KARL JOSEPH WENZL TOBISCH

Tři Pintové

Jako slavnostní představení u příležitosti narozenin Jeho Veličenstva císaře (rozuměj 58. narozenin císaře Františka Josefa I. 18. srpna 1888 - pozn. překl.) následovalo v Novém německém divadle (v originále "Neues deutsches Theater." - pozn. překl.) v Praze po oficiální oslavě první uvedení komické opery "Die drei Pintos", kterou Weber (rozuměj Carl Marie Weber /1786-1826/ - pozn. překl.) jak známo zanechal nedokončenu a kapelník Mahler (rozuměj Gustava Mahlera /1860-1911/, rodáka židovského původu z Kaliště u Humpolce - pozn. překl.) v Lipsku (v originále "in Leipzig" - pozn. překl.) se skutečným mistrovství dotvořil, neobyčejně jemně a věrně vniknuv do ducha skladatelova. Je to dílo nevyčerpatelného melodického půvabu a svěžího humoru, který z něho bohatě a neodolatelně prýští zejména v prvním aktu; zatímco ty další nabízejí spíše solidní povahu práce (v originále "mehr die Gediegenheit der Arbeit für sich haben" - pozn. překl.). Árie Clarissy ve druhém aktu je právem považována za perlu celé opery a třetí akt obsahuje ještě tak působivá čísla, takže půvabný kánonický tercet a buffo-árie v podobě strofické písně byly vyžádány k opakování; totéž se stalo Wallnöferovi hned při jeho první árii v "polacca" stylu (Adolf Wallnöfer /1854-1946/ působil jako koncertní pěvec i jako hrdinný operní tenor v pražském Novém německém divadle v letech 1885-1895, blíže viz Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.). Pan Mahler sám dirigoval celou operu, která byla dobře nastudována a působila na posluchače zjevně s osvěživou a oživující silou (v originále "erfrischend und belebend" - pozn. překl.). Vedle právě zmíněného pana Wallnöfera se zasloužily o úspěch inscenace zejména ještě dámy Franková (Betty Frank /1866- 1920/ viz web Mahler Foundation - pozn. překl.), von Rettich-Pirková (Sarolta von Rettich-Pirk, roz. Karoline Krippel /1863-1948/ blíže viz Österreichisches Biographisches Lexikon - pozn. překl.) a v prvním aktu slečna Hilgermannová (Laura Hilgermann /1869-1945/, viz Wikipedia, zde je ovšem Hilgermann-Radó jejím příjmením poté, co se provdala, roz. byla Laura Oberländer - pozn. překl.), jakož ovšem páni Perluß (Adolf Perluss /1858-1911/ pocházel z Uher, působil i v Českých Budějovicích, podrobněji o něm i o jeho herecké a pěvecké kariéře viz webová adresa Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.), Sieglitz a Ehrl (Georg Sieglitz /1854-1917/ a Felix Ehrl /1855-1929/, viz o Stieglitzovi opět Česká divadelní encyklopedie a o Ehrlovi tamtéž - pozn. překl.) přispěli k dobrému zdaru díla, jež je skutečným obohacením repertoáru, zaslouženě se těšícím početnému vyvolávání před oponu, jehož objektem se od závěru druhého aktu stal i pan kapelník Mahler.

Prager Tagblatt, 19. 8. 1888, s. 5

P.S. Recenze je podepsána neklamnou šifrou C. T..

Jméno Karl Joseph Wenzl Tobisch dostal při křtu v den svého narození 27. srpna roku 1829 (křtil ho kněz Karl Günter). Jako místo českobudějovického narození je uvedeno Vídeňské předměstí (Wiener Vorstadt) čp. 1, novorozencovými rodiči byli Mathias Tobisch, aktuár při zdejším trestním soudu (Kriminalgericht) a jeho žena Anna, roz. Buschová, což dokládá, že Karl (Carl) byl starším bratrem spisovatelky Therese Tobischové, provd. Hansgirgové, která má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. O Tobischově významu jistě svědčí obsáhlý nekrolog v proslulém deníku "Prager Tagblatt", podepsaný šifrou "x.x", který uvádíme v úplnosti přeložený do češtiny.

