JOHANNA SCHNELZEROVÁ
O sobě
Vyrůstala jsem v domě řečeném Strempflhaus (rozuměj čp. 9 ve dnes téměř zaniklé vsi Hůrka /německy Stuben/ nedaleko Horní Plané /Oberplan/ - pozn. překl.), chodila jsem v Hůrce (v originále "in Stuben" - pozn. překl.) do školy a vdávala jsem se v Horní Plané. Krátce před koncem války (rozuměj druhé světové války - pozn. překl.) se objevil můj muž doma (rozuměj v Horní Plané - pozn. překl.) a my se pokusili přemluvit ho, aby tu zůstal. Moje sestra a já jsme ho chtěly ukrýt v lese, než válka skončí. On ale trval na tom, že bude konat svou vojenskou povinnost a vrátil se do Itálie. Na nástupišti před odjezdem nám řekl: "Ich komme bestimmt wieder, denn du und die drei Buben, ihr braucht mich doch." (tj. "Určitě se vrátím, poněvadž mě ty a ti tři chlapci přece potřebujete." - pozn. překl.) Našim dětem byly tenkrát čtyři a dva roky, nejmenší bylo úplně malé (v originále "der kleinste ein Baby" - pozn. překl.). Bylo to smutné rozloučení a nikdo netušil, že navždycky. Po skončení války by nás Američani dostali do Bavorska a všechno, co jsme měli, bychom si směli vzít s sebou. Já ale pořád věřila, že se ten můj vrátí. Také jsme nemohli věřit tomu, že přijdou Češi a my budeme vyhnáni. Objevili se ale opravdu i u nás v Bayrisch Häusl (jde o dodnes existující dům čp. 39 v Hůrce, označovaný na reklamách jako dočasně zavřená restaurace "Krčma pocestných / Lipenské pohádkovství" - pozn. překl.) a chovali se k nám dobře, dali mi i mléko pro děti. Směli jsme si vzít 50 kg zavazadel, a poněvadž mi byla nápomocná i moje sestra Maria, mohli jsme naložit i truhlu plnou prádla a dětský kočárek.
Češi by mně dali i peníze, ale nemělo nijaký smysl je brát. Vyprávěli nám, že se dají zapéct do těsta. Kdyby se na to přišlo, musel by se člověk obávat nejhoršího. Měla jsem pekelný strach, že se mi a těm třem malým může něco stát. Proto jsem raději žádné cennosti na cestu nevzala, ani spořitelní knížku. My, rodina Sarauerova (ti byli rovněž ze zmíněného čp. 39 - pozn. překl.), Kiewegova a jiní z Hůrky (v originále "und andere Stubener" - pozn. překl.) jsme byli převezeni do lágru v Českém Krumlově (v originále "nach Krummau ins Lager" - pozn. překl.). Tam jsme museli vyčkávat delší čas a spát na palandách, než nás přes Prahu dopravili do Hofu (Hof je město v Bavorsku kus na západ od Aše - pozn. překl.). Tam nás odloučili od sousedů, které jsme znali z domova, a nikdo nevěděl, co bude dál (v originále "wohin es ging" - pozn. překl.). Děti hodně plakaly, ale bohudíky nemusely hladovět. Ve vagonu bylo nutno vykonávat potřebu na jednom vědru, což jsem nedokázala. Vlak zůstal v Praze stát, a tak jsem zavolala ven z vagonu, abych si to zařídila. Když jsme dojeli do Hofu, byli jsme teprve nejdřív umyti a odvšiveni, takže jsme aspoň do jisté míry čistí dorazili do konečného lágru v Tittmoningu (město v dnešním hornobavorském zemském okresu Traunstein - pozn. překl.). Několik dnů po příjezdu na tamní hrad došlo k rozdělování, což bylo horší, poněvadž nás nikdo nechtěl. Dostali jsme se do Kirchheimu (rozuměj Kirchheim unter Teck v