ANTON STINI

Gaudeamus igitur

Gaudeamus igitur,
iuvenes dum sumus,
post iucundam iuventutem,
post molestam senectutem
nos habebit humus.

Nechte nás si užívat

Nechte nás si užívat
mládí smysly všemi,
radostem se konec blíží,
po stáří, jež bolest tíží,
hrob nás sklátí v zemi.

P.S. Kdo z těch, komu bylo dopřáno dojít ke zkoušce zralosti, by si o abiturientském večírku nezapěl s přítomnými kolegy a členy profesorského sboru tu starou píseň, která je vlastně pojednáním o krátkosti života. Její první sloku jsem tu sice sesmolil do českého překladu, má však i dvě pamětihodné verze německé, které lze připomenout. Dolnoslezský barokní autor Johann Christian Günther (1695-1723), o němž kdysi Goethe prohlásil, že je "básníkem v tom nejhlubším slova smyslu", ve volném překladu z roku 1717 ztvárnil tu strofu následovně:

Bruder lasst uns lustig sein,
Weil der Frühling währet
Und der Jugend Sonnenschein unser Laub verkläret;
Grab und Bahre warten nicht,
Wer die Rosen jetzo bricht,
Dem ist der Kranz bescheret.

A Joseph Friedrich Lentner (1814-1852), bavorský spisovatel, malíř, ilustrátor a etnograf 1850:

Lebt, so lang die Jugend schäumt,
Freudigen Gefühlen!
Nach der Jugend froher Hast,
Nach des Alters trüber Last,
Ruhen wir im Kühlen.

Téhož nápěvu se ovšem už v onom 18. století nezmocnil nikdo menší než sám kníže německých básníků Friedrich Schiller, když jej ve svém klasickém dramatu (z českých lesů) "Loupežníci" (1781) opatřil těmito slovy:

Ein freies Leben führen wir,
Ein Leben voller Wonne.
Der Wald ist unser Nachtquartier,
Bei Sturm und Wind marschieren wir,
Der Mond ist unsre Sonne.
(v českém překladu Otokara Fischera:
"Jsme my to chasa svobodná
a žijem jako v nebi.
Když noc je, les nám nocleh dá,
kradem se dál, když vítr lká
i když se měsíc šklebí." - pozn. překl.)

Proč je tu ale vlastně řeč o Antonu Stinim? V čísle 64 ročníku 1885 "Budweiser Zeitung"nacházíme na straně 2 původní (Orig.-Corr.) zprávu z Horní Plané (Oberplan), kde v hostinci U Zeleného tkalce, tj. v sále hostince pana Grünwebera zasedlo prázdninové shromáždění studentského (akademického či buršáckého) spolku "Moldavia", sestávajícího z vysokoškoláků rodem z jižních Čech (v originále "aus Südböhmen"). Slavnostní "komers" (v originále "Festcommers") vedl student mediciny (v originále latinkou "Stud.-Med.") Anton Stini, který úvodem zapěl právě starobylou píseň (v originále "mit altherkömmlichen Liede") Gaudeamus igitur. Je asi namístě zmínit, že ozdobou sešlosti byla přítomnost četných dam a plamenný projev tu přednesl Hans Pfeifer (jako Hanns Pfeiffer i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Více o sobě ostatně Anton Stini už jako lékař a primář prachatické nemocnice (to od roku 1906) sdělil sám v naší následující textové ukázce.

Pocházím ze vsi Dlouhomostí u Horní Plané...

Pocházím ze vsi Dlouhomostí (v originále "aus dem Dorfe Langenbruck", ves byla i česky označována významově totožným místním jménem "Dlouhomostí", nyní nese jméno Olšina podle přilehlého rybníka - pozn. překl.) u Horní Plané v jižních Čechách (v originále "bei Oberplan in Südböhmen" - pozn. překl.) a mám toliko jednoho bratra, který je majitelem tamního hospodářství (v originále "der Wirtschaftsbesitzer daselbst ist" - pozn. překl.). Naše rodina je prokazatelně na témže místě usedlá po více než 100 let a ani jeden jediný mužský potomek kromě mne z toho stavení pryč neodešel. Onen vykřičený Stiny je tedy mé rodině dokonale cizí a mně je zcela neznámým; také okresní hejtman Josef Stini v Praze není se mnou v nijakém příbuzenském poměru. Chci ještě připomenout, že jsem stále ještě primářem všeobecné nemocnice v Prachaticích (v originále "Primariuse des allgemeinen Krankenhauses in Prachatitz" - pozn. překl.); jen jsem dobrovolně narukoval a jsem od začátku války (rozuměj té první z obou světových - pozn. překl.) ze svého prachatického postu na dovolené. Toho času jsem jako plukovní lékař velitelem c.k. sanitního vlaku č. 35 Kníže Schwarzenberg (v originále "als Regimentsarzt Kommandant des k.u.k. Spitalzug Nr. 35 Fürst Schwarzenberg" - pozn. překl.).

