EMIL ZIERHUT
Škola ve Svaté Kateřině
Za starých časů se vyučování dětí v odlehlých vsích dělo většinou prostřednictvím řemeslníků, kteří pracovali mimo dílnu (v originále "auf Stör", tj. "die Zunftordnung störend" /"porušujíce cechovní řád"/ - pozn. překl.) na selských usedlostech. Dokázali dětem poskytnout jen nabytí omezených schopností čtení, psaní a počítání.
Vlastní farní školy jsou připomínány 1593 v Dešenicích (v originále "in Deschenitz" - pozn. překl.), 1656 v Nýrsku (v originále "in Neuern" - pozn. překl.) a kolem roku 1700 v Zejbiši (v originále "in Seewiesen", tj. v dnešní Javorné - pozn. překl.). V Červeném Dřevě (v originále "in Rothenbaum" - pozn. překl.) povolal farář kolem roku 1750 Maxe Baumanna z Lindlova dvora (v originále "aus Lindlhof", jde o dnes zaniklou část Svaté Kateřiny, spolu s Webrovým dvorem /Weberhof/ přezvanou v roce 1951 na "Dvorky" - pozn. překl.) jako školmistra a kostelníka. Někdy v té době musela i ve Svaté Kateřině (v originále "in St. Katharina" - pozn. překl.) vzniknout nějaká škola, neboť Josef Blau referuje: "Vor 1774 war in St. Katharina ein Josef Altmann Schulmeister und Mesner. Dieser kaufte am 4. Feber 1774 in Neuern ein bürgerlich Haus (Hoff 1/2) wie billig um 3 Gulden 30 Kreuzer." (tj. Před rokem 1774 byl ve Svaté Kateřině školmistrem a kostelníkem nějaký Josef Altmann. Ten zakoupil 4. Února 1774 v Nýrsku měšťanský dům (poloviční dvůr) jak možno lacino za 3 zlaté a 30 krejcarů. Umíme si představit, že šlo asi o přístřeší velice skrovné. Ono také o nějakém pravidelném postačujícím finančním ohodnocení "školmistra" tehdy nemohlo být řeči. Týž byl odkázán na pár krejcarů a ovšem především na různé naturálie, které mu byly ještě k tomu poskytovány jistě začasté spíše s neochotou než nějak povolně (v originále "sicher oft mehr widerwillig als willig" - pozn. překl.).
V době, kdy se v roce 1788 Svatá Kateřina stala "lokálií" tj. osadou trvale obsazovanou nějakým duchovním (v originále "eine eigene, ständig besetzte Seelsorgstelle" - pozn. překl.), byl zdejším učitelem Philipp Wällisch. Víme o něm, poněvadž jeho roku 1792 narozená dívčí dvojčata (v originále "Zwillingstöchter" - pozn. překl.) figurují obě v rolích pramátí na rozvětvených rodokmenech rozličných svatokateřinských rodin (v originále "als Ahnfrauen in den Stammbäumen verschiedener Kathariner Familien" - pozn. překl.). Trajerův popis farností diecéze (Johann /Jan/ Trajer má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z roku 1862 připomíná zde "das Haus des Kirchenhäuselmannes" (později asi Ferihäusl nebo Hofbäck). Musíme předpokládat, že tu šlo o příbytek "školmistra a kostelníka", než se mohl přestěhovat do nově postaveného školního stavení (pozdější Köpplwirt). Škola je zmiňována v popisech místa od roku 1840. Kdy byla zbudována, nevíme.
