FRANZ THEMA

"Poroutschimsee"

H. Harwalik - F. Pimmer, Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 522

Člověka snad zprvu ani nenapadlo, jak hlubokou dvojznačnost má v sobě to "lidové" německé označení vimperského koupaliště "U vodníka", německy "Wodniku Teich", kde byl náš "autor" a poslední německý starosta města Vimperk (Winterberg) kdysi plavčíkem, odvolávající se na častou propustnost hráze a "mizení" mnohé "přebytečné" vody. "Poroučím se" navíc mělo kdysi v češtině charakter pozdravu a dá se říci i slov na rozchodnou... Franz Thema, jinak prasynovec faráře Johanna Huberta Themy, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, se narodil 19. září roku 1897 ve městě Vimperk, čp. 19 jako nemanželský syn Pauline Thomaové (*13. dubna 1874 ve Vimperku čp. 61, tj. na adrese matčině), manželské dcery vimperského kloboučníka Aloise Themy a jeho ženy Marie, roz. Břesnitzerové (to byli i rodiče otce Johanna Huberta Themy). Abychom se dověděli více, dejme slovo Herbertu Wilhelmovi, rovněž se samostatným zastoupením na webových stranách Kohoutího kříže, v českém překladu jeho německého příspěvku do obsáhlé pamětní knihy vimperských vyhnanců z roku 1995.

