Bělé nad Radbuzou, ves Valddorf zanikla jako část obce Smolov - pozn. překl.). O té naposled jmenované zpravuje Tereziánský katastr z roku 1713 v originále takto: "Außerhalb übern Böhaimber Waldt Befinden sich Zehen Tripff Häußl Waldt Dörffl genandt Bey einer alten Glaßhütte… " Kolem roku 1700 nebo po něm měla být zřízena "die grüne Glashütte" blízko vsi Eisendorf, pozdější Eisendorfhütte (zanikla pod českým místním jménem Železná Huť. V roce 1730 je poprvé zmiňována osada "Bern Dantz oder neuen Hauß", pozdější Bärentanz (zaniklá část Bělé nad Radbuzou - pozn. překl.), roku 1735 prodává tehdejší majitel panství Újezd Svatého Kříže Johann Wenzel Zucker von Tamfeld části pozemků k volnému osídlení, a sice "umb Verschaffung zur Herrschaft Bessern Nutzens willen". Nová osada dostává jméno Rosendorf (zanikla jako část obce Smolov pod českým jménem Růžov - pozn. překl.). Přibližně v téže době měla být zbudována "die webe Kreideglashütte", sklářská huť pojmenovaná pak po sklářském mistru Eliasu Zahnovi, který ji získal v roce 1743, "Alte Zahnhütten" zatímco ves kolem později po majitelce panství (1781-1794) Franzisce Zucker von Tamfeld překřtěna na Franzelhütte (zanikla po druhé světové válce pod českým místním jménem Frančina Huť - pozn. překl.).
Vidršpergáry z Mutěnína (v originále "von den Wiederspergern auf Muttersdorf" - pozn. překl.) roku 1670 založenému hospodářskému dvoru děkuje za svůj vznik ves Bernstein, jedné celnici za své jméno pozdější ves Mauthaus (zaniklá pod českým jménem Mýtnice - pozn. překl.), doložitelná od roku 1660, jednomu mlýnu pozdější (v originále ovšem "jetzige" - pozn. překl.) Schnaggenmühl (1746 "Neyder Mühl seu Schnagnmühl" /po druhé světové válce pro svou polohu v hraničním pásmu osada zanikla pod českým místním jménem Mlynářka - pozn. překl./), původní "Viehhof", nazývaný tak nářečně i nadále (viz 1706 "zum Viehhause"), byl později po svém zakladateli přítomen v pojmenování vsi Friedrichshof (zanikl po druhé světové válce pod českým jménem Bedřichov - pozn. překl.). Ze sklářských hutí vzešly osady Oberhütte (kolem roku 1650) a Unterhütte (1739), Neubauhütten (1706). Franzbrunnhütten (zprvu jménem Aberlhütte), Kreuzhütte (kolem roku 1775), Johanneshütte (1776), naproti tomu musela v roce 1789 zřízená Goldbrunnhütte blízko osady Waier znovu uvedena do provozu (a pracovala až do roku 1810, zatímco předtím zmíněné vsi zanikly až po druhé světové válce pod českými jmény Horní a Dolní Huť, Novosedly, Františkova Studánka, Křížová Huť a Jánská Huť už pro svou polohu při hranici - pozn. překl.).
Některé ve válečných zmatcích zpustlé vsi byly obnoveny Jako Starý Pařezov, Valtířov, Krchleby apod., nebo byly na jejich místě založeny hospodářské dvory (např. St. Georgen, Wellowitz /zanikly po druhé světové válce u Poběžovic pod jmény Svatý Jiří či Rokošín, Bílovice, Hostětice - pozn. překl./, zatímco jiné zcela zmizely z povrchu zemského (Přítulnov u Svržna, Hořisedla u Lštění apod.).
