ANNI UHLSCHMIED-KOCHOVÁ
Na úvod ke knize "Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk"
Ve snaze podat slovem a obrazem podobu našeho krásného a zajímavého domovského Meclova (v originále "Heimatort Metzling" - pozn. překl.) i našim dětem a dětem jejich dětí pokusila jsem se shromáždit všechno, co se nabízelo v okruhu mých možností.
Byla to namáhavá práce a kladla obrovské nároky na můj čas už jenom ohledně písemné přípravy. Často jsem už chtěla všeho nechat a nevěřila jsem už ve zdar úkolu, který jsem si sama vytyčila.
Ráda bych co nejsrdečněji poděkovala všem, kdo projevili ochotu mi pomoci obohatit knížku ať už svými texty či obrázky. Nejrůznější historické události jsou nám známy jen díky tomu, že se historici mohou opřít o důvěryhodné prameny. Dát dohromady takové svědectví z osobních vzpomínek vyžaduje najít v nich pouto souvislostí a prosím v tomto ohledu o co možno shovívavé přijetí.
Doufám alespoň v to, že si obsahu mnou sestavené knihy každý najde něco pro sebe, neboť: "Kdo moudře dává, víckrát dává."
Přeju Vám všem mnoho potěšení z četby nebo i z pouhého listování touto knihou.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982) , s. (8)
Nábytek v cenách z roku 1910 na vyúčtování mé mamince
|
1 dvojitý šifonér s věšáky = dětská skříň 1 dvojitý šifonér napůl s věšáky, napůl s policemi na prádlo 2 rozkládací postele 1 stůl se zašroubovacími nohami a zásuvkou na zámek 4 židle po 4 K 80 1 kuchyňský stůl s nikami a zásuvkou 2 kuchyňské židle po 2 K 80 1 spíže trojdílná 2 uhláky s nátěrem po 1 K 60 1 necky 125 cm dlouhé 1 stoličk 1 vál na těsto80 celkem za dopravu |
32 korun (K) 32 K + 3 K 60 36 K 12 K 80 19 K 20 10 K 5 K 60 19 K 3 K 20 4 K 80 1 K 50 1 K 80 181 K 50 11 K 60 |
Ceny, o kterých si můžeme dneska nechat jen zdát, i když šlo jen o rakouské koruny (hodnota 1 K odpovídá asi 200 Kč - pozn. překl.).
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982) , s. 228
O cestě do Furth im Wald a tamní slavnosti souboje s drakem
Svátky se musejí slavit, jak na ně dojde řada. Tak jistě přemýšleli hasiči z Meclova, když se rozhodli zúčastnit se souboje s drakem ve Furth im Walde a pochovat v tamním slavnostním průvodu. Byl objednán autobus, obsazený pak až do posledního místečka. Směla jsem ve svých dvanácti letech (tj. roku 1932 - pozn. překl.) být rovněž přitom stejně jako moje školní kamarádka řečená Rubey Marie (rozuměj Neubauerových Marie). Autobus nás odvezl z Meclova až k české celní hranici, od které jsme už pěšky napochodovali do Furth im Wald. Už samo to překročení hranice bylo zvláštním zážitkem. Na německé celnici stál na schodech vlídný tělnatý celní úředník a přál nám hezký den. Dopravní značka "Rechts fahren" (tj. "Jezděte vpravo" nás velice překvapila. Doma jsme přece na našich kolech museli jezdit vlevo.
Meclovští hasiči se na dnešní den obzvláště vyparádili. Zlaté knoflíky na uniformách zářily vyleštěny Sidolem a helmy se jen blyštěly ve slunečních paprscích. Všem vepředu ve zlaté helmě kráčel hejtman sboru Johann Rubey (Neunbauer). Jářku, Meclovští se uměli dát vidět!
Při vstupu do města už čekal pan Lang z Březí (v originále "aus Pirk" - pozn. překl.) s houfcem těch, kdo se tu vyznali a byli důvěrně obeznámeni s tradicemi zdejšího kraje a lidu.
Nejprve nás zavedl na dopolední svačinku do hotelu "Hohen Bogen".a když jsme se pak po poledni tak fešně předvedli ve svátečním průvodu, döšlo na moji otázkuj "po našem": "Wo san denn dee her?" (tj. kdeže to vlastně jsme - pozn. překl.). Nějaký pán vedle povídá: "Des san Bäihm" (tj.: "To sou ty z Čech." - pozn. překl.). To mě trefilo rovnou do srdce! Otočila jsem se a uvedla věc na správnou míru: "Des san koi Bäihm, döi san vo Mëtzling" (tj. "My nejsme žádný Češi, my sme z Meclova." - pozn. překl.). Tomu se totiž nedalo neodporovat a nechat takové označení na sobě, poněvadž naše představa o tom, co ten výraz "Bäihm" měl vystihnout (týkalo se to zřejmě zejména dialektu - pozn. překl.), byla naprosto jiná. Monstrum v podobě draka a krásný rytíř, který překonával všechno, co jsem si ve fantazii dokázala vysnít, mi dal na nechuť vůči posměšné pomluvě zapomenout. K večeru jsme se shromáždili v jedné hospodě, odkud nás taxi dopravilo do Folmavy, kde nás čekal náš autobus. Oba moji dědečkové si přáli přinést jako upomínku z Bavor tabák do fajfky pro toho, kdo ji kouřil, a šňupavý tabák pro toho druhého, který si rád zašňupal. Nebylo ničím nesnadným obojímu přání vyhovět.
I ve Folmavě se našel hospodský kout, kde se spočítaly hlavy. Dva z mužů chyběli. Šofér autobusu byl ochoten ještě nějakou chvíli posečkat. Když ale uplynuly dvě hodiny, mávl k odjezdu.
"Ztracenci" dorazili do Meclova celkem zachovalí v pondělí večer. Pro zálibu ve zlatavém moku zapomněli na návrat, ale mohli se pochlubit, že dostali něco bavorského piva zadarmo na cestu s sebou.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982), s. 204-205
O křtu
Děti spatřily světlo světa doma, v ložnici svých rodičů. Příbuzní a známí se té události účastnili. Šestinedělce (v originále "Wöchnerin" - pozn. překl.) se nosila slepice (a vydatná polévka pro šestinedělky z ní - pozn. překl.), maso, pivo, máslo a koláče, aby znovu nabyla sil. Několik dnů nato, většinou následující neděli, se šlo ke křtu. Děťátko bylo opatřeno povijanem (v originále "in ein Federkissen, ‚Büschl' genannt" - pozn. překl.), ovázaným krásnou stuhou, zvanou "Büschlband". Kmotři do zavinovačky zastrkovali peníze, aby se dítě nikdy nedostalo do finančních těžkostí. Novorozená děvčátka obdržela od kmotry většunou náušnice, které nosily už při křtu. Přes povijan byla položena křtící rouška (dovyšívaly se na ni novorozencovy iniciály - pozn. překl.). Pro chlapce byla podšita modře, pro děvčátko růžově.
Pro děvče byla žádoucí toliko kmotra. Otec dítěte a porodní bába (v originále "die Hebamme" - pozn. překl.) byli většinou také přitom. Matka nemusela být při křtu přítomna (dříve dokonce nesměla, dodržovalo se šestinedělí - pozn. překl.) a po šestinedělí se chodilo do kostela na "úvod" (v originále "zum Einsegnen" - pozn. překl.), tj. k matčinu požehnání¨. Když někdo cizí uviděl děcko poprvé, věřilo se, že by ho mohl zakřiknout (v originále "verschreien" - pozn. překl.). Ta pověra byla ještě značně rozšířena.
Když přišlo dítě poprvé do cizího domu, dostalo vejce (říkalo se mu "Schloder-Oa"), aby se naučilo dobře mluvit.
Aby se mladší generace poučila o tom, jak proměnlivá historie postíhla náš domov, budiž poznamenáno: můj bratr přišel v rodičovském domě na svět roku 1914 jako c.k. státní občan rakousko-uherské monarchie, já se narodila 6 let nato v témže domě a místnosti jako občanka Československé republiky a moje dcera roku 1942 opět přesně tamtéž jako občanka tzv. Velkoněmecké říše.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982), s. 152
O mém kole
Měla jsem kolo, kdo by ho neměl. Bez kola by to za našeho mládí nešlo. Nebylo zrovna nejnovější a asi s ohledem na to ho maminka darovala mému synovci, zatímco já v té době (1940) byla v Marktredwitz na práci jako děvečka. Na skutečnost, že tenkrát nebylo ani za peníze a dobré slovo žádné nové kolo k sehnání, asi nepomyslela. Když jsem navíc dostala ještě v Marktredwitz zprávu, že jsem nasazena do Mutěnína (v originále "nach Muttersdorf" - pozn. překl.) jako vedoucí mateřské školy, stalo se pro mě vlastnictví nějakého kola životní nezbytností.
Můj tehdejší snoubenec a nynější manžel (rozuměj Karl Uhlschmied, za něhož se autorka těchto řádků jednadvacetiletá provdala v dubnu 1941 - pozn. překl.), pocházející z Ohučova (v originále "aus Autschowa" - pozn. překl.), ležícího v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava, měl nějaké obchodní vazby do Staňkova (v originále "nach Stankau" - pozn. překl.), kde se mu podařilo kolo pro mě obstarat. Používala jsem ho pět let na všech svých cestách a měla ho opravdu ráda. Ovšem až do května roku 1945.
Čeští pomocní šerifové (v originále "Hilfssheriffs" - pozn. překl.) přišli do našich vsí samozřejmě také bez kol. Zbaveni veškerých práv jsme museli bezmocně přihlížet tomu, jak si pro sebe zabrali všechno, co vzbudilo jejich zájem.
Ačkoli v našem dřevníku stály dva pánské bicykly, vyhlédl si bystrý zrak správcův (v originále "dieser Mensch mit Argusaugen" - pozn. překl.) moje novotou zářící kolo dámské. Srdce mi krvácelo! Snad to kolo mělo něco jako živoucí duši, třeba koňskou. Muselo ji asi mít.
Ten člověk si vyšrouboval sedlo něco výš a odjel směrem na Horšovský Týn (v originále "Richtung Bischofteinitz" - pozn. překl.). Už po jednom kilometru v neblaze proslulé zatáčce řečené "Wastlbergkurve" spáchal přes řídítka několikanásobné salto a vrátil se do Meclova s těžce zdemolovaným kolem a potrhaným stejnokrojem.
Nemohu si odpustit opis neuvěřitelného průvodního (původně nejspíš prodejního) listu, který vyhotovil německy se spoustou jazykových chyb (opravdu doslovně ponechaných) nějaký Čech zřejmě pro "vzorný" soupis zabavených předmětů:
|
1 Stück Fährrodl (Damenrodel), schtarke type, bestondteile verchromt. Mit neu Montel mit schlauche und pumpe. Klinger spezial, mit spezial sitze, fabrikat Triumpf, weiters mit decke über satteln, weiters Tosche (leder) auf schliesel, 1 pickenzeich im schachtel, Oilkanne. Alles mit preis Kronen 1230 Dist im Worte Eintausedndzwonzigkronen. Verkaufsgeschäft Bernklau, Stankau dorf Nr. 4. Nro. diese damen Fohrradl ist 93027, Fabrikat Iwes Streiche ist grüne Farbe. Dreten sind schtarke Type. Im Stankau, 1. 10. Johr 1940 |
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982) , s. 202-203
P.S. Značka kola Ywes pocházela od firmy Josefa Votavy ve Slaném, existující v letech 1921-1949. Je dnes sběratelsky hledaným artiklem.
O svatbě
Duše lidu se odráží v jeho zvykosloví. S naším vvhnáním bohužel zmizelo téměř všechno, co s onou duší bylo spojeno. Tak třeba zastaveníčko (v originále "das Standerl" - pozn. překl.) v předvečer nějaké svatby bylo krásným rozloučením s naší mladou svobodou (v originále "vom Junggesellendasein" - pozn. překl.). Eberlova dechovka ze sebe vydala to nejlepší a náš pan řídící učitel Köstner vyvolal v Meclově k životu pěvecký sbor, který vydal zlato i z mužských hrdel. Když se skončilo před svatebním domem, šlo se dál do jednoho z hostinců, kde se hrálo k pivu zdarma a ke svatebnímu chlebu hrálo do tance.
Na svatbu zvali osobně ženich i nevěsta (v originále "wurde von den beiden Brautleuten persönlich geladen" - pozn. překl.) a bylo vždycky ctí se svatby účastnit.
Opravdu zvlášť krásná byla nevěsta a družičky (v originále "und Kranzljungfern" - pozn. překl.) v krojích a pestrých jehlicích a stuhách na nádherném čepení (v originále "als Kopfschmuck" - pozn. překl.). V Meclově jsme je bohužel mohli vídat spíše vzácně.
Družba (v originále "der Brautführer" - pozn. překl.) přivedl nevěstu z tiché komůrky, kde byla strojena a čepena. Svatební pár poklekl na stoličku a přijal rodičovské požehnání. Bylo to rozloučení často bohaté slzami. Družba předal teprve před oltářem nevěstu ženichovi. Malé věnečky myrty, svázané bílou hedvábnou stužkou, byly svatebnímu páru položeny na hlavu. Když oddací obřad (v originále "die Trauzeremonie" - pozn. překl.) skončil, strhl ten, kdo byl rychlejší (družba či družička) ty věnečky pro sebe. Pomalejší musel zaplatit.
Ženichovi přátelé většinou vyhotovili závoru (v originále "machten meist einen Schlagbaum" - pozn. překl.). Byly to dva po délce oloupané stromové kmeny, jejichž vrcholky byly zdobeny pestrými stuhami z hedvábného papíru, a kolem nichž byl ovinut věnec. Mezi oběma kmeny byly natažena stuha, na které byl upevněn pestrý krojový šátek kolem krku. Ta závora měla zatarasit cestu svatebnímu průvodu. Svatební společnosti se podávala kořalka, za níž se muselo řádně zaplatit. Drobné byly rozhazovány okolostojícím dětem. Oba kmeny závory byly vztyčeny po obou stranách vchodu do svatebního domu. K svatbám budiž ještě podotknuto, že to byly pravé orgie v přejídání, s hostinoú sestávající ze čtyř až šesti hlavních chodů.
K tomu malá rozpomínka na našeho, bohužel příliš časně od nás odešlého Heinricha Duffeků, známého i daleko za hranicemi Meclova, který jako skutečný originál velice chybí na všech našich setkáních (na jednom z nich je snímkem zachycen, jak stojí v otevřené střeše volkswagenu a šibalsky nepokrytě "hajluje" - pozn. překl.).
Byla to svatba Kathi Spirkové s Hugo Glosauerem, kde figuroval Heinrich jako švagr a na které jsem byla přítomna i já. Nevěstina matka Spirová (Schäigass’n Mutte) nemohl při něčem chybět. Jeden chod následoval po druhém a mezi nimi bylo slyšet vzdechy jako: "ach wenn man sich doch für 8 Tage voressen könnte!" (tj. "to je tak na osm dnů dopředu!" - pozn. překl.) Heinrich, vyhlášený svým požehnaným apetitem, byl zvláště bohatě obmyšlen, ale poněvadž měl na ten dostatek i figuru, ve chvíli, kdy už každý nás zarazil další příděl se slovy: "Um Gottes Willen, nicht mehr!" (tj. "Proboha, dál už ne!" - pozn. překl.) prohlásil s naprostým klidem: "Und jetzt würde ich noch eine ganze Gans essen, aber nicht zerschnitten darf sie sein." (tj. "A teď bych si dal ještě jednu celou husičku, ale nesměla by být rozporcovaná." - pozn. překl.) Taky že mu byla naservírována a Heinrich ji s velkou chutí i spořádal k velkému gaudiu celé svatební společnosti.
Každý svatební host také dostal na rozchodnou balíček s jídlem, zvaný "Pcheutessen" výrazem nejasného původu. K sousedům a známým bylo to "Pscheutessen" doneseno ještě den po svatbě navíc a muselo tam být ode všeho něco.
A teď ještě něco k těm "Kammerwagen" (tj. vozům s nevěstiným věnem - pozn. překl.). Dvakrát za mého mládí jsem byla účastna velké podívané pod názvem "Bauern-Kammerwog’n schau’a". Zvědavci se v zástupu tísnili hlava na hlavě, aby spočítali, kolik toho všeho k dovezení bude. To bylo všude šuškání do ucha! Teď musely družičky ještě jednou do akce, a co nestačili odnést mužští, odtahaly do domu ony.
Mladý pár jel vepředu ve vozíku zvaném "Steyrer-Wagen" (tj. dvoukolák někdy i se stříškou - pozn. překl.), který byl následován množstvím vozů s nákladem. Na tom prvním z vozů byly vepředu vysoko navršeny peřiny, opatřené nejkrásnějšími povlaky. Také prádlo, převázané mašlemi, bylo na odiv v celých balících nošeno do domu. Zatímco muži se lopotili s nábytkem, míhaly se děvčata kolem v běhu s krásnými malými věcmi dokonalé domácnosti, až byl vůz po voze vyprázdněn. Ten poslední z vozů byl naložen zemědělským nářadím. Hrábě a košťata, ošatky na chleba, košíky a nůše, soudky na zelí, škopky a štoudve (v originále "Schaffeln und Standeln" - pozn. překl.), všechno, čeho byl zapotřebí, dostala mladá paní s sebou. Nic nesmělo chybět.
Když v předešlé době nosily ženy ještě kroje, dostávaly nevěsty i reprezentativní "Sonntagsstaat", tj. sváteční ustrojení do kostela. Můj dědeček z matčiny strany Franz Josef Spirk byl pánským a dámským krejčím a dovedl mi o tom hodně věcí vyprávět. Až do vysokého věku měl v paměti, kolik toho ušil z hedvábí, vlny, plyše a jednostejně v černé barvě pro tu či onu nevěstu a která byla v tom směru vybavena nejlépe. Také spodničky, bohatě zdobené nějakou zručnou švadlenou, patřily ovšem k věci. Tak měla ta doba vlastní ponětí o blahobytu a i mnohá těžká práce je ponechávala spokojenými.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982), s. 152-157
O svetru od Pánbíčka
Bylo to v zimě na přelomu let 1945 a 1946. Žili jsme v Bavorském lese, první přestupní stanici po vyhnání, kde byla zima krutější a okna nebyla dvojitá, jak jsme na to byli zvyklí z domova. Na dvoře a na zahradě nestály do zásoby nijaké hranice dřeva, v kolnách nelo uskladněno nijaké uhlí. Všemi těmi zásobami si už posloužili jiní, následkem čehož jsme byli odsouzeni trpět mrazem.
Ach, kdybych tak měla nějaký teplejší svetr. Ten služební od wehrmachtu, z války přinesený mým mužem domů, byl už velice potrhaný, s dírami zalátanými chatrnou přízí. Tím mohla být někým ze členů rodiny učiněna té zimě alespoň teninká čára přes rozpočet (v originále "ein Schnippchen geschlagen" - pozn. překl.). Ach, kdybych tak přece jen měla nějaký teplejší svetr.
Moji rodiče trávili tehdy své truchlivé bytí na jednom selském dvoře v sousedním okrese. Než měla zima udeřit veškerou svou silou, chtěli jsme je navštívit, než nás její příchod zcela zavalí sněhem. Místní autodopravce nás vzal na otevřenou korbu svého nákladního auta. Do jediné deky, kterou jsme vlatnili, jsme zabalili svou tři a půl roku starou dcerku. Když jsme dojeli na místo určení, podnikli jsme po obědě s rodiči malou procházku do blízkého nádherného zimního lesa.
Sotva jsme do něj vstoupili, ležel při cestě nějaký balíček, ovázaný motouzem. Někdo ho tu musel ztratit. Plni očekávání jsme balíček rozvázali a zvedli víko krabice pod papírovým přebalem. To, co se předestřelo mým očí, hraničilo opravdu se zázrakem. Byl to ručně pletený svetr z ovčí vlny, pulover s rolákovým límcem. Byl nejspíš určen nějakému lyžaři. Také velikost, kterou jsem hned vyzkoušela, byla moje. Výkřik radosti! Celí šťastní jsme se večer vraceli na nákladním autě domů, a když jsem pak na ten teplý svetr i jen pomyslela, byla na mě zima krátká. Bude-li tyto řádky náhodou snad někdy číst člověk, který svetr ztratil, kéž mi odpustí. Já tenkrát ten kus oděvu tak potřebovala! Tři tuhé bavorské zimy, kde nám zamrzaly i tekutiny v kuchyňském hrnci a voda v konvi, kéž pomohou lépe pochopit naši situaci.
I když jsme pak přesídlili do Vestfálska (v originále "nach Westfalen" - pozn. překl.) a nemuseli jsme už bojovat s teplotami pod nulou, měla jsem svetr v plné vážnosti až do doby, kdy už opravdu nešel zachránit. Měla jsem přese všechno vždycky tak trochu pocit, že mi ho v nouzi poslal Pánbíček (v originále "der Liebe Gott" - pozn. překl.) odněkud shora.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982) , s. 206-207
Obyčeje v koloběhu roku
Nový rok
Ženskému pohlaví náležel vstup do obyčejů v ročním koloběhu. Muži museli být vyšleháni čerstvě nařezanými vrbovými pruty (v němčině existuje i výraz "Lebensrute" a "pomlázka" se podle německé Wikipedie nevztahuje jen na jaro či Velikonoce, nýbrž i na zimu, viz https://de.wikipedia.org/wiki/Lebensrute - pozn. překl.), aby v tomto roce neuschli či dokonce neumřeli (v originále "damit sie /die Männer/ in diesem Jahr nicht abdörren /sterben/" - pozn. překl.). Bylo to bráno velice vážně a dbalo se na to, aby se snad přitom na nikoho nezapomnělo. O tom "zeleném" našlehání platilo dokonce úsloví:
"Gröi, grou,
um an gout’n Peitschalouh."
Jednoznačně šlo i o finanční stránku věci. Jako děti jsme chodily ovšem mrskat vrbovým proutím jen k příbuzným nebo blízkým známým a oběť většinou ze sympatie sáhla hlouběji do kapsy, takže startovní kapitál pro vstup do nového roku byl pro nás děvčata vždycky zajištěn.
To na časově předcházející svátek Mláďátek (Neviňátek) 28. prosince byly role obráceny, poněvadž muži a chlapci vyšlehávali děvčata a ženy.
(Oba obyčeje připomíná také Dr. Karl Stich, i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže, v 1. čísle krajanského časopisu "Glaube und Heimat" roku 1995 na straně 41, a to i s podobným úslovím
"Grou(n), grou(n),
wöi unsre löiwe Frau im Himmel
grount hat!
Kröiche woos, höire af,
kröiche necks, haue zu."
o "Grünen", tj. "zazelenání /pomlazení/", dokonce samotnou Pannou Marií z nebe - pozn. překl.).
Plesová sezóna
Nový rok se ohlašoval řadou tanečních zábav: co týden, to nějaký bál. Bylo dokonce cosi jako krátký "masopust" (slovo je obdobou italského výrazu "carnevale", tj. "dát masu vale", ovšem užívanému pro období "předpostní" /tj. od Tří králů do Popeleční středy/, v originále "eine kurze Fasching" - pozn. překl.), jak se tomuto období, sahajícímu až k vlastnímu masopustu říkalo, vracejícím se mnohdy i k minulým nedělím. Každý spolek a každá politická strana chtěla totiž mít svůj vlastní ples. Dobře navštívený bál byl totiž pro svého pořadatele výraznou finanční injekcí. Spolky prodávaly i papírové pokrývky a jiné šaškovské předměty, přidávané i k obligatornímu párku s hořčicí.
Plesový příval měl v Meclově svůj úvod v hasičském plese, který se konal už o druhém Božím hodu vánočním (tj. "na Štěpána" - pozn. překl.). Byl to ze všech plesů ten největší. Co lidem v účasti bránilo, bylo "Entree" (tj. vstupné - pozn. překl.), činící 5 korun na osobu (návštěva kina, "bia", jak se kdysi označovalo, stála 1 korunu a to byla často pro mnohé nebetyčná suma - pozn. překl.). Noblesa je asi to správné slovo pro naše lidi, zcela stejně projevovaná, kdekoli bylo pomoci třeba.
Masopust
Vyoráním masopustu (jedním z výrazů pro označení masopustu v češtině bylo slovo "voračky" - pozn. překl.) ve čtvrtek před ním byl započat bláznivý čas karnevali, tak řečený "die närrische Zeit". V sobotu byl většinou ještě nějaký bál. V neděli pak začínala taneční zábava už ve 2 hodiny odpoledne.
V pondělí brzy ráno se už scházeli aktivisté. Hanswursti se svými uměle sešívanými potrhanými oděvy, vysokými klobouky a s plácačkami v rukou byli trumfy celého masopustního průvodu. Tyto figury měly v něm jakési právo nejstaršího, neboť ještě dnes v románských zemích platí za vyhaněče zimy a ďábla, což se dá sledovat celá století nazpět. Figura zvaná "Garmwei" (česky by se řeklo "kvasnicová bába" - pozn. překl.) táhla od domu k domu a uštědřovala všem kolem bláto z pilin (v originále "eine Plempe aus Sägemehl" - pozn. překl.). I ona sama pochází jako zjevení z dob, kdy se kvasnice prodávaly ještě v tekutém stavu a byly normální obživou (v originále "ein Broterwerb" - pozn. překl.).
Laufr, svatební průvod, "žid" (v originále "ein Gud" - pozn. překl.), kramářsky smlouvající o cenu nabízeného zboží, kominík pro štěstí, cikán, holič (lazebník) a zástupci jiných řemesel. Mladí lidé přicházeli s originálními nápady. Dospělí se dali jako nemluvňata vozit v kočárku, který se pro radost nás dětí často převrátil a nutil přerostlé děcko znovu se vecpat dovnitř.
Když jsem ještě v Meclově chodila do obecné školy, vyprošoval nám švec Hans (Gill), výrazný zdejší originál, každé masopustní pondělí od 10 hodin u našich učitelů volno od školy, abychom mohli shlédnout a spoluprožít kolem táhnoucí průvod, na což jsme se ovšem jako děti hrozně těšily a byly mu za jeho snahu velice vděčny. Plny netrpělivosti jsme vždycky čekaly na chvíli, kdy se ozvalo zaklepání na dveře třídy a on vešel s větou trvalého znění: "Ach Herr Lehrer, lassns doch dei Kinnala as, dass a wos vo der Fosnat seagn." (tj. "Ach pane učiteli, pusťte přeci ty Vaše děcka ven, ať něco z toho masopustu uvidějí." - pozn. překl.) A jeho přání vždy došlo každým rokem i vyplměmí. Když došlo na maškarní bál, byl pokaždé na masopustní pondělí večer, Mám v paměti velice kásné maškarní bály. Ženy také často své muže obalamutily, že chtějí zůstat s dětmi doma a pak se dostavily na ples nepoznány v maskách. Ženskou lstí pak zvábily právě své manželské partnery ke vzájemnému tanci a dostalo se jim krásných slov, které už dávno zapomněly.
Na masopustní úterý začala taneční zábava zase ve dvěhodiny odpoledne, kdy se tentokráte děvčata objevila v tom nejlepším ustrojení (v originále "in ihrem schönsten ‚Staat'" - pozn. překl.), co na sebe měla. Zatímco velké bály se konávaly vždycky v sále "u Wirta" (Ernst Leberl), o masopustní neděli a masopustním ůterý bývaly u Neudeckerů (Rada). Paní Newudeckerová byla vynikající kuchařka a kromě horkých párků došlo i na svíčkovou a guláš (v originále "Lungenbraten und Gulasch", přičemž v Německu se na rozdíl od Rakouska a Čech užívá pro svíčkovou správného výrazu "Lendenbraten" podle bederního svalu, připomínajícího tvarem právě svíci - pozn. překl.).
Ještě než se začalo s tancem, zahrála vždycky Eberlova kapela před lokálem svižný marš, což znamenalo "Zsomm g’spült wird scho" (tj. "už se hraje pro všecky" - pozn. překl.) jako signál začátku a výzva, aby snad nikdo neopomněl být přitom. Byly to věru náročné dny (tj. "strapaziöse Tage" - pozn. překl.). Chyběly tehdy koupelnové váhy, které by člověku pomohly zjistit, kolik mu ten čas ubral na tělesné hmotnosti. Mně alespoň byla po tom všem sukně o dost větší.
O Popeleční středě panovala stále ještě povznesená nálada (v originále "ging es nochmals hoch her" - pozn. překl.). Pivo se dostalo i zdarma a dojídaly se koláče a uzené od pondělka. Pro mnohé to byly nejpernější záležitosti celého masopustu.
Ve čtvrtek byl masopust pochováván. Vycpaná mužská figurína, které Meclovští říkali Zacherl (česky by se řeklo "Zachýsek" - pozn. překl.) byla průvodem nesena k mostu a se smutečním proslovem vhozena do Černého potoka (v originále "in den Schwarzbach" - pozn. překl.). Veselý čas byl tímto zpečetěn (v originále "und damit war die fröhliche Zeit besiegelt" - pozn. překl.).
Postní doba
Doba půstu byla brána vážně. Nekonaly se nijaké taneční zábavy a také sňatky se v tom čase neuzavíraly. Říkalo se, že by nestály pod dobrou hvězdou (v originále "über ihnen stünde keine guter Stern" - pozn. překl.). V kostele se konala o nedělním odpoledni pobožnost křížové cesty (v originále "Kreuzwegandacht" - pozn. překl.). Na nás děti to velice působilo, o utrpení Páně se přece zpívalo ve známé písni o 16 slokách. Příprava, 14 zastavení a sloka závěrečná.
Květná neděle
Všude, kde byli v domě chlapci, se několik týdnů před Květnou nedělí (v originále "vor Palmsonntag" - pozn. překl.) řezaly březové větvičky a snítky kočiček (v originále "und Palmkätzchen" - pozn. překl.) a ve džbánu s vodou postaveném do teplé komory nechaly zazelenat (v originále "zum ‚Grünen' gestellt" - pozn. překl.). V neděli byly svázány na "palmové ratolesti" (v originále "zu Palmbüscheln" - pozn. překl.) a chlapci je hrdě nesli, aby mohly být posvěceny a po mši předány příbuzným a známým za nějaký malý finanční obnos (v originále "und dafür ein Scherflein zu kassieren" - pozn. překl.). Na špice palmových ratolesti byly vetknuty kříže a při bolestech v krku stačilo prý polknout jednu z kočiček, aby se vyjevil léčibý účinek.
Velikonoce
Doba zvykoslovně nejbohatší a také nejkrásnější. Na Zelený čtvrtek odletěly zvony do Říma a funkce se ujali kluci řehtačkami (v originále "die Ratschenbuben" - pozn. překl.). Ti menší s hrkacími trakaři, které tlačili před sebou, ti větší ověšeni řehtačkami na kliku. Poněvadž Meclov nebyla obec nijak malá, museli se rozdělit na několik skupin, aby zaplnili prostor rachotem, případně klapotem svých dřevěných nástrojů.
Na Zelený čtvrtek sneseným vejcům se přikládala obzvláštní síla (i léčivá) patřila formanům (v originále "gehörten dem Fuhrmann" - pozn. překl.). Pojídali je i tak zejména muži, i když nebyli zrovna formany (v originále "auch wenn sie kein Fuhrmann waren" - pozn. překl.).
V pátek odpoledne se chodilo do kostela (děti oblečeny v nových šatech - pozn. překl.)líbat Ježíška (v originále "zum Herrgotterl schmatzen", přičemž "schmatzen" má doslovný význam "mlaskat" - pozn. překl.). Z dnešního hlediska jde jistě o záležitost výrazně nehygienickou, škody jsme však nedošly. U Božího hrobu stála přitom stráž z ministrantů a chlapeckých spolužáků.
Na Bílou sobotu (v originále "Karsamstag" - pozn. překl.) se konalo "pálení Jidáše". Docházelo k tomu před kostelem a ohníček býval předčasně uhašen, aby zbyly uhlíky, které se pak zastrkovaly pod střechu domů, aby je tak chránily před blesky a požáry.
Navracely se i zvony z Říma. Jak se poprvé rozhlaholily, vyběhli všichni v domě přítomní na zahradu a třásli ovocnými stromy, aby jim tak zajistili hojnost plodů.
Klukům s řehtačkami skončila jejich povinnost a dostávali za odměnu vejce a peníze. Ti větší z nich se označovali za hejtmany (v originále "nannten sich Hauptmann" - pozn. překl.) a shrábli lví podíl pro sebe. Menší se radovali i z toho mála, co zbylo, přičemž se utěšovali tím, že hejtmany také jednou budou.
Po poledni se barvila vajíčka, a kdo chtěl dětem udělat obzvlášť pěkné velikonoční hnízdečko, vysel nějaký čas předtím do nějaké misky ječmen a obložil pak pestrými vejci čerstvé zelené výhonky. Kmotři bohatě obdarovávali své kmotřence hromadami takových kraslic a ti se pak mohli chlubit, kolik jich dostali.
K večeru už se všechno chystalo na Vzkříšení. To byl opravdu zážitek výjimečného druhu. Říkalo se mu také "Auferstehung der Herzen" (tj. "vzkříšení srdcí" - pozn. překl.). Školní děti, spolky, hasiči, hudební kapely, za nimi duchovní pod baldachýnem. Bez přehánění se dá říci, že u toho byli lidé z celičké farnosti. V oknech zářily krásné pyramidy osazené svícemi a slavnost překonávala všechno, co jakýkoli církevní svátek mohl nabídnout. I v Černém potoce a v rybníce se odrážela ta světelná nádhera. Vyzněním výjimečné události byl zpěv písně "Seht, auferstanden ist der Herr" v našem krásném kostele. Vzkříšen byl i člověk a příroda kolem. Brzy ráno o Velikonoční neděli se přinášela voda z Černého potoka, koupel v ní měla dát člověku novou krásu (v originále "diese Wachung sollte Schönheit bringen" - pozn. překl.). Jen se při tom nošení nesmělo pronést jediné slovo, jinak velikonoční voda z noci na Vzkříšení ztratila všechnu svou sílu. Jeden druhému se proto s vodou vždycky raději vyhnul velkým obloukem.
Dopoledne o Velikonoční neděli dopoledne se konávaly i objížďky polí na koních (ve Slezsku se jim říkalo "jízda za Bohem" - pozn. překl.).
Valpuržina noc
Valpuržima noc či "Pálení čarodějnic" (v originále "Walburgisnacht, oder Hexennacht" - pozn. překl.), jak noc (z 30. dubna na 1. května, zvaná také "filipojakubská" - pozn. překl.) označuje lidové podání, byla asi nejvzrušivější a akcí nejbohatší (v originále "war wohl die unruhigste und aktivste" - pozn. překl.) ze všech nocí v roce a vybídla k účasti mládež ze širokého okolí. Se vhozením zahradní branky nebo záchodové budky se srdíčkem (v originále "Herzchenhäuschen" - pozn. překl.) do rybníka, s obložením vchodu do domu svazky chrastí (v originále "mit Reisigbüscheln" - pozn. překl.), s tím, že si někdo dokázal dát tu práci, rozebrat svůj vůz a na střeše své oběti ho znovu celý dát dohromady naložený hnojem, s tím a mnohým tomu podobným se oné noci dalo počítat. Cestičky mezi tajně do sebe zamilovanými byly posypávány pilinami či plevami (také vápnem či popelem - pozn. překl.), aby celá osada zvěděla o jejich vzájemné náklonnosti. Zcela zvlášť zbožňované byla údajně od toho "jejího" stavěna pod okny "májka" (v originále "Maibaum" - pozn. překl.). Zlé jazyky tvrdily, že si i ty méně obletovaná a vytoužená děvčata za úplatek nechávala májku postavit pod okny svými, aby tak byla simulována jejich obliba.
Na návsi zároveň vztyčená "ústřední" májka vítávala máj i zpěvy a tanci (v originále "mit Liedern und Volkstanz" - pozn. překl.).
Svátek matek
Tady šlo ovšem o den, spojený se zvláště hlubokými city. Pomněnky (v originále "Vergissmeinnicht" - pozn. překl.), které v té době kvetly a které se hledaly u potoka nebo na louce, byly v předvečer rozloženy kolem okraje nějaké mísy a ta postavena do sklepa. Dorána se vtyčily a byla z nich sváteční ozdoba stolu, která nestála ani haléř (v originále "ein herrlicher Tischschmuck, der keinen Pfennig kostete" - pozn. překl.), byla však výrazem lásky o to větší. Také se vžilo, že toho dne bylo s dětmi secvičeno nějaké divadelní představení, v němž šlo o lásku k mamince. Taková neděle se měla od ostatních lišit a měla matkám přinést radost a chvíle odpočinku. Při skromnosti, kterou se naše maminky vyznačovaly, setkal se jejich svátek obvykle vždy s naprostým zdarem.
Boží Tělo
To byl svátek, na který jsme se těšila především my děvčata. Cesta, kterou šlo sváteční procesí, bylo pokryto travou, takže obcí se táhl jakýsi zelený koberec. Bíle oděné dívky měly košíčky ve svých rukou naplněny okvětními plátky (většinou šlo o plátky pivoněk či růží - pozn. překl.), které po tom koberci rozesévaly. Košíčky a paže dívek byly zdobeny věnečky z kontryhele a různých květů. Po každé světové straně stál jeden oltář, zbudovaný s láskyplnou péčí (v originále "mit viel Liebe und Mühe" - pozn. překl.). Když u oltářů skončila pobožnost, byl trávník i s květy přenesen pod střechu, poněvadž také on měl být chráněn před bleskem a ohněm (v originále "vor Blitz und Feuer" - pozn. překl.).
Svátky svatodušní
O svatodušních svátcích (říkalo se jim také "Letnice" - pozn. překl.) se každý snažil vstávat ráno co nejčasněji, poněvadž si jako poslední nechtěl vysloužit titul "Pfingstlümmel" (tj. "svatodušní hulvát či nevychovanec" - pozn. překl.).
Letní slunovrat
Na výškou nejvýraznějším vrchu zvaném u nás Kickersberg (pozoruhodná je skutečnost, že v lokalitě s podobným pomístním jménem Kirksberg je zdejší významná geologické ložisko - pozn. překl.) bývala navršena hranice dřeva pro slunovratovou vatru (v originále "für das Sonnenwendfeuer" - pozn. překl.). Když se setmělo, napochodovaly sem spolky k místu slavnosti. Obyvatelstvo rovněž proudilo celými zástupy. Nezbytný "Feuerspruch" provázel zážeh spolu s písněmi jako "Flamme empor". "Stimme an, mit hellem hohen Klang" či "Frei und unerschütterlich", znějícími vzhůru k noční obloze. Naše pohledy už před zapálením hranice mířily k vatrám všude kolem našeho domova jako pozdrav zbízka i zdáli. Člověk se cítil jaksi chráněn v jejich středu. Zdání ale klame!
Čas žní
Sklizeň úrody z polí a luk neposkytovala mnoho času k provozování nějakých obyčejů. Teprve když bylo posečeno, přišel čas na "Schnitterbier", tj. pivo pro žence a dobré jídlo po celé týdny trvající námaze. Bylo veselo v duchu Goethových slov (z básně "Der Schatzgräber" /tj. "Dobyvač pokladů"/ z roku 1797 - pozn. překl.):
"Tages Arbeit, abends Gäste,
saure Wochen, frohe Feste,
sei dein künftig Zauberwort!"
(tj. "Ve dne práce, večer hosti,
trpké týdny, pak slavnosti,
tak se provždy kouzlem děj! - pozn. překl.)
Když bylo obilné pole požato, nechal se v rohu stát snop klasů. Byla do něho vetknuta kytice pestrých květů, ovázaná hedvábným papírem. Na zemi při obilném snopu bylo položeno pět kamínků a kousek chleba. Říkalo se tomu "Hulzfrau" a byl to hold i úlitba živlům.
Svátek sv. Michaela Archanděla
Náš farní kostel byl už v roce 1384 zasvěcen sv. Michaelu Archandělovi, sloužil v letech 1599-1625 jako protestantský dům Boží a v roce 1625 se navrátil katolické církvi.
Svátek jeho patrona se slaví 29. září. Pokud datum připadl na neděli, slavil se o ní, jinak až o té následující.
Sklizeň kromě brambor a řepy byla dokončena a čas dovoloval věnovat se přípravám na výroční slavnost. Pryč byla letní záplava much, bílily se kuchyně, často i celé domy se omítaly zevně.
Hospodyně musely zvládnout obrovské množství práce, aby všechno zazářilo novým leskem, když mají přijít hosté. Napeklo se obrovské množství velkých svátečních koláčů, zvaných u nás "Schmierkuchen", v jejichž rozdávání byli naši lidé doma opravdu velkorysí.
Když jsem působila v mateřské škole v Mutěníně, děti mi je také nosily. Ptala jsem se Frantíka (v originále "Franzerl" - pozn. překl.), co mu říkala maminka, když na ní koláč chtěl. Odpověděl: "Necks hat’s gesagt und und an Schönsten hat’s asgsoucht." (tj. "Neřekla nic a našla ten nejhezčí." - pozn. překl.) Ten vedle se hned přidal se slovy: "Mia Mamma hat für dich owa a an Schönsten asgsoucht." (tj. "Moje máma ale taky našla ten nejhezčí." - pozn. překl.) Zažijme ještě jednou to jejich pečení. Pečicí papíry byly vystřiženy o něco větší než velký plochý talíř, peroutkou, vyráběnou už v zimě při draní peří ve velkých množstvích, potřeny hovězím lojem (v originále "mit Inslich /Rindertalg/" - pozn. překl.) a složeny dva tak pomazané k sobě navzájem (v originále "zwei gegeneinander zusammengelegt" - pozn. překl.). To se dělalo už předchozího dne. V den pečení pak byly na prkénku od sebe odděleny pokryty těstem, rozváleným od středu k okrajům. Válečkem to mělo jít pěkně do tenka a do stejnoměrné vrstvy. A teď to pokračovalo společným úsilím takříkajíc ráz naráz. Okraje byly potřeny vejcem, po celé ploše navrstven tvaroh, uprostřed malou lžičkou dodáno něco smetany (v originále "etwas Schmetten /Sahne/" - pozn. překl.) prošlehané cukrem a vanilkou. Povidla (v originále "der Powidl"! - pozn. překl.) byla zjemněna rumem a sirupem a nejzkušenější z pomocnic směla vystříkat povidlovou náplní do tvarohu vzor. Kolik jen lásky, obratnosti a fantazie do toho bylo vloženo! Těch vzorů bylo ostatně nepřeberné množství. Do povidlového vzoru se vkládaly i oloupané mandle a tvaroh byl posypán rozinkami. A teď už šup do trouby. Bylo to nějakého čekání, než z ní byly vytaženy první koláče. Že byla od nich pusa celá černá, nikomu nevadilo. Vždycky se peklo i několik koláčů s makovou náplní a taková pochoutka taky udělala své. Celá obec byla jako pod skleněným zvonem prosycena koláčovou vůní (v originále "über dem ganzen Ort stand eine Schmierkuchen-Duftglocke" - pozn. překl.). Ten, kdo neměl pec či pečicí troubu a nemohl ji použít ani u příbuzných, nesl své koláče "syrové" k dohotovení do Duffekových pekařské oficíny.
V neděli byl kostel příliš malý pro množství příchozích. Muselo se sloužit hned několik mší. A když pak při hrubé (v originále "im Hochamt/" - pozn. překl.) ještě spustila na še Eberlova kapela s podporou varhan "Wohin soll ich mich wenden" (jde o vstupní píseň Německé mše od Franze Schuberta - pozn. překl.), slavnostní intonace písně každého chytila za srdce.
Sváteční nálada naplňovala všechny, ženy doma v kuchyni, muže v hostinci a mládež při hrách a poutních zábavách. Kolotoč a houpačky, střelnice, cirkus a loutkové divadlo (v originále "und Kasperltheater" - pozn. překl.), stánky se sladkostmi. Výrobce hřebenů (v originále "der Kamm-Macher /Kampl-Macher/" - pozn. překl.) z Ronšperka (dnes Poběžovice - pozn. překl.) a "Schiebelos" (tj. "tahač losů" - pozn. překl.) pod svým pestrým štítem nesměli chybět. Všechno, co si jen skromné srdce mohlo přát, se tu dalo obstarat. Koruny a halířky se ovšem snadno rozkutálely při té lákavé nabídce. Bylo třeba mít v dohledu prarodiče či jiné příbuzné nebo starší sourozence, kteří by mohli ještě přece jen sáhnout do kapsy a zažehnat nouzi.
Ráda bych ještě krátce připomněla sváteční hostinu: polévka s játrovými knedlíčky (v originále "Leberknödel- oder Leberschöberlsuppe" - pozn. překl.) byla jejím úvodním chodem. Svíčková se smetanou a houskovým knedlíkem (v originále "mit Schmettensoße und Hefeknödel" - pozn. překl.) byla jedním z neoblíbenějších z chodů hlavních, vepřová se zelím a knedlíkem, jakož sváteční husa také většinou nesměly chybět. Každý byl obsloužen podle přání a hlad ukojil rozhodně každý. Starší lidé dávali přednost kvůli stravitelnosti hovězímu s křenem. Houskové knedlíky se rozuměly jako všeobecná příloha. Ještě dnes mnohý polkne při chuťové vzpomínce.
Ve dvě hodiny odpoledne začala taneční zábava.
Posvícení
Tři týdny po sv. Michaelu Archanděli bylo ještě zemské posvícení (rozuměj bavorské, viz k tomu webová adresa https://www.katholisch.de/artikel/19343-warum-die-bayern-am-dritten-oktobersonntag-kirchweih-feiern - pozn. překl.). Zde bylo označováno jako dožínky (v originále "als Erntedankfest" - pozn. překl.). Znovu se pekly sváteční koláče (v originále "Schmierkuchen" - pozn. překl.) a dva dny se křepčilo ostošest (v originále "fröhlich das Tanzbein geschwungen" - pozn. překl.). V neděli u Wirta, v pondělí u Neudeckera.
Všech svatých
Rok se nachýlil a tichý meditativní čas slavil svůj příchod (v originále "hielt ihren Einzug" - pozn. překl.) Svátek Všech svatých a Dušičky (v originále "Allerheiligen und Allerseelen" - pozn. překl.) nás přiměl k pomyšlení na naše zemřelé (v originále "wo wir den Toten gedachten" - pozn. překl.). S láskou se většinou vlastnoručně robily růže z krepového papíru pro hřbitovní aranžmá (v originále "wurden die Rös’chen für die Friedhofgestecke meist selbst gedreht" - pozn. překl.), kde jsme jako děti za zvláště krásné považovaly větve jalovce omočené ve vápně a dekorované právě těmi růžičkami.
I dopoledne na Všech svatých platilo ještě za svátek, kde se po mši chodilo procesím ke hřbitovu a u hlavního kříže se vzpomnělo všech mrtvých.
Advent
"Kathrein stellt den Tanz ein." (českou obdobou přísloví by mohla být lidová sentence o svátcích sv. Kateřiny /25. listopadu/ a sv. Barbory /4. prosince/: "Řekla Káča Barce: Nechme toho tance." - pozn. překl.). Smělo se tančit jen do půlnoci a pauza pak trvala až do Vánoc. A zase byla pro advent stanovena stejně přísná pravidla jako pro dobu postní. Také svatby se v tento čas zpravidla nekonaly.
Na den 30. listopadu připadal svátek sv. Ondřeje. V jeho předvečer se předpovídala budoucnost (v originále "wurde das Orakel befragt" - pozn. překl.). Spletený věneček se házel přes hlavu dozadu proti nějakému stromu do výšky. Musel se házet tak dlouho, dokud nezůstal viset na nějaké z větví a počet těch hodů se měl údajně rovnat množství let, po něž se ještě muselo čekat na svatbu. Kromě toho se říkalo ze strany nás děvčate před tím, než jsme ulehly postele (v originále "beim Zubettgehen" - pozn. překl.): "Bettstad’l, i tritt di, heiliger Andreas, i bitt di, lass mir erscheinen, den Herzallenliebstenmeinen." (tj. "Než jdu teď, postýlko, na tě ležet, dej, sv. Ondřeji, dej mi zvědět, kdože se jeví co ten můj znejmilejší." - pozn. překl.)
S ohledem na hornickou tradici byl v Meclově slaven i svátek sv. Barbory 4. prosince, aby se tak na patronce havířů a dělostřelců vyprosila i nadále nebeská ochrana, poněvadž i dolování si žádalo své oběti. Také třešňové větvičky se toho dne dávaly ve sklenici s vodou do teplé místnosti, aby před Vánoci vydaly ve dnech nastávající zimy čerstvé květy.
V předvečer 6. prosince táhl sv. Mikuláš s čertem jako ztělesnění dobra a zla od rodiny k rodině. A poněvadž dětské svědomí přece nikdy není bez poskvrny (v originále "nicht so makellos rein ist" - pozn. překl.), budili tito poslové nebe a pekla nebývalý respekt. Potěšitelné bylo, že se obě tajemné postavy jevily už jako předzvěst blížících se Vánoc.
Před Vánocemi tam u nás doma*
To, že bral každý přípravu dárků k Vánocům za osobní záležitost, bylo něčím samozřejmým. Už velmi záhy se naše ruce se včelí pílí (v originále "mit einem Bienenfleiß" - pozn. překl.) chopily pletení a háčkování, zatímco hoši se horlivě činili s lupénkovou pilkou a kladivem. Všechno se, což bylo nejdůležitější, muselo ovšem dít v nejpřísnějším utajení za kulisami všedního dne (v originále "ganz heimlich über die Bühne" - pozn. překl.), což se ovšem od mladších sourozenců nedalo vždy očekávat. Malý bratříček jedné spolužačky tak šeptá své mamince: "Mamma, ich soch dir fei niat, dass dir d' Antsch an Polster stickt." (tj. "Mami, nebylo by pěkný, abych ti nepověděl, že ti Anča vyšívá něco na polštáři." - pozn. překl.)
Když začaly roráty, vědělo se, že Vánoce už nejsou daleko a bude třeba opatřit stromek. V té době tak časté tanní červánky jako by už ohlašovaly Ježíškův příchod (říkalo se, že Ježíšek už peče vánoční cukroví /"das Christkind backt Weihnachtsplätzchen"/ - pozn. překl.). Svět byl náhle plný tajemství.
Pro zdobení stromečku se nakupovaly celé role staniolu a hedvábného papíru. Hedvábný papír na balení cukrlat se na okrajích roztřepil a i sáčky na dárky se zdobily do zlata a stříbrna, stejně jako ořechy k zavěšení na stromek. I natřené tak bývaly a hodně se jich při tom snědlo, když skořápka nevydržela.
Pak nastalo velké vánoční pečení. Plno forem, vůně perníku (těsto zvané "Pumpernickel" jako by označením skrývalo slovo perník - pozn. překl.), pracen (v originále "Bärenbratzen", doslova "medvědí pracky" - pozn. překl.) a vanilkových rohlíčků. I čokoláda bývala domácí výroby. Ukládala se do sněhu, kterého už byl dost napadáno, aby pěkně ztuhla. Jehlou propíchnuta a zabalena předtím do pestře blyštivého se zavěšovala bavlněnou nití také na ozdobený stromek.
V obchodě se daly v krabicích nakoupit i jiné ozdoby, některé i k snědení jako ojedinělá pochoutka jednou do roka (sněhové pečivo je v obchodech připomíná dodnes - pozn. překl.).
Také červená jablíčka třeba i od sousedů nesměla na stromečku chybět, skleněné ozdoby byly přitom spíše vzácné. Lametám navrch ozdobeného stromu se říkalo andělské vlasy (v originále "Engelhaar", v obchodní nabídce "Engelshaar" - pozn. překl.), zlaté a stříbrné řetězy a šňůry se táhly z větve na větev. Parafinová vůně svící naplňovala místnost vánoční náladou.
Naše dětská srdce tehdy bila mocněji (v originále "alle Kinderherzen höher schlagen" - pozn. překl.). Do Tří králů naše mlsné jazýčky hodně vánočních dobrot spořádaly. Pak se všechno ze zbylých ozdob stromku včetně špice s hvězdou uložilo v krabicích na půdu, aby za rok mohly nejkrásnější ze svátků začít znovu.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982) , s. 134-151
Odkud jsme přišli
Chci vás poprosit, abyste pro své potomky založili rodinnou pamětní knihu, to nejcennější, co se dá dětem zanechat. Takový úhledný svazek lze nyní opět zakoupit, ale existují knihy hostí, které se k tomu účelu hodí rovněž. Vaše děti a děti jejich dětí vám za to budou jednou skutečně vděčny.
Ne každý se může vykázat výpisy z matrik. Já sama jsem v té šťastné situaci, že vlastním v přímé linii dokumenty nazpět až do roku 1756. I když vlastní předkové už nežijí nebo jsou už duševně přetíženi, žijí vždy nějací lidé z místa či sousedství, kteří vědí leccos o rodových souvislostech. Pokud ani ti nejsou k dispozici, zůstávají mnohé otázky bez odpovědi. Ještě však není docela pozdě! Nikdo nemůže říci, že se tak jako tak nevrátíme domů a že je to tedy něco nadbytečného. To nemá jedno s druhým nic společného. Povím takový modelový příklad pro ilustraci.
Jednomu krajanovi chybí rodný list jeho praděda, dokumenty sahají jen k dědečkovi. Poněvadž jde o dědickou záležitost, musí podniknout všechno, aby listinu získal, což je věc takřka beznadějná. Matriky jsou farním úřadům odebrány a ty od nás doma mají být snad (psáno počátkem osmdesátých let minulého století - pozn. překl.) uloženy na nějakém zámku mezi Plzní a Prahou (v originále "zwischen Pilsen und Prag" dnes ovšem lze odkázat na bavorsko-český server https://www.portafontium.eu - pozn. překl.). Bez dokumentu nemůže být o dědictví ani řeč! Má-li ovšem někdo z příbuzenstva pamětní knihu s rodokmenem, mohl by přijít na pomoc.
Nejde ostatně jen o pátrání po předcích. Pamětní kniha má dětem a vnukům povědět všechno o životě jejich předků, a to slovem i obrazem. A potomci mohou v takové práci poračovat. Pokud na to chceme rezignovat, dáme za pravdu Benešovi, který roku 1945 prorokoval, že nás stačí vyhnat a za čtvrt století nebudeme vědět, odkud jsme vůbec přišli. Tak daleko to nesmí nikdy dojít!
A teď malý návod: jméno a foto pisatelovo, rodiče, děti, rodičovský dům tam doma a majetkové poměry, rodokmen, povolání, zejména kvalifikační schopnosti, obzvláštní domovské události a svátky, osobní zážitky, snímky krojů, průběh vyhnání, těžké nové začátky.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982) , s. 103
Osobní rozpomínka
Se steskem v srdci vzpomínají lidé těch blízkých a drahých, kdo osaměle nebo často i s mnoha jinými přišli o život, aniž je známo, kde spočívají jejich ostatky a za jakých okolností vyhasl jejich mladý život. Nepřipomíná je nijaký kříž, nijaký pamětní kámen, nijaký smuteční háj, nijaké světýlko, které by na jejich památku někdo zažehl. Pluh orá půdu, ve které leží mrtví, aniž by někdo i jen tušil, že tam spí něčí nenaplněné a zlomené životní naděje.
Bezpočet nadějných lidí, kteří splatili daň víře v dobrý konec, se v naší kolektivní paměti týká i obětí vyhnání, o kterém by starší z nás měli vyprávět dětem a vnukům. Čiňme tak častěji!
A teď moje malá osobní rozpomínka.
Niterný vztah mě pojil s mým nevlastním bratrem Karlem, který musel snášet veškerou krutost války ve francko-sudetoněmecké divizi, z níž se jen několika nemnohým podařilo opět se shledat se svými nejdražšími. Můj bratr byl v květnu 1944 ohlášen v Sevastopolu nezvěstným. Nejistota a úzkostná naděle mučila jeho blízké po celá léta.
Mezitím se už psal rok 1950. Žili jsme v Arnsbergu, třetí naší zastávce po vyhnání na cestě, která by se pro mnohé z nás dala srovnat s cestou křížovou. A tu se přihodilo něco zvláštního. Hledám pro všechno, co se stalo, nějaké vysvětlení a většinou se mi ho také podaří najít. A přece se dějí mezi nebem a zemí věci, pro něž vysvětlení prostě chybí.
Bylo to jednoho červencového rána onoho roku 1950. Už probuzená jsem ležela v posteli, byla to tehdy vyhnanecká palanda, když náhle na mé horní pelesti přistál telegram. Když jsem ho přečetla, hlasitě jsem vykřikla. Můj muž se také probudil a povídá: "Was hast du, warum schreist du so?" (tj. "Co máš, proč tak křičíš?" - pozn. překl.)
Odpověděla jsem, že mám na posteli telegram, ať si ho přečte. Neviděl ho asi, i když jsem ho tam nechala ležet.
Přečetla jsem ho nahlas znovu slovo od slova. "Tausend Augen öffnen sich täglich, zwei Augen haben sich für immer geschlossen. Obergefreiter Karl Spirk, geb. 30. Juli 1914 in Metzling, Feldpostnummer 35702, verstorben im Mariupol. Dr. Baumer!" (tj. "Tisíce očí se každodenně otevírají do světa, dvě se zavřela provždy. Desátník Karl Spirk, nar. 30. července 1914 v Meclově, číslo polní pošty 35702, zemřel v Mariupolu. Dr. Baumer!" A telegram zmizel.
Několik dnů po této zvláštní události mi sdělila moje švagrová, že jeden navrátilec ohlásil u Červeného kříže v Norimberku (v originále "im Nürnberg" - pozn. překl.) ohlásil smrt mého bratra. Bylo to někde u Mariupolu, kde můj bratr skonal hlady v lednu roku 1945 v jednom zajateckém táboře.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982), s. 200-201
Pohřeb
Když se to s někým chýlilo ke konci, shromáždilo se příbuzenstvo kolem lože nemocného. Duchovní ho přišel svátostně zaopatřit posledním pomazáním (v originále "und gab die letzte Ölung" - pozn. překl.). Byly zažehnuty úmrtní svíce, aby svítily zesnulému na cestu. Okna byla otevřena, aby i duše mohla volně odejít.
Muži byli ustrojeni do černých šatů, ženy často ještě zaživa vyjádřily přání, jaké oblečení by v rakvi na sobě rády měly.
Pokud zesnula mladá neprovdaná dívka, byla pochována ve svatebních šatech jako nějaká nevěsta. Otevřená rakev byla v domě vystavena v pěkné místnosti. Nesezdaného mladého člověka doprovázeli přátelé a přítelkyně v zástupu před rakví jako ve svatebním průvodu. Závěr takového zástupu tvořila dívka v černém s černým šlojířem zakrývajícím obličej.
K pohřbu se zvalo. I ti nejvzdálenější příbuzní si nenechali upřít, aby mohli vzdát mrtvému poslední poctu. Domy obcházela "Grebnerlockerin" (tj. "zváčka k pohřbu" - pozn. překl.), vyřizovala pozdrav a ohlašovala den a hodinu obřadu. Bylo to takové živoucí parte. Žena dosávala peníze a věcné dary. Bylo nepsaným zákonem, že z každého takto obeslaného domu se na pohřeb dostaví nejméně jedna osoba.
Mnohdy na pohřbech hrávala i Eberlova dechová kapela, která měla v repertoáru krásné klasické pohřební marše. Řízný pochod spustila před hřbitovní branou i poté, co byl nebožtík odevzdán zemi. Hosté byli pozváni do hostince na "Beerdigungsbier", tj. na pivo k zapití pohřbu.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982), s. 158-159
Tak se kruh uzavírá
Láska si, jak známo, nedělá nic ani z nějaké zemské hranice, a tak se i stalo, že můj pradědeček z královské bavorské Horní Falce, přesněji řečeno z příhraniční obce Tiefenbach (je to ta v bavorské zemském okrese Cham, jinak je v celém Bavorsku osad toho jména víc a i v Čechách a na Moravě bychom jich našli hned několik /některé zanikly pod českými místními jmény - pozn. překl.), zamířil do Hostouně v sousedních Čechách (v originále "ins Böhmerland nach Hostau" - pozn. překl.) a tam se i oženil. Jmenoval se Andreas Koch a vzal si za ženu Elisabeth, roz. Lichtovou z Hostouně. Byl dopravcem (v originále "Frächter", v češtině se užívá i výrazu "špeditér" - pozn. překl.), což bylo před nástupem železnice povolání velice významné a průkopnické (v originále je pro něho z toho důvodu užito označení "ein Pionier der Landstraße" - pozn. překl.). Jeho trasou byla spojnice Řezno-Vídeň, ve zvláštních případech i Řezno-Budapešť (v originále "Regensburg-Wien, in besonderen Fällen auch Budapest" - pozn. překl.). Zboží, které dopravoval, mělo často vysokou cenu. Šlo často o transport peněz či přímo zlata. Škoda, že už není známo, kdo byli jeho zákazníky. Zastávky byly vždy tytéž, už z bezpečnostních důvodů, a časový průběh přepravy byl dodržován s vrcholnou přesností.
Dům, do kterého se můj praděd v Hostouni přiženil, padl za oběť velkému požáru města v roce 1877. Můj dědeček se narodil roku 1868 a bylo mu tedy pouhých devět let, když se docela sám, jen s ruksakem na zádech, vypravil po této katastrofě pěšky pochodem z Hostouně do Řezna, kde žila sestra jeho otce, která se ho na dva roky ujala. Lidé byli tehdy chudší, ale obětavější než dnes.
Rány osudu, které je postihly, ovšem často zlomily jejich odolnost. Moje prabába zemřela několik dnů po tom velkém požáru a vyhořelý dům už nebyl nikdy obnoven (na jeho místě stál později hostinec Steinbach). Z výnosu pozemku si můj pradědeček zakoupil právo pobytu (v originále "ein Wohnrecht" - pozn. překl.) v domě jednoho příbuzného své ženy, kde si pak udělal jméno vyřezáváním vánočních betlémů (v originále "mit Krippenschnitzen" - pozn. překl.). Jeho výtvory můžeme ještě dnes obdivovat v mnoha kostelích naší domoviny (v originále "imn vielen Kirchen unserer Heimat" - pozn. překl.).
Když jsme se roku 1945 museli nechtíce vydat v opačném směru cestou mého praděda, vedla naše odysea právě do Tiefenbachu, místa spojeného s mými předky (v originále "in den Ort meiner Urväter" - pozn. překl.). Jedna tehdy více než osmdesátiletá žena si ještě vzpomínala z doslechu, že se jeden Koch, jehož dům mi svedla ukázat, se měl dobře přiženit do Čech (v originále "gut ins Bäihn verheiratet hätte" - pozn. překl.). Ba, jak jen relativní umí být štěstí! (v originále "Ja, Relativismus des Glücks!" - pozn. překl.)
Tak se kruh uzavřel a my se ocitli chudí, velice chudí tam, odkud se prapředek vydal, aby v Hostouni našel své štěstí.
Metzlinger Lese- und Bilderbuch mit den Orten Raschnitz und Pirk (1982), s. 205-206
Titul té knihy by česky nejspíš zněl "Meclovská čítanka slovem i obrazem s osadami Mračnice a Březí". Poněvadž takové dílo není v češtině k mání, přijde vhod německy psaná práce Anni Uhlschmied-Kochové, meclovské rodačky a někdejší vedoucí zdejší mateřské školky (Kindergartenleiterin). Poněvadž tu kolem leží nejen ložiska živce, ale i nesmazatelné stopy lidské paměti, oč osobnější a "ženštější" (v knize autorka uvádí i domácí kuchyňské recepty včetně vánočního cukroví z mnoha vlastních podrobných záznamů, což pro rozsah nelze převzít), o to čtenáři vzácnější. Anni Uhlschmied-Kochová má na stránce 104 i reprodukci domovského listu z roku 1938 ještě se záhlavím "Československá republika", psaného na její dívčí jméno Anna Koch. Narodila se v Meclově čp. 83 dne 17. července 1920 místnímu ševci Johannu Kochovi (*22. května 1897 v Meclově čp. 45) a jeho ženě Katharině, roz. Spirkové (*12. března 1889 v Meclově čp. 27), což se ovšem dočítáme jen ze záznamu německé stavovské oddací matriky, který nás zpravuje o meclovské Annině svatbě 14. dubna válečného roku 1941 s úředníkem Karlem Uhlschmiedem (*9. listopadu 1914 v Ohučově /Autschowa/ čp. 19, farnost Staňkov /Stankau/). Podle téhož záznamu se Anni a Karlovi narodila 8. října 1942 v Meclově čp. 83 dcera Gislinde Hermine. Žila ve městě Arnsberg (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko) v údolí řeky Ruhr, a zemřela tu 18. prosince 2005. Díky za všechno, co pro budoucí generace svou knihou uchovala. Ještě k tomu pradědečkovi Andreasi Kochovi: ačkoli přišel do Hostouně opravdu z hornofalckého Tiefenbachu, narodil se 11. července roku 1828 v Mutěníně, kde Anni Uhlschmied-Kochová za druhé světové války rovněž působila. Dosvědčuje to o pradědovi záznam hostouňské oddací matriky o jeho tamní svatbě 21. října 1861, kde se dočítáme o ženichovi a nevěstě vše podstatné. Jak jen je krásné pomoci kruhům se uzavírat v prostoru i v čase.
- - - - -
* Meclov
