WILHELM STADLBAUER

Proroctví

"Von uns kommt noch jemand zurück auf unser Haus in Leimsgrub." (tj. "Někdo z nás se ještě vrátí do našeho domu." - pozn. překl.)

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2011, č. 1, s. 7

P.S. Tak zní v originále "proroctví" Wilhelma "Martla" ve vzpomínce Rosy Tahedlové z následujícího jejího dopisu Karlu Spannbauerovi (Rosa Tahedlová i Karl Spannbauer jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže). Splnilo se sice, ale v českém překladu je schválně vypuštěno německé místní jméno Leimsgrub. Ta osada obce Strážný, kdysi i česky zvané Kunžvart, se totiž dnes nazývá Hliniště. Dům čp. 15, byť přestavěný, tam opravdu lze podle serveru "Geoportal Inspire" najít.

Wilhelm Stadlbauer se narodil v Řepešíně čp. 22 (v záblatské německy psané matrice "Repesching", stavení tím číslem označené tam dosud najdeme) dne 25. dubna roku 1872 (ještě téhož dne ho v záblatském kostele Umučení sv. Jana Křtitele administrátor Adolf Meisetschläger i pokřtil) jako syn rolníka téhož jména Wilhelma Stadlbauera (syna chalupníka v Pravětíně /Gansau/ čp. 11 Martina Stadlbauera /odtud nebo podle kmotra Martina Wachtfeidla z Řepešína přezdívka "Martl"/ a jeho ženy Klary, roz. Schacherlové z osady Leimsgrub čp. 3) a jeho manželky a synovy matky Johanny, dcery rolníka ze dnes zela zaniklých Březových Lad (Birkenhaid) čp. 10 Mathiase Stegbauera a jeho ženy Susanny, roz. Weberové z Březových Lad čp. 4. Farář Jan Unger (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) který později promluvil německy nad "Martlovým" hrobem ve Vlachově Březí, působil od září 1924 do února 1925 krátce jako administrátor dnes zaniklé farnosti Kunžvart a byl oddávajícím knězem na svatbě "Martlova" syna Martina (*1899 v osadě Leimsgrub čp. 15, †1964 ve Vimperku) v Záblatí 6. srpna roku 1928 (Martinova žena Justina, roz. Roblová ze Saladína, zemřela 10. června 1978 a byla pochována ve Vimperku púo boku mužově: to oni se směli podle "Martlova" proroctví vrátit do Hliniště). Ze záznamu o té svatbě se dovídáme i jméno "Martlovy" ženy Aloisie, roz. Bauerové z Kunžvartu čp. 69. V nepodepsané zprávě pro krajanský měsíčník "Hoam!" v roce 1967, kdy v Hliništi navštívil Wilhelmova syna Maxe, nazývá Maxova otce "šumavským prorokem" (v originále "die Familie des verstorbenen Wilhelm Stadlbauer, des einstigen Waldpropheten"). Wilhelm Stadlbauer, řečený "Martl", byl široko daleko znám jako "předříkávč" ("Vorbeter") a muž nadmíru zbožný. V textu Josefa Pscheidla o Gabrielu Geistovi na webových stranách Kohoutího kříže (Josef Pscheidl /Webersepp/ i Gabriel Geist jsou na nich i samostatně zastoupeni) se dočítáme, jak "starý Martl" diskutoval s velebnými pány o "radostech a strastech říše Boží na Zemi, o budoucích věcech podle starých proroctví, o mystických důkazech Boží milosti, o blaženostech, které vychutná toliko srdce, které se bezvýhradně Bohu odevzdá." O tom zvláštním člověku a jeho pozemském konci referuje ve svém dopise i Rosa Tahedlová.