Z pozdějších nově založených osad nadcházejícího 18. a 19. století buďtež ještě zmíněny: Sichrowa, Wenzelsdorf, Neu-Parisau, Jung-Rindl, Neudorf, Walddorf bei Bischofteinitz, Franzdorf (česky: exístující Sychrov, zaniklý Václavov, existující Pařezov, zaniklé Mladé Korytany, existující Nová Ves a Valdorf u Horšovského Týna, exisující Františko v jako část obce Blížejov - pozn. překl.) a teprve od roku 1875 vzniklá ves Paadorf (zanikla po druhé světové válce pod českým místním jménem Hraničná - pozn. překl.). Ves Paadorf nesla jméno po svém zakladateli, chalupníkovi Wenzelu Paa z Horní Huti, který v roce 1872 koupil kus lesa, bez povolení v něm mýtil a klučil a bez povolení v něm i postavil první stavení. Našel následovníky a brzy přes zákazy stavět a ořes nařízení už postavené strhnout a srovnat se zemí ze strany ůřadů tu stála v lese celá řada stavení dalších. Roku 1921 jich bylo už 21 a teprve tehdy dorazilo úřední povolení.
Jazyková hranice zaznamenala od 17. století sotva nějaký znatelný posun; ba i vzpomenuté české osady ve východním cípu okresu musely dlouhý čas snášet německou většinu, jak to dokazují jména majitelů v berní rule z roku 1654 (v originále "aus der Rulla von 1654" - pozn. překl.).
Teprve poslední destiletá 19. století vykazuje německé sídelní území český rozvrat a teprve nejnovější doba, světová válka a zřízení Československé republiky urovnaly tomuto zpětnému pohybu cestu.nové cesty.
Unser Heimatkreis Bischofteinitz mit den deutschen Siedlungen im Bezirk Taus (1967), s. 58-69
Nic naplat, ale obsáhlý předchozí text je pouze krátkým výtahem z disertační práce autorovy, doplněné navíc výčtem pramenů a podané roku 1936 (rok předtím vyhrála v parlamentních volbách ještě pod československými vlajkami Henleinova Sudetoněmecká strana!) na pražské německé Karlově univerzitě. Pamětní kniha vyhnanců z Horšovotýnska doplňuje zveřejnění výtahu i stručným životopisem Dr. Ernsta Richtera a jeho podobenkou. "Studienrat Dr. phil." (tak je tu titulován) Ernst Richter se narodil dne 23. března roku 1914 v Novém Kramolíně (Neugramatin) u Ronšperka (dnešní Poběžovice) jako syn tamního řídícího učitele Johanna Richtera (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) a jeho ženy Anny, rozené Rubey. Navštěvoval v Novém Kramolíně obecnou školu a následně reálné gymnázium v Plzni. Poněvadž ho otec připravoval, mohl nastoupit rovnou do druhé třídy plzeňské německé reálky. Poté, co gymnázium absolvoval, odešel do Prahy studovat filosofii a poté, co na Karlově univerzitě získal titul PhDr. (Dr. phil.) a složil zkoušku učitelské způsobilosti pro vyšší stupeň škol, působil od 1. února roku 1937 jako provizorní profesor na obchodní akademii v severočeských Podmoklech (někdejší Bodenbach je dnes jen částí města Děčín). Po záboru Sudet nacistickou Říší roku 1938 byla bodenbašská obchodní akademie přeměněna na tzv. Wirtschaftsoberschule a Richter na ní v roce 1940 získal titul Studienassessor a dva roky nato titul Studienrat. To už byl ovšem nadějný pedagog povolán k wehrmachtu a ve Francii působil jako vojenský tlumočník. Později byl ovšem převelen na východní frontu a od srpna 1944 byl na východ od rumunského města Huși (německy Hussberg) prohlášen nezvěstným. Veškerá pátrání po něm ze strany blízkých zůstala bezvýsledná. Po německém Horšovotýnsku je tak jako tak veta.
- - - - -
* Nový Kramolín / † Huși (RUM)