Bádensku-Württembersku - pozn. překl.) a byli jsme tam odmítnuti. Odvezli nás dál do Wiesu (Wies je dnes jednou z místních částí Tittmoningu - pozn. překl.), než nás vyložili v Allmoningu (rovněž dnes jen místní část Tittmoningu - pozn. překl.). Neměli jsme žádné peníze ani jídlo a tak jsme šli za sedláky pro trochu mléka a nejnutnější potravu. Moje sestra prodala své nejdražší oblečení, abychom nějaký čas vystačili s tím, co máme (v originále "um einige Zeit über die Runden kommen" - pozn. překl.). Museli jsme se hlásit na obci, aby nám mohla být poskytnuta nějaká pomoc. Vzala jsem k nám své rodiče a můj otec dostal hned práci u firmy Wacker. Nosil odtud ocet, který jsme mohli u sedláků vyměnit za jiné věci. Moje maminka a já jsme šly k sedlákovi, abychom tam pracovaly za vejce, mouku a brambory. Můj otec krmil králíky (v originále "fütterte Hasen" - pozn. překl.), a když je pak porážel, měli jsme k jídlu i maso. Dostala jsem pak důchod a finanční podporu v domácnosti (v originále "Haushalthilfe /Geld/ - pozn. překl.), abych se mohla starat o sebe a děti. Rodiče mého muže, kteří po válce žili v Mittenwaldu (Mittenwald je městys v bavorském zemském okrese Garmisch-Partenkirchen - pozn. překl.), donesli při návštěvě dětem oblečení. Můj tchán býval v Hodňově krejčím (v originále "Musnschneider"), šil sám kalhoty, obleky apod.. Ani dnes ještě nevím, jak jsem to všechno dokázala zvládnout, nějak to ale jít muselo. Můj muž byl pohřešován celá léta a tak ti tři hoši vyrůstali bez otce, jako tolik jiných dětí. Padl v dubnu posledního roku války 1945 v Itálii ve věku 26 let, o čemž jsem dostala zprávu teprve roku 1960.
Tittmoning, v dubnu 2005.
Glaube und Heimat,2005 č.8, s. 68-69
Paní Johanna Schnelzerová zemřela 27. září roku 2011 v nemocnici bavorské obce Fridolfing blízko bavorské hranice s Rakouskem. Dožila se 89 let a je pochována v Tittmoningu. Přišla na svět v Hůrce jako Johanna Haasová a poté, co se v roce 1942 vdala za Franze Schnelzera původem z Hodňova (Honetschlag), bydleli nejprve ve stavení čp. 9, kde podle vlastních slov vyrůstala, než se přestěhovali do tzv. tehdy celkem nového objektu, zvaného "Bayrisch Häusl" (Sarauers) čp. 39 (v roce 2024 tu po neúspěšných pokusech o provozování restaurace vznikl apartmánový důn "Na Hůrce"). Manžel padl v italském Udine na samém sklonku války, což se jeho pozůstalí dověděli až po dlouhých 15 letech. Zanechal po sobě tři syny: Franze, Gerharda a Helmuta. Johanna však měla jako vdova ještě další tři potomky, z nichž dcerka Evi zemřela roku 1969 ještě v dětském věku. Když bylo životem věru zkoušené ženě 80 let a dolehly na ni zdravotní potíže, stala se obyvatelkou pečovatelského domova v Tittmoningu. Na pohřbu zesnulou, zaopatřenou svátostí nemocných, provázela šumavská hymna a také pět pozůstalých dětí, manželky jejích synů, 10 vnoučat a 9 pravnoučat. "Doch irgendwie muss es weitergehen", tj. že nějak to přece dál jít musí, řekla by jistě podobně jako v té své vzpomínce.
- - - - -
* Hůrka, Horní Planá / Horní Planá / Hodňov / Český Krumlov / † Fridolfing (BY) / † † Tittmoning (BY)