O tom našem Wilhelmu Martlovi

Rosa Tahedlová

Musím Vám osobně poděkovat za Váš článek s obrázkem o tom našem starém Martlovi. Znala jsem ho totiž sama ještě opravdu dobře, poněvadž k naší rodině často zavítával (v originále " ja selbst noch recht gut gekannt, denn er verkehrte viel in unsere Familie" - pozn. překl.).
Když, pěšky samozřejmě, dorazil s ruksakem na zádech, ze kterého čouhal černý deštník, pak většinou jen následoval nějakého "vnuknutí", které mu kázalo sem zamířit.
I poté, co byla rodina Stadlbauerova vysídlena na státní statek nedaleko Vlachova Březí (v originále "Wällisch-Birken" - pozn. překl.), zůstali jsme ve stálém spojení.
Tehdy prorokoval doslova: "Von uns kommt noch jemand zurück auf unser Haus in Leimsgrub." (tj. "Někdo z nás se ještě vrátí do našeho domu." - pozn. překl.). Považovala jsem to tenkrát za starcův mozkový přelud a přece se tak stalo.
Když umřel, byla jsem s maminkou na jeho pohřbu (bylo to v roce 1952, datum úmrtí lze nalézt i u "Martlova" křestního záznamu, z jedné zprávy krajanského časopisu víme. Že zemřel na vodnatelnost /Wassersucht/, Rosa Tahedlová dosáhla vystěhován do Spolkové republiky Německo až o 12 let později roku 1964 - pozn. překl.). Následovaly jsme vůz s koňmi cestou z jedné české vsi, jejíž jméno jsem si však nezapamatovala (jde o obec Budkov blízko Husince - pozn. překl.). Když už bylo Vlachovo Březí, kam naše cesta vedla, skutečně nedaleko, myslím, že ten pohřeb se konal v lednu nebo v únoru (šlo určitě o leden už kvůli datu Stadlbauerova skonu 9. ledna 1952 - pozn. překl.), v každém případě v zimě, zvedla se nad cílem naší cesty divukrásná duha, jakou jsem snad nikdy jindy nespatřila. S rakví jsme mířily rovnou k ní. Maminka mě přitiskla k sobě a žekla: "Er war doch ein besonderer Mensch, der Wilhelm!" (tj. "Byl to přece jen zvláštní člověk, ten Wilhelm!" - pozn. překl.)
Byl pochován hned vedle vchodu na hřbitov tam ve Vlachově Březí. Farář Unger měl nad hrobem krátkou pohřební řeč a modlil se za zesnulého německy, což byla tehdy ještě docela odvaha!
V letech 1946-1947 se "starý Martl" ze Strážného (tehdy to místní jméno Kunžvart ovšem dosud neměl - pozn. překl.), kde už ovšem nijaký farář nepůsobil, vydával denně na ranní mši do Volar (v originále "täglich in die Frühmesse nach Wallern" - pozn. překl.). Pěšky tam a zpátky! Nemám tušení, kolik hodin obnáší taková pěší výprava v délce asi 14 kilometrů vzdušnou čarou. V časných ranních hodinách byl alespoň zprvu často podroben kontrolám české "národní bezpečnosti" (v originále "von den tschechischen Gendarmen" - pozn. překl.). Uměl mluvit lámanou češtinou a tak jim řekl, za jakým účelem do Volar kráčí. Nechali ho v budoucnu na pokoji jako někoho, komu se německy říká "der heilige Narr" (česky tomu odpovídá nejspíš výraz "blahoslavený chudý duchem" - pozn. překl.).

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2011, č. 1, s. 7

P.P.S. Jakže to zní celé v Matoušově evangeliu? "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské". Nepodepsaný text v 1. čísle krajanského časopisu "Glaube und Heimat" z roku 1952, týkající se předříkávačů, ať už to byli Krzischko z Veselky (Wessele), který zemřel v roce 1941, nebo "náš Martl", se vyjadřuje doslova takto (v originálu ovšem německy): "Bylo něco skutečně vznešeného na těch starých rolnících, na jejichž krásných tvářích s rysy prací znavenými se usídlil mír a Boží láska."

- - - - -
* Řepešín, Záblatí / Hliniště, Strážný / Strážný / Volary / † Budkov / † † Vlachovo Březí