ALEŠ ZELENKA

Erbovní vlys na stěně Sudetoněmeckého domu v bavorském Mnichově

Sudetoněmecký znak (v originále "das Wappen der Sudetendeutschen" - pozn. překl.) byl přijat dne 30. července roku 1950 rozhodnutím hlavního předsednictva Sudetoněmeckého krajanského sdružení (v originále "durch des Beschluss des SL-Hauptvorstandes" - pozn. překl.). Návrh vytvořil Ing. Herbert Schmidt (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Jako symbol sudetoněmecké kmenové příslušnosti (v originále "als Zeichen der sudetendeutschen Stammeszugehörigkeit" - pozn. překl.) nahradil znak tzv. Říšské župy Sudety (v originále "Reichsgau Sudetenland" - pozn. překl.), který navrhl Dr. Heribert Sturm (*22. července 1904 v Chodově /Chodau/ v dnešním okr. Sokolov /kdysi Falkenau an der Eger/, † 28. října 1981 v bavorském městě Amberg - pozn. překl.) a který byl stvrzen 9. září 1940 v Berlíně říšským ministrem vnitra (byl jím tehdy Wilhelm Frick, popravený v říjnu 1946 oběšením jako válečný zločinec na základě rozhodnutí norimberského soudního tribunálu - pozn. překl.).
Rozhodnutí umístit do vstupní haly a přilehlé chodby podél sálu Adalberta Stiftera mnichovského Sudetoněmeckého domu erbovní vlys se 175 znaky měst a městysů ze Sudet (v originále "mit 175 Wappen der Städte und Märkte des Sudetenlandes" - pozn. překl.) navazuje na tradici, sahající hluboko do historie nazpět.
Nejstarší známý erbovní vlys vznikl roku 1244 v Paříži. Ovlivněn francouzským kulturním světem rozšířil se obyčej pod společným aspektem stojící erby řadit do jednoho vlysu (v originále "zu einem Fries zu reihen" - pozn. překl.) ve 14. století také do Čech.
Krátce po roce 1333 byl jídelní sál později husity zcela zničeného pražského biskupského dvora (viz Wikipedia) - pozn. překl.) při Vltavě na Malé Straně (jeho výstavba navazovala na stavbu Juditina mostu /1158-1172/ a připomíná ho dnes jen označení přilehlého Dražického náměstí jménem biskupa Jana IV. z Dražic /1301-1343/ - pozn. překl.) vymalován na stěnách erby knížat, pánů a urozených osobností z Čech, jak o tom referuje roku 1353 kronikář František Pražský (v originále "Franz von Prag", blíže viz opět Wikipedia: svou kroniku začal psát na popud zmíněného biskupa Jana z Dražic, kterému ji původně určil jako oslavu, přepracovanou verzi věnoval pak samotnému císaři Karlu IV. - pozn. překl.). Na Starém paláci zámku v Jindřichově Hradci (v originále "im Alten Schloss zu Neuhaus" - pozn. překl.) vznikl roku 1338 erbovní vlys s 19 znaky českých pánů, kteří provázeli krále Jana Lucemburského na křížovém tažení do Polska.
Také nejkrásnější erbovní vlys, který dějiny umění znají, objevený roku 1934 pod staletí starou omítkou na hradě Lauf blízko Norimberka (v originále "nahe bei Nürnberg" - pozn. překl.) a označený za "das eindrucksvollste Beispiel gotischer Innenraumkunst in Deiuschland" (tj. "nejpůsobivější příklad gotické umělecké výzdoby interiéru v Německu vůbec" - pozn. překl.) souvisí co nejtěsněji s českými dějinami: po získání několika hornofalckých území dal Karel IV. velkoryse přestavět zpustlý hrad v Laufenu a postavit ho pod ochranu zemského patrona svatého Václava (v originále "unter den Schutz des Landespatronen Sankt Wenzel" - pozn. překl.). Přitom byl kolem roku 1353 hlavní sál vyzdoben dvojřadým erbovním vlysem se 112 v pískovci na způsob reliéfu zpracovanými a polychromovanými znaky. Jsou to znaky jeho zemí, jeho pánů a rytířů, čtyř biskupství Koruny české a měst Praha, Vratislav (dnes polská Wrocław - pozn. překl.) a Kutná Hora.
