JOSEF STARKBAUM
Vlastnoruční ještě shrnutí práce "Heimat der Sudetendeutschen: Widerlegung der tschechischen Kolonisationstheorie" (1967), až posmrtně vydané synem knižně
Předchozími vývody je česká teorie o kolonizaci (v originále "Kolonisationstheorie", viz i Wikipedia se zajímavou pasáží tohoto znění: "Zájmy sudetských Němců zprvu hájili i komunisté. Například v roce 1931 pronesl komunistický poslanec Václav Kopecký /1897-1961/ v parlamentu projev, ve kterém ostře kritizoval vládu za pošlapání práv sudetských Němců, a prohlásil, že komunisté budou hájit jejich právo na sebeurčení /doslova na 6. sjezdu strany v roce 1931 řekl: "My, čeští komunisté, prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení od českého imperializmu pro utlačované části německého národa až k posledním důsledkům. Dále prohlašujeme, že stejnou rozhodností budeme chránit a prosazovat, aby se všechny části německého národa sjednotily v jednom státě." -pozn. překl./. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu." - pozn. překl.) přesvědčivě vyvrácena a historické starousedlictví sudetských Němců prokázáno.
Už více než 100 let se zaobírají čeští historici horlivě tzv. německou kolonizací a propagují ve všech vrstvách obyvatel doma i v zahraničí onu kolonizační teorii, kterou Bretholz (Berthold Bretholz /1862-1936/, moravský historik židovského původu /judaismu se zřekl už v mládí/, rodák z židovské rodiny v Příboře /Freiberg/ podobně jako Sigmund Freud, viz Wikipedia, syn Wolfgang /1904-1969/ byl vášnivým odpůrcem nacizmu, který ho zbavil německého občanství poté, co už ve třicátých letech byl naturalizován ve Švýcarsku a Praze spoluzaložil list "Prager Mittag" viz Wikipedia - pozn. překl.) právem označil výrazem "Geschichtslüge" (tj. "dějinná lež " - pozn. překl.). Nejhorlivějším jejím zastáncem byl už v 19. století český profesor a politik František Palacký, označovaný za "otce národa" (v originále "Franz Palacky, 'Vater des Vaterlandes", pozor: "otcem vlasti" je nazýván Karel IV.!, Čech jen po matce - pozn. překl.). Ten nemůže být nijak velkým humanistou a demokratem, jak bývá zpodobován, už proto, že jako opravdového a horlivého demokrata, který neotřesitelnou fanatickou zbožností (Palacký použil označení "fanatik pro pobožnost", viz Wikipedia - pozn. překl.) převyšoval všechny ostatní tábority, charakterizoval krvavého husitského vůdce Jana Žižku. V husitech viděl Palacký bojovníky za demokracii, svobodu a ideály humanitní. Wilhelm Wostry (viz Wikipedia /1877-1951/ , rodák ze Žatce /Saaz/, otec byl dokonce obuvníkem v jihočeském Táboře, byl jako nacista /člen SdP i NSDAP/ odsunut - pozn. překl.) píše v úvaze "Das Kolonisationsproblem" (vyšla roku 1922 v revui "Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen" (MVGDB) a Wostry se v ní projevil jako odpůrce Bretholzův! Josef Pekař odsoudil na stránkách deníku "Lidové noviny" téhož roku 1922 Bretholze slovy: "Jde o stranné a rafinované sestavení dat a souvislostí a o stranné zamlčení jiných. Vše to je daleko od snahy po poznání pravdy a tudy daleko vědy. Je to národními předsudky naplněný, nerozpačitě za svým bojovným cílem jdoucí žurnalismus." - pozn. překl.): "Die Geschichte der Deutschen in Böhmen ist keine Geschichte voll äußeren Glanzes und Ruhmen gewesen, auch fehlen ihr Momente und Persönlichkeiten, die - dies sei offen gesagt - den Stolz der tschechischen Geschichte bilden." (tj. "Dějiny Němců v Čechách nejsou nijakými dějinami plnými vnějšího lesku a slávy, chybí jim i momenty a osobnosti. které - budiž to otevřeně řečeno - by tvořily pýchu zemských dějin." - pozn. překl.) K tomu můžeme jen podotknout, že dějiny sudetských Němců jako takové jsou plny počestné práce o udržení národnosti a prosty bestialit, jaké se v českých dějinách vyskytují až do