RICHARD WALL
Dědovy vzpomínky
(Z rukopisu, který pořídil Wenzel Lausecker roku 1965, ho transkriboval do podoby tohoto německého originálu Richard Wall)
Po první světové válce:
... Potom jsme vedli (rozuměj Wenzel Lausecker se sourozenci - pozn. překl.) spolu s matkou hospodářství dále až do 20. dubna 1920, kdy jsem se pak oženil s Marií Putschöglovou z Putschöglova dvora (rozuměj dnešní Penzion Krakovice. Výnězda 15, PSČ 382 41 Omlenice - pozn. překl.) a doma (rozuměj v rodném stavení Wenzla Lauseckera v Bočkově /Wutschko/ čp. 1 - pozn. překl.) musela matka s mladším bratrem a dvěma ještě neprovdanými sestrami Annou a Resi vést hospodářství dál, než se bratr Josef oženil, obě sestry se pak provdaly později. Anna do Kladenského Rovného (v originále "nach Ruben" - pozn. překl.) za selského syna příjmením Gubo, kde převzali jeden selský dvorec (v originále "wo sie einen Bauernhof übernahmen" - pozn. překl.), a mladší ze sester na selský dvorec v Bočkově čp. 1 (v originále "in Wutschko Nr. 1" - pozn. překl.), převzatý od svých rodičů (i Wenzl Lausecker, jak už zmíněno, pocházel ze dnes zaniklého Bočkova /Richard Wall píše "heute eine Wüstung"/ - pozn. překl.).
Moje žena Maria Putschöglová (tj. babička Richarda Walla - pozn. překl.) pochází z rodiny Putschöglovy, usedlé na Putschöglově dvoře (adresa zněla "Putschöglhof, Kuttau Nr. 10", tj. Putschöglův dvůr, Chudějov čp. 10" - pozn. překl.), který obhospodařovali její rodiče a který má jméno po rodu Putschöglů, usedlém tu přes 800 let. Po první světové váce ho měl převzít její bratr Johann, který nalezl v Srbsku na Drině hrdinskou smrt (v originále "in Serbien in der Drina den Heldentod fand", Johann Putschögl tam padl 8. září 1914, tedy brzy po začátku první z obou světových válek - pozn. překl.) a tak moje žena Maria jako starší Putschöglův dvůr převzít, čímž po 800 letech usedlost ztratila své jméno zvána nyní "Lausecker", zachovávající však svou aktivitu (v originále "durch diese Übernahme wurde nach 800 Jahren Putschöglhof von seinen Namen liquidiert und Lausecker genannt, aber Putschöglhof blieb aktivswo sie einen Bauernhof übernahmen" - pozn. překl.).
Po druhé světové válce:
... Tak to šlo dál, až byli pryč i ti poslední Němci. Zachránit se (rozuměj před "odsunem" - pozn. překl.) jen ti, kdo dokázali uprchnout za noci a mlhy přes hranice do Rakouska. Ovšem jen s batohem na zádech za velkého ohrožení života, poněvadž Češi na hranici se neostýchali střílet po každém, kdo šel přes hranice a neváhal zemřít.
Přišla tak dne 18. prosince 1945 řada i na nás, kdy v 7 hodin večer přišel (rozuměj na Putschöglův dvůr - pozn. překl.) Čech se svou ženou a třemi malými dětmi (podle Richarda Walla šlo s největší pravděpodobností o Slováky - pozn. překl.). Řekl, že tady budou spát, lehli si do našich postelí a my museli jít spát nahoru do patra (v originále "und wir mussten nach oben schlafen gehen im Stock" - pozn. překl.). Řekl také, že je nyní majitelem usedlosti (v originále "er ist jetzt Besitzer vom Hof" - pozn. překl.) a my musíme pro něho pracovat, vyžádal si klíče a všechno pozamykal, takže jsme už nemohli opustit statek. Tak jsme bytovali 14 dnů pospolu, až došlo ke střetu pro čištění krav (v originále "bis es zu einem Streit kam wegen dem Viehputzen" - pozn. překl.). Poté jsme sbalili naše věci a odešli jsme do Chudějova (v originále "und zogen nach Kuttau", podle Richarda Walla zřejmě k příbuzným, snad k bratru Josefovi - pozn. překl.).
Všechno ostatní, nábytek, prádlo, peřiny (v originále zastarale "Tuchent", z toho i český výraz "duchny" - pozn. překl.) jsme museli nechat za sebou (v originále "hintlassen" - pozn. překl.) a jen s troškou věcí (v originále "mit ein bisschen", dalo by se říci i "s málem věcí" - pozn. překl.) opustit statek. Tedy to už byla příprava na vánoční svátky roku 1945. Dne 18. prosince jsme byli zbaveni majetku (v originále "enteignet vom Besitz", tj vyvlastněni, podle Richarda Walla se zmocněný komisař jmenoval Mikeš - pozn. překl.). Následujícího týdne, pár dnů před Vánocemi, jsme dostali od Wenzla Putschögla z Vracova (v originále "aus Wratzau", podle Richarda Walla byl ovšem dotyčný už v Rakousku a hledal v Gallneukirchen nějaké bydlení" - pozn. překl.) zprávu o synu Johannovi, že byl pochován v Gallneukirchen. Když tam v Rakousku totiž hledal bydlení, přišel v Gallneukirchen i na faru a když se poptával po tom i onom (v originále "und durch hin und her fragen" - pozn. překl.). řekl mu farář Silberhuber, že tu pochovával nějakého vojáka od nás z domova (v originále "dass er hiert einen Soldaten aus der Heimat beerdigt hatte" - pozn. překl.).
Tak jsme se dověděli o našem synu Johannovi. To byly pěkné Vánoce 1945 (v originále "das waren dann die schönen Weihnachten 1945" - pozn. překl.), které jsme v milovaném domově ještě mohli trávit. Zbaveni majetku, se ztrátou syna Johanna (v originále "kein Heim, den Verlust des Sohnes Johann" - pozn. překl.) a nic k jídlu kromě toho, co jsme dostali darováno od našich sousedů.
Leden a únor jsme strávili tam (v Chudějově /Kuttau/, jak poznamenává Richard Wall - pozn. překl.), než jsme se pak rozhodli odejít do Rakouska (v originále "nach Österreich auszuwandern" - pozn. překl.).
Poněvadž jsme byli raději v Chudějově a ten Čech neměl nikoho na krmení dobytka, poslal na nás ještě z pomsty četníky (v originále "schickte er uns als Rache noch die Gendarmerie" - pozn. překl.) a my měli být posláni na práci k sedlákům někam do Čech (v originále "in die Tschechei" - pozn. překl.). Takže nám nezbývalo nic jiného, než prchnout, já a Mitzi, přes hranice do Rakouska a matku nechat u věcí, které se už nedaly propašovat. Když jsme se přes hranice šťastně dostali, o spánku ani zdání, čekali jsme dalšího dne na matku a bratra Josefa, se kterým měli přijít, ovšem úplně marně, až dorazil bratr se zprávou, že matku odvezli s věcmi do Omlenice (v originále "nach Umlowitz" - pozn. překl.) a musí se selkou na práci do Vráta u Českých Budějovic (v originále "nach Brod bei Budweis" - pozn. překl.). Tak jsme na začátku roku 1946 byli my tři v Rakousku, matka v Čechách a syn Franz v zajetí někde v Itálii.
Naše věci i s matkou zůstaly tedy v Čechách a my neměli ani lžíci k jídlu, ani šaty a boty. Matka musela tři měsíce zůstat sama tam u komunistů (v originále "drei Monate alleine sein unter den Kommunisten" - pozn. překl.), než se o ni postaral jeden známý, Karl Leisch z Kaplice (v originále "aus Kaplitz" - pozn. překl.), díky němuž byla vysídlena s transportem (rozuměj s vlakem tzv. "odsunu" - pozn. překl.) s třiceti povolenými kilogramy věcí. V Německu se ocitla v lágru, v N. jí pak byla přiřčena nějaká místnost, kde sama přečkala tři měsíce.
Když jsme já a Mitzi strávili krátký čas v Rainbachu (v Mühlviertelu), vydali jsme se do Freistadtu, abychom tam našli bydlení či práci, což ale nebylo nic zrovna růžového (v originále "es war aber nicht so rosig" - pozn. překl.). Několik dnů jsme se poptávali i u sedláků kolem, ale všechno marné.
Nezbylo nám nic jiného, než se v mém případě zpočátku stát pomocným dělníkem u stavitele Putschögla a Mitzi ve městě služkou, abychom dostali místnost k bydlení a taky potravinové lístky a bylo to tak trochu k životu (v originále "damit man was zum Leben hatte" - pozn. překl.).
Když jsme tak ve Freistadtu pobyli nějakou dobu, museli jsme se zase postarat o to, abychom s něčí pomocí dostali matku z Německa do Rakouska a byli jsme zase jako rodina pohromadě.
Tak uběhly v létě (Richard Wall poznamenává, že jde asi o rok 1946 - pozn. překl.), když jsem se domluvil s jedním známým z domova, byl to nájemce na Prusingerhofu (zanikl pod českým místním jménem Brusinský dvůr /také Brusířský dvůr či Brusířov/ - pozn. překl.) u Omlenice a jezdil pořáde do Německa s cigaretami, zapalovači a podobnými věcmi, který by sem matku mohl dostat. Ba a stalo se, přivedl ji až do Freistadtu za částku 1000 českých korun, kterou jsem mu musel zaplatit. My tři jsme pak měli pronajatu jednu místnost u Putschögla, než jsme koncem roku 1947 přesídlili do Pitzlinu k Hofbauerovi (Richard Wall sděluje, že se s podobným místním jménem nelze v Mühlvierteu shledat a že by tedy mohlo jít o chybu tisku, dalo by se však uvažovat o ne tak od Freistadtu vzdáleném městysi Putzleínsdorf, kde se příjmení Hofbauer samozřejmě vyskytuje - pozn. překl.) do domku o dvou místnostech a s kolnami, kde nám sedlákova slíbil, že si můžeme držet jednu krávu a dvě prasata, musíme mu ale zjednat děvečku a v létě pro něj 90 dnů pracovat. Anna (tj. matka Richarda Walla - pozn. překl.), která byla v Sankt Florian, musela k Hofbauerovi jako stájová děvečka a my přesídlili, jak už zmíněno, do jeho domku, jenže poněvadž se k nám také už vrátil Franz z italského zajetí, měl jít pracovat k sedlákovi jako pacholek, řekl pracovní úřad. Já jsem ho upozorníl, že by se měl vyučit řemeslu a on si vybral truhlařinu, vyučil se ji u Wögerera ve Freistadtu, než byl pak přijat jako interiérový truhlář (v originále "als Haustischler" - pozn. překl.) do VOEST, teď už se ale povolání vzdal.
Když u Hofbauera nestačilo krmení pro krávu, museli jsem ji zas prodat a mléko si kupovat, dlouho to tak ale netrvalo. Jednoho dne k nám přišel bratr Josef a sdělil, že ví o jednom místě pro nás, do Engerwitzdorf k Hohlwegerovi ze Salzburgu, který potřebuje naléhavě pracovníky do svého hospodářství. Tak jsem tam hned zajel, hospodářství si prohlédl převzal je se smlouvou o mzdě.
Já s matkou spolu - a Anna a Mitzi extra, jsme hned přesídlili a Franz musel zůstat ve Freistadtu, jen vždycky o sobotách a nedělích k nám jezdil, poněvadž jsme měli v hospodářství práci i samostatné bydlení; bylo tam 10 krav, 2 voli a dvoje prasata. Krmení nikde, ani dřevo na otop, krmení jsme museli kupovat a na jaře dobytek brzy hnát na pastvu, abychom to uživili, voly jsme prodali a na jaře koupili dva koně, takže jsme mohli pokračovat.
Vedle byl velký mlýn, který nám dodával mouku na chleba a na vaření. Provozovala ho rodina Gannova.
Po jednom roce jsme měli v hospodářství 12 krav, jednoho býka, dva koně a nakonec na 90 kusů prasat, ale když jsme tam hospodařili 5 let a dobře se dařilo, byli majitelé stále tvrdší, že dodáváme málo mléka, spotřebováváme příliš mouky a maso se musí kupovat, když se nic neporáží. Mezitím se Franz vzdal vlastního řemesla a začal truhlařit ve VOEST. Vedle toho se začátkem května dcera Anna vdala, zetěm se stal Josef Wall (tj. otec Richarda Walla - pozn. překl.) z Au (osada obce Engerwitzdorf - pozn. překl.). A tak jsme to s Hohlwegerovým hospodářstvím ukončili.
Poněvadž nás ještě před Vánocemi 1951 postihla slintavka a kulhavka, měli jsme hodně trápení. Nesměli jsme 4 týdny opustit stavení a byli jsme pod četnickým dohledem.
Když se v květnu dcera Anna provdala, byl rozvázán i její služební poměr.
Mezitím syn se syn Franz dohodl se stavebním družstvem sídliště "Glück auf" v Traun o stavbě rodinného domu. Poněvadž ale ta stavební čiinost nefungovala bez vady, dům se o 8 týdnů zdržel a my museli do Oedtu (místní část města Traun - pozn. překl.) za Blahou z Omlenice (v originále "zum Blaha aus Umlowitz", podle poznámky Richarda Walla vedl dotyčný Blaha v Omlenici /Omleničce/ hostinec - pozn. překl.) a směli jsme se tam nějaký čas nastěhovat, než budeme se stavbou hotovi.
V červenci 1952 jsme se do vlastního domu horko těžko (v originále "mit Ach und Krach" - pozn. překl.) a jsme tam dodnes. - Bohužel přišly zase velké potíže, poněvadž bez výdělku se nedá žít, takže Mitzi musela přijmout místo u jednoho doktora v městysi Hörsching a já také hledal nějakou práci, až se mi ji podařilo v Nettingsdorfu (osada a katastrální území u města Ansfelden - pozn. překl.) najít u tesaře G., kde mi tesařina poskytla dobrý výdělek.
Tak uběhlo léto 1952 až do 19. září, kdy jsem onemocněl a musel do špitálu.
Při jedné novostavbě v Asten jsem za deštivého počasí prochladl a pro ischias jsem se musel pracovního místa vzdát. Přišel jsem do nemocnice k alžbětinkám (v originále "zu den ,Liesln‘" - pozn. překl.), po 4 týdnech k bratřím a po Vánocích do Ischlu, kde jsem měl být operován v kříži. Poněvadž jsem si to ale dobře rozmyslel, požádal jsem o odchod z léčení na čtyři týdny a na vlastní riziko, takže jsem byl dále léžen tady v Linci.
Potom mě poslal doktor Dürr na tři týdny do lázní v Bad Schallerbach. S nemocí to i po 4 měsících vypadalo bledě, a tak mě šéflékař prohlásil za práce neschopného, byl jsem zbaven nemocenské podpory (v originále "von der Krankenkasse ausgesteuert" - pozn. překl.) a musel požádat o důchod, který byl také schválen, toho času 440 šilinků měsíčně.
Jenže díky lázním se nemoc tak rychle zlepšila, že jsem po jistém čase mohl přijmout jakoukoli práci a já pak i s ní mohl začít v družstvu "Glück auf" (v Sankt Dionysen bei Traun, později Traun - pozn. překl.). V letech 1955-1960 jsem tak od základů po střechu postavil 38 rodinných domů a vedle toho dohotovil mnoho jiných staveb.
Druhá z dcer Maria je stále ještě svobodná a bydlí s rodiči v rodinném domě.
P.S. Tento "materiál" mi pan Wall poskytl v německém originále i se svými poznámkami. V Traunu Wenzel Lausecker roku 1970 v nedožitých 82 letech zemřel, 6 let poté i jeho žena Maria, roz. Putschöglová z Putschöglova dvora (dvůr Krakovice dnes při obci Výnězda), prarodiče Richarda Walla, oba z Kaplicka.
Něco o Johannesi Urzidilovi a někdejším Glöckelbergu
Nijaké čerstvé umrlčí prkno mne nevítá, ani nijaké zešedlé a popraskané. Stojím, jak jsem vystoupil ze stínu lesa - trochu vyčerpán příjezdem a posledním stoupáním - při po prsa vysoké kamenné zídce a užasle přes ni zírám na strmou gotiku jednoho vesnického kostela. Ne že bych ho neočekával, ale po jízdě od Bližší Lhoty/ Vorderstift, vedoucí neosídlenou ladem ležící lučnatou končinou a podél smrkových lesů, jsem byl teď přece jen překvapen jeho velikostí. Zvedá se prostřed sluncem zalité paseky, z níž se různě vysoko tyčí fragmenty náhrobků a hrobových křížů. Vedou můj zrak v paralelních řadách ke kostelu a kolem opěrných pilířů jeho severní a jižní strany dál do lesních stínů na druhé straně. Vyhlíží to, že byl kostel s okolím obnoven. Ty náhrobky tu stojí jako vykřičníky, mnohé ovšem spíše jako váhavé čárky na nějakém prázdném listě. Tady bydlíval tedy kostelník (jmenoval se Ludwig Petschl a byl od listopadu 1923 nástupcem Andrease Wegscheidera - pozn. překl.), který byl vlastně povoláním krejčí, také ovšem působil jako hrobník. To je ten dům, výš ve svahu, který se zvedá k jihu a byl a v něm i trafika poslední majitelky paní Marie Fuchsové (dostala ji rozhodnutím obce roku 1924 jako válečná vdova - pozn. překl.), podle níž se domu říkalo "Fuchs-Haus". Z nevysvětlitelných důvodů unikl zboření buldozerem. Odkládám své jízdní kolu značky "Puch", na kterém jsem brzy ráno opustil Český Krumlov a přívoz z Horní Plané mne s ním přepravil na jižní břeh lipenské přehradní nádrže, opřu je o stranu zamenné zídky obrácené ke kostelu a přes někdejší hřbitov se k tomu domu vydávám.
Z Českého Krumlova se sem vypravil i doktor, aby vyšetřil Otti Stifterovou, onu "magnetickou dívku" s výjimečnými psychickými schopnostmi. Dokázala například rozhoupat stonek divizny velkokvěté tak, že nad ním lehce pohybovala rukou sem a tam; nebo zůstala stát před nějakým smrkem, ukázala na zem, kde by někdo jiný viděl jen rezavé jehličí a mech, a odhrnula pod trochou humusu rodinku mladých hříbků; uměla předpovídat déšť jen tím, že se chvilku zadívala na listy kapradí. Ve škole se nikdy nedokázala přizpůsobit ostatním dětem. Na otázku, kdo stvořil svět, řekla jen: "Ich habe die Welt erschaffen" a otčenáš se začínala namísto "Vaterunser" modlit oslovením "Mutterunser". Zpívala věcem, s nimiž obratně zacházela (nikdy se jí prý v rukou nic nerozbilo - pozn. překl.) v domácnosti, kterou po matčině smrti obstarávala a žila - poslouchá se to jako nějaká pohádka - se svým starým otcemí v tom místě na pokraji lesa, který se táhne po svahu Smrčiny (v originále "über den Anhang des Hochficht - pozn. překl.) a pak se stáčí k Plešnému jezeru, stoupá k k Třístoličníku (v originále "und dann weiterrollt zum Plöckensteiner See, hinauf zu den Drei Sesseln" - pozn. překl.) a rozkládá se dál na severozápad v nepostižitelně se vzdouvajících a kleasjícíchtemných a vytrvalých vlnách podél české hranice. - Tak to stojí každém případě psáno v povídce "Grenzland" (český překlad Jana Mareše pod názvem "U hranic" vyšel roku 2005 v souboru textů "Jdu starým lesem" nákladem Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.), jejímž autorem je novinář, spisovatel a básník, který sem podle vlastních slov přišel z hlavního města země (v originále "aus der Hauptstadt des Landes" - pozn. překl.) a v letních měsících tu chtěl nahoře v lese žít u místních lidí.
Malá tabulka s nápisem "Muzeum J. Urzidil Zvonková" mě ujišťuje, že jsem tady správně (Johannes Urzidil má ovšem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Stojím na štěrkové cestě podél plavebního kanálu, používané teď jako cyklistická stezka a představující spojení do Schöneben na rakouské straně Šumavy. Tomu odpovídá i většina návštěvníků, tak řečených mountainbikerů: pestří jak papoušci přijíždějí celí zpocení k pasece, vrhnou krátký pohled na kostel, mnozí šlapou hned nato dál, jen málo z nich sesedna z kola a bloudí - kdo vím nač přitom myslí? - v jedné ruce cyklistickou helmu, ve druhé plastikovou láhev s vodou nebo nějakým energy drinkem, kolem dokola mezi hroby, nahlédnou od žulového zápraží dovnitř kostela a pak zas nasednou a zmizí.
Dveře domu jsou otevřené a já vejdu. Tady a v sousední místnosti není nikdo, ale z místnosti za schodištěm z otevřených dveří trochu výš oproti vchodu doléhá vysvětlující výklad v češtině - ženský hlas, stále krátce přerušovaný dotazujícím se hlasem nějakého muže. Tak se tu mohu nerušeně orientovat: pod nápisy "Josefodol/Josefsthal" a "Huťský Dvůr/ Hüttenhof" visí černobílé fotografie z první poloviny 20. století, především z dvacátých a třicátých let; ve vitrínách leží různobarevně stínované skleněné střepy a úlomky, rozedraná kniha bez obálky, svazek klíčů a ještě několik jiných věcí, které se našly při obnově domu. Muzeum se tedy nevěnuje pouze, jak jsem předpokládal díky označení, letním pobytům Johannese Urzidila v sousedním Josefodole - vesnické osadě, která náležela k obci Glöckelberg, a po roce 1950 byla jako všechny příhraniční vsi systematicky zničena - nýbrž také novější historii obce. Jsem okouzlen obsáhlou fotografickou dokumentací života tady v nadmořské výšce mezi 800 a 900 metry. Rád se dám vtáhnout do tohoto zašlého světa a dočítám se na jedné z tabulí, že po zrušení sklářské hutě v blízkém rakouském Sonnenwaldu byla se svolením císaře Josefa II. knížetem Johannem zu Schwarzenberg roku 1822 zřízena sklářská huť v Josefodole. Tato huť byla pak koncem dvacátých let 20. století zrušena: jedna fotografie dokumentuje odstřel továrního komína v Josefodole roku 1930. Huťský Dvůr je uváděn jako nejstarší osada na území obce Glöckelberg. Sklářská huť tu měla být zřízena už mezi lety 1620 a 1621 a v roce 1714 byl její provoz zastaven. Aby si bylo lze představit někdejší velikost obce, je tu přičleněn i statistický materiál: při sčítání lidu v roce 1939 bylo v obci, sestávající ze vsí Josefodol, Huťský Dvůr a Glöckelberg, registrováno 232 domů a 1306 obyvatel, z toho 1295 jazykově německých a 11 jazykově českých (národnost byla vyjádřena údajem o mateřském jazyce - pozn. překl.).
Každý jednotlivý snímek zprostředkovává specifický náhled do pracovního světa někdejších obyvatel: dívky resp. ženy sdruženy do skupiny, po kuchařském krzu, při zpracování lnu, při nošení vody od studně, v zimě skrze tunel vyhrabaný ve sněhové převěji (v originále "durch einen in die Schneewächte gegrabenen Tunnel" - pozn. překl). Fotografie ze svážení dřeva na robustních saních, ze senoseče a ze žní. Aby se dalo při kosení pokračovat, musela se čepel kosy naklepat, a také o tom vypráví jeden ze snímků. A záběry ze svátečních slavností upomínají na to, že kromě početných církevních svátků byly i příležitostné rituály jiné, jako průvod podél plavebního kanálu na koních, Šumavané se svými ručně vyřezanými fajfkami, svěcení praporu živnostenského společenstva (k tomu komentář, že sdružení existovalo už před první světovou válkou, bylo nově založeno v Československé republice a jeho cílem bylo hospodářské povznesení členstva, po připojení k Německé říši 1938 byl ovšem spolek - jako všechny spolky ostatní - rozpuštěn). Jak dokládají snímky, existoval v Josefodole dokonce místní družstevní "konzum". Tyto skutečnosti odporují rozšířenému klišé, že Šumavané byli toliko zemědělci. Setkáváme se tu také se zemědělskými a průmyslovými dělníky.
S potěšením zjišťuji, že mnohé z fotografií jsou signovány jménem "Josef Seidel". Josef Seidel, "der Lichtbildner des Böhmerwaldes", jak stojí psáno na jeho českokrumlovském náhrobku, provozoval v Českém Krumlově (v originále "in Krumau" - pozn. překl) fotografický ateliér a propátrával v letech 1900-1930 systematicky bližší i vzdálenější okolí, aby zdokumentoval život lidí ve vsích, na polích, lukách a v lesích. Tyto snímky a práce jeho syna Franze nebyly po roce 1945 (tak jako mnoho jiných kulturních výkonů příslušníků německé menšiny v českých zemích) nadále žádoucí. Tisíce skleněných negativů bylo zabaveno a ztraceno. "Znovuobjevení" někdejšího fotoateliéru bylo v Českém Krumlově senzací roku 2005. Zcela zachovaná budova ateliéru včetně zařízení a technických aparátů by mělo být něčím jedinečným v celé střední Evropě. Secesní vila zbudovaná v roce 1905 Josefem Seidelem, uchovává ještě stále na 100 000 skleněných negativů. Ta jedinečná vzácnost byla zajištěna, vila byla renovována a v roce 2008 tu má být otevřeno "Museum Fotoatelier Seidel".
Zvláštní prostor je v muzeu ve Zvonkové věnován statečnému knězi P. Engelmaru Unzeitigovi. Narodil se roku 1911 v Hradci nad Svitavou (Greifendorf), vystudoval filosofii a teologii ve Würzburgu, kde byl v roce 1939 i vysvěcen na kněze. Poté působil krátce v Riedeggu u Gallneukirchen v Dolním Mühlviertelu (Richard Wall, autor německého originálu těchto řádek, podle vlastní poznámky navštěvoval o 25 let později "Hauptschule", tj. měšťanskou školu v Gallneukirchen - pozn. překl.). Roku 1940 přišel jako farní provisor do Glöckelbergu. Tady byl už v dubnu 1941 gestapem zatčen a seděl šest týdnů ve vězení v Linci, než byl přemístěn do koncentračního tábora v Dachau. Krátce před koncem války se dobrovolně přihlásil k péči o nemocné ruské vězně. Byl si vědom vlastního smrtelného ohrožení, když byl tábor zachvácen tyfovou epidemií, která postihla i jeho. Oslaben skonal 2. března roku 1945 několik málo dní před osvobozením Američany.
Právě jsem ukončil návštěvu sousedních místností, když práh přestoupila žena, která otevřela obě místnosti vzadu. Musela to být paní Milada Urbanová (roz. Máčová /mužská podoba příjmení zní Máče/, nyní podruhé provd. Minaříková, manželka Miloše Minaříka - pzn. překl.), o které mi vyprávěl Dr. Klaus Johann z oblasti Münsterland (ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko - poz. překl.). To on, který připravuje vydání sebraných Urzidilových spisů, mě ostatně upozornil na toto málo známé muzeum v zaniklém Glöckelbergu. Z paní Urbanové se vyklubala specialistka na Urzidila: zcela v duchu tohoto dvojjazyčného humanisty, který sám sebe rád označoval přívlastkem "hinternational" a chováním byl reprezentantem nadnárodní povahy své rodné země (v originále "ein Vertreter eines supranationalen Böhmen" - pozn. překl.), tráví každý víkend v tomto malém muzeu, aby informovala české, německé a rakouské návštěvníky o Urzidilových pobytech v Josefodole. Když před 11 lety přišla jako učitelka do Horní Plané (v originále "nach Oberplan" - pozn. překl.) a narazila na jeho povídky se šumavskými tématy. Teprve později se dověděla, že trávil ve třicátých letech dvacátého století své letní měsíce na druhé straně později ovšem vzniklého přehradního jezera vysoko nahoře při rakouské hranici. Než Horst Wondraschek z rakouského Lince, potomek někdejších zdejších obyvatel, obnovil kostelníkův dům a sestavil spolu s Othmarem Hankem (Wondraschek i Hanke mají oba rovněž samostatná zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) dokumentaci o někdejším Glöckelbergu, bylo to pro "Johannes-Urzidil-Gesellschaft", jejímiž členy jsou i Milada Urbanová a Vladimír Musil (tj. nynější manželé Milada a Miloš Minaříkovi /Vladimír Musil je pouhým pseudonymem Minaříkovým/ - pozn. překl.) vítanou příležitostí odkázat v jedné části domu na slavného letního hosta z Prahy. Ideální docelení, jak myslím, se ve vylíčení jeho pobytu nedá oddělit od zaniklého zdejšího života při hranici. A to v mnohačetném ohledu, jak to Urzidil dokázal reflektovat ve své próze "Der letzte Gast" (pod názvem "Poslední host" se objevuje v originále i českém překladu na stránkách stejnojmenného dvojjazyčného sborníku z roku 1999, který vyšel jako 1. svazek edice "Granit" v hornoplánském nakladatelství "Srdce Vltavy" a na jehož realizaci se podíleli oba manželé Minaříkovi - pozn. překl.). Pozoruje důkladně, jak "mit bemessener Eile" (v českém překladu Anny Novákové a Jindřicha Bubna z právě zmíněného sborníku "v rozvážném spěchu" - pozn. překl.) naberou hráběmi rozložený pokos, aby neutkvěl v plstnatém trávníku (v originále "im Grasfilz" - pozn. překl.) nebo dokonce neulomil hrábím jejich zuby, "aber irgendeinmal wird auch hierher die Maschine vordringen (...) Aber es könnte auch sein, dass diese Gegend einmal in den Urwald zurückfallt." (ve zmíněném českém překladu "Jednoho dne však i sem pronikne stroj (...) Ale může se taky stát, že se tahle krajina promění jednou znovu v prales." - pozn. překl.) - Netrvalo skutečně ani deset let a les si začal brát nazpátek to, co mu bylo kdysi usilovnou prací vyrváno a obděláno na pole a luka (v originále "gerodet worden war" - pozn. překl.). Paní Urbanová a její přítel (rozuměj nynější manžele Minaříkovy" - pozn. překl.) disponují mezitím rozsáhlou sbírkou autografů, pohlednic a dopisnic, starých knižních vydání, fotografií a zkopírovaných dokumentů týkajících se Urzidila, takže lze hovořit o jakémsi Urzidilově archivu v Horní Plané. Z tohoto fondu mohli pak vybavit muzeum, otevřené v roce 2006, i jednotlivými položkami.