O Franzi Themovi

Herbert Wilhelm

Poté, co byl jako záložní důstojník v roce 1941 povolán na frontu vimperský starosta Ludwig Igler (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), stal se Franz Thema jeho nástupcem. Zůstal jím až do předání městské správy prvnímu zdejšímu "národnímu výboru", jehož předsedou byl pekařský mistr Černík (od 6. května 1945 do 11. prosince téhož roku - pozn. překl.), a tak i posledním německým starostou města Vimperk.
Počet oněch někdejších Vimperských (v originále "die Zahl jener Winterberger" - pozn. překl.), kteří si z vlastní zkušenosti pamatují na muže řečeného "Thema Franzl", se stále umenšuje. Jeho věkoví vrstevníci, kamarádi z první světové války, už s ním po delší čas narukovali tam k zásvětné "velké armádě" (v originále "mit ihm zur ,großen Armee'" - pozn. překl.). Zbyla vzpomínka na zasloužilého spoluobčana, bez něhož si nelze Vimperk ve více než dvou desetiletích před vyhnáním dobře představit.
Narodil se roku 1897 jako (nemanželský - pozn. překl.) syn Pauline Themaové (v originále "als Sohn der Thema-Paula" - pozn. překl.), úřednice Steinbrenerova nakladatelství, mající svůj byt v Rupertinu (dům byl v majetku Steinbrenerovy firmy, tehdejší jeho adresa zněla německy: Winterberg, Rupertplatz Nr. 171, viz sčítání lidu z roku 1910, kde už Paula /*13. dubna, chybně zde 1875/ bydlí s ovdovělou matkou Marií - pozn. překl.), po vimperské měšťanské škole se u městského stavitele Josefa Schmidta vyučil stavebnímu kreslení. Snaživě a spolehlivě se brzy vypracoval výš, sám se stal stavitelem a Schmidtovou pravou rukou. V šedých jezdeckých kalhotách a černých vysokých botách (ty vlastnoručně zhotovil "Igler-Schuster"), k tomu krojové sako (v originále "dazu einen Trachtenjanker" - pozn. překl.), tak byl Thema vídán na ulicích (v originále "in den Gassen und Straßen" - pozn. překl.) a na staveništích. Módní oblečení a polobotky by se k němu zrovna nějak nehodily (v originále "nicht geeignet gewesen wären" - pozn. překl.). Zedníky oslovoval všechny křestními jmény, stejně tak ženy, které míchaly maltu (v originále "die Maltweiber"- pozn. překl.). Tahat ji ve škopcích nebyla pro ně věru lehká práce. Stavebníkům byl Thema vždy nápomocen radou, a to daleko víc, než by byl profesně povinen. Tak např. při žádostech o daňové zvýhodnění, což už tenkrát existovalo, si mnohý stavebník většinou sám poradit nedovedl. Pro Themu byla ochota pomoci něčím samozřejmým.
Byl to v nejlepším slova smyslu muž německého přesvědčení (v originále "im besten Sinn des Wortes ein ,deutscher Mann'" - pozn. překl.). Neexistoval národovecký spolek (v originále "es gab keinen Verein mit in den deutsch-völkischen Zielen" - pozn. překl.), jehož členem by nebyl, ať už to byl Jungmannschaft, Turnverein či Bund der Deutschen nebo jak se všechny jmenovaly. U turnerů dlouho působil jako jejich náčelník (v originále "als Obmann'" - pozn. překl.). Na opravdu mnohých slavnostních průvodech byl Thoma k vidění v čele vimperských turnerů v pěkném šedém turnerském stejnokroji, zdobeném jeho oblíbenou květinou, jíž byla modrá chrpa. Také u hasičů byl velmi aktivní a vyprávělo se o řadě husarských kousků, kterých měl být účasten. Po každém požárním zákroku páchl jako uzený, což bylo neklamným znamením, že byl skutečně v samém středu dění. Při tělocvičných akcích ho viděli asi jen nemnozí, zato byl však o to horlivějším běžcem na lyžích. Byl sotva nějaký volný zimní den, kdy by se spolu se svými přáteli, jako byli např. Hansi Humel, Bulle Humel či Bubi Pohl nevydal směrem ke Kubově Huti (v originále "in Richtung Kubohütte" - pozn. překl.), aby na Srním vrchu (v originále "um am Rehkopf", /1296 m/ blíže viz web Vrcholovka.cz - pozn. překl.) nebo na jiném horském svahu zkoušeli své sjezdařské umění. Ať už to provedl rovně podle pravítka nebo telemarkem či christianií - tehdy šlo o jediné známé způsoby změny směru (podle norských lokalit jménem - pozn. překl.) - bylo to přímo zralé pro filmový záběr. Jako jeden z prvních používal tehdy vysoce moderní vázání Bilgeri, jako stvořené pro zlámání nohou (v originále "einen echten Haxenbrecher - pozn. překl.), které se při pádu nikdy nedokázalo otevřít. Ještě že Franzl Thema prostě nikdy neupadl...
V létě dělal se ctí konkurenci mistru plavčíkovi Flödlovi na vimperské plovárně oři "Wodnikuteich", lidově zvané "Poroutschinsee". Ta přezdívka se odvolávala na propustnost rybniční hráze, způsobující často značný úbytek vody, která se, po česku řečeno, "poroučela" (v originále "es ,empfahl sich', was aut Tschechisch ,poroučím se' heißt" - pozn. překl.). Ten, kdo se učil plavat u Franzla Themy, prošel sice tvrdou školou, ale stal se po ní skutečným plavcem!
I v zimě se Franz Thema na rybníce Vodník často vynacházel. Na zamrzlé hladině nemohl při metané (v originále "beim Eisschießen" - pozn. překl.) chybět. Byli tu všichni spolkoví kamarádi i bratři od "štamtyše", od Franze Sellnera, řečeného "Sellner-Schlosser" († 2. Února 1964 ve Villachu v rakouských Korutanech, jeho žena Fanny, roz. Hromatka. †18. října 1987 tamtéž - pozn. překl.) až po katechetu Matheho (Ferdinand Mathe je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Připojení (v originále "der Anschluss" - pozn. překl.) "sudetských" území k Říši přineslo Franzlu Themovi jako mnoha jiným po počáteční velké radosti také trpké zklamání. Byl hrdý na to, že směl jako host generála von Epp ve stanu, zřízeném na louce u někdejší sklárny Adolf, osobně ochutnat armádní "eintopf", byl hrdý na to, že "jeho" Vimperk je konečně svobodně německý. Když pak ale musel přihlížet tomu, jak gestapo při výslechu políčkovalo při výslechu známého, řečeného "Eisen-Pörsch", opustil místnost vztekle nadávaje. Nato byl gestapem krátce vzat do vazby, díky "Turner-jugend" ho však rychle zas propustili. Nerad o tom, stejně jako o mnoha jiných osobních křivdách, hovořil.
Jako starosta se podle svých sil zvládnout situaci, hrozící stále většími těžkostmi. Mezery v zásobování, měsíc od měsíce rostoucí počet padlých z Vimperka, nařízení úřadů, ať šlo o "Kreisleitung" či "Landratsamt", vydávané často bez znalosti skutečné situace, které měly být bez odmluvy splněny městem, navíc postupně zatěžovaným stále větším přílivem evakuovaných obyvatel bombardovaných velkoměst na severu Německa, poté vlnou uprchlíků z německého Východu, jichž bylo na konci války na osm tisíc. Snažil se řešit všechno, jak jen dobře to šlo. Tížilo ho přitom poznání, které si jako člověk odjakživa politicky myslící musel připustit, že celá válka je ztracená, natož se ptát, co přijde po ní. Dne 6. května 1945 odjel s několika odvážnými muži, mezi nimiž byl i Hans Thomas Steinbrener (ten je také i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)jako tlumočník naproti Američanům s bílou vlajkou ve voze. Bylo to tak řečené "Himmelfahrtskommando" s plným vědomím nebezpečí s akcí spojeného, poněvadž jednotky SS se stále ještě snažily zabránit kapitulaci bez boje a také Američané hrozili zastřelením parlamentářů, pokud nebude město předáno bez i nejmenší známky odporu. Franzi Themovi se však podařilo osobní akcí zamezit ostřelování města, plného obyvatel, uprchlíků i pacientů nouzových lazaretů.
Poté nastalo něco, co nastat muselo: starosta byl zatčen a převezen do prachatické vazby. O tom, co ve vězení zažil a jak se mu vedlo coby pomocnému dělníkovi na pile, se nikdy nevyjadřoval. Když měl být uvězněn opětovně, dostal včasnou informaci z kruhů českých obyvatel Vimperka, kteří za Hitlerových časů ve městě zůstali a s nimiž jednal vždycky co možno slušně (v originále "immer fair" - pozn. překl.), takže byl příhraničnímu Šumavany, s nimiž se důvěrně znal, dopraven do Bavor (v originále "so konnte er sich durch die ihm so vertrauten Grenzwälder nach Bayern absetzen" - pozn. překl.).
Střechu nad hlavou nalezl u přátel ve Vestfálsku. Dlouho tam však nevydržel. Tahlo ho to nazpět, a když už to nemohla být rovnou Šumava, vzal zavděk Bavorským lesem, kde lidé mluvili touže řečí, která mu byla odmalička tak důvěrně samozřejmá. Usadil se v Grafenau, kde ale už v srpnu 1948 zemřel, stár teprve 51 let. Patřil k těm, kdo se nedokázal vyrovnat ani se ztrátou domova, svého nadevše milovaného Vimperka, ani s koncem Říše (nutno ji ovšem nazvat Hitlerem vytvořenou "Třetí říší" - pozn. překl.), v níž nejen on sám spatřoval otčinu všech Němců.