poslední doby. Můžeme být hrdi na to, že v našich dějinách nemáme masové vrahy (a co třeba K.H. Frank, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže? - pozn. překl.), jakými byli Přemyslovci Boleslav I., II. a III., Spytihněv II. a Svatopluk nebo jakými se stali Žižka či Beneš. My sudetští Němci máme vojevůdce, jako byli Valdštejn, Schwarzenberg a Radetzky, osvoboditele selského stavu, jako byl Kudlich, rakouské prezidenty, jako byli Renner a Schärf, naše mluvčí, jako byli Lodgman, Jaksch (ti jsou oba i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Seebohm, zejména však velký počet o celé lidstvo vysoce zasloužilých vědců, kněží či techniků, kteří zdaleka převyšují mnohé "osobnosti" české.
Čeští učenci vybájili při vědomí nemožnosti poskytnout jim podložené důkazy o opaku a hnáni úsilím deklarovat český národ jako jediného právoplatného vlastníka sudetoněmeckého prostoru a sudetské Němce pak jako menšinové později přišlé vetřelce a hosty, tzv. "německou kolonizaci". Politickým záměrem bylo ovšem převrácením a ignotrováním historických faktů zlovolně (v originále " 'mala fide', d.i. 'böswillig'" - pozn. překl.) a co nejlépe připravit půdu pro vysídlení sudetských Němců ve druhé půli 20. století a poněvadž němečtí historici netušili, oč jde, nevědomky v tom své české kolegy zčásti ještě podpořili. V roce 1919 vznesla rakouská vláda před mírovými jednáními v Saint Germain a při nich požadavek na právo sebeurčení pro jazykově německá sudetská území, resp. na lidové referendum, jaké se uskutečnilo ve prospěch Rakouska analogicky v Korutanech a v Burgenlandsku (pro dnešní rakouskou spolkovou zemi Burgenland /jako samostatná správní jednotka byla po "anšlusu" roku 1938 nacisty zrušena a obnovena až 1. října 1945/ existoval kdysi český výraz "Hradsko", dnes považovaný za "zastaralý" - pozn. překl.). Týž požadavek zastávala i německá říšská vláda. Dne 16. dubna 1919 oficiálně sdělil ve Vídni anglický plukovník Cunningham rakouskému podplukovníkovi (v originále "Oberstleutnant" - pozn. překl.) Seilerovi, že tzv. Německé Rakousko (v originále "Deutsch-Österreich" - pozn. překl.) má za jistých podmínek získat značné části Čech a Moravy (viz knihu katolického publicisty Friedricha Fundera /blíže o něm viz Wikipedia/ "Von Gestern ins Heute" - pozn. překl.). Během vyjednávání v té věci nastaly však těžkosti zejména v důsledku Čechy oznámeného memoranda (tzv. Mémoire 5, při čemž jich Edvard Beneš přednesl tzv. Radě deseti na pařížské mírové konferenci celkem 11!, kde se konstatuje, že byla česky poprvé publikována až v roce 1992 a do té doby zůstávala uložena ve francouzských, německých a rakouských archivech jen v jazyce francouzském - pozn. překl.), po čemž vzneslo Československo požadavek na přiřčení celého sudetoněmeckého území bez lidového referenda a podložilo to mj. tvrzením, že tu nejde o obyvatelstvo dědičné a zdávna usedlé, nýbrž o emigranty a kolonisty, přišlé sem z Německa a z Rakouska, resp. jejich potomky, jakož že jde o výsledek násilné germanizace do té doby od nepaměti čistě českého sudetského prostoru (v originále "seit urdenklichen Zeiten rein tschechischen Sudetenraumes", viz k tomu i spis Hugo Hassingera /1877-1952/ "Die Tschechoslowakei" (1925) ve fondu Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.). Tím nebylo sudetským Němcům jako příchozím "hostům" přiznáno na rozdíl od starousedlých obyvatel právo sebeurčení a celý prostor Sudet přiřčen Čechům. S ohledem na charakter pouhých kolonistů, za něž byli sudetští Němci označeni z české strany, nebyla jim v československém státě roku 1919 přiznána v plném rozsahu práva, příslušející státním občanům, nýbrž toliko práva státní menšiny uvedená ve smlouvě o ochraně menšin (v originále "im Minderheitenschutzvertrag" - pozn. překl.).