V už zmíněném Trajerově díle "Historische Beschreibung der Diözese Budweis" (1862) stojí psáno poté, co jsou vypočítány dvorce "královácké" a "koutské" strany (v originále "die Höfe der Künischen und Kauther Seite" - pozn. překl.): "Eingeschult zur Pfarrschule sind die obengenannten Häuser und Höfe und das Dorf Kollheim (Pfarrbez. Neuern). - Patron und Präsentant: Gemeinde St. Katharina. - Zahl der Schulkinder 139. - Einkommen des Pfarrschullehrers: 224 fl. 70 Kr. ö.W." (tj. "Přiškoleny k farní škole jsou výše jmenované domy a dvorce i ves Uhliště (farní obvod Nýrsko). - Patron a prezentant: obec Svatá Kateřina. - Počet školních dítek 139. - Příjem učitele farní školy: 224 zlatých 70 krejcarů rakouské měny. - pozn. překl.) To vypovídá, že učitelův měsíční příjem činil nejméně 19 zlatých. Na s. 166 a 1018 Trajerova díla čteme: "Bewilligt wurde die von Josef Baierl von Kollheim angesuchte Ausschulung seiner Kuhtriftmühle aus St. Katharina und Zuweisung derselben zur Fililalschule Chudiwa." (tj. "Schválena byla žádost Josefa Baierla z Uhliště o likvidaci přiškolení jeho mlýna řečeného Kuhtriftmühle ke Svaté Katřině a přiškolení téhož objektu k filiální škole v Chudeníně." - pozn. překl.).
Císařovna Marie Terezie zavedla už v roce 1774 všeobecnou povinnost školní docházky. Rakouský říšský zákon o obecných školách z roku 1869 rozšířil povinnou školní docházku na dobu 8 let. Učitelské vzdělání probíhalo nyní na vlastních k tomu určených a školský dohled přešel z církve na stát. Přesto setrvala školní docházka často na míře opravdu nedostatečné. Ačkoli hoši a děvčata 7. a 8. školního ročníku byli od 1. května až do 31. října osvobozeni od školní docházky, používali mnohdy rodiče i menší děti jako pasáčky a chůvy zaměstnané doma. Počítalo se s tresty k tomu přijatými, ať už v podobě finanční náhrady nebo vazby během zimních měsíců ve věznici okresního soudu v Nýrsku.
Stále rostoucí počet žáků donutil obec Svatá Kateřina roku 1904 k započetí stavby nové školní budovy, zřízené východně od kostela (dnes je zbořen kostel i škola - pozn. překl.) a považované podle tehdejších měřítek za velice prostornou a moderní. Poloha školy zajišťovala daleký výhled, zejména směrem k východu přes údolí řeky Úhlavy a jejího přítoku Chodské Úhlavy (v originále "über das Angel- und Chodenangeltal" - pozn. překl.); za jasných dnů byly zřetelně vidět věže města Klatovy (v originále "die Türme von Klattau" - pozn. překl.) a za Klatovy dál. Školní budova měla v prvním poschodí dvě prostorné a jasné vyučovací místnosti, v přízemí jednu třídní místnost, kabinet se školními pomůckami a ředitelský byt s kuchyní, dvěma obytnými místnostmi a komorou, v obou patrech ovšem i potřebná sanitární zařízení. Mezi školou a kostelem byl prostor pro hřiště (s hrazdou) a velkou školní zahradu. Přiškolen byl celý obvod farnosti kromě Schindlova a Ganglova dvora (v originále "außer Schindl- und Ganglhof", oba dvory jsou dnes zaniklé - pozn. překl.), také Ganglhöhe (na serveru "Zaniklé obce" je "Ganglhöhe" jako místní jméno ztotožněno s Ganglovým dvorem - pozn. překl.), patřícím ke škole v Zadních Chalupách (v originále "zur Schule von Hinterhäuser" - pozn. překl.).
Kromě obvyklých školních předmětů byli chlapci vyučováni ve zručnosti a v práci na zahradě, děvčata od třetího školního roku v ženských domácích ručních pracích a v sedmém a osmém školním roce v nauce o domácím hospodaření a vaření. Svému účelu odpovídající kamna a potřebné kuchyňské nádobí a náčiní byly umístěny v prostorách přízemí. Až do roku 1935 byla škola dvojtřídní, od 1. září 1935 trojtřídní.
Jako na mnoha jiných místech došlo i ve Svaté Kateřině během třicátých let dvacátého století k založení české školy, ačkoli přímo ve vsi nijaké české dítě nebylo. Nezaměstnanost a nouze místních lidí ovšem dodalo odvahy českým financům a četníkům k náboru německých dětí, což se jim v jednotlivých případech také podařilo. Tím bylo ovšem ohroženo zřízení třetí třídy ve škole německé. Několik mužů ve farní obci dokázalo ale většinu rodičů zase přemluvit, takže své děti posílali do německé školy. Přesto byla ve staré celnici "na Luftu" ("Luft" se zvala místní část i hospoda "Zur Luft" - pozn. překl.) česká škola (ovšemže jen do podzimu 1938 - pozn. překl.) otevřena. Dva příslušníci finanční stráže si k sobě vzali po jednom dítěti z vnitrozemí, k tomu dvě děti z Uhliště, jedno z Bärnhofu a tři děti ze Zadních Chalup k jejímu založení postačily (k tomu viz následující text inventáře ze Státního okresního archivu Klatovy i s počty žáků: Státní obecná škola ve Svaté Kateřině byla otevřena od září 1936, na základě zákona č. 189/1919 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích. Školu navštěvovalo 11 dětí, 5 chlapců a 6 dívek, z přiškolených obcí Svatá Kateřina a Uhliště a osad Fleky a Zadní Chalupy. Řídícím učitelem byl ustanoven Antonín Krofta a od školního roku 1937/38 Josef Bílý. Náboženství vyučoval děkan Václav Zahradník a učitelkou ručních prací byla Marie Mašková. Ve školním roce 1937/38 bylo zapsáno 13 žáků, ale 6 žáků se v květnu 1938 odstěhovalo. V následujícím roce chodilo do školy 9 žáků, z nichž se v září 1938 4 žáci odstěhovali. - pozn. překl.)
S převzetím úřadu řídícího Emilem Zierhutem dne 1. září 1935 byla německá škola vedena jako trojtřídní (působila v ní i učitelka Maria Schmiedlová a pomocný učitel Erwin Braun). Ruční práce a vaření učila Hedwig Klimaová z Červeného Dřeva (v originále "Hedwig Klima aus Rothenbaum" - pozn. překl.); náboženství učil farář Wenzl Zahradnik (to je onen Václav Zahradník činící totéž v české škole, je i samostatně zastoupen na webový stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Důkladná renovace školní budovy na počátku školního roku 1935/1936 svědčila o tom, jakou hodnotu přikládá obec dobrým vztahům mezi školou a občanstvem, jak zdůraznil ve svém pozdravu novému řídícímu ušiteli starosta Josef Altmann. Nepěkné náborové metody české menšinové školy přispěly k tomu, že místní školní rada rozhodla na návrh nového řídícího učitele o tom, že žákům mají být zdarma poskytnuty veškeré učební pomůcky jako učebnice, sešity, psací a kreslicí potřeby. Pro žáky, kteří přes poledne zústávají ve škole, bude k dispozici polévka. Obec zajistí potravinový základ, o vaření se postará řídícího paní.
Na jaře roku 1936 bylo uspořádáno žákovské divadelní představení, které se setkalo s nadšeným přijetím a jehož nečekaně vysoký čistý zisk byl užit pro nákup dalších uš´čebních pomůcek a knih. Na podzim 1937 byl pomocný učitel Braun vystřídán Fritzem Budweiserem z Nýrska. Téhož podzimu zemřel prezident Masaryk. Jako jinde i na celnici v Luftu uspořádali úředníci finanční stráže smuteční slavnost, na níž byla pozvána také německá škola. Poté, co jeden z Čechů pronesl smuteční řeč, promluvil německy i řídící Zierhut, byla zažehnuta vatra a zazpívána státní hymna.
Dne 1. září 1938 bylo sice vyučování zahájeno jako obvykle, došlo však krátce nato k jeho přerušení proto, že řídící učitel Zierhut se 12. září rozhodl jako mnoho jiných mužů a jinochů přejít hranici do Německa. Po vstupu německých jednotek (rozuměj nacistického wehrmachtu - pozn. překl.) dne 8. října se navrátil zpátky, takže vyučování mohlo být znovu plně obnoveno. Učitel Budweiser vyhověl povolávacímu rozkazu k české armádě a byl proto školskými úřady "Třetí říše" zbaven svého služebního místa. Nahradila ho pomocná učitelka Edeltraud Tremlová ze Skelné Huti (v originále "aus Glashütten" - pozn. překl.). Slečna Schinkmannová z Nýrska se ujala výuky ručních prací.
Podle říšského zákona musela být i ve Svaté Kateřině zřízena pro chlapce a děvčata ve věku 14-15 let tzv. "Berusschulklasse" (tj. jakási přípravka pro učňovský poměr - pozn. překl.). Učebními předměty v ní byla "národně politická" výuka, nauka o zemědělství, německý jazyk, písemná komunikace a počty. Pro rozhlasový školní program poskytl řídící učitel Zierhut k dispozici svůj vlastní radioaparát. Na podzim roku 1940 získala škola přístroj pro promítání úzkého filmu, který oživil vyučování uváděním poučných i zábavných filmových titulů. Stravování dosud existující bylo nyní poskytováno všem dětem z potravinových zásob organizace NS-Volkswohlfahrt (tj. "Národněsocialistická péče o blaho lidu /!/" - pozn. překl.). Vaření zůstalo i nadále na bedrech (v originále "auf den Schultern" - pozn. překl.) paní Zierhutové.
Ačkoli už samo začlenění do "Třetí říše" ohrozilo klidnou školní práci vynucenou politizací a zatížením řídícího učitele neustálýni vedlejšími aktivitami, začaly se brzy projevovat i nežádoucí a stále rostoucí záporné důsledky rozpoutané války. Rychlé výměny postihly od ledna do září 1940 pomocnou učitelku Tremlovou, kterou vystřídala Hildegard Altmannová a tu zase od září 1940 do jara 1941 Margarete Winterová. Poněvadž nijaká třetí učitelská síla k mání nebyla, vrátila se škola ke dvojtřídnímu provozu. Když pak i učitelka Maria Schmiedlová byla v lednu 1942 přeložena do Orlovic (v originále "nach Silberberg" - pozn. překl.), byl řídící učitel Zierhut donucen vyučoval sám obě třídy s jejich 172 žáky obdenní formou. K tomu třeba připočíst čtyři hodiny každého pátečního odpoledne s výukou už zmíněné "Berufsschulklasse". Přesto vyučování probíhalo nadále s poměrným úspěchem a 8. prosince 1944 se dočkalo i pochvaly ze strany školní inspekce. O 25 let později věnoval řídící učitel Zierhut svým tehdejším žákům následující vzpomínku (v originále ovšem německy psanou - pozn. překl.): "Z domova dobře vychovány chodily ty děti vybavené přirozeným nadáním do školy velice rády, byly pilné a poslušné, přímo visící láskou na svém učiteli. Pokud existovaly záporné výjimky, dostalo se jim od ostatních pokárání či zůstaly ignorovány naprostou většinou. Trestat jsem byl přinucen toliko vzácně, většinou stačila pouhá domluva nebo poskytnutí malé radosti třeba v podobě promítání nějakého filmu, uspořádání výletu či prodloužení hodiny tělocviku, kreslení či zpěvu. To platilo rovněž pro "Berufsschule". I za toho nejhoršího počasí byli všichni přítomni a nebylo ničím ojedinělým, že mě prosili, abych s vyučováním ještě nepřestával."
Na podzim roku 1944 musela obec přijmout uprchlíky z Východu a ze Sárska. Školní kuchyně byla mouzově přepažena na dvě části a posktnua k dispozici dvěma rodinám z Východního Pruska a Horního Slezska. Vánoční prázdniny na přelomu let 1944 a 1945 byly pro nedostatek uhlí prodlouženy až do 21. ledna, krátce pak po velikonočních prázdninách se 18. dubna 1945 konalo v německé škole ve Svaté Kateřině vůbec poslední tehdejší vyučování. Důstojníci "sicherheitsdienstu" SS požádali o vyklizení třídních místností a školního kabinetu. K ohlášenému převzetí došlo 21. dubna, tři dny nato se muži SS ze školy stáhli. Nato obsadili školu uprchlíci, než přišli Američané a zabrali budovu od 3. do 5. května. Po pěti týdnech i sem dorazila česká armáda a škola patřila jí. Jak přitom upadl řídící Zierhut do přímého ohrožení života, je vylíčeno v poslední kapitole školní kroniky pod názvem "Besatzung und Terror" (kronika není dostupná a byla zřejmě po válce vyvezena za hranice - pozn. překl.). Byl donucen okamžitě školu opustit.
