MIKULÁŠ ZVÁNOVEC

Předmluva ke knize "Der nationale Schulkampf in Böhmen"

Když jsem v létě roku 1998 byl jako osmiletý chlapec účastníkem jednoho prázdninového letního tábora ve Velkých Skalinách (v originále "in Großgallein /Velké Skaliny/" - pozn. překl.), přirozeně jsem ani v nejmenším nepomyslel na to, že vzpomínka na tuto malou osadu v šumavském předhůří (v originále "im Böhmerwaldvorland" - pozn. překl.) se má stát jedním z důvodů, abych se ve své disertaci zabýval školskými dějinami. V areálu tohoto prázdninového tábora se až dodnes nachází opuštěná "stará škola", která ve svém zchátralém, nikoli však polorozpadlém stavu poskytovala dětem bohatou látku pro strašidelné historky, především se pak vždy jednou za turnus stávala dějištěm tak řečené "stezky odvahy", která v ní byla organizována. Během akce musely děti z tábora navštívit za noční tmy sklep a půdní prostory školní budovy a dokumentovat v nich svou odvahu podpisem tam zanechaným. Poněvadž tato škola v noci platila za jakýsi "dům duchů" (v originále "als eine Art Spukhaus" - pozn. překl.), působila i v denním světle opravdu tajemně, vyhlížela jaksi majestátněji ana její fasádě se dal ještě dobře přečíst nápis "Jubilejní škola 1928". Netrvalo dlouho, než jsem zjistil, že nedaleko této budovy stojí jedna škola ještě starší. Ta působilo ve vsi, která měla tehdy přibližně 30 obyvatel, stejně dominantně, jakkoli byla mnohem zchátralejší. Přirozeně jsem teprve o mnoho let později pochopil historickou závažnost polohy této malé osady a tím i důvody této školní konkurence. Zatímco starší z obou školních budov byla německá, ta v našem prázdninovém táboře byla v meziválečných časech zřízená státní česká "menšinová" škole (v originále "tschechische Minoritätenschule" - pozn. překl.). Otázka po kontextu jejího vzniku u mě brzy hraničila s fascinací, zejména když jsem později cíleně vyhledával a nacházel místa podobná Velkým Skalinám. Takových je podél někdejší jazykové hranice v Čechách (v originále "in Böhmen entlang der Sprachgrenze" - pozn. překl.) velké množství. Kniha, k níž je tento text předmluvou, je tak výsledkem mého dlouholetého zájmu o příčiny a souvislosti školského soupeření a nacionálně politického střetu Čechů a Němců v jedné zemi všeobecně. Tomu, kdo putuje pohraničními regiony dnešního Česka, je pravděpodobně nezvykle nápadné, že i mnohá poměrně odlehlá místa disponují relativně velkými a v mnoha případech reprezentativními budovami, zřízenými buď jako privátní, anebo jako státní menšinové školy. Tyto často i architektonicky zajímavé stavby byly během 20. Století nezřídka účelově odcizeny, přebudovány, na mnoha místech rovněž vydány zkáze, přičemž jen málo z nich slouží až do dnešních dnů svému původnímu poslání. Architektura "národních" škol se zatím ani nestala předmětem hlubšího výzkumu, takže podnětným začátkem by mohl být příspěvek Jana Šimka pod titulem "Kde se vzdělávalo - školní budovy v období první republiky" na s. 117-124 sborníku, jemuž jeho editoři Tomáš a Dana Kasperovi s Markétou Pánkovou dali název "Národní školství za první československé republiky (Praha 2018). Inspirující se pro podobná zkoumání může stát i sborník o architektuře národních spolkových a společenských domů, vyšlý v hesenském Marburgu na západě Německa zásluhou tamního Herderova institutu (ten se zabývá výzkumem historie a kultury Polska, Česka, Slovenska, Estonska, Lotyšska, Litvy a Kaliningradské oblasti, tj. tzv. Středovýchodní Evropy, od středověku po současnost, především s důrazem na někdejší německé osídlení - pozn. překl.) roku 2013, tedy pět let předtím, na blízké vlastně téma: "Heimstätten der Nation: Ostmitteleuropäische Vereins- und Gesellschafthäser im transnationalen