Carl Tobisch †

Anonym

Jeden z pražských veteránů hudebně kritického a dramaturgického vědění (v originále "einer der Prager Veteranen der musikkritischen und dramaturgischen Wissenschaft" - pozn. překl.), Carl Tobisch, nás včera v noci opustil. Přestože mu bylo už také 61 roků a po celá léta k tomu churavěl, postihl nás jeho skon i tak nečekaně, neboť až do posledních dnů svého života si uchoval svou duševní čilost. S neoslabeným zájmem napsal pro nás svou kritiku nejnovějšího uvedení hry "Der Pfarrer von Kirchfeld" (autorem je Ludwig Anzengruber /1839-1889/ a česky bývala uváděna pod titulem "Farář z Podlesí" a farář Hell se v české verzi jmenuje Světelský! - pozn. překl.), jejíž autor zavřel provždy oči jedné a téže noci jako jeho pražský kritik. Při odchodu z koncertu ve prospěch sboristů a orchestrálních hráčů minulou středu ho postihl nával slabosti, který ho donutil vyhledat nejbližší vozidlo, aby ho doppravil domů. Jeden sluha ho dovedl z ulice do bytu, kde se ho ujala vyděšená manželka. Lékař jí dal následujícího dne naději na zlepšení, které se i skutečně dostavilo, ale, jak to bývá, toliko klamně, poněvadž v pondělí večer utrpěl postižený záchvat mrtvice, který ho oloupil o řeč a vědomí. Po několikahodinovém smrtelném zápase došlo posléze v úterý ve dvě hodiny ráno k Tobischovu skonu.
Oplakáváme v Carlu Tobischovi literáta, který se usilovně probíjel životem (v originále "der sich mühsam durch’s Leben gerungen" - pozn. překl.) a znamenitě se osvědčil ve vymezeném okruhu působnosti. Divadelní a hudební inscenace všeho druhu mu mohly děkovat za vřelou účast a mnohostrannou podporu a jako politik se podroboval zájmům německého liberálního hnutí v Čechách s údernou duševní silou publicistické práce.
Narozen v srpnu 1828 v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.), kde byl otec předsedou krajského soudu (tady je chyba i v dataci narození i v údaji o otcově profesi - pozn. překl.), započal za jitřního svítání naší politické svobody ve Vídni s juristickými studii. Patřil k těm, kdo svými časovými a světovými názory odvážil dobu daleko předbíhat a v bouřlivém mládí se domníval navždy se vyprostit z pout nenáviděného systému. Mýlil se tehdy a v Praze hledal a nalezl bezpečí před následky svého "pomýlení", nikoli ovšem, aby jako rozmrzelý Paul Courier (/1772-1825/, francouzský pamfletista a satirik, oponent autoritativního režimu - pozn. překl.) pravil: "Už se do toho nemíchám, abych se stal mouchou, která bzučí kolem kočáru. Kočár můj bzukot nepotřebuje!" - nahlížel asi, že kočár se bez bzukotu neobejde, má-li se vydat cestou, po níž může svobodně valit svá kola kupředu. A tak se stal spolupracovníkem listu "Constitutionelles Blatt aus Böhmen", k němuž dal impuls rok 1848, a vstoupil tak do kruhu duchovně přečnívajících mužů, jako byli Makowitschka (Franz Makowitschka /1811-1890/, ekonom a politik, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), Meissner (Alfred von Meissner je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Smetana (Augustin Smetana /1814-1851/, filosof, exkomunikovaný člen řádu křižovníků s červenou hvězdou, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), Hasner (Leopold Hasner von Artha /1818-1891/, politik a redaktor liberálního listu "Prager Zeitung" v roce 1848, blíže viz opět Wikipedia - pozn. překl.) a jiní. Zcela se otevřel novinářské práci a přes věže domácích kostelů upřel svůj pohled do Francie, kde síla lidové vůle nalezla v tisku mocnou ozvěnu. Z tohoto tisku čerpal popudy a podněty, psal pro "Constitutionelles Blatt aus Böhmen" o francouzských poměrech s ohledem na ty naše. Když došlo k zastavení "Constitutionelles Blatt aus Böhmen" a pozvolna pod moudrostí šavle i k proměně myslí, psal kvalitní články o uměleckých událostech pro "Prager Zeitung" a pro Davidem Kuhem tehdy vydávané periodikum "Zeitschrift für Literatur". Poté, co Kuh založil deník "Der Tagesbote aus Böhmen", přešel k tomuto listu, u něhož, pokud pomineme rok 1876, kdy ve Vídni přispíval hudebními kritikami jinému listu krátkého trvání, setrval až do Kuhova skonu v roce 1879, aby pak fungoval jako redaktor týdeníku "Montags-Revue aus Böhmen".