V nejvyšší úctě Dr. Anton Stini.

Egerer Anzeiger (Egerer Tagblatt), 1918, 10. 8., s. 2
Mährishes Tagblatt, 1918, 10.8., s. 4

Tento dopis, přetištěný následovně možná ještě větším počtem periodik, adresoval Anton Stini pražskému listu "Bohemia" proti obvinění listu "Český socialista", že jakýsi "Leutnant Stiny", český velezrádce, kolem něhož se rozpoutala dobová aféra, je jeho bratrem. Bližší životopisné údaje o pisateli textové ukázky lze najít v příspěvku prachatického lékaře Jana Antonína Magera v "Rodopisné revui" (RR), 2008, č. 3, s. 7-11 ("Primář MUDr. Anton Stini a jeho rod") a už předtím roku 2006 v č. 1 "Genealogických a heraldických listů" (GHL) pod názvem "Jihočeský rod Stini". Na stránkách Kohoutího kříže však máme daleko cennější osobně citově podložený dokument v podobě textové ukázky "O Stiniových" z pera Reinharda Forsta. Na jejím základě lze stručně uvést alespoň následující: Anton Stini se narodil ve vsi dnešním jménem Olšina, farnost Hodňov (Honetschlag) dne 13. června roku 1862 ve stavení čp. 5 (ba 's Hable), kde hospodařil rolník Josef Stini, syn Mathiase Stiniho a jeho ženy Marianne, roz. Schacherlové z Mladoňova (Plattetschlag), se svou manželkou Theresií, dcerou Michaela Kindermanna z Hodňova čp. 5 a Franzisky, roz. Jungwirthové z Volar (Wallern) čp. 131. Chlapce, narozeného na svátek sv. Antonína Paduánského, po němž dostal i jméno, křtil hodňovský farář Josef Čapek (*24. července 1814 v Českých Budějovicích, †15. ledna 1876 /Ordinariátní list uvádí jako místo jeho posledního působení faru v Českém Korytě, německy Hundsnursch/). Do hodňovské německé obecné školy chodil pak Anton Stini do svých 12 let, v Českém Krumlově absolvoval pak nižší i vyšší gymnázium, maturoval v roce 1882 a vídeňská studia lékařství zakončil promocí 26. března roku 1890. Svou pozdější ženu Idu Kerschbaumovou poznal nejspíš při nějakém studentském setkání v Lázních svaté Markéty (Sankt Margaretenbad) u Prachatic, jejichž majitelem byl Idin otec Franz Kerschbaum (1817-1889), i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže. Dne 9. listopadu roku 1892 se v lázeňské mešní kapli svaté Markéty Anton a Ida vzali, on třicetiletý, ona o deset let mladší. Hrabě Seilern (měl ve Vídni palác na adrese Bäckerstraße čp. 8) adresoval už předtím lékařské fakultě žádost o nějakého spolehlivého gynekologa (jeho první žena umřela po porodu). Tak došlo k tomu, že se Anton Stini stal lékařem v Lukově (německy Großlukow, Groß Lukau či Lukow) u Holešova na Moravě a mladou nevěstu si sem přivedl. Syn Walter Prokop (zastoupený také samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) se narodil 15. ledna 1894 právě v Lukově. V moravském Lukově působil jeho otec do roku 1895, poté se stal obvodním lékařem v Prachaticích a následně od roku 1906 i prvním primářem prachatické nemocnice vůbec. Byl navíc i osobním domácím lékařem knížete Schwarzenberga. Tam v Poštovní ulici čp. 113 se manželům narodily dvě dcery: Maria Waltraud Margaretha 31. srpna 1897 a Ida Margaretha Josefine (ta je jako Ida Forstová i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže) 27. června roku 1901. Roku 1917 zakoupil Anton Stini na prachatickém Horním předměstí v ulici Zlatá stezka dům čp. 229, nazývaný i "vila Stini", kde také 26. října 1922 zemřel (v matrice je jako příčina úmrtí uvedena srdeční vada /vitium cordis/). Pochován byl 3 dny poté do hrobky při západní zdi prachatického hřbitova. Rodopisec Jan Antonín Mager, sám povoláním lékař, odhaduje jako motivaci Antona Stiniho při volbě oboru gynekologie a porodnictví jako životního poslání příběh, který mu vyprávěla jeho babička Marianne, roz. Schacherlová ze dnes zaniklého Mladoňova, otcova matka. Té bylo už přes 13 let, když její maminka Anna, roz. Jungbauerová, porodila mrtvé dítě, pokřtěné ještě v jejím lůně. O tom, kdo prováděl následný císařský řez bez anestézie, matrika mlčí. Matka ovšem v traumatickém šoku ("Nervenschlag" stojí psáno v matrice) rovněž zemřela. Věru příšerná krvavá šumavská historie z paměti lékařovy. Nakonec nám všem jde přece hlavně o život.

- - - - -
* Olšina / Horní Planá / Český Krumlov / Lázně svaté Markéty, Prachatice /† † † Prachatice