Když se po první světové válce zvedly vážné hlasy proti kolonizační teorii, začali čeští historikové za účelem potlačení takových snah v každém ohledu skvěle sofistikované polní tažení ve prospěch propagace svého učení. V srpnu roku 1945 přednesla československá vláda v Postupimi (v originále "in Potsdam" - pozn. překl.) vítězům znovu svou lživě zbudovanou kolonizační teorii a stěžovala si na "velezrádné zneužití práva hostí" v jejím státě pobývajících německých hostí", k čemuž se Němci nemohli nijak vyjádřit. Spojenci bohužel z tohoto hlediska souhlasili s označením odsunu sudetských Němců do Německa za návrat. Oproti tomu nebyli pro své nesporné starousedlictví vyhnány německé národnostní skupiny z území Eupen-Malmédy (připojeného roku 1920 na základě versailleského míru k Belgii - pozn. překl.), severního Šlesvicka a Alsaska-Lotrinska. Jak nedostatečně byli spojenci informováni o skutečných poměrech, ukazuje následující zpráva (v originále ovšem anglicky - pozn. překl.) korespondenta listu "The Yorkshire Post" z 12. června 1945 o odchodu "malé menšiny" sudetských Němců z Československa (viz k tomu i paperback Ernsta Deuerleina /1918-1971/ "Potsdam 1945" z roku 1963): "Nejprve museli odejít ti sudetští Němci, kteří projevovali otevřeně své sympatie vůči Hitlerovi, pak následovali i ti, kteří měli dvacet a třicet let v zemi trvalé bydliště a konečně sama druhá generace." Z toho lze vyvodit, že spojenci při souhlase s naším "odsunem do Německa" nebyli vůbec zpraveni o našem starousedlictví a že byli Čechy uvedeni v omyl. Kdyby byli spojenci seznámeni se skutečnými osidlovacími poměry sudetského prostoru, jistě by toto opatření neschválili.
Sudetští Němci byli a budou i dnes ještě oficiálně i neoficiálně často označovani za "kolonisty, emigranty a hosty ČSSR (tato zkratka je v knize, vydané roku 1967, opravdu použita - pozn. překl.)". Sudetští Němci jsou však potomky po tisíciletí v Sudetech usídlených a zdomácnělých Illyrů, Keltů a Germánů. Naproti tomu předkové dnešních Čechů přišli do Sudet před více než 1000 lety z dnešního rokytenského rajónu rovinské oblasti na západě Ukrajiny aa dnes zaniklé (v důsledku černobylské jaderné katastrofy - pozn. překl.) Pripjati v Kyjevské oblasti (v originále "aus der Rokytno- und Prpjetgebietes Russlands" /!/ - pozn. překl.). To Češi by měli proto být právem označeni za zdejší "emigranty, kolonisty a hosty". Poněvadž ale po staletí zde usedlý lid, navíc provozující zemědělství (v originále "zudem ackerbautreibend" - pozn. překl.) a vlastnící uzavřený sídelní celek, nemůže být označován tímto jménem, chceme odhlédnout od tohoto, označovat jej za Čechy, ohrazujeme se však proti tomu, abychom používali ono označení ve významu nějak snad diskriminativně poškozujícím.
