Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RICHARD ACKERMANN

Ave Marya

Ave Marya
yst ym Hymel erwacht
hat uns das Vater unser auf Erden
pracht
und den Glauben haben dye haylygen Apostel gemacht,
khayn Frommer hat das nye veracht
und ym 1559 Yar pyn ych vam
Jost Hintermayer gemacht.
(tj.
Zdrávas Maria
se v nebi ozvalo,
Otče náš na zem
seslalo
a víru svatou apoštolskou vydalo
- zbožné lidské stvoření žádné kéž by tím nikdy nepohrdalo -
a v roce 1559 se i mně od
Jošta Hintermayera tvaru zvonu dostalo. - pozn. překl.)
Nápis na větším ze zvonků věžních hodin kostela sv. Víta v Krumlově /v originále "Krummau"; staré krumlovské zvonové nápisy prezentuje na webových stranách Kohoutího kříže i Franz E. Wischin ve svém pojednání Krumlovské zvony, není však ani tam ani zde v řádcích textu, který následuje, zmíněna skutečnost, že jeden latinský nápis z roku 1403 na zvonu objednaném Oldřichem z Rožmberka končí dvěma českými slovy: "ZDARZ BOZE", které jsou asi vůbec nejstarším užitím češtiny pro podobný účel - pozn. překl./)
Toto staré veršování na zvonu z roku 1559 zní nám nejprve trochu zvláštně. Maria že se v nebi probudila? Maria že nás snad Otčenáš naučila? Apoštolové snad křesťanskou víru že "udělali"?
Když však se nad obsahem těch prostých rýmů pozorněji zahloubáme, podávají nám novozákonní poselství dějin spásy v návaznosti na tři hlavní křesťanské modlitby: Zdrávas Maria (tj.
Zdrávas Maria,
milosti plná,
požehnaná Tys mezi ženami
a požehnaný
plod života Tvého
Ježíš.
Svatá Maria,
Matko Boží,
pros za nás hříšné,
nyní i v hodinu
smrti naší.
Amen.),
Otče náš (tj.
Otče náš,
jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno Tvé,
přijď království Tvé,
buď vůle Tvá
jako v nebi
tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší
dej nám dnes,
odpusť nám naše viny
jakož i my
odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.)
a Apoštolské vyznání víry (tj.
1. Věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země;
2. i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
3. jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,
4. trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
5. sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých,
6. vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího,
7. odkud přijde soudit živé i mrtvé.

8. Věřím v Ducha svatého,
9. svatou církev obecnou, svatých obcování,
10. hříchů odpuštění,
11. těla z mrtvých vzkříšení
12. a život věčný.
Amen.)
"Ave Marya yst ym Hymel erwacht."
Když se křesťanstvo po celém světě bezpočtukrát modlí Zdrávas Maria, nesmí se nikdy zapomenout na to, že tento pozdrav se "probudil" ("erwacht") v nebi, lépe řečeno: v nebi vznikl, v nebi byl "vymyšlen" ("erdacht"). Nebeský posel (Anděl Páně) tak oslovil na Boží pokyn Pannu v Nazaretě. Jinak vyjádřeno: Bylo a je věčným záměrem Božím, přivodit spásu světa tím, že poprosí Marii jako vyvolenou, milostiplnou mluvčí všeho lidského pokolení o její svolení stát se snad nejvýznačnějším nástrojem božského plánu našeho vykoupení.
Bůh prosí a táže se o svolení! Tak vysoko cení si Bůh člověka, jehož stvořil podle svého obrazu, tak vysoce váží si naší osobní důstojnosti, že nás nechce snad velkomyslně obdarovat jako nějaké neschopné, bezprávné otroky, že nás daleko spíš vyzývá, abychom spolu s Ním, jako vyvolení partneři Boží, působili na vše rozhodujícím, světodějném díĺe spásy.
Maria, milostí obdařená zástupkyně celého lidského pokolení, vyslovíš své pobožně pokorné Ano? - Maria pravila: "Hle, jsem služebnice Páně. Staň se mi podle tvého slova." (Lk 1, 38 - pozn. překl.) Tak bylo uvedeno v chod Boží dílo vykoupení, tak bylo umožněno, aby se slovo Boží stalo tělem.