Od léta roku 1889 náležel jako umělecký kritik našemu listu (rozuměj tím deník "Prager Tagblatt" - pozn. překl.). Byl ve svých pozdějších letech snášenlivý a stále plný citu pro aktivity a existenční podmínky uměleckých institucí, o nichž psal. Nejen obsah, nýbrž i forma jeho prací se jeví jako skvělá výbava jemného literárního a hudebního vzdělání. Ve městě jako je Praha, kde je německý umělecký život věcí příliš vážnou, byl Tobisch s mnohostranností svých znalostí a zkušeností, se svými politickými zásadami a bystrou hlavou vítanou silou ve veřejné diskusi. Původně psal s pevnou sevřeností, bez rozmrzelosti a zahořklosti, když se však jeho názory, jak se o to i v mládí snažil, utvrdily, pak dokázal vylít nádobu svého hněvu až do dna na umělecké dílo, jemuž platil jeho odpor. Tak bojoval s nesmlouvavou tvrdostí proti Verdiho opeře "Trubadúr", k jejímuž uvedení 19. července 1857 Tobisch zveřejnil (bylo mu tehdy necelých 28 let - pozn. překl.) následující kritická slova (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Verdi kráčí rychle vstříc své zkáze (v originále "seinen Ruin entgegen" - pozn. překl.); dezavuován ortodoxní partají svých krajanů, jejíž stereotypní formu svými posledními díly prolomil, stal se rozháraným eklektikem beze slohu, svůj nejnovější harlekýnský kabátec (v originále "seine Novissima Harlequinjacke" - pozn. překl.) pak flikuje cizorodými záplatami. ,Trovatore' se zmítá sem a tam mezi otřepanými frázemí a okatými reminiscencemi na jedné straně a mezi bizarnostmi a skutečně komickým nevkusem na straně druhé. K tomu přistupuje jedno z nejhorších libret, se kterým jsme se kdy vůbec setkali. Bezděky se vnucuje pomyšlení na výraz "sauvage ivre", který Voltaire neprávem připsal Shakespeareovu Hamletovi; tento "Trovatore" by byl skutečně hoden fantazie opilého divocha." (jen tak mimochodem: citován bývá výrok slavného tenoristy Leo Slezaka, který, německy ovšem, prohlásil: "Zpíval jsem Trubadúra nejméně stokrát, a přesto nemám nejmenší tušení, o co v této opeře jde!" - pozn. překl.).
Oč rozhodněji se Tobischově názoru zdála nepřístupná hudba Verdiho, o to bližší mu byla ta z produkce Richarda Wagnera a jeho předchůdců. Jeho obhajobě Wagnera lze mimo jiné děkovat i za to, že tento výkvět germánské hudby byl dopřán Pražanům mnohem dříve než Němcům v Říši, neboť Tobischův vliv byl v jistém období věru nemalý. Tento muž s pevně narýsovanou určitostí výrazu působil na své čtenáře nezvyklou silou (v originále "übte auf seine Leser eine kraftvolle Wirkung aus" - pozn. překl.). Humor mu byl vzdálen, stejně tak šprým. Míní-li Börne, že šprým mírní výtku a ze zlosti činí umělecké dílo, kritika by bez něho byla podlá a jízlivá, měl by fungovat jako vrhací kotva (v originále "der Enterhaken" - pozn. překl.), která nepřátelskou loď láká a přichycuje, tribun v říši ducha, který, i kdyby to sám král chtěl, praví: "Já nechci!" - byl by proti výmluvnosti Tobischově pln vážných výhrad. V rétorice a v poučování však Tobischovo spisovatelství kořen nemělo, bylo to samo pozitivní jádro jeho mínění. Fejeton s politickým nádechem, který po léta psal týden co týden, stejně jako polemika s národnostním soupeřem nabízely mnohou delikatesu pro literární fajnšmekry.
V březnu roku 1883 došlo trochu opožděně k oslavě jeho třicetileté spisovatelské činnosti. "Concordia" (rozuměj literární sdružení, založené roku 1871 a zaniklé až v roce 1938, navazující přitom na organizaci z roku 1848, která tehdy měla i svou českou obdobu s názvem "Svornost", došlo však brzy k národnostnímu rozchodu - pozn. překl.) uspořádala tehdy na jeho počest slavnost, k níž i přátelé zdáli, jako Hamerling (ten má i samostané zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Joseph Bayer (blíže o něm viz Wikipedia) - pozn. překl.), Wilhelm Jahn (blíže o něm viz Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.) a jiné nobility uměleckého a literárního světa zaslaly srdečné pozdravy. Také od pražské kanceláře sdružení "Schlaraffia" (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) obdržel Tobisch k této slavnosti jako "Urschlaraffe Ritter Gotthold der Elfer" blahopřejný diplom.
Zřetelněji než všechna jiná umělecká odvětví však kriticky znal divadlo a jeho hodnoty ten muž, který sycen vzpomínkami tří desetiletí stál se svým vkusem na straně uměleckých duchů v nesnázích jejich úkolů i v nedokonalostech a nejasnostech jejich mládí. V posledních letech vedl od družnosti známých oproštěný podivínský život, svěřen toliko péči své choti (jménem Marie, roz. Illnerová - pozn. překl.) dceři operního pěvce Illnera (Ignaz Illner, blíže o něm viz Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.), široký přátelský okruh uchová ho však v láskyplné paměti.