Řídící učitel za Hitlerových časů uchoval nepoškozený československý státní znak a obrazy prezidentů Masaryka a Beneše. To přispělo k tomu, že výslech, jemuž byl 21. června podroben ohledně jeho politické aktivity za "Třetí říše", vyzněl pro něho spíše shovívavým závěrem. Dne 25. července požádal jeden zplnomocněnec českého okresního školního výboru o předání školního inventáře. Skříně na půdě, kde bylo všechno uspořádáno, byly však prolomeny, školní nářadí a náčiní, vyučovací pomůcky a názorné obrazy, kresby a množství jiných věcí bylo buď odvezeno, anebo ponecháno rozházené po podlaze. Podpis předávacího protokolu byl i posledním úředním aktem posledního německého učitele ve Svaté Kateřině. Několik dnů předtím byl kladivem a dlátem (v originále "mit Hammer und Meisel" - pozn. překl.) odstraněno německé slovo "Schule" nad hlavním vchodem do školní budovy, které tam setrvávalo od jejího vysvěcení 40 let předtím.
Učitelské síly ve Svaté Kateřině:
Jako řídící učitelé zde působili Jakob Löffelmann z Hamrů (*1813, †1886), Anton Zipperer z Liščí (v originále "aus Fuchsberg" - pozn. překl.) v letech 1904-1919, Max Klima z Červeného Dřeva (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v letech 1920-1930, Anton Thoma z Konstantinových Lázní (v originále "aus Konstantinsbad" - pozn. překl.) v letech 1931-1934 a Emil Zierhut v letech 1935-1945. Ostatní učitelské síly se tu měnily opravdu často: Koch, Hofer, Josef Blau (učil tu krátce v letech 1896-1897 /viz k tomu text Markéty Balcarové, jinak je Blau i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Peller, Adam Stiber, Gustav Wolf (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Ludwig Weber, Raimund Widtmann, Josefa Zippererová, Franz Paa (má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Karl Sturm, Josef Fremuth, Czerweck, Hugo Schaffranek, Maria Shmiedlová (1933-1942), Erwin Braun, Fritz Budweiser, Gertraud Tremlová, Hildegrad Altmannová, Josef Springer a Margarethe Winterová.
Ženské ruční práce a vaření vyučovaly: Maria Zippererová, Gabriele Fremuthová, Hedwig Klimaová, Gertrud Ihlová, Therese Schinkmannová, Magdalene Anderlová a Therese Ronspergerová. Náboženství vyučovali zdejší duchovní.
Glaube und Heimat, 1974, s. 503-506
P.S. Jeden z oddílů cyklu článků "Geschichte der Pfarrgemeinde St. Katharina, Gerichtsbezirk Neuern"od Franze Altmanna a Richarda Ackermanna, obou i samostatně zastoupených na webových stranách Kohoutího kříže, je uveden titulem "4. Die Schule" který doprovází tato poznámka v závorce: (Dieser Abschnitt ist zum größten Teil dem Bericht von Hauptlehrer Emil Zierhut entnommen.) Meze Zierhutova autorství lze těžko posoudit a tak reprodukujeme text, týkající se historie německé školy ve Svaté Kateřině u Nýrska, ve vší úplnosti.
Emil Zierhut se podle blahopřání k jeho zlaté svatbě narodil 21. května 1898 v Děpolticích (Depoldowitz), připomínka jeho životních dat ve 4. čísle ročníku 1981 na straně 66 však místo jeho příchodu na svět jasně určuje "aus Olchowitz", tj. z Oldřichovic, což je dnes pouhé katastrální území s názvem "Oldřichovice u Děpoltic". I Děpoltice jsou dnes ovšem toliko místní částí městyse Dešenice, ačkoli měly svůj kostel sv. Isidora z roku 1805 a vlastní školu (ve které je dnes penzion). V děpoltické škole tehdy působil Emilův otec Georg Zierhut, který roku 1894 získal jako dosavadní podučitel v Čechrově (ve školní kronice německy Czachrau) učitelské místo právě v děpoltické škole. Oldřichovice měly tehdy 31 domů a 205 obyvatel, více než Děpoltice (30 domů a 195 obyvatel. V srpnu roku 1902 byly dokonce Děpoltice rozděleny na 3 samostatné obce, totiž Olšovice, Děpoltice a Divišovice s Datelovem a Městištěm (Diwischowitz mit Todlau und Dorrstadt), ustavené k 1. září. Georg Zierhut, jak nás zpravuje nýrská oddací matrika v záznamu o jeho zdejší svatbě 28. července 1897, se narodil v Hadravě (Hadruwa) čp. 12 dne 16. října 1865 jako syn Adama Zierhuta a jeho ženy Kathariny, roz. Stuiberové z Hodousic (Holletitz). Zmíněného červencového data roku 1897 se oženil s Franziskou, roz. Pellerovu (*12. června 1872 v Nýrsku čp. 36), dceru Adama Pellera z Nýrska a Franzisky, roz. Multererové ze dnes zcela zaniklých Srubů (Heuhof). Oba Emilovi rodiče zemřeli po odsunu v Německu, otec 15. května 1949 ve Waldhaisen u Aalenu na východě dnešní spolkové země Bádensko-Württembersko, matka 20. srpna 1956 v bavorském městě Stein u Norimberka (Stein bei Nürnberg). Jejich syn po vychození obecné školy navštěvoval německou státní reálku v Českých Budějovicích a roku 1916 naturoval v Plané u Mariánských Lázní. Jako jednoroční dobrovolník absolvoval školu pro záložní důstojníky (Reserveoffiziersschule) a účastnil se tří bitev na řece Soči, proslulých "Isonzoschlachten". Byl několikrát vyznamenán a koncem roku 1917 raněn. Rozpad rakousko-uherské monarchie mu znemožnil zamýšlené vysokoškolské studium ve Vídni a tak poté, co absolvoval učitelské vzdělání ve Stříbře (Mies) a v Praze, získal v roce 1921 oprávnění k výuce na obecných školách. Působil na školách v Zelené Lhotě (Grün), Chudeníně, jako provizorní řídící učitel v Hamrech (Hammern) a pak v letech 1934-1945 řediteloval ve Svaté Kateřině. Dne 30. července roku 1923 si v kostele Panny Marie Bolestné ve dnes zaniklém Červeném Dřevě vzal za ženu Marii, roz. Stauberovou (*10. srpna 1894 v Chudeníně čp. 24, †18. února 1981 v hornobavorské obci Isen), dceru tamního rolníka Franze Staubera a jeho ženy Anny Marie rovněž odtud. Jediný syn Emila a Marie Zierhutových Herbert (měli spolu ještě dceru Irmu, provd. Stuiberovou) upadl roku 1945 do ruského zajetí a vrátil se ze Sibiře teprve mnoho let po válce. Jeho rodiče se stali jako miliony jiných obětí "odsunu". Dostali se do bavorských Středních Frank a Emil Zierhut nemohl jako katolík najít místo na zdejších většinou evangelických školách. Tehdejší pravidla neumožňovala příchozím změnu bydliště a tak se Zierhut přes chatrné zdravi musel živit jako pěstitel osiva a zahradník. Po nemocničním pobytu v roce 1947 mu lékař zakázal jakoukoli tělesnou práci a donutil ho tak požádat o penzi. Roku 1950 se manželé přestěhovali do hornobavorského Isenu blízko Mnichova. Spořivé dvojici se podařilo získat tam "Zweifamilienhaus", tj. dvojdomek, kde v roce 1973 oslavili i svou zlatou svatbu. Emil Zierhut zemřel 23. ledna 1976 ve věku 77 let v Mnichově a 4 dny nato byl pochován na tamním Západním hřbitově (Westfriedhof). Škola ve Svaté Kateřině, obci, která měla před začátkem druhé světové války 98 domů (zbyly jen 4) a 583 obyvatel, zanikla beze stopy. Děti, pokud tu nějaké jsou, navštěvují školu v Chudeníně (ta byla roku 1982 uzavřena a obnovena o 9 let později v roce 1991, roku 2021 uvádí celkem 19 žáků), obci, k níž Svatá Kateřina jako osada náleží.
- - - - -
* Oldřichovice, Dešenice / Děpoltice / České Budějovice / Planá u Mariánských Lázní / Zelená Lhota / Chudenín / Hamry / Svatá Kateřina, Chudenín / † † † Mnichov (BY)