Češi vysídlením sudetských Němců, které Willy Lorenz (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) označil slovy "äußerst intelligent, tiefernst, besessen von einem Riesenfleiß und mit großer Genügsamkeit sind" (tj. "jsou výjimečně inteligentní, hluboce vážní, posedlí obrovskou pílí a velkou soběstačností - pozn. překl.), nedosáhli kýžených výhod. Soužitím s nimi, trvajícím více než jedno tisíciletí, jakož i s jínými západoevropskými národy, vešli do západního kulturního okruhu a stali se lidmi západního ražení (v originále "und Westmenschen geworden" - pozn. překl.). Jejich obyčeje a mravy nabyly, až na nepatrné výjimky stejně jako jejich chování, západoevropských rysů (v originále "westisch geworden" - pozn. překl.). S ostatními Slovany mají kromě neblahého podílu východní krve (v originále "außer dem unheilvollen ostischen Blutanteil" - pozn. překl.) už sotva něco společného, jejich řeč je s ostatními slovanskými jazyky spřízněná asi tak, jako němčina s nizozemštinou, dánštinou nebo švédštinou. Výrok Palackého, že než aby české země připadly k Německu, upřednostnil by připojení k Východu, nemá následkem mezitím nastalé vnitropolitické situace východního "bloku" (v originále "Lage des Ostens", publikováno 1967! - pozn. překl.) nadále nijaký význam. Navíc je dnešní Německo (Bundesrepublik Deutschland) pevně začleněno do organizace západních států a i při sloučení se sovětskou zónou by sjednocené Německo nemohlo díky početnímu, politickému a vojenskému předstihu jiných mocenských faktorů už nikdy ohrozit samostatný československý stát, takže nějaké "připadnutí k Německu (v originále "ein 'Anfallen an Deutschland'" - pozn. překl.) lze předem označit za iluzorní. Začlenění českého národa do východního kulturního okruhu je však v přímém rozporu s jeho bytím a historickým vývojem (v originále "widerspricht aber seinem Wesen und Werdegang" - pozn. překl.).
Český národ vysídlením a vyvlastněním sudetských Němců došel toliko újmy, jeho životní úroveň je dnes významně nižší než v době spolužití s vyhnanými Němci. Český národ je ve své velké většině pacifistického světového názoru, slušný, čestný, reálně smýšlející, skromný, poctivý, spořivý a pracovitý, v národnostních záležitostech umí však být i bezuzdný, neuvážlivý, prudký, pošetilý a krutý. Českou agrární stranou až do roku 1939 postupně nominovaní předsedové vlád jako Antonín Švehla (/1873-1933/, viz Wikipedia - pozn. překl.) či Rudolf Beran (/1887-1954/, zemřel v komunistckém vězení, viz Wikipedia - pozn. překl.) byli čestnými, z gruntu slušnými a vysoce váženými muži, ministr obrany a středoškolský profesor (ředitel zemědělské školy" - pozn. překl.) František Machník (/1886-1967/, viz Wikipedia - pozn. překl.), diplomat Dr. Ferdinand Veverka (/1887-1981/, viz Wikipedia, na rozdíl od ostatních nikoli agrárník - pozn. překl.).i jiní vůdcové zejména československé agrární strany (od roku 1922: Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu - pozn. překl.) jako Václav Štolba (/1869-1938/, viz Wikipedia - pozn. překl.), František Wenzl (/1889-1942/, popraven nacisty, syn Jiří zahynul v odboji 1945, viz k nim oběma Wikipedia - pozn. překl.), Viktor Stoupal (/1888-1944/, viz web Městečko Trnávkal - pozn. překl.) aj. byli uvážliví, příkladní lidé, prostí šovinismu. Právě z toho důvodu byli Benešovým režimem v roce 1945 někdejší vůdcové agrární a živnostenské strany zadrženi, obě strany zakázány a jejich někdejší členové v mnoha případech zbaveni voličského práva. Tím mohlo dojít i k našemu vyhnání, poněvadž kdyby měly obě rozpuštěné strany právo spolurozhodovat, asi by neprošlo tak snadno. Autor tohoto textu byl s několika zde zmíněnými českými politiky spřátelen a múže proto z vlastní zkušenosti vynést soud, toho se týkající.