"…hat uns das Vater unser auf Erden pracht"
To, co nám přinesl Ježíš Kristus, syn Mariin, to, čím nás obdaroval skrze svůj život a své učení, skrze svůj příklad a skrze svůj kříž a své zmrtvýchvstání, zrcadlí se v modlitbě Páně, počínající slovy Otče náš.
Smíme jí vznešeného, nekonečného, myslí neuchopitelného a všemohoucího Stvořitele nazývat svým "Otcem". Smíme k němu přicházet jako děti od chvíle, kdy se věčný Boží syn stal naším bratrem. Učíme se od Ježíše stavět Boží jméno a Boží království ve vší jeho nádheře a i v nejtěžší hodině, když se na nás snáší noc jako na Ukřižovaného na Golgotě, pokorně a ve vší pobožnosti se modlit: "Buď vůle Tvá."
Smíme v každé nouzi všedních dnů očekávat jeho otcovskou pomoc, "chléb náš vezdejší". Smíme v každé duševní nesnázi, zasaženi pokušením ke zlému i upadlí do viny očekávat Jeho milosrdenství, "jakož i my odpouštíme našim viníkům". To je obšťastňující plod, který vyrostl z Ježíšova životního díla.

"…und den Glauben haben dye haylygen Apostel gemacht"
Ovšemže apoštolové "neudělali" křesťanskou víru. Nesli jen do světa poselství spásy skrze oběť Ježíše Krista. "Víra v Boha" však, ono Apoštolské vyznání víry, v němž jsou shrnuty podstatné zásady křesťanského poselství, sahá jako krédo, vyžadované při křtu, ve svých prvopočátcích opravdu až do dob apoštolských a nabylo v původní církvi brzy té podoby, kterou má ve své podstatě až dodnes.
Ten, kdo vyslovuje Apoštolské vyznání víry, vyznává jím skutečnost, že Kristovo vykupitelské dílo je ve "svatých obcování", tj. v církvi svaté pod vedením Ducha svatého neseno dál, až tam, kde nám bude posléze dáno dojít cíle: "z mrtvých vzkříšení a život věčný."

"…khayn Frommer hat das nye veracht"
"Nikdo ze zbožných" ("kein Frommer") nepohrdá spásným Božím dílem. Vyznáváme mnohokráte v máji před obrazem Naší Milé Paní naplněni radostí, že jsme vykoupenými sestrami a bratry Ježíše Krista - a tím v duchu i dětmi Mariinými, dětmi Matky církve a Její píseň se stává písní naší:
"Velebí duše má Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli!" (Lk 1, 46n. - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1976, s. 221-222