Vergleich", jehož autory se stali Peter Haslinger, Heidi Hein-Kircherová a Rudolf Jaworski (přímo "učebnicovým" příkladem takové architektury je někdejší Německý dům v Českých Budějovicích /Budweis/, zbudovaný podle projektu Vojtěcha Ignáce Ullmanna v letech 1871-1872 a podstupující od roku 2024 rozsáhlé dílo obnovy a přístavby, v jehož prostorách byl v roce 1884 založen tzv. "ochranný" spolek Deutscher Böhmerwaldbund - pozn. překl.). Právě taková dodnes zřetelná a hustá síť školních budov v mnoha regionech dnešního Česka (v originále "in vielen Regionen Tschechiens" - pozn. překl.) dává tušit historii národní odluky (v originále "die Geschichte der nationalen Trennung" - pozn. překl.) Němců a Čechů v jazykově smíšených a tím i národnostně sporných oblastech českých zemí a reprezentuje zvláštní roli školství v této rozepři.
Realizace této studie by nebyla možná bez velké akademické stejně jako osobní podpory, poskytnuté autorovi. Na prvém místě bych rád vyslovil ten nejsrdečnější dík školiteli mé disertační práce (v originále "Doktorvater" - pozn. překl.) doc. PhDr. Otovi Konrádovi, PhD. za jeho spolehlivou a činorodou péči o mou práci a také za cenné a pravidelné rozhovory, které jsme během mého výzkumu vedli. Díky institucionální podpoře katedry německých a rakouských studií na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze jsem získal cenné možnosti setkat se v Praze, ve Vídni, v Innsbrucku, v Bolzanu a v Düsseldorfu s historičkami a historiky z domova i ze zahraničí, vyměnit si s nimi názory a shromáždit důležité připomínky a rady. Z toho bych rád vyzdvihl své cenné konzultace s Hildegard Schmollerovou, Jitkou Balcarovou, Pieterem Judsonem, Lotharem Höbeltem, Robertem Luftem a Martinem Zückertem a opravdu srdečně za ně poděkoval.
Srdečným díkem jsem zavázán také stipendijnímu programu grantové agentury Univerzity Karlovy v Praze (projekt č. 632217), institucím Deutscher Akademische Austauschdienst (DAAD) a Österreichischer Austauschdienst (OeAD/Aktion), umožnivším mi výzkumné cesty a studijní pobyty na Collegium Carolinum v bavorském Mnichově, na Heinrich-Heine-Universität v Düsseldorfu v německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko a na univerzitě v rakouské Vídni, bez nichž by srovnávací komparace struktur školských spolků byla sotva možná. Ze začlenění disertace do podpůrného projektu "Grenze/n in nationalen und transnationalen Erinnerungskulturen zwischen Tschechien und Bayern" výzkumné skupiny Česko-bavorské vysokoškolské agentury (Bayerisch-tschechische Hochschulagentur) v rámci univerzity v bavorském Řezně/Regensburg mohla tato práce rovněž profitovat a díky ní bylo posléze umožněno i vydání této knihy.
Při této příležitosti bych rád poděkoval také všem spolupracovnicím a spolupracovníkům ve mnou navštívených archivech a knihovnách, kteří mi přátelsky a kompetentně poskytli svou péči. Zejména jde o pražskou Národní knihovnu a pražský Národní archiv, o mnichovský Bayerisches Hauptstaatsarchiv, o archiv Österreichische Landsmannschaft (tj. archiv instituce, která je pokračovatelem sdružení "Deutscher Schulverein", rozpuštěného v roce 1938 - pozn. překl.) ve Vídni, o Státní oblastní archiv (SOA) v Třeboni a Státní okresní archiv (SokA) Chomutov se sídlem v Kadani, o rakouskou Národní knihovnu (Österreichische Nationalbibliothek) a rakouský Státní archiv (Österreichisches Staatsarchiv), obojí ve Vídni a také o knihovnu Collegium Carolinum v bavorském Mnichově.
Obzvláštní dík náleží mé rodině, mé ženě Veronice a mým dvěma synům Maxmiliánovi a Alexandrovi, kteří se během mého studia museli doma často smířit s mou fyzickou a duševní nepřítomností a navzdory tomu mě v mém díle láskyplně podporovali.

M. Zvánovec, Der nationale Schulkampf in Böhmen, s. VIII-X

P.S. Jen k původu příjmení Zvánovec citace z webových stran středočeské obce Zvánovice (okr. Praha-východ, 35 km jihovýchodně od centra Prahy a 12 km od Říčan), patřící k nejstarším osadám ve zdejším kraji. Doba založení není známa. Byly původně rodovou vesnicí. Jméno dostaly po zakladateli rodu Zvánovi, který zde žil a hospodařil společně se svými syny a jejich potomstvem. První doložená písemná zmínka o obci pochází z roku 1319-1320.
Roku 1929 zaznamenal tehdejší kronikář obce Zvánovice Josef Vávra do obecní kroniky toto: "Roku 1909 představil se mi co starostovi obce p. Jiří Zvánovec, Ing. Rakousko-uherské banky a pravil: Přišel jsem se po dívat na sídlo svých předků, kteří tuto ves založili a jako zemané zde žili. Uvítal jsem jej jako potomka zakladatelů obce, nabídl mu pohostinství (byla zabíjačka), kterou přijal a o věci se rozhovořil. Ve čtrnáctém století jeho předkové schudli a odebrali se do služeb knížete Schwarzenberka, kde dosud rodina ta ve službách stojí. Jeho bratr jest lesníkem a on vystudovav stal se Ing. Rakousko-uherské banky. Dle jeho vypravování měl ženu Němkyni a dva dospělé syny, kteří prý dobře mluví česky. Oba doktoři práv. Později jsme vyměnili několik dopisů, on mínil zde postaviti vilu, ale sešlo z toho. Ve výstavě v Praze jsem mluvil s úředníkem Schwarzenberka ze Šumavy, který potvrdil, že jest u nich Zvánovec lesníkem. Že prý ve Zvánovicích byla jakási tvrz, říkal p. farář Růžička z Ondřejova. Tolik o původu."(Opsáno z kroniky bez větších jazykových úprav)
Tato domněnka není nijak historicky doložena. Pravděpodobnější je, že příjmení Zvánovec vzniklo podle místa, odkud se přistěhovali noví obyvatelé. Příjmení Zvánovec se v současnosti vyskytuje ponejvíce v jižních Čechách. Podle jedné pověsti se ve vsi Lužnice usídlilo několik lidí pocházejících ze Zvánovic, kteří sem přišli s vojskem v době třicetileté války. Písemně je však jméno Zvánovec doloženo v Lužnici již v 2. polovině 16. století.
Vrátíme-li se k osobě autora textové ukázky v německém originále, je Mgr. Mikuláš Zvánovec, PhD. podle encyklopedie Wikipedia) českým historikem a jednatelem Společnosti Bernarda Bolzana. Odborně se zabývá historií školství a česko-německými vztahy v 19. a 20. století. Je řazen k historikům zabývající se národnostní indiferencí a jeho kniha Der nationale Schulkampf in Böhmen je považována za příklad internacionalizace dějin středovýchodní Evropy. Maturoval na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích, které jsou i aktuálně jeho bydlištěm. Na zdejší Jihočeské univerzitě, kde studoval v letech 2009-2012, získal bakalářský titul, magisterský a doktorandský titul pak na Univerzitě Karlově v Praze, kde absolvoval Institut mezinárodních studií Fakulty sociálnch věd. v letech 2012-2018. Dlouhodobě pořádá turistické a cykloturistické zájezdy do jihočeského pohraničí. Zejména se zaměřuje na prezentaci historie zdejších zaniklých sídel v německém jazyce. Svůj slib rozhojnit toto jeho zařazení mezi "šumavské" autory (dokázal jeho oprávněnost mj. moderováním sympozia "Kafkovské Jižní Čechy" roku 2024 v českobudějovické Kendeho vile /Centrum Trojmezí Evropského hlavního města kultury 2028/, odkazujícím na místo Šumavy v kontextu celého světadílu), splnil podrobnějšími daty vlastního rodokmenuv e-mailu z listopadu 2024:

Dopis Janu Marešovi

Milý pane Mareši,

děkuji Vám moc za velmi příjemný telefonát z minulého týdne. Řekl bych, že jste zatím první člověk, který by klasickou otázku, kterou dostávám, tj.: "Nejste vy ten Zvánovec, který..." dokázal dokončit dokonale přesně. I s tímto dojmem jsem se tedy po našem hovoru s radostí vrhnul do díla a níže shrnuji požadované genealogické údaje a dovolím si i nastínit pár zajímavostí z rodinné historie. Co pro Vás bude zajímavé, dle libosti převezměte. Kde Vás bude zajímat více, tam rád doplním. Mám teď i poměrně dost fotografií po mém letos zemřelém otci, z nich i několik přikládám. Rád dle možností na vyžádání poskytnu další materiál.

Začnu po otcovské linii Zvánovců:
Otec Petr Zvánovec (*29.8.1964 ČB, †20.4.2024 ČB)
- literárně se angažoval před rokem 1989 jako zaměstnanec pražské tiskárny, kdy načerno "vydával" undergroundové "rockové sborníky" stejně jako básnické sbírky V. Hraběte, otec se kdysi neúspěšně pokusil o emigraci útěkem přes jugoslávsko-italskou hranici, byl ovšem chycen pohraničníky, rád se toulal po pohraničí a často "trápil" i čs. pohraničníky v okolí Hojné Vody.

Děd Jaroslav Zvánovec (*27.4.1914 Švamberk, †8.3.1983 ČB)
- narozen ještě na Švamberku, žil poté v Ševětíně a Českých Budějovicích, v letech 1920-23 docházel do obecné školy v Dolním Bukovsku, pak už je psán Ševětín, takže předpokládám, že rodina bydlela na Švamberku až do uskutečnění pozemkové reformy - vojenská kariéra, absolvoval vojenskou akademii v Hranicích, v roce 1934 se účastnil pohřbu jugoslávského krále Alexandra v Bělehradě, mobilizován 1938 (Netolice, Cetviny, Rožmberk, Vyšší Brod, Č. Krumlov) - boje jeho jednotky s freikorpsem v Cetvinách vylíčeny publicisticky (Holub: Rovnice řešená zradou, Ciglbauer: Finanční stráž v Novohradských horách)
- koncem války postaven jednotkou SS v Lomnici nad Lužnicí před zeď a málem zastřelen (o těchto událostech pojednává kronika Lomnnice n.L. a vlastnoruční popis události J.Z. z dotazníku pro rotmistry a důstojníky z roku 1946, který se nachází v jeho kmenovém listu ve VÚA Praha. Událost je vylíčena také např. na webu Severní Budějovicko)
- po roce 1939 úředníkem okresního úřadu v Třeboni, v jehož gesci byla hospodářská trestná činnost, z této funkce podle řady dobrozdání pomáhal českým sedlákům a některé zachránil před vězením (viz např. dobrozdání z jeho kmenového listu ve VÚA), byl však udán a konec války strávil na nucených pracích v Českých Budějovicích a Velenicích/Gmündu
- rok 1945 v pohraničí (Tichá, Boletice)
- od roku 1947 byl u repatriační komise v Komárně a Bratislavě, od r. 1948 v Maďarsku
- dnem 29.8.1949 zproštěn výkonu služby v armádě kvůli příliš kritickému myšlení i navzdory četným dobrozdáním, že jako zaměstnanec okresního úřadu v Třeboni pomáhal sedlákům před kontrolami, chtěl studovat práva, což mu nebylo umožněno
- v 60. letech žádal o rehabilitaci, vzhledem k roku 1968 neúspěšně, účastnil se Palachova pohřbu
- věnoval se fotbalu
- silný kuřák, rakovina hrtanu, spáchal sebevraždu otravou oxidem uhelnatým v roce 1983
- tradičně jezdili na letní chatu na Malši k Římovu, než údolí zaplavila přehrada, poté Hojná Vodal
- složka STB na jeho jméno byla skartována
- po roce 1989 povýšen do hodnosti podplukovníka in memoriam

Praděd Tomáš Zvánovec (*7.12.1885 Lužnice) - oženil se 20. 10. 1913 na Dobré Vodě u ČB s Alžbětou Janovskou ze Ševětína
- schwarzenberský šafář na Švamberku u Ševětína
- za války rukoval

Při hlubším pohledu do historie byli od 30leté války Zvánovcové hlavně v Lužnici u Třeboně. Podle "rodové legendy" měli do Lužnice přijít jako markytáni s vojskem z obce Zvánovice na Benešovsku. Tuto legendu mám ručně psanou od jednoho ze Zvánovců někdy z 50. let.

Moje babička z otcovy strany Irena byla z rodu Wessely, který si představuji jako celkem klasické "Budvajzry". Mužští příslušníci rodu Wessely bydleli v jižní části Českých Budějovic (Linecké předměstí až Boršov) a sňatky měli většinou s ženami z většinově německého nebo smíšeného území jako např. Německého Benešova (Papelitzky) nebo Prachatic (Grosskopf). Babiččin tatínek Josef Wessely (*22.3.1899 ČB, †11.6.1979, psán i Veselý) byl poštovním úředníkem v ČB, jeho matka Marie roz. Lippert byla z Heřmanovy Huti u Stříbra.

Prastrýc Jan Wessely/Veselý (*10.05.1904 ČB, †24.2.1944 Buchenwald)
- strýc babičky Ireny, tj. bratr Josefa Wesselyho byl učitelem na řadě většinou venkovských škol v českobudějovickém a českokrumlovském okrese (krátce např. i na menšinové škole v Zátoni/Ottau, osudovou se mu stala česká měšťanka v Rožnově, události z rožnovské měšťanky popisuji na webu Historie skolních budov
- byl jako učitel aktivním národovcem, před válkou si z politických důvodů nechal počeštit příjmení na Veselý, po roce 1939 byl organizován v Obraně Národa, za poslouchání cizích stanic byl gestapem zatčen a odvezen nejprve do Auschwitzu, později jako politický vězeň do Buchenwaldu, kde také zemřel
- měl mít ženu nebo přítelkyni Mirku, o které bohužel nic nevím
- matriční záznam narození
- jeho dokumenty z koncentračního tábora jsou volně k dispozici na webu Arolsen Archives - má pamětní desku na rožnovské škole a kenotaf v kolumbáriu Husova sboru na Vinohradech, jeho jméno obsahují i seznamy obětí v památníku KZ Buchenwald.
Co se týče matčiny linie, i tam se setkáváme s prostorem jazykového rozhraní a poněmčenými českými jmény.

Má matka je Eva roz. Mattauschová (*3.10.1963 Praha). Význačnou osobností v její linii byl zejména Josef Mattausch (*1.5.1906 Praha, †10.10.1966 Praha) který byl profesorem na Akademickém gymnáziu v Praze, na Amerlingově mužském ústavu učitelském a byl jednatelem ústředního spolku českých profesorů. Jeho praděd a jmenovec (*24.5.1836 Kochovice, †5.3.1904 Praha) přišel do Prahy od Litoměřic patrně jako úřední sluha c.k. zemského soudu někdy v druhé polovině 19. stol. Za pražského příslušníka byl přijat s rodinou až v roce 1901. Přes babičku (matku matky) rovněž Evu roz. Maškovou (*4.6.1939) pak můj rodokmen obsahuje také havířské dějiny a sahá i severovýchodním směrem nebo do Příbrami.

A aby toho nebylo málo, tak ještě do celkového obrazu přidávám svou ženu Veroniku roz. Volfovou, pravnučku Josefa Voříška z Voříškova dvora (*18.3.1906). Josef Voříšek na tom byl po válce ještě mnohem hůře než Jaroslav Zvánovec. Měl za sebou také předválečnou důstojnickou kariéru, ale nové zřízení samozřejmě popuzoval hlavně svým profilem velkostatkáře. Z armády byl propuštěn koncem roku 1948 a na jaře 1949 jedné noci odvlečen ze svého bytu a dva roky vězněn na Mírově (znal se díky tomu s genpor. Fajtlem). Důvodem měl být negativní postoj k výstavbě lidově demokratického režimu. Později propuštěn, nebyla mu umožněna práce v Budějovicích, děti nesměly studovat. Sám Josef Voříšek dle kmenového listu ve VÚA po válce pracoval ve Vráži u Písku a v Trhových Svinech v dělnických profesích. Částečně byl rehabilitován v 60. letech a byla mu vrácena vojenská hodnost majora v záloze. Pro interesované kruhy kolem Kohoutího kříže může být zajímavé, že Voříškové pocházejí původně z pošumavských Čímic u Sušice. K dalším zajímavým osobnostem vyženěného rodokmenu patří "tatíček Želina" z Vysokého Mýta (viz web Databáze českého amatérského divadla) a v nepřímé linii (bratr praprapraděda) kněz a politik František Daneš z Písku (viz Wikipedia)

To je asi to nejzajímavější, využívám příležitosti a líčím to úmyslně trochu zeširoka pro případ, že Vy nebo Vaši kolegové budete disponovat tím či oním doplněním té obrovské mozaiky, zejména k tomu Švamberku vlastně sám vím jen velmi málo.