Chování větší části českého národa v roce 1945 v roce 1945 bylo zločinným poblouděním; konečně nelze vyvinit ani Němce ze spáchaných zočinů. Německé zločiny byly však páchány nositeli moci a úředních hodností a zatěžují národně socialistický režim a stát, v žádném případě pak sudetoněmecký národ (v originále "das sudetendeutsche Volk"; tady se jeví užití celkem nového politického pojmu, podobného ostatně pojmům jako "českoslovanský" či "československý" národ, nejzřejměji jako sporné - pozn. překl.). V roce 1945 a poté spáchané české zločiny zatěžují ovšem význačnou část bezprostředně a osobně se na nich podílejícího českého národa. Tak píše nacionálně umírněný Heinrich Kuhn (*8. února 1922 v Zábřehu na Moravě, †9. prosince 1997 v bavorském Mnichově - pozn. překl.) ve své roku 1965 vyšlé knize "Tschechoslowakei" na straně 101: "Mit der Stunde der Befreiung im Jahre 1945 sprengte das tschechische Volk die Grenzen von Gesetz un Menschlichkeit, die infernalische Vergeltung traf jedoch in der überwiegenden Zahl Unschuldige." (tj. "Ve chvíli osvobození roku 1945 strhl český národ před sebou hranice zákona a lidskosti, pekelná odplata postihla však převážnou měrou ty nevinné oběti." - pozn. překl.). Český národ je přitom stále ještě neoprávněným vlastníkem sudetoněmeckého území a majetku (třeba dodat, že uzmutého nacisty mnichovskou "dohodou" v roce 1938 - pozn. překl.).
Češi jsou svobodymilovným a po cestování bažícím národem, obklopeným nyní (publikováno 1967 - pozn. překl.) ostnatým drátem bez možnosti volby profese a pohybu. To na jeho celkový stav (v originále "ihr Allgemeinbefinden" - pozn. překl.) působí bezpochyby nepříznivě a jeho podstatná většina touží po vyvázání z východního kulturního okruhu a po znovuzačlenění do západní civilizace. Všichni Češi bez ohledu na politické smýšlení pokládají spolupráci s evropským Západem za nezbytnou. Sudetští Němci dosáhli v Německu díky svým vynikajícím a říšské Němce mnohdy překonávajícím vlastnostem takového vlivu na veřejný a hospodářský život, že k účinnému a bezproblémovému českému vstupu do západního kulturního okruhu bude moci dojít teprve po dorozumění mezi Čechy a sudetskými Němci, kteří jsou k němu kdykoli ochotni, ovšem jen za podmínky uznání svého v roce 1919 jim neprávem uzmutého práva na sebeurčení a za podmínky přiznání svého práva na domov se všemi s tím souvisejícími oprávněními. Sudetští Němci se zříkají jakékoli pomsty a odplaty (v originále "jedwede Rache und Vergeltung" - pozn. překl.) a nežádají také nijaký trest za 241 tisíc mrtvých během vyhnání v letech 1945 a 1946 (podle odhadů českých historiků šlo asi o počet 15 až 30 tisíc - pozn. překl.). Aby se však došlo k nějakému výsledku, jsou žádoucí předběžné rozhovory mezi sudetoněmeckými a českými zástupci. Sudetští Němci během pokojného vypořádání přednesou svá přání a požadavky, jejichž naplnění příslušnými navzájem úmluvou uznanými opatřeními (v originále "durch vergleichsweise Regelung" - pozn. překl.) bude i k trvalému užitku pro český národ. Útočná válka bude jimi odmítnuta jako masová vražda stejně jako trest smrti; to obojí už jako porušení pátého z přikázání Božích.