Hlas krumlovských zvonů

Stejně jako nám byl v máji loňského roku podnětem k přemítání nápis na jednom ze zvonků věžních hodin na kostele sv. Víta v Krumlově, mohou nás i nápisy dvou jiných krumlovských zvonů vést postním časem a i dále naším životem.
Na "Bouřkovém" zvonu (v originále "Sturmglöcke" - pozn. překl.) z roku 1671 (odlil ho Nicolaus Löw v Praze - pozn. překl.) je německý nápis:
Gott ruft durch mich
sein Volk zu sich
Hört meine Stimme
ewiglich!
(tj.
Bůh volá k tobě
chce svůj lid k sobě
slyš proto můj hlas
v každé době!
Je ovšem zajímavé, že Wischin ve svém textu o krumlovských zvonech, opírajících se o starší studii Brankyovu z roku 1889 uvádí jako poslední slovo nápisu nikoli "ewiglich", nýbrž "williglich", pročež i můj vysvětlující český překlad zní tam trochu jinak - pozn. překl.)
Druhý ze zvonů na zámecké věži je z roku 1617 (u Ackermannova textu je zřejmě chybou tisku totéž vročení jako u zvonu předchozího, tj. 1671 - pozn. překl.) nese nápis:
Mensch wan ich kling
achts nicht gering!
In steter Bves
lebe ohn Verdrvs!
(tj.
Člověče, když zním,
dbej žít pokáním
nemálo a stále!
Dej svým steskům vale! - pozn. překl.)
"Sturmglocke" se říkalo zvonu, který v čas ohně či velké vody, asi i v čase válečného ohrožení města svolával jeho obyvatele ke vzájemné pomoci. Měl varovnou a svolávací funkci dnešních poplašných sirén.
Mnozí dnes jednají tak, jako by se smysl křesťanství vyčerpával právě jen vzájemnou pomocí, mezilidskými vztahy a sociální solidaritou. Právě onen "Sturmglocke", který lidi svolává k pomoci bližním, nese nápis, počínající přece slovy:
Gott ruft durch mich
sein Volk zu sich
(tj.
Bůh volá k tobě
chce svůj lid k sobě - pozn. překl.)
Každičkou nouzí nás Bůh chce blízce oslovit a v každém z našich bližních stojí před námi On sám a vyzývá nás k účasti. Každý člověk je přece přímo povolán k tomu, aby dozrál celým svým životem pro věčnost k plnému obrazu Božímu. Moje služba lásky, moje sociální angažovanost pro jiné má jim i mně pomoci k tomuto dozrání. Bůh volá je i mne k sobě.
Ten, kdo vidí jen lidi na své cestě od kolébky až do hrobu, Boha však nevidí, ten snadno dospěje k Leninovu výroku o inteligenci: "To není mozek - to je hovno." (Leninova slova jsou tu ovšem vytržena z kontextu: pocházejí /viz Wikipedia/ z jeho dopisu Gorkému roku 1919 a jsou odsudkem "buržoazní" inteligence, která zavrhuje občanskou válku v Rusku, nevadí jí však masakr předchozí války světové - pozn. překl.). Pro hromadu výkalů se ovšem nijaká oběť nevyplácí. Boha zbavené sociální konání končí až příliš snadno v pohrdání člověkem a v nelidskosti jako svém principu.
Přidržujeme se hlasu krumlovského zvonu, varujícího před bouří:
Gott ruft durch mich
(Bůh volá mnou - tj. nouzí bližních)
sein Volk zu sich
(svůj lid k sobě - tj. k osvědčení božské lásky).
Je však často dosti těžké, setrvat v této službě a tomto angažmá pro jiné, aniž by věc neskončila v mrzutostech. - Tu se vmísí hlas jednoho z krumlovských zámeckých zvonů
In steter Bves
lebe ohn Verdrvs!
(tj.
Dbej žít pokáním
nemálo a stále!
Dej svým steskům vale! - pozn. překl.)
To znamená: Nedej se omrzet v životě, kterým přece vládne stálé vědomí tvých vlastních nedostatků a vin!
Pokání? Co vlastně ode mne vyžaduje?
Žádá si především vážné vnitřní úsilí. Kristova slova: "Čiňte pokání!" značí doslova přeloženy: "Změňte svou mysl!" Myšlenkové úsilí! Duchovní vypětí! Nesmím povrchně a samolibě říci: Nejde to tak doslova - jsem už docela v pořádku - kdyby byli všichni jako já, mohl by být pán Bůh docela spokojen. Musím naopak pohlédnout hlouběji do svého nitra a dobrat se poznání: To, co je na mně dobrého, je Boží dar. V mnoha ohledech však selhávám stále, a to je moje dílo. Mám ještě velmi daleko k tomu, abych dozrál k obrazu Božímu, který má jednou dlít tam na věčnosti při Něm.
To dozrání není možné bez kříže vlastních bolestí, ani bez tíže bolestí našich bližních, které jim musím pomoci snášet. Jen tak dozrávám s jinými trpělivě a ve zkouškách ke "svobodě ve slávě dětí Božích". (Řím 8, 21 - pozn. překl.). Mám-li před očima tento velký cíl, vím-li, že pán povolal nejen Šimona Kyrénského a Veroniku, nýbrž i mne k účasti na svém vykupitelském díle, jak bych mohl podlehnout mrzutosti na mnou zvolené kajícné cestě?
Kamkoli nás Bůh vede, neměli bychom nikdy zapomenout hlasu zvonů našeho domova:
Mensch wan ich kling
achts nicht gering!
In steter Bves
lebe ohn Verdrvs!
Gott ruft durch mich
sein Volk zu sich
Hört meine Stimme
ewiglich!
(tj.
Člověče, když zním,
dbej žít pokáním
nemálo a stále!
Dej svým steskům vale!
Bůh volá k tobě
chce svůj lid k sobě
slyš proto můj hlas
v každé době! - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1977, s. 137-138