Urzidil přišel do Josefodolu poprvé roku 1933 (podle Miloše Minaříka asi díky kontaktu s Ottokarem Winickym /rovněž samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže/, který pobýval na Šumavě už od dvacátých let, jak o tom mj. podle Minaříka svědčí sbírka básní, označená "Böhmerwald" a uchovávaná v Literárním archivu Památníku národního písemnictví /LA PNP/ - pozn. překl.). Od roku 1919 byl zaměstnán na německém vyslanectví v Praze jako překladatel a tiskový poradce, byl propuštěn (rozuměj po nástupu nacizmu - pozn. překl.) z diplomatických služeb. Nacionální socialisté nestrpěli nijakého "polovičního žida" (v originále "duldeten keinen /von ihnen so genannten/ ,Halbjuden‘" - pozn. překl.), který byl navíc ženat se Židovkou. Poněvadž musel pozastavit i svou činnost korespondenta německého tisku, nebyl jeho zprostředkující duch (Gerhard Trapp pro Urzidila nalezl označení "Publizist zwischen den Nationen") nadále z německé strany žádán, nabízela se mu nyní možnost alespoň dočasného přemístění svého bydliště na Šumavu, nedaleko rodiště Adalberta Stiftera (i ten má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). To, že si Urzidil vyvolil místo jako Josefodol (obec Glöckelberg, k níž osada náležela, udělila 10. listopadu 1934 domovskou příslušnost - pozn. překl.´) má pravděpodobně základ také v jeho dětství. Stranou rodných míst svého otce, železničního inženýra a vynálezce, toulal se v létě lesy v okolí západočeského Stříbra (v originále "in Mies an der Miesa /tschechisch Stříbro/" - pozn. překl.), přičemž se u něho mohly vyvinout nejen intenzívní znalosti šumavské flory a fauny (jak lze vyčíst z nádherné povídky "Stief und Halb" /v českém překladu "Nevlastní"/ z povídkové knihy "Die verlorene Geliebte"/"Ztracená milenka"), nýbrž i vztah k této krajině vůbec (podhoubí /v originále "das Myzel", mycelium - pozn. překl.) těch vztahů a tužeb působí mnohdy subtilně a většinou si ho ten, kdo jde v jeho stopách, ani neuvědomuje: Stříbro a Josefodol mají např. společnou někdejší výrobu skla tu i tam). V Josefodolu bydlel u rodiny Rodingerovy (podle sdělení Antonína Nikendeye /zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže/ bydlel sice Johannes Urzidil ve třicátých letech u bývalého vedoucího sklárny v Josefodolu Heinricha Rodingera, vdova po jeho synovi Guido Rodingerovi /i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/ si však prý v dopise vzpomíná, že Urzidil jeden rok žil i v lese v domku sedláka Stifter-Toni /snad otce výše zmíněné Otti Stifterové, který byl tedy postavou skutečnou /z doslovu Jana Mareše k jeho vlastnímu prvnímu českému překladu povídky "Grenzland" pod titulem "U hranic" v časopise "Rozeta" č.1 - víc čísel nevyšlo - České Budějovice 1991, s. 41 - pozn. překl.), kde pořídil i snímky, které jsou k vidění v expozici muzea ve Zvonkové. Jedna fotografie ukazuje polohu domu vedle sousedního stavení, řečeného "Herrenhaus". Jasan, kořenící při plavebním kanále a převyšující střechu budovy, stojí dodnes. Přesně upomíná na někdejší stanoviště obou domů. Tak jako skupina kaštanů ve smíšeným lesem rychle zarůstající zahradě někdejšího zdejšího hostince.
Jeho v próze "Der letzte Gast" formulovaný poznatek ražený na "pohyby" v krajině (v originále "auf die ,Bewegungen‘ in der Landschaft gemünzte Erkenntnis" - pozn. překl.)vyvěrá z myšlenky, provázející názor a zkušenost: "Nichts gibt es, was nicht anderem diente, und nichts, dem nicht anderes dienen würde." (tj. v už zmíněném českém překladu z vydání v Horní Plané: "Není tu nic, co by nesloužilo něčemu jinému a nic, čemu by nesloužilo něco jiného." - pozn. překl.) - Urzidilova próza je tu zavázána všemu živoucímu, jedinému okamžiku stejně jako nezměrné kontinuitě. Ze středu vsi, která, jak jsem jednou napsal, přese svou zdánlivou malost zrcadlí makrokosmos, pozoruje dění - práci obyvatel stejně jako proměny oblohy, počasí: "Ich harre, mich umkreist die Zeit." (citát z Goethova "Fausta", v českém překladu Otakara Fischera /4. opravené vydání, Fr. Borový 1949, s. 392/: "Já nehnu se. Kol krouží čas." říká věštkyně Mantó ve druhém dějství druhého dílu Goethova textu /v německém originále verš 7481/ - pozn. překl.). Ten, kdo sleduje jeho věty, jeho ostré, jako lupou a dalekohledem viděné obrazy, brzy si všimne, že tu, navzdory vší barevnosti a kráse, navzdory všemu obezřelému bytí v přítomnosti (v originále "trotz aller Gegenwärtigkeit" - pozn. překl.), cosi končí (v originále "etwas zu Ende geht" - pozn. překl.). Nevyžaduje to nijaký odkaz na politické dění tam dole ve vnitrozemí a někde venku v městech. Urzidil není jen posledním hostem na konci léta, nýbrž i posledním hostem vůbec, neboť po něm už nemůže nikdo přijít, poněvadž ta ves je v koncích se svou existencí (v originále "da das Dorf aufgehört hatte zu existieren" - pozn. překl.).
V této povídce, v níž autor méně vypráví, než pozoruje a reflektuje, buduje i památník jím tak milované zahradě rodiny Rodingerovy. V muzeu jsou prezentovány vybrané citáty, které líčí charakter přírodě blízké zahrady, na názorných tabulích. Jsou na nich zároveň ilustrovány velkoformátovými barevnými fotografiemi. Muzeum má přece být čímsi pro oko, a kdo ví, snad tím bude ten či onen návštěvník motivován k četbě nějaké Urzidilovy povídky.
O Urzidilově lásce k zahradě nic nevím, přibližuje mi ho však ještě víc, tak jako jeho další jeho vášeň, zejména jeho láska k výtvarnému umění, především k české avantgardě dvacátých a třicátých let dvacátého století. Cenil si maleb Josefa Čapka, Emila Filly a Václava Špály, hluboké a po desetiletí trvající přátelství ho pojilo s Janem Zrzavým, pro něhož psal texty ke katalogům výstav, které mu i zahajoval. Zrzavý byl i svědkem na Urzidilově svatbě s lyričkou Gertrude Thiebergerovou, dcerou jednoho pražského rabína. Svatební dar malířův, jeho obraz (vznikl v rané fázi malířovy tvorby roku 1915, svatba se konala 4. dubna 1922 - pozn. překl.) s názvem "Hoře" (v originále "Der Gram" - pozn. překl.), visí v reprodukci teď i ve Zvonkové (v originále "in Glöckelberg" - pozn. překl.). Jako mnoho jiných Zrzavého obrazů je čímsi záhadný a zároveň plný melancholie; ukazuje v podstatě lidskou tvář, jejíž levá půle je pohlcena temně modrým stínem, zatímco pravá půle pluje se slzícím, rovněž stínem zastřeným okem jako rudě oranžový, půlměsíc připomínající tvar po tmavé ploše.
Význam Zrzavého byl letos (text byl psán roku 2017 - pozn. překl.) oživen velkou výstavou v Praze. U příležitosti 30. výročí jeho úmrtí - zemřel v Praze dne 12. října 1977 - předvedlo Národní muzeum jeho malby, kresby a ilustrace v prostorách Valdštejnské jízdárny.
Také se sochařem Bernardem Rederem (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) rodákem ze dnes ukrajinských Černovic, který později odešel do Paříže studovat tam u Aristida Maillola, spojovala Zrzavého velká náklonnost. Výstava v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou u Českých Budějovic (v originále "in der Galerie Aleš in Hluboka bei Budweis" - pozn. překl.). organizovaná Milošem Minaříkem (v originále "von Vladimít Musil" - pozn. překl.), připomněla na jaře roku 2007 tohoto i v Čechách téměř zapomenutého umělce.
Urzidil dokonce kdysi zamýšlel věnovat se intenzívněji kreslení a malbě (i v tom se projevuje jistá příbuznost s jím tak vysoce ceněným Adalbertem Stifterem, jehož stopy sleduje v novele "Der Trauermantel" (v českém překladu "Černopláštník" - pozn. překl.). Dochovaná kresba tužkou, portrét Milady Topičové (provd. Blekastadové, blíže o ní viz Wikipedia - pozn. překl.). dcery nakladatele Jaroslava Topiče, dokládá jeho talent a je alespoň v reprodukci v muzeu k vidění.
Také k "josefodolské stolní společnosti" (v originále "zum "Josefsthaler Stammtisch" - pozn. překl.) - sdružující Urzidilovy přátele, k nimž patřili třeba Paul Kornfeld (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.) a Willy Haas (o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), navštěvující ho v jeho venkovské odloučenosti - se rád připojoval významný knižní výtvarník a grafik Hugo Steiner-Prag (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), který jako Urzidil emigroval do USA. V roce 1936 stačil Urzidil vydat ještě před svým odchodem do exilu (prchl přes Itálii do Anglie a roku 1941 emigroval do USA) dva německy psané knižní tituly: monografii "Wenceslaus Hollar - Der Kupferstecher des Barock" a sbírku esejů "Zeitgenössische Maler der Tschechen" (tu o Hollarovi ve Vídni a tu o českých malířích /jsou v ní zastoupeni Josef Čapek, Emil Filla, Alfréd Justitz, Václav Špála a Jan Zrzavý/ v Bratislavě - pozn. překl.).
Právě tato stránka Urzidilova života a díla, tj. jeho blízkost výtvarné tvorbě, vzbudila zájem díky vynikající české publikaci "Johannes Urzidil - Život s českými malíři - Vzájemná korespondence s Janem Zrzavým", která vyšla roku 2003 (o téměř 550 stranách v nakladatelství Fraktál v Horní Plané za účasti Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, autor je uveden pod pseudonymem Vladimír Musil, tehdy ještě za autora neprovdaná Milada Urbanová se na vydání podílela jako překladatelka použitých německých textů do češtiny - pozn. překl.) a poskytuje vedle autentických dopisů, fotografií, dokumentů a reprodukcí výtvarných děl komplexní obraz blízkého Urzidilova vztahu k českým umělcům.
Už zmíněná Společnost Johannese Urzidila byla založená v roce 2005, ale už po roce 1989 byla do češtiny přeložena důležitá autorova díla i se šumavskými náměty (vedle už zmíněných a citovaných např. povídka "Kde údolí končí" dala název výboru v nakladatelství "Argo" roku 1996, zatímco výbor "Hry a slzy" /1985, nakladatelství Odeon/ je kvůli tehdy ještě existující "železné oponě" neobsahuje - pozn. překl.). Český obdiv k Urzidilovi se dokonce promítl i do vesmírného prostoru: astronomové Jana Tichá a Miloš Tichý u observatoře na hoře Kleť u Českého Krumlova pojmenovali po spisovateli jednu z jimi objevených planetek. Také paní Urbanová se prokazuje jako osoba nadevše kompetentní v odpovědích na každou otázku do té míry, že čím déle s ní hovořím, tím zřetelnějí mám dojem, že musela bý napadena nějakým Urzidilovým bacilem. Když jsem se loučil, bylo s ní už domluveno, že mi její přítel zanechá vedle přívozu v Horní Plané katalog Rederovy výstavy v jednom kiosku na břehu přehradního jezera.
Na odjezd do Českého Krumlova jsem si vyhradil trochu času, v neposlední řadě kvůli tíživým odpoledním vedrům. Vrátil jsem se do Černé v Pošumaví, někdejší vsi Schwarzbach, kterou měl malý Stifter tak na očích (jeho rodný dům v Horní Plané leží při cestě k ní - pozn. překl.). A v Hořicích na Šumavě (v originále "in Höritz / Hořice na Šumavě" - pozn. překl.), ošklivém a smutném místě stranou nové spojovací silnice (na Lipno - pozn. překl.), kdysi tak proslulém svými pašijovými hrami, jsem si dal jedno pivo na dlouze protáhlém svážném náměstí se systémem sedmi kamenných kašen (roku 2017 se nákladně opravoval, proto asi ten záporný dojem - pozn. překl.) a gotický pranýř, jehož rezavý zvon už nikdo nerozeznívá. Naspodu má dvě různě velké žulové mísy, které sloužily pro odměřování obilných desátků (v originále "die dem Abmessen von Getreide dienten", k tomu na vysvětlenou: desátky se určovaly v korcích neboli stryších a čtvrtcích obilí sutého čili volně sypaného; jeden korec měl čtyři věrtele a představoval objem 93 litrů, jeden věrtel se dělil na čtyři čtvrtce - pozn. překl.) a dnes v nich leží odpadky.
Červenec 2017
P.P.S. Původně měl na tomto místě figurovat i překlad vzpomínky Richarda Walla na jeho české přátele. Poněvadž ovšem odbíhaly příliš od šumavské tématiky a ta stačila díky Wallově nabídce co do rozsahu zcela měřítkům tohoto webového serveru, obejde se naše hutná základní informace o významném rakouském autorovi nám beztoho tak přátelsky blízkému zcela jen s tímto okolním doprovodem, za který mu ze srdce děkujeme.
Narodil se dne 7. prosince roku 1953 v hornorakouské obci Engerwitzdorf (dal jí jméno rod Engelpoldsdorgerů ve službách pasovského kláštera, majících ve znaku heraldickou růži, pochází odtud i Richard Pils, zakladatel nakladatelství "Bibliothek der Provinz" a od roku 1996 majitel hradu Raabs an der Thaya blízko českých hranic /český výraz "Rakousy", resp. "Rakousko" vznikl ze staré německé podoby místního jména, tj. "Ratgoz", odtud "castrum Racouz" už v Kosmově kronice a staročeské "do Rakús"/ kde se v letech 1996-2016 konalo 20 ročníků pravidelně třídenní literární akce "Poetenfest") a je synem Josefa Walla a Anny, roz. Lauseckerové. Vystudoval na "Universität für künstlerische und industrielle Gestaltungů v Linci" obor "estetická výchova a malířství" (Kunsterziehung und Malerei). Je zároveň spisovatelem, výtvarným umělcem a překladatelem. V letech 1990-2008 organizoval v lineckém Stifterově domě (Stifterhaus Linz) "Tage irischer Literatur / The Road West", tj. "Dny irské literatury" a ve spolupráci s toutéž lineckou literární institucí byl organizátorem i moderátorem řady akcí pod společným názvem "Literatur aus Tschechien": V roce 2002 se se účastnil olomouckého festivalu "Poezie bez hranic" a pět let nato akce "Medzináodný literárny festival Jána Smreka" v Bratislavě. Roku 2019 se stal řádným členem "Sudetendeutsche Akademie der Künste der Wissenschaften und Künste" a rok nato byl pozván na mezinárodní festival lyrické poezie "Meridian" v ukrajinských Černovicích. Jeho prvotinou je cestovní deník o Irsku "Blackthorn / Mit der Sichel das Korn" ve zmíněné už edici "Bibliothek der Provinz/. V témže nakladatelství následovala kniha "Sommerlich Dorf. Vom schöneren Leben auf dem Lande" (1992), pak už v různých nakladatelstvích četné sbírky básní, esejů, mezi nimi i popis vlastního hornorakouského dětství "Feld, Wiese, Apfel, Stadel, Stall, Sau, Pferd, Kuh, Ofen, Brot oder Holz"(2015). Tématu života na venkově se věnuje i svazek "Das Jahr der Ratte. Ein pandämonisches Diarium"(2021). Poté, co za svou uměleckou kariéru získal četná stipendia a ocenění (viz blíže Wikipedia), u příležitosti svých sedmdesátin vydal roku 2023 knižní titul "In Bewegung". Žije v Engerwitzdorfu v Dolním Mühlviertelu a ve vsi Streith u městyse Langschlag (Waldviertel) v dolnorakouském okrese Zwettl. 30 let se věnoval estetické a výtvarné výchově na gymnáziu A "Pedagogische Hochschule v Linci, účastnil se mírového hnutí a "Anti-AKW-Bewegung", tj. hnutí odporu proti atomovým elektrárnám (odtud se zná i s Bernhardem Rieplem), také "Amnesty-International. Není členem žádné politické strany, jak nám napsal e-mailem pod heslem "bio Wall" ("App für Gmail"). Následující text sleduje i jeho "šumavské" kořeny.
Dvůr Krakovice u Kaplice a jeho lid
Alena Rottová
Bylo to v létě roku 2018. Chtěla jsem strávit dovolenou na klidném místě bez hluku aut, bez lidí a turistických atrakcí. Ideálním místem se zdál být penzion vzdálený asi 5 kilometrů na západ od městečka Kaplice, umístěný na samotě v podhůří mezi Šumavou a Novohradskými horami. Na cestu jsem se vydala se svojí dcerou a našimi dvěma pejsky. Z obrázků jdem věděla, že se jedná o zrenovovaný kamenný statek, což jsem já, milovnice starých domů, brala jako bonus.
Jak se blížili k cíli, již zdálky jsme spatřili mohutnou usedlost, bělající se po lesem. Záhy jsme zabočili na prašnou cestu a kolem rozsáhlých pastvin, kde si volnost užívala stáda krav a koní, jsme dorazili na místo.
Do objektu jsme vešli letitými dřevěnými vraty a už jsme stáli uprostřed rozlehlého dvora, vydlážděného obrovskými opracovanými kameny. Dvůr ze tří stran obklopovaly budovy statku, který původně býval čtyřboký (vierkant), na jedné straně však zůstaly jen trosky zdi. Překvapilo mne, jak je celý objekt neuvěřitelně citlivě zrenovován. Co bylo možné zachovat, zůstalo ve své starobylé kráse. Dokonce i ruiny nedochovaných budov zůstaly zachovány a obrůstá je bujná zeleň. Kde byla potřeba oprava nebo přístavba, byl použit vhodný materiál tak, aby nebyl narušen historický ráz usedlosti. Téměř okamžitě jsem se do toho starobylého sídla zamilovala a také mi bylo hned jasné, že o tomto místě chci vědět víc, že chci vědět, kdo tady žil a hospodařil, a že tomu v příštích týdnech a měsících věnuji veškerý svůj volný čas. Tak se také stalo a zde předkládám výsledek mého snažení.
Krakovice (Crakawitz, Khracowitz, Krakowicz, Purscheglhof, Putschegelhof, Putschöglhof) je místo, jež je obýváno lidmi po dlouhá staletí. Archivář a historik Valentin Schmidt (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn.) uvádí jako datum první zmínky rok 1281. V tomto roce, podle listiny z 12. listopadu, Jindřich z Rožmberka daroval klášteru ve Vyšším Brodě osm vesnic. Jednalo se o obce Studené, Kobylnice, Rojov, Zahrádka, Přední Kruhová, Hodenice, Nebřehov a Dolní Drkolná. Většina z těchto vsí se nacházela v blízkém okolí usedlostio. Název Krakovice však v listině není uveden, a proto není jasné, zda ves nebo samostatná usedlost toho jména již tehdy existovala. To však neznamená, že archivář Valentin Schmidt při svém bádání zmínku z roku 1281 o tomto místě nenalezl v jiném pramenu.
Druhým datem, které se uvádí jako nejstarší zmínka o Krakovici, je rok 1338. V archivu vyšebrodského kláštera byl nalezen zápis ze dne 24. června toho roku, jenž se zmiňuje o tom, že Krakovice u Omlenice je klášteru ve Vyšším Brodě "daňově poplatná".
Antonín Profous (1878-1953) ve svém unikátním díle "Místní jména v Čechách" rovněž odkazuje na rok 1338. Zmiňuje zde doslovnou citaci: "vom Hof ze Crakawitz - demselben Chloster ze Hohenfuert", to znamená "dvůr v Krakovici - témuž klášteru ve Vyšším Brodě... (náležející)".
Opat Pavel II. Klötzer, působící ve vyšebrodském klášteře mezi lety 1528 a 1549, nechal dokončit klášterní urbář, jenž byl započat již v roce 1524. Tento urbář obsahuje přehledný soupis veškerých statků kláštera v té době. Klášterní majetek spravovalo devět rycht. Usedlost Krakovice tehdy spadala pod rychtu Hodenice společně s vesnicemi Dolní Pláně, Sedlice, Rojov, Zahrádka, Přední Kruhová, Nebřehov, Chudějov, Bočkov, Svinihlavy, Přídolí, Sedlíkov, Horšov a dvorem Schimakenhof. V urbáři se již uvádí název Krakovice - Putschöglhof a měli zde působit dva osedlí. Podle dostupných zdrojů byl jedním z nich Longin Putschögl.
Podařilo se mi navázat kontakt s potomkem tohoto starého rodu. Pan farář Gerald Warmuth (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn.) z města Winnenden v Německu podle svých vlastních slov více než 30 let navštěvuje třeboňský archiv a zabývá se výzkumem starých německých rodů v oblasti Kaplicka. Na svých vlastních webových stránkách představuje výsledky svého bádání. Prvním příslušníkem rodu Putschögl, kterého se mu podařilo najít, byl Nikolaus. Žil přibližně od druhé čtvrtiny do konce patnáctého století a byl úředníkem na dvoře pánů z Rožmberka. S největší pravděpodobností jeho syn Thomas Putschögl byl již spjat s usedlostí Krakovice a byl otcem výše zmíněného Longina Putschögla, jenž je uváděn v roce 1544 jako rychtář na Krakovici. Dále se na gruntu vystřídaly další tři generace až do poloviny sedmnáctého století, kdy se již mohu opřít o výsledky vlastního badatelské práce.
Jedním z významných zdrojů informací z té doby je bezesporu berní rula. Zde se píše, že na samotě Putschöglhof hospodaří rolník Mikuláš Putschegl, "Dieser sehr grob gut sitzt, sich von Spinngarn und Leinen ernährt. Boden gut, Roggen. (tj. "Tento velmi hrubě dobře sedí, předivem a plátnem se živí. Půda dobrá, žitná.") Dále se dozvídáme, že sedlák obhospodařuje čtyřicet strychů polí. Choval si na svém gruntě šest volů do tahu, šest krav, osm jalovic, jedenáct ovcí a pět prasat. Tohoto hospodáře (nebo spíše jeho otce, rovněž Mikuláše) uvádí ve svém díle i Antonín Profous, který připomíná v souvislosti s Krakovicí zmínku o Miglu Putscheglovi z roku 1636. V roce 1671 postoupil Mikuláš Putschegl hospodářství svému synu Martinovi a odešel se svou manželkou na odpočinek. Zemřel 5. září roku 1686 a jeho manželka Magdalena skonala o sedm týdnů později.
Jak už bylo uvedeno, Martin Putschögl převzal grnt od svého otce v roce 1671. Ve stejném roce se také poprvé oženil a se svou ženou Veronikou, roz. Gebauer, měl celkem pět dětí. Veronika zemřela 11. února 1683 a hned na jaře ovdovělý hospodář uzavřel manželství s Rosinou, rozenou Pils. Z tohoto manželství vzešlo jedenáct dětí, z nichž osm se dožilo dospělosti. Mezi nimi byl také příští hospodář na Krakovici Mathias Putschögl.
"Da Martin Putschögl vom Alter gebrochen ist, ist es nicht in der Lage auf diesen seinem voll bezahlten Gewerbe weiter zu wirtschaften, so übergibt er dieses mit herrschaftlicher gütiger Genehmigung aus freien Willen zusammen mit 4 Ochsen, 2 Kühen, 6 Schafen und 4 Schweinen und mit allen Hausrat seinem geliebten Sohn Mathias Putschögl kauflich für vierhundertsechsund sechzig Goldtaler und 40 Kreuzer. Dieses steht alles dem Verkäufer Martin Putschögl zu" (tj. "Protože Martin Putschögl je věkem sešlý, na této svojí plně zaplacené živnosti dále hospodařit schopen není, tak s vrchnostenským dobrotivým svolením ji svou vůlí dobrovolně, spolu se 4 voly, 2 kravami, 6 ovcemi a 4 prasaty a se vším domovním nářadím svému mil. synovi Mathiasu Putschöglovi kupně předává za čtyři sta šedesát šest zlatých a 40 kr. Ty celé náležejí prodávajícícmu Martinu Putschöglovi.") Tak se píše v Pozemkové knize rychty Oppach (Přední Kruhová) z let 1714 až 1737. Smlouva byla podepsána za přítomnosti rychtáře z Přední Kruhové Jana Dostála dne 19. června roku 1721 ve vyšebrodském klášteře. Ještě v tom roce starý hospodář Martin Putschögl zemřel.
Mathias Putschögl se tedy stal majitelem usedlosti v roce 1721. Téhož roku na podzim se oženil s Catharinou, roz. Miesauero z nedaleké obce Malčice (Maltschitz). Z manželství se narodilo pět synů a tři dcery. Všichni se dožili dospělosti. S Mathiasem zůstal na gruntu i jeho starší bratr Bernard, se svou manželkou Agnes a jejich sedmi dcerami.
Mathias Putschögl byl hospodářem na Krakovici čtyřicet let, Podle údajů Tereziánského katastru obhospodařoval polnosti o rozloze 54,10 takzvaných výsevkových strychů a 88, 1 strychů lesa. Bonita polí se určovala podle toho, kolikanásobně převýšilo množství sklizeného obilí množství vyseté. Na Putschöglhofu se sklidil v průměru trojnásobek vysetého množství obilí, což odpovídalo sedmé, druhé nejhorší třídě. Kromě polního hospodářství a dobytkářství se obyvatelé usedlosti živili také předením. Mathias Putschögl nesačil předat živobytí některému ze svých synů za svého života a když v lednu roku 1761 zemřel, Putschöglhof zůstal bez hospodáře.
V dubnu téhož roku vydal se Gallus, čtvrtý ze synů zemřelého Mathiase Putschögla, do kláštera ve Vyšším Brodě, aby mu zde bylo zápisem do pozemkové knihy potvrzeno převzetí gruntu.
"Als der besagte Mathias Putschögl durch Tod verschied, übernahm so mit herrschaftlicher Genehmigung dessen geliebter Sohn Gallus dieses Gewerbe, mit Rechten und Lasten wie er selbst sie nutzte, mit 2 Paar Ochsen, 2 Kühen, 2 Bullen, 4 Schafen, 2 Zuchtkellern, 2 Eisenpflügen, 4 Eisentoren, Krampen und Gurt, 2 Ketten, 1 lange und kurze, 3 Bottichen, 2 Eisenkeilen, 2 Geschirren und 2 Leiterwagen, weiter mit dem sonstigen Hausrat, zusammen zum wahrlich vereinbarten Preis von vierhundertsechsund sechzig Goldtalern und 40 Kreuzern." (tj. "Když řečený Mathias Putschögl smrtí odešel, tak s vrchnostenským povolením jeho mil. syn Gallus tuto živnost převzal, s právy a břemeny, jak on sám užíval, s 2 páry volů, 2 kravami, 2 býky, 4 ovcemi, 2 chovnými prasaty, 2 pluhy se železím, 4 železnými bránami, motyka a pás, 2 řetězy, 1 dlouhý a krátký, 3 kádě, 2 železné klíny, 2 postroje a 2 žebřiňáky, dále ostatním domovním nářadím dohromady se skutečnou sjednocenou cenou čtyři sta šedesát šest zlatých a 40 kr." - pozn. překl.) Z této částky měly být vyplaceny dědické podíly Gallově matce a sedmi sourozencům.
V roce 1772 uhradil Gallus Putschögl své matce Katharině pohřeb, a tím složil poslední splátku. Usedlost byla zaplacena.
Dne 14. června roku 1761 se nový sedmadvacetiletý krakovický sedlák poprvé oženil. Jeho manželkou se stala Elisabeth Partl, osmnáctiletá dívka z obce Oppach (Přední Kruhová). Po roce se jim narodila první dcera Magdalenka, další děti se jmenovaly Josephus, který zemřel ve věku dvou let, Elisabetha a Mathias. Za páté, poslední dítě zaplatila mladá selka životem. Dne 12. července roku 1771 se po dlouhém těžkém porodu narodila holčička, její matka však ještě týž den zemřela. Malá Margaretha skonala o měsíc později.
Již v říjnu roku 1771 se Gallus oženil s Johannou rovněž z rodu Putschögl, která pocházejela z obce Plánička (Planles). Narodilo se jim šest dětí, z nichž se dospělosti dožily pouze tři.
Ani Gallus Puttschögl nepředal grunt dalšímu pokolení za svého života. Dne 21. března roku 1803 zemřel ve věku sedmdesáti let. Teprve po dvou letech přešla podle předávacího protokolu ze dne 1. září 1805 namovitost se všemi pozemky oficiálně do vlastnictví nejmladšího syna z prvního manželství Mathiase Putschögla,. Cena byla vyčíslena na částku 500 zlatých. Z této sumy bylo odečteno 100 zlatých jako "svatební vnos" pro nového majitele a 200 zlatých na zaplacené výdaje. Zbylých 200 zlatých splácel Mathias Putformou formou "vejrunků" své ovdovělé nevlastní matce Johanně Putschögl do roku 1816.
Mathias Putschögl se oženil ve svých pětatřiceti letech. V úterý 29. května 1804 vstoupil do manželství s Katharinou Kastl, dcerou Johanna Kastla z obcei Lužnice (Luschnitz). Vychovávali spolu čtyři děti. Dvě nejstarší dcery Katharina a Maria Anna však zemřely na přelomu roku 1817 a 1818 pouhé dva týdny po sobě ve věku dvanáct a deset let. Synové Andreas a Ignatius se dožili dospělosti.
Mathias Putschögl byl starý jedenašedesát let, když se rozhodl přenechat grunt staršímu ze synů. Dne 11. září roku 1830 přebral podle vlastnické smlouvy teprve dvacetiletý Andreas Putschögl od svého otce "... im Dorf Chudějov Hausnumer 10 liegende Bauten und Grundwirtschaft mit allen Rechten und Lasten für den vereinbarten Kaufpreis von 800 Goldtalern und der Übernehmende bezahlt diesen Kaufpreis dem Abgebenden Mathias Putschögl und zwar sofort nach Unterzeichnung des Vertrags 400 Goldtaler..." (tj. "... ve vsi Chudějov čp. 10 ležící stavení a gruntovní hospodářství se vším právem a břemenem za ujednanou kupní cenu 800 zl. a zaplatí přebírající tuto kupní cenu odevzdávajícímiu Mathiasu Putschöglovi a sice hned po podpisu smlouvy 400 zlatých...") V dalších třech letech měl Andreas svému otci zaplatit každým rokem 100 zlatých a zbytek částky po 50 zlatých ročně.
V mapách stabilního katastru lze vyhledat rozsáhlé plochy orné půdy a pastvin, které ve druhé čtvrtině 19. století k usedlosti patřily. Jako jejich majitel vlastník je zde ještě uveden Andreasův otec Mathias Putschögl. Ke gruntu patřila také poměrně velká plocha lesa.
Andreas Putschögl se oženil v roce 1837. Na statek si přivedl Marii, dceru Mathiase Woisetschlägera, sedláka ze vsi Dolní Drkolná (Unterschlägl). Narodilo se jim sedm dětí, dospělosti se dožili pouze čtyři synové Wenzl, Ignatz, Josef a Franz. Společně se svou ženou hospodařili téměř třicet let. Když pak Andreas 26. května 1876 zemřel, starší synové již žili jinde a na statku s matkou zůstal jen nejmladší Franz.
Podle zápisu v pozemkové knize získal Franz Putschögl statek se všemi pozemky do svého vlastnictví v prosinci roku 1876. Dne 26. července 1881 se mladý hospodář oženil. Jeho nevěstou se stala o 10 let mladší osmnáctiletá Maria Putschögl. Děvče pocházelo ze statku v nnedalekém Vracově (Wratzau) a byla dcerou Wenzela Putschögla, staršího Franzova bratra. Franz Putschögl si tedy vzal za ženu svoji neteř. V matrice oddaných je zmínka o udělení výjimky k uzavření sňatku. Manželům se narodili tři synovéy a dvě dcery. Nejstarší ze synů Wenzl zemřel krátce po narození. Ostatní děti se dožily dospělosti. Leopold odešel z domu jako první, když se v roce 1912 oženil. Mladší Johann se měl stát příštím hospodářem. Krátce po vypuknutí první světová válka však narukoval a 8. září 1914 padl v Srbsku během bojů na Drině. Bylo rozhodnuto, že hospodyní na statku se stane starší z dcer Maria.
Když Maria Putschöglová po svém otci grunt přebírala, netušila, že bude poslední z dlouhé řady generací starého selského rodu, jež po čtyři sta let a snad i déle v místě zvaném Krakovice žily. Dne 27. dubna roku 1920 se na statku Putschöglhof , v té době už evidovaném pod adresou Chudějov (Kuttau) čp. 10, konala svatba. Třicetiletá Maria Putschöglová se vdávala za Wenzla Lauseckera, syna tesaře z obce Bočkov (Wutschko). V červenci 1921 se manželům narodila dcera Anna, na jaře 1924 následoval syn Franz. Maria Lausecker přišla na svět v říjnu 1925 a v dubnu 1927 nejmladší Johann.
Významnou součástí života našich předků byla víra v Boha. Lidé se obraceli k Nejvyššímu, aby ho prosili o pomoc, hledali u něho útěchu, sdíleli s ním své radosti a děkovali mu za jeho přízeň. Usedlost Krakovice patřila po třicetileté válce pod farnost v Rožmitále na Šumavě. Tamní kostel náležel od roku 1259 k nově vzniklému cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. V době husitských válek byl kostel opuštěn a teprve v roce 1638 se ho opět ujal vyšebrodský klášter. Zhruba z té doby jsou k dispozici první matriční knihy narozených, oddaných a zemřelých obyvatel rožmitálské farnosti.
V roce 1722 byl v obci Omlenička dostavěn kostel. Nejprve byl zasvěcen Panně Marii Bolestné, později pak svatému Janu Nepomuckému. V roce 1739 byla při tomto kostele zřízena farnost. Jména krakovického rodu Putschögl se začala v tamních matrikách objevovat na počátku devatenáctého století. Sedláci z Putschöglhofu a jejich rodiny si sem chodili pro slovo Boží až do roku 1945.
O zbožnosti rodiny svědčí několik zápisů v omleničské farní kronice. Například v roce 1882 byla ve farním kostele nově upravena kazatelna, socha svatého Josefa, křtitelnice a zábradlí kůru. Cena prací byla vyčíslena na 300 zlatých rakouské měny. Částkou 100 zlatých na opravu tehdy přispěl Franz Putschögl, rolník na Putschöglhofu. V srpnu roku 1913 pořídila jeho manželka paní Maria Putschögl pro kostel nový "Zisterzienser Messbuch in herrlichen Einband mit Goldschnitt für 72 K 3 hal. an." (tj. "cisterciácký misál v nádherné vazbě se zlatou ořízkou za 72 korun a 3 haléře.") V dubnu roku 1921 byla zakoupena nová monstrance. Také tehdy přispěl Franz Putschögl svým darem 100 Kčs a rovněž mladý hospodář Wenzl Lausecker daroval stejnou částku. I zde selský rod zanechal svou stopu.
V roce 1921 probíhalo v nově vzniklém Československu sčítání obyvatel. Podle sčítacího archu žilo tehdy na usedlosti Putschöglhof jedenáct lidí. Majitelem dvora byl již rolník Wenzl Lausecker, jeho žena Maria, roz. Putschögl, je uvedena jako hospodyně. Děti mladí manželé tehdy ještě neměli. S nimi zde žili i Mariini rodiče Franz a Maria Putschögl a jejich nejmladší dcera Anna. Kromě rodiny zde žili a pracovali tři čeledíni, dvě děvečky a pomocnice v kuchyni. Všichni byli mladí a svobodní a hlásili se k německé národnosti. Pracovní síly zde bylo potřeba, neboť před válkou náleželo k usedlosti 22 hektarů orné půdy, 12 hektarů luk, 51 hektarů lesa a 5 hektarů pastvin.
Přišel říjen 1938 a na základě mnichovské dohody byla celá oblast Kaplicka připojena k Říši. Obec Chudějov (Kuttau), pod kterou Putschöglhof patřil a všechny okolní obce byly čistě německé. Tehdejší majitel usedlosti Wenzl Lausecker nebyl organizován ani v Henleinově Sudetoněmecké straně, ani u NSDAP. Byl členem Bund der Landwirte (Německý svaz zemědělců), strany, která sdružovala převážně venkovské křesťanské obyvatelstvo a podporovala československý stát. V roce 1938 se však i tato strana přiklonila k nacionalismu a byla sloučena se Sudetoněmeckou stranou. Wenzl Lausecker nazýval T.G. Masaryka "naším prezidenten" ("unser Präsident") a byl hluboce věřícím křesťanem.
Území Kaplicka připadlo po záboru župě Oberdonau (Horní Rakousko) a členové rodiny hospodařící na Putschöglhofu se stali občany Německé říše. Po vypuknutí války se i na ně vztahovala branná povinnost, a proto starší syn Franz Lausecker musel narukovat. Válku přežil a na jejím konci upadl v Itálii do amerického zajetí. Vojenské uniformě neunikl ani mladší syn Johann. Do armády byl povolán jako sedmnáctiletý. Zranění hlavy po zásahu granátem nejprve přežil, v jeho důsledku však onemocněl zánětem mozkových bla a v červnu roku 1945 teprve osmnáctiletý chlapec zemřel. Pochován byl v rakouském Gallneukirchenu. Byl jedním z mnoha dětí, které Hitler neváhal obětovat, když je poslal do již prohrané války.
Oba staří Mariini rodiče Franz a Maria Putschöglovi zemřeli ve vysokém věku během války na Putschöglhofu. Dožili tak v poklidu, aniž by tušili, jaký osud postihne jejich pozůstalé.
Krátce po osvobození se začala psát poslední kapitola působení starého rodu na Krakovici. Tuto dobu popsal v povídkové knize jihočeských a rakouských autorů "Hinter dem Niemandsland - Wechselnd bis heiter: böhmische und österreichische Geschichten : zusammengestellt von Netzwerk Memoria und dem Verband südböhmischer Schriftsteller" (vydalo nakladatelství Franze Steinmaßla v Grünbachu 2003, 207 stran, české vydání pod titulem "Střídavě jasno : povídky rakouských a jihočeských spisovatelů" vydalo nakladatelství Dominium v Českých Budějovicích 2003 o 166 stranách, pan Richard Wall, vnuk posledního hospodáře Wenzla Lauseckera. Oživil zde vzpomínky své matky Anny Lausecker, provdané Wall. Pan Richard Wall mi rovněž ochotně poskytl "Buch der Erinnerungen", pamětní knihu, kterou jeho děd sepsal v roce 1965, pět let před svou smrtí. Jsou zde popsány dramatické poválečné události, které krutě zasáhly jeho rodinu.
Bylo krátce před Vánocemi, v úterý 18. prosince 1945. Večer na Putschöglhof dorazili noví osídlenci. Bývalý prodavač nádobí spolu s manželkou a třemi syny přišli pravděpodobně ze Slovenska. Prohlédli si dům a rozhodli se zůstat.
"... sie legten sich in unsere Betten und wir mussten oben in Obergeschoss schlafen. Er sagte, er sei jetzt der Eigentümer des Hofes und wir müssten jetzt für ihr arbeiten. Er forderte die Schlüssel und verschloss alles und wir končen nicht einmal den Hof verlassen... Am 18. Dezember wurden wir enteignet." (tj. " ... lehli si do našich postelí a my jsme museli jít spát nahoru do patra. Řekl, že je teď vlastníkem dvora a my museli pro něho pracovat. Požadoval klíče, všechno uzavřel a my jsme nemohli vůbec opustit dvůr... Dne 18. prosince nám byl vyvlastněn majetek.") Píše Wenzl Lausecker.
Paní Anna Wall, rozená Lausecker, vzpomíná, že přistěhovalci neměli žádné zkučenosti s prací v zemědělství a s chovem hospodářských zvířat. Otec těžce nesl jejich aroganci a neznalost, takže napjatá situace vyvrcholila konfliktem. Lauseckerovi s pár věcmi opustili statek a odešli ke svým příbuzným do sousedního Chudějova (Kuttau). Několik dní před Vánocemi rodinu zasáhla další rána. Teprve nyní se dozvěděli o smrti syna Johanna.
Wenzl Lausecker zůstal se svou rodinou u příbuzných do konce února 1946. Podle jeho poznámek na něho nový majitel dvora Putschöglhof poslal četníky. Místní "komisař" mu doporučil rychlý ilegální odchod za hranice, neboť věc musel nahlásit jako odpor proti probíhajícímu vyvlastňování. Dne 1. března 1946 v nočních hodinách za mlhavého počasí přešel Wenzl Lausecker se svojí dcerou Mitzi (Marie) hranice. Odešli nalehko jen s nejnutnějšími věcmi.
"... Papa überschritt in der Nacht mit meiner jüngeren Schwester zu Fuß die Grenze. Als dann die Soldaten das Dorf umzingelten und ihn suchten, wurde er nicht gefunden und so nahmen sie weigstens meine Mutter. Noch Brod bei Budweis, dort musste sie auf einen Bauernhof arbeiten. Wir hätten früher weggeheb sollen, der beladene Wagen stand in Kuttau bei unseren Verwandten, aber alle zögerten, sie verschoben das endgülitige Verlassen unseren Bauernhofes von Tag zu Tag, wir hofften, dass das Schlimmste bald vorbei ist, dass vielleicht ein Befehl kommt, der das alles stoppt, wir konnten nicht glauben, dass wir, ohne dass wir mit Schuld belastet sind, so rechtlos sind und vertrieben werden können..." (tj. "... tatínek s mou mladší sestrou v noci přešli pěšky hranici. Když pak vojáci obklíčili vesnici a hledali ho, nebyl k nalezení a tak vzali aspoň mou matku. Do Vráta u Českých Budějovic, tam musela pracovat na statku. Měli jsme odejít dřív, naložený vůz stál v Chudějově u našich příbuzných, ale všichni se zdráhali, přesouvali konečný odchod z našeho statku ze dne na den, doufali jsme, že nejhorší brzy přejde, že snad přijde povel, který to všechno zastaví, nemohl jsme uvěřit, že my, aniž bychom byli zatíženi vinou, jsme tak bezprávní a můžeme být vyhnáni..."), vzpomíná Anna Wall, rozená Lausecker, která odešla do Rakouska jako první z rodiny a našla útočiště u příbuzných ve Freistadtu.
První zastávkou za hranicemi pro Wenzla Lauseckera a jeho mladší dceru Mitzi byl Rainbach (obec vzdálená necelých 10 km od dnešní hranice). Zde strávili několik dní a poté se vydali so Freistadtu. Wenzl dostal práci jako pomocný dělník u příbuzného stavitele Putschögla a Mitzi začala pracovat jako služebná. Od počátku svého pobytu podnikali kroky k přesunu jejich manželky a matky Marie Lausecker do Rakouska. Ta byla mezitím s pomocí pana Leische, řezníka z Kaplice, transportována z Čech do Německa. Díky dalšímu "Bekannten aus der Heimat", tj. "známému z vlasti", se nakonec Marie Lausecker v rakouském Freistadtu se svojí rodinou setkala. Bylo to koncem léta roku 1946.
Rodina žila v pronajaté místnosti u stavitele Putschögla až do konce roku 1947. Krátký čas potom Lauseckerovi žili a pracovali u statkáře v místě zvaném Pitzlin a v té době se ze zajetí vrátil syn Franz.
V roce 1948 dostali příležitost pronajmout si hospodářství v Engerwitzdorfu od mlynáře Hohlwegera. Ihned se přestěhovali a konečně se vrátili k práci, která pro ně znamenala smysl života. Obdělávali pole a starali se o dobytek. Potíže s majitelem je však donutily se po pěti letech hospodářství vzdát. V červenci roku 1952 se nastěhovali k synu Franzovi, který právě dostavěl rodinný domek v obci Sankt Dionysen bei Traun. Wenzl Lausecker začal pracovat jako tesař a u této práce setrval do důchodu. Starší dcera Anna se v roce 1952 provdala za Josefa Walla, mladší Marie zůstala neprovdána. Franz vstoupil do manželství v roce 1964.
Manželé Wenzl a Marie Lauseckerovi dožili v domku v Sankt Dionysen bei Traun. Wenzl zemřel v roce 1970 a Marie, rozená Putschögl, jej následovala v roce 1976 ve věku 86 let. Jejich nejstarší dcera Anna Lausecker, provdaná Wall. Žila v posledních letech u jednoho ze svých synů a 11. ledna 2021 zemřela ve věku nedožitých 100 let.
Hospodářskou usedlost Krakovice - Putschöglhof po válce nedobrovolně opustili lidé, pro které byla domovem a zázemím. Od té doby se zde vystřídalo několik nájemců a majitelů, kteří ji spíše devastovali, než aby se o ni starali. Nastala doba, kdy odešel ten poslední a objekt začal rychle chátrat. U části budov se propadly střechy, kamenné zdi se začaly rozpadat a dvůr zarostl divokou trávou, kopřivami a náletovými dřevinami.
V osmdesátých letech objevila opuštěný, již k zániku odsouzený dvorec rodina z Prahy. Jezdívali často do jižních Čech, aby unikli z rušného velkoměsta. Na jedné z dlouhých procházek zabloudili do tohoto místa a ihned si jej zamilovali. V roce 1986 se jim podařilo nemovitost odkoupit a začala dlouhá nekončící cesta k záchraně starobylého lidského obydlí. Z objektu pro rekreaci se v roce 2010 stalo po mnoha letech místo trvalého bydlení. Dalšími opravami a citlivě provedenými přestavbami pak byl vybudován unikátní rodinný penzion.
Nedlouho po listopadové revoluci, někdy počátkem devadesátých let, se tři "děti" Wenzla a Marie Lauseckerových vydaly do míst, kde se narodily a prožily svoje dětství. Očekávaly, že naleznou opuštěnou a zarostlou zříceninu. Skutečnost však byla trochu jiná. Z části usedlosti zůstaly skutečně jen trosky a rozvalené zdi, bylo tu ale živo. Vstříc jim vyšli noví majitelé a srdečně je zvali dál. A nezůstalo jen u jedné návštěvy...
|
Rod Putschögl na Krakovici (Putschöglhof, Kuttau 10) Thomas Putschögl (suedboehmenarchiv.de) Longin Putschögl (Profous II., s. 359-360, suedboehmenarchiv.de) Thomas Putschögl (suedboehmenarchiv.de) Lorenz Putschögl (suedboehmenarchiv.de) Nikolaus Putschögl (Profous II., s. 359-360, suedboehmenarchiv.de) Nikolaus Putschögl * ? † 5. 9. 1686 Putschöglhof Martin Putschögl * ? Putschöglhof † 1721 Putschöglhof Mathias Putschögl * 21. 8. 1698 Putschöglhof † 6. 1. 1761 Putschöglhof Gallus Putschögl * 16. 10. 1733 Putschöglhof † 21. 3. 1803 Putschöglhof Mathias Putschögl * 5. 2. 1769 Putschöglhof † 19. 3. 1838 Putschöglhof Andreas Putschögl * 23. 11. 1810 Putschöglhof † 26. 5. 1876 Putschöglhof Franz Putschögl * 19. 3. 1853 Putschöglhof † 25. 6. 1940 Putschöglhof Maria Putschögl * 29. 1. 1890 Putschöglhof † 18. 9. 1976 Traun (Rakousko) |
oo ? Magdalena * ? † 25. 11. 1686 Putschöglhof oo ? Rosina Pils * ? † ? Putschöglhof oo 21. 11. 1721 Catharina Miesauer * 1703? † 20.9. 1772 Putschöglhof oo 14. 6. 1761 Elisabeth Partl * 27. 10. 1742 Oppach † 12. 7. 1771 Putschöglhof oo 29. 5. 1804 Catharina Kastl * 27. 10. 1780 Luschnitz † 20. 3. 1837 Putschöglhof oo 21. 11. 1837 Maria Woisetschläger * 12. 8. 1811 Unterschlägl † 15. 2. 1889 Putschöglhof oo 26. 7. 1881 Maria Putschögl * 29. 3. 1863 Wratzau † 21. 2. 1943 Putschöglhof oo 27. 4. 1920 Wenzl Lausecker * 8. 9. 1888 Wutschko † 21. 8. 1970 Traun (Rakousko) |
Literatura a prameny
www.digi.ceskearchivy,cz
matriční knihy Omlenice, Rožmitál na Šumavě, Kaplice, Terčí Ves, Vyšší Brod, Benešov nad Černou
pozemková kniha 1714-1737 Přední Kruhová
pozemková kniha 1777-1883 Zahrádka
Sčítání lidu 1921
www.farnostkaplice.cz: Omlenická farní kronika
www.kohoutikriz.org
www.suedboehmenarchiv.de
www.zanikleobce.cz
Berní rula Kraj bechyňský II, Panství Vyšebrodské, s. 416
Tereziánský katastr Český, svazek jedna, s. 127§
Antonín Profous - Místní jména v Čechách 2 (Česká akademie věd a umění, 1949)
Václav Hajer - Kaplický poutník aneb Kaplickem ze všech stran (Kulturní a informační centrum Kaplice, 2009)
Václav Hajer - Kaplický poutník aneb Putování po zaniklých osadách na Kaplicku (Kulturní a informační centrum Kaplice, 2011)
Dominik Kaindl - Dějiny kláštera Vyšší Brod v Čechách (Gloriet 2008)
Kateřina Charvátová - Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420, svazek 2 (Karolinum 1002)
Kolektiv - Novohradské hory a Novohradské podhůří, příroda-historie-život (Baset 2006)
Střídavě jasno: povídky rakouských a jihočeských spisovatelů (Dominium 2003)
Genealogické a heraldické listy, 2021, č. 3, s. 36-41
P.S. Alena Rottová (1966) uvádí mezi prameny svého textu i Kohoutí kříž. Text není pro tyto webové stránky nijak upravován (až na pár hrubších věcných chyb, jako např. "zadluženi" namísto "zatíženi vinou"), ani opatřen poznámkami, s výjimkou dvou odkazů na autory z Kohoutího kříže. Také jsou přidány údajné originální podoby německých citací podle podání Richarda Walla kurzívou. Titul povídkové antologie, v níž je zastoupen, je bibliograficky rozveden. Adresa místa, kde text započíná, zní: Penzion Krakovice. Výnězda 15, 382 41 Omlenice. Profousova "Místní jména v Čechách" uvádějí následující komentář k výrazu Krakovice (jednotné číslo ženského rodu stejně jako např. Kaplice):
|
Jméno Krakovice = ves lidí Krakových. |
- - - - -
* Engerwitzdorf (A) / Krakovice / Zvonková