Sudetští Němci se nemohou ani teď ani v budoucích staletích zříci své domoviny, v níž jejich předkové sídlili po tisíciletí; není rozhodující, zda se ten či onen z nich bude moci do ní vrátit; je to jejich země, jejich domov, jejich vlastnictví. Nemohou se toho, co jim náleží, nikdy a nijak (v originále "nie und nimmer" - pozn. překl.) vzdát už pro své ctihodné předky a také pro své potomky, nemohou to bez odporu přenechat nějakému později sem přišlému národu (v originále "einem eingewanderten Volke widerspruchlos überlassen" - pozn. překl.). Pokud však Češi nechtějí cokoli vědět o jakémkoli jednání, týkajícím se práva na domov sudetských Němců, jejich práva na sebeurčení a jiná práva s tím související, budou asi muset setrvat ve východním kulturním okruhu. Neboť pro sudetské Němce platí, poněvadž jde i o naplnění hesla "Recht und Wahrheit siegen werden" (tj. "Právo a pravda zvítězí" - pozn. překl.), také nyní a provždy jako hlavní motto (v originále "der Leitspruch" - pozn. překl.):
VERSÖHNUNG JA,
JEDERZEIT,
VERZICHT NEIN,
NIEMALS!
(tj. "Smířit se ano,
kdykoli,
zříci se nikoli,
nikdy!" - pozn. překl.)
Jos. Starkbaum - Em. Reichenberger: "Heimat der Sudetendeutschen: Widerlegung der tschechischen Kolonisationstheorie" (1967), s. 273-276
Mottem knihy, jejíž "resumé" se tu dočkalo českého přetlumočení, je výrok německého fyzika a filosofa Maxe Plancka (/1858-1947/, v originále bohužel psán s chybným příjmením "Plank", viz o něm blíže Wikipedia, znějící takto:
"Irrlehren der Wissenschaft brauchen 50 Jahre, bis sie durch neue Erkenntnissse abgelöst werden, weil nicht nur die alten Professoren , sondern auch ihre Schüler aussterben müssen."
(tj. "Vědecké omyly potřebují 50 let, než budou nahrazeny novými poznatky, poněvadž musejí vymřít nejen staří profesoři, nýbrž i jejich žáci." - pozn. překl.)
Syn Josefa Starkbauma Norbert Starkbaum doprovodil otcovu knihu v září roku 1967 vídeňskou předmluvou, vlastní úvod je pak dílem katolického kněze Emmanuela Reichenbergera (/1888-1966/, blíže o něm viz webová adresa Wikipedia), odpůrce nacistů, před nimiž uprchl do exilu a vrátil se do Německa s americkou armádou (jeho rodné hornofalcké město Vilseck i dnes sousedí s táborem US Army). Roku 1938 varoval před připojením Sudet k nacistickému Německu. Přesto se lze domnívat, že právě pojem "sudetští Němci" (vzniklý až ve 20. století) je na mnoha místech Starkbaumovy knihy použit vlastně neprávem, stejně jako se kdysi v roce 1919 prosadil coby základ nového tehdy státu tzv., nehistorický a neexistující ovšem, "československý národ". Pro nás je Josef Starkbaum prostě německým (rakouským) Šumavanem, "naším Němcem", jak se někdy říká a jak uvidíme i z jeho stručného životopisu. Narodil se dne 1. ledna roku 1904 v Malontech (Meinetschlag) čp. 77 (usedlostním jménem Weber) jako syn rolníka Ignaze Starkbauma (*28. prosince 1852 v Malontech, †8. března 1931 tamtéž), jehož otec a jmenovec Ignaz Starkbaum byl 20. srpna 1850 zvolen prvním starostou nově ustavené obce Malonty, a ženy Ignaze "mladšího" Kathariny, roz. Glaserové (*23. října 1864 ve Valtéřově /Waldetschlag/, farnost Benešov nad Černou /tehdy Deutsch Beneschau/, †15. března 