P.S. Je nesporné, že nápisy na krumlovských zvonech, mezi nimiž by se našly i mnohé citace latinské a české, staly se tu východiskem dvou májových duchovních promluv k vyhnaným krajanům autorovým a posloužily k větší, přímo hudební účinnosti obou homilií.

Rozloučení

Psal se devátý únor roku 1855. Dlouho před ranním úsvitem vyšla malá, nenápadná mužská postava z jedné prosté budovy v centru městečka Prachatice (Prachatitz) ven do mrazivě chladné zimní noci a opatrně za sebou zavřela domovní dveře. Ten člověk nechtěl zřejmě probudit ze spánku svého stařičkého otce a také svou sestru. Chvatným krokem urazil, v ruce malý cestovní kufřík, krátký kus cesty, jímž ulička, ve které dům stál, ústila na náměstí s kostelem, překřižoval je ve sněhu čerstvou stopou až ke studeným kamenným stupňům před nyní uzamčenými vraty chrámového portálu a klesl na kolena, aby naposledy pozdravil svého Pána a Mistra tam uvnitř ve svatostánku domu Božího svého rodného města.
Sáně čekaly. Muž ukončil modlitbu, zvedl se a přisedl do nich. Na cestu ho provázel pozdější městský děkan Josef Brunner. Zahalili se oba do přikrývek, kůň sebou trhl a povoz se rozjel spícími ulicemi východním směrem ven z města. Brunner dobře cítil, jak muž po jeho pravici vší silou ovládá city, jimiž zřejmě překypovalo jeho nitro. Příliš živé vyvstávaly v duchu toho tichého muže malé nenápadné postavy obrazy vynořujících se z hlubin paměti. Právě před devatenácti lety, dne 8. února 1836, stejně tajně unikal z důvěrně známých ulic svého dětství. Tehdy spalovala jeho srdce bolestná myšlenka, že snad už nikdy nespatří rodiče ani domov. I tenkrát nechtěl svým blízkým a sobě samému nečinit srdce ještě těžší dlouhým loučením. Teď se po devatenácti letech přece jen znovu vrátil zpátky domů, aby objal svého starého otce, stanul při hrobě matčině a spočinul na pár krátkých dní v milovaných rodných Prachaticích. Poté však předešlého dne poprosil přítele Brunnera, aby na dnešek ráno obstaral sáně. Chtěl odcestovat nepozorován a ve vší tichosti, uniknout tak dalším veřejným poctám a ušetřit otce bolestné hodiny rozchodu. Sestře však ten záměr nezůstal utajen a otec vroucně prosil, zda by odcestování nemohlo přece jen pár dnů posečkat. Láskyplně se ho snažil dobrý syn přesvědčit, že se už nemůže déle omeškat a musí se navrátit do své zámořské americké diecéze. Jak se mu to ovšem mohlo zdařit? Věděli oba, že je to rozchod už na celý život. To proto se teď vykradl noční tmou. Bylo mu jasné, že své blízké jakož i uličky svého milovaného starého města, celé to údolí věnčené temnými lesy spatřil naposledy.
V tiché modlitbě seděl teď v jedoucích sáních. Ke hřbitovu, kde už pět let spala pod zemí maminka, poslal gestem ruky své požehnání. Než silnice dospěla výšiny při vsi Leptač (Rohn), odkud mohl ještě jednou přehlédnout očima naráz údolí domova, poprosil, zda by se mohlo zastavit. "Bůh vás žehnej, moji milí! Bůh vás žehnej, mé drahé Prachatice! Bůh tě žehnej, můj domove, můj dobrý lide!"
Kůň znovu zabral. Biskup se díval nazpátek, dokud mu místa jeho mládí nesešla z očí. Po tvářích mu tekly slzy a on se za ně nijak nestyděl. Nesměl by být Šumavanem, aby nelpěl tak horoucím srdcem na své domovině.
Nebyl vlastně celý jeho život jedním jediným loučením? Loučením s nejdražšími, loučením s důvěrně známými místy, loučením se sebou samým - a s pohledem upřeným někam ke vzdáleným břehům! Ano, byl světcem. Světci však mají srdce na pravém místě. Jednají podle slova Páně: "Kdo by otce svého a matku svou miloval více nežli mě, není mne hoden." Proto dokážou svatí Pánu kvůli opustit všechno. Baží po oběti, kterou po nich Bůh žádá. Obětí zrají lidé k Bohu.