Pro její krásu a výpovědní sílu budiž připomenuta i kolekce erbů na klenbě a stěnách kanceláře zemských desek na Pražském hradě se znaky deskových statků a příslušníků českých zemských stavů, malovanými v 17. a 18. století.
Také zde jde o kritérium, podle něhož byly znaky vyvoleny. To je totiž vlastní předpoklad pro vytvoření nějakého erbovního vlysu. Erbovní vlys není totiž bez výběru vzniklý soubor jednotlivých znaků, neboť jde v prvé řadě o myšlenku, o výpověď, která získává tvar znaky námi vybranými z těch, jež přicházejí v úvahu.
I erbovní vlys v Sudetoněmeckém domě je třeba chápat z tohoto hlediska. Se svými 178 znaky nereprezentuje toliko veškerou domovinu sudetských Němců, uspořádanou podle zemských okresů, symbolizuje totiž nadto všechna jiná místa v letech 1945-1950 násilím etnicky vylidněná (v originále "mit Gewalt entvölkertes" - pozn. překl.) a tím uloupená třem a půl milionům vyhnanců, jimž byla do té doby domovem.
Nejstarší městské znaky na území Čech, Moravy a Slezska, jako mají např. Litoměřice, Mělník, Ústí nad Labem, Olomouc, Opava či Krnov (v originále "Leitmeritz, Melnik, Aussig an der Elbe, Olmütz, Troppau oder Jägerndorf" - pozn. překl.), vznikly už ve druhé půli 13. století. Ještě starší než ony jsou nezbytně užívané pečeti, jimiž byl podložen status nějakého místa, resp. doloženo německé městské právo, které ten status formovalo. Často vešla starší podoba pečeti do městského znaku, zatímco novější pečeť nabyla podoby jiné (v originále "vom Wappen unterschiedliches Bild" - pozn. překl.).
Od 14. století užívala městských znaků nejen téměř všechna královská města, nýbrž i některá města, resp. městyse poddanská, jako např. klášteru Zlatá Koruna náležející Chvalšiny (v originále "wie z.B. das dem Kloster Goldenkron gehörende Kalsching" - pozn. překl.), jejichž pečeť od počátku téhož století vykazuje čtvrcený štít, jaký tehdy v zemích Koruny české měla ještě toliko Vratislav či později také Jihlava (v originále "nur noch von Breslau und später von Iglau geführt wurde" - pozn. překl.).
Právo na znak nebo pečeť bylo od poslední třetiny 14. století doložitelně propůjčováno formou listinnou (v originále "durch eine Urkunde" - pozn. překl.). Nakolik je dnes známo, byla nejprvnější taková privilegia udělena právě místům, ležícím v Čechách na jejich jazykově německých územích: v roce 1378 to byl dolnolužický Wiesengrund (v letech 1348-1635 byla Dolní Lužice součástí Koruny české - pozn. překl.), 1385 Teplá (v originále "Tepl" - pozn. překl.) a v následujícím roce Hroznětín (v originále "Lichtenstadt" - pozn. překl.) na Karlovarsku, 1396 město Chomutov (v originále "Stadt Komotau" - pozn. překl.) a hned třikrát v roce 1411 město Most (v originále "Stadt Brüx" - pozn. překl.). Ohledně propůjčení pečeti se už tehdy rozlišovalo mezi velkou pečetí, užívanou při slavnostních příležitostech a pečetí malou pro "všední" kancelářskou praxi (v originále "für die 'tägliche' Kanzleipraxis" - pozn. překl.). Užitnému účelu odpovídalo hojně i umělecké provedení pečetního typáře, tj. grafické podoby pečeti.
Zatímco dříve býval ke zhotovení pečeti používán bezbarvý přírodní vosk a jen vzácně nějaký jiný, vyvinulo se od počátku 15. století diferencované použití různobarevných pečetních vosků.
Při novém propůjčení pečetního práva býval povolován černý nebo zelený pečetní vosk, teprve později pak přiznán nárok na vosk červené barvy. Téměř plná dvě staletí se dalo z barvy vosku místní pečeti usuzovat na význam nějakého města či městyse stejně tak, jako tomu bylo u oprávnění užívat znaku vůbec.
Lze to pozorovat zvlášť dobře v heraldice sudetoněmeckých míst. Hospodářskou, většinou industrializací způsobená prosperitu a s tím spjatý rostoucí význam rozsáhlých oblastí Sudet od poloviny 19. století dokládá nejméně 35, s povýšením na městys či město spojených propůjčení znaků, realizovaných panovníkem z Vídně v posledních desetiletích podunajské monarchie jako názorné potvrzení jejich společenského vzestupu. Erbovní vlys to prezentuje v tomto ohledu znaky následujících měst a městysů (v závorce rok propůjčení znaku /či schválení městskou radou/ a dnešní české místní jméno - pozn. překl.): Bruch (1904, Lom), Chodau (1895, Chodov), Fischern (1917, Rybáře), Fleissen (1902, Plesná), Franzensbad (1805, Františkovy Lázně), Georgswalde (1914, Jiříkov), Groß Schönau (1908, Velký Šenov), Maffersdorf (1906, Vratislavice nad Nisou), Marienbad (1866, Mariánské Lázně), Morchenstern (1907, Smržovka), Neusattl (1908, Nové Sedlo), Nieder Einsiedeln (1918, Dolní Poustevna), Nixdorf (1917, Mikulášovice), Ober Georgental (1914, Horní Jiřetín), Ossegg (1914, Osek), Röchlitz (1904, Rochlice), Schmiedeberg (1885, Kovářská), Schönlinde (1893, Krásná Lípa), Steinschönau (1938 /bez schválení Berlína/, Kamenický Šenov), Tannwald (1905, Tanvald), Warnsdorf (1888, Varnsdorf).
Zpravidla se tyto znaky dají rozpoznat podle svých moderních figur, podle nové symbolické výpovědi, která výmluvně prezentuje svou novost" ozubená kola, porcelán a výrobky ze skla, Merkurova hůl jako symbol obchodu, nové stavby - jako u Příchovic vyhlídková věž (v originále německy Stephansruh na památku návštěvy arcivévody Štěpána v roce 1845 - pozn. překl.), nebo roku 1870 otevřená železniční trať Cheb-Karlovy Vary (v originále "Eger-Karlsbad" - pozn. překl.) v symbolickém zobrazení okřídleného kola jako v případě Chodova či Nového Sedla. Takové grafické výtvory lze sice označit z heraldického hlediska jako výraz dobového vkusu, zůstávají však trvalým svědectvím dalekosáhlého významu (v originále "für die umfassende Bedeutung" - pozn. překl.) sudetských oblastí.
Další literární odkazy se dají nalézt v knize "Sudetendeutsches Wappenlexikon" (Pasov, Verlag Passavia 1985 - pozn. překl.) od Aleše Zelenky a Tonyho Javory (vl.jm. Antonín Javora, *28. září 1947 ve Zlíně, †25. května 2007 tamtéž, tj. v témže roce jako Aleš Zelenka v Českém Krumlově - pozn. překl.), podle jejíchž ilustrací, tj. znakových kreseb byl erbovní vlys v Sudetoněmeckém domě založen.
O pečetích měst a městysů Čech, resp. Sudet, poskytuje dostatečnou informaci výstavní katalog Turnwaldovy soukromé pečetní sbírky (historik Erik Turnwald, *27. prosince 1919 v Praze, †21. ledna 1991 v Bad Rappenau - pozn. překl.), vydaný v Mnichově institutem Collegium Carolinum v roce 1988.
Čísla, uvedená pod místními jmény tohoto stručného průvodce (např. u Ústí nad Labem 39301/35007) udávají výsledek sčítání lidu z 31. prosince roku 1910, přičemž první z čísel prezentuje celkový počet obyvatel, druhé podíl obyvatel německé národnosti (u Českých Budějovic např. jde o číselný údaj 44538/16903, u Českého Krumlova pak 8716/7367, u Horní Plané 1701/1688, u Kaplice 2377/2214, u Prachatic 4523/3362, u Vimperka 5253/4642 a u Vyššího Brodu 1694/1682 - pozn. překl.). Rozdíl odpovídá podílu Čechů a jiných národností k datu sčítání.
Roku 1910 žilo v zemích Koruny české, tj. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku úhrnem 10 milionů 148 tisíc 633 lidí, z nichž se k německé národnosti hlásilo 3 miliony 512 tisíc 523 osob. V městech a městysích zastoupených na erbovním vlysu - včetně Prahy a Plzně, kde bylo české obyvatelstvo ve zřetelné převaze - bydlil v témže roce celkem 1 milion 684 tisíc 055 obyvatel, z toho 1 milion 152 tisíc 169 Němců. Výsledky sčítání lidu z roku 1910 se staly podkladem pro vytyčení hranic z 20. listopadu roku 1938 v souladu s mnichovskou dohodou (v originále "gemäß dem Münchner Abkommen" - pozn. překl.).

Wappenfries im Sudetendeutschen Haus München - Kurzführer (1989), obálka a s. 31.-32

Toho stručného průvodce jsem si z Mnichova (byl tam v nabídce zcela zdarma) odnesl a erbovní vlys tam 7. listopadu 2023 zhlédl díky pozvání vzácného přítele Dr. Raimunda Paleczeka do Sudetoněmeckého domu, což ovšem hned po návratu domů vedlo k pátrání po osudu heraldika a sfragistika Aleše Zelenky, které kupodivu nevedlo nikam jinam, než do "šumavského" Českého Krumlova (už dávno jsem měl ve svých záznamech údaj o jeho tamním působení /navrhl prý i vlajku města, vyslovil se o jeho historických pozoruhodnostech a byl i členem odborné poroty, hodnotící návrhy na znak a vlajku Jihočeského kraje/ viz k tomu podrobněji Wikipedia, zejména pak článek Milana Daňka v časopise Jihočeský Herold č. 1/2013, a já uchovávám dosud v paměti i svůj vlastní zápas o růži ve čtvrceném poli namísto kalicha, na němž trval významný českobudějovický politik ODS a příznivec Václava Klause). Kolegyně Mgr. Tamara Pršínová objevila v Heraldické ročence český nekrolog z pera Romana Klimeše, který přetiskujeme, a na mé četné dotazy ohledně Zelenkova českokrumlovského pobytu navíc odpověděla řada lidí (jmenuji z nich kolegu Jindřicha Špinara, muzejníka Ivana Slavíka či ilustrátora světové pověsti Jindru Čapka), kteří ho stačili v tom městě ještě živého zastihnout a doplnit celkem shodně okolnosti jeho tamního konce. Pracoval prý pomocí alkoholu, který způsobil i rozchod s partnerkou, výtvarnicí Natašou Nenadovičovou (odešla později za synem n Kanárské ostrovy a tam i zemřela), a změnu adresy z domu v Rybářské ulici čp. 6 s restaurací Babylon, vydatně na svém vlastním konci v bytě na Radniční ulici, kde byl nalezen mrtvý o Vánocích roku 2007. Bylo mu 59 let. Nechme však hovořit opožděný nekrolog, jehož autorem se stal Zelenkův životní přítel, heraldik a vexilolog Roman Klimeš (*1948 v Praze).

Vzpomínky na Aleše Zelenku*

Roman Klimeš

Aleš Zelenka se narodil 27. dubna 1948 v Praze, zemřel 24. prosince 2007 v Českém Krumlově. Byl významný německý a český heraldik a sfragistik.
Jeho otec Alois Zelenka pracoval ve zkušebně drahých kovů hned vedle svého bydliště v Haštalské ulici, matka pracovala u firmy Kovomat v Rytířské ulici. Aleš Zelenka neměl sourozence. Bydlel s rodiči ve čtvrtém patře činžovního domu v Haštalské ulici čp. 6 na Starém Městě. Já jsem tehdy bydlel s rodiči přímo naproti rovněž ve čtvrtém patře v domě čp. 9. Z balkonu obou bytů jsme na sebe volali a pokřikovali již od svých čtyř let. Nebylo proto překvapením, protože jsme byli stejně staří, že jsme chodili do stejné školy, stejné třídy a seděli jsme spolu od první třídy až do začátku šesté třídy i v jedné lavici. Potom jsem se s rodiči odstěhoval, náš kontakt však nepřestal ani po mém přestěhování v roce 1959. Po skončení základní devítileté školy absolvoval Aleš Zelenka střední všeobecně vzdělávací školu (gymnázium) v Praze ve Vysočanech.
Pro své antikomunistické názory, kterými jsme se netajily již jako malé děti, jsem si vytrpěli své. V roce 1966 se Aleš zúčastnil antikomunistické demonstrace u pomníku Karla Hynka Máchy v Petřínských sadech, po udání španělské komunistky, která měla v tehdejším komunistickém Československu politický azyl, byl zatčen a vyšetřován ve vazbě. V roce 1968 byl rehabilitován.
Heraldikou se zabýval již od svých studentských let. Pracoval v Památkovém ústavu, kde se setkal se Zdeňkem M. Zengerem, známým českým heraldikem. V roce 1970 využil své cesty do Rakouska na mezinárodní genealogický a heraldický kongres a už se do komunistické klece nevrátil. Nejprve žil v bavorském Řezně, poté v Mnichově a ve švýcarské vsi Bonstetten. Velmi dlouho jsme se neviděli, až těsně po změně režimu nám opětovný kontakt zprostředkoval Dr. Milan Hlinomaz, s nímž jsme spolupracovali oba. Přestože i já jsem v letech 1976-2003 žil ve Spolkové republice Německo, je paradoxem, že osobně jsme se opět setkali až po roce 1989 v Praze.
Od devadesátých let minulého století žil v Českém Krumlově. Měl tolik plánů, žel velmi mnoho z nich začal, ale nedokončil, např. plán heraldického muzea na zámku Hluboš u Příbrami. Byl po několik volebních období členem expertní komise Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Poté, co se stala v letech 2002-2006 předsedkyní tohoto podvýboru poslankyně soudružka Mgr. Ivana Levá, členka Komunistické strany Čech a Moravy, byl Aleš Zelenka z tohoto podvýboru odstraněn.
Už v letech 1966-1970 aktivně spolupracoval při vydávání Erbovních sešitů, zpravodaje Heraldické sekce Klubu vojenské historie při Vojenském historickém ústavu v Praze, což byl předchůdce dnešní Heraldické společnosti v Praze. Ve Spolkové republice Německo napsal a vydal několik knih zabývajících se heraldikou a sfragistikou, např. Sudetendeutsches Wappenlexikon (Passau 1985) společně s Tonym Javorou, který nakreslil všechny znaky, Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe (Regensburg 1979), Wappenfries in Sudetendeutschen Haus München (1989), Der Wappenfries aus dem Wappensaal zu Lauf (Passau 1976) či Böhmische Stadtsiegel aus der Sammlung Erik Turnwald (München 1988). Dále je autorem seriálu o znacích sudetoněmeckých měst a obcí, který vycházel v listu Sudetendeutsche Zeitung v Mnichově, jakož i heraldické mapy Bavorska, které se prodalo přes 22 tisíc kusů.
Po přesídlení do Českého Krumlova na začátku devadesátých let minulého století již nebyl tak plodný. Navrhl městskou vlajku města Český Krumlov a také znak a vlajku Jihočeského kraje. Sice se mu v Českém Krumlově líbilo a vydobyl si tam uznání, ale šťasten tam nebyl. Již několik let před svou smrtí hovořil o svém opětovném přesídlení do Německa, ale k tomu již nedošlo.
Aleš Zelenka byl ten, koho je možno nazvat chodící encyklopedie. Měl obrovské všeobecné vzdělání v klasických vědních oborech. Byl jsem v Českém Krumlově svědkem toho, že když něco nevěděl, odešel a během patnácti minut byl zpět s odpovídající informací, a to prosím bez internetu.
Zemřel náhle na Štědrý den roku 2007. Tím jsem ztratil svého celoživotního kamaráda, na kterého často vzpomínám.