1959 ve Spendlingen u Frankfurtu nad Mohanem). Nekrolog Josefa Starkbauma v krajanském listu "Sudetenpost" z 18. listopadu 1966, strana 8, uvádí, že byl příbuzným spisovatele Josefa Gangla (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení). Na archu sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 77 v Malontech a rodinu Starkbaumovu není Josef Starkbaum uveden, poněvadž tehdy studoval na českobudějovickém německém gymnáziu, na němž maturoval v roce 1923. Ve studiích pokračoval na pražské německé univerzitě, kde roku 1928 získal titul doktora práv. Byl soudcem v Brně (tam se mu v manželství s Marií, roz. Petschovou z Jevíčka /*3. ledna 1911 na dědičné zákupní rychtě /Erbgericht/ v Chornicích /Kornitz/ u Jevíčka /Gewitsch/, v roce 2007 se ve zdraví dožíla 96 let/ narodil syn a otcův jmenovec Josef /"Joschi"/ Starkbaum /1934-2023/ viz blíže Wikipedia, pozdější nestor světového a rakouského ballooningu), Plzni, Jevíčku a v Českých Budějovicích. Tady byl za války i předsedou nacistického sdružení "Deutsche Siedlungsgesellschaft für Budweis und Umgebung (viz "Budweiser Zeitung" z 26. března 1941, s. 8). V roce 1944 narukoval k wehrmachtu a dostal se do amerického zajetí. Z roku 1946 existuje neuvěřitelný dokument, který zaslal vzácný překladatelův přítel Martin Polák Bernhardu Rieplovi (i samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže) a který stojí za doslovné zveřejnění:
Číslo I./21.254/1946 Osv. JUDr Josef Starkbaum, narozený dne 1./I. 1904 v Malontech, bytem v Č.B., ul. marš. Malinovského, podal dne 7./5.1946 pod č. I/18.233/46 řádně odůvodněnou žádost o zachování československého stát. obč. podle paragrafu 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 2. VIII. 1945 č.33 Sb. a jest ho až do vyřízení této žádosti považovat za čsl. st. občana. Jmenovaný jest tedy vyňat ze všech opatření proti Němcům a Maďarům a jest pod ochranou českosl. úřadů, nepodléhá odsunu, jeho majetek a byt nepodléhá zabavení a v prac. poměru a zásobování jest postaven na roveň čsl. občanům české i slov. národnosti.
Není nám známo, jak byla Starkbaumova žádost vyřízena, víme však ze zmíněného už nekrologu v "Sudetenpost", že se stal po válce soudním radou v městě Xanten v dnešním německém spolkovém státě Severní Porýní-Vestfálsko, od roku 1947 působil ve Vídni v "Bundesministerium für Vermögenssicherung", stal se poté v roce 1950 sekčním radou v rakouském ministerstvu financí a roku 1958 byl podle téhož pramene jmenován ve Vídni ministerským radou. Vydání svého díla, v nekrologu zmíněného pod titulem "Besiedlungsgeschichte der Sudetenländer" (jde zřejmě o titul námi v překladu citovaný), se už nedožil, poněvadž nečekaně zemřel 21. října 1966 v rakouské metropoli a byl týden nato, tj. 28. října (!) pochován na vídeňském Ústředním hřbitově (Zentralfriehof) za zvuků Hartauerovy šumavské hymny. Asi to stejně nakonec všechno patří k sobě včetně onoho údajně tisíciletého vzájemného osídlení a komunisty dočasně hájeného práva sudetských Němců na sebeurčení "až k posledním důsledkům" v údajně "imperialistickém" československém státě.
- - - - -
* Malonty / České Budějovice / † † † Vídeň (A)