Zemřel v půl třetí ráno 11. května 1977 po těžkém srdečním infarktu, když selhaly všechny pokusy lékařů nemocnice v Ellwangen o jeho záchranu. Jak knězovi spolubratří prý potvrdili, nepřišel úder mrtvice nijak neočekávaně. Oslabené srdce, se kterým se léčil, nešetřil jeho nositel právě ve dnech, kdy mělo vyjít slavnostní číslo měsíčníku Glaube und Heimat, už více než dva roky právě jím vedeného, ke svatořečení Jana Nepomuka Neumanna. Den poté, co vyšlo cele věnováno životopisnému příběhu světcovu, jehož úvod tu předkládáme, konal se na Schönenbergu u Ellwangen pohřeb Richarda Ackermanna. To on byl jeho autorem a pracoval na něm i po nocích do posledka. Ten šumavský svatý mu prý stojí za námahu, odpovídal na napomenutí svých blízkých. Sám ze Šumavy nepocházel, Šumavanem se stal teprve věru zvláštním řízením osudu. Narodil se 19. srpna 1904 v Norimberku (Nürnberg), vyrůstal v Mnichově (München), po teologických studiích byl vysvěcen na kněze roku 1928 v dómu ve Freisingu, jako mladý kaplan nastoupil duchovní službu v Garmisch uprostřed nádhery bavorských Alp. Jeho úsilí o vstup do řádu redemptoristů došlo naplnění v roce 1933 v rovněž bavorském Gars am Inn a když po pomnichovském záboru pohraničních oblastí Čech byli odsud vypuzeni čeští kněží, nedostatek duchovních v německy mluvících farnostech pomáhal řešit i Richard Ackermann. Stal se správcem fary ve Svaté Kateřině (Sankt Katharina) blízko Nýrska (Neuern) téměř na samé bavorské hranici a sloužil tam od 1. srpna 1941 až do odsunu 17. února 1946. Tamní kostel z roku 1604 dnes už nestojí, byl po válce srovnán se zemí, z téměř stovky domů obce zůstalo v osmdesátých letech dvacátého století pouhých sedm s asi dvaceti obyvateli namísto někdejších šesti set vyhnanců, duchovní společenství věřících pomáhal však i po odchodu z domova udržovat právě i jejich kněz prostřednictvím už zmíněného "diecézního" časopisu. Už v prvém čísle Glaube und Heimat z roku 1949 (šlo vlastně o obnovu stejnojmenného meziválečného periodika českobudějovického) bychom našli jeho článek k Velikonocům, v druhém čísle následuje text "Maienkönigin im Böhmerwald (tj. Šumavská Královna máje)". Když zemřel Ackermannův přítel Martin Wierer, ujal se po něm řízení časopisu. Dal té práci i dokončení svého textu o světci Neumannovi, vydaného téhož roku i jako samostatná kniha, své srdce naprosto doslova.
- - - - -
* Norimberk (BY) / Svatá Kateřina / † Ellwangen (BW) / † † Schönenberg (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko