SIMON ADLER
Židovský patent z roku 1797
Židovský patent z roku 1797, který zveřejňujeme v následujících řádcích, je nejvýznamnějším pramenem poznání právních poměrů, v nichž bylo dáno žít Židům v českých zemích po celé půlstoletí až do roku 1848. Patent znamenal nepochybně pokrok v zákonodárství pro Židy, ale zdaleka nesplňoval očekávání, která do něho právě Židé vkládali. To je patrno z velmi obsáhlého stížného listu pražské židovské obce, který byl už zveřejněn jinde a z něhož tu je publikována pouze malá část. Naproti tomu doslova sdělujeme jiný spis, totiž odpověď rakouské vlády, poněvadž odráží názory nejvyšších úřadů a je naň možno nahlížet jako na doplněk či následný dodatek židovského patentu.
Otištění židovského patentu předchází přehled obsahu jeho jednotlivých kapitol, kde u každé z nich jsou připojeny prosby židovského společenství o provedení případných změn.
Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice, 5, 1933, s. 191
Úvodní slova k publikování dokumentu, kterým chtěl autor dokumentovat dějinný zápas Židů v Čechách o rozšíření jejich práv, jsou citována z ročenky psané obojím zemským jazykem. Zatímco ovšem hned následující článek Dr. Ludwiga Singera zní Zur Geschichte der Toleranzpatente in der Sudetenländern, v rovněž německy psaném textu Adlerově pojem "sudetský" nikde nenalezneme. Dobrá Voda u Hartmanic (Gutwasser), kde 15. března 1884 spatřil světlo světa, bývá přitom někdy chápána jako součást oněch okrajových území české kotliny, která se ve dvacátém století stala příčinou pádu státu, s nímž i "čeští" Židé německy mluvící spojovali tolik tragicky rozdrcených nadějí. Byl to ovšem osudový pád celé Evropy, kterou právě Simon Adler měl za svého života možnost dobře poznat. Působil po rabínské přípravce ve slovenských Topolčanech, kde studoval v letech 1897-1901, nato pak ještě po rabínském semináři ve Frankfurtu nad Mohanem (1901-1905) a univerzitách ve Würzburgu a v Giessenu (1905-1908) jako učitel na Israelitische Fortbildungsschule (1909-1913) ve švýcarské Basileji, kde i pokračoval v univerzitních studiích, těsně před první světovou válkou učil v belgických Antverpách a v letech 1915-1916, kdy už byl rabínem ve Staňkově (Stankau), byl ještě mimořádným posluchačem na německé univerzitě v Praze. Pracoval od roku 1914 až do dvacátých let v archivu Židovské náboženské obce v Praze, ve dvacátých a třicátých letech v Nejvyšší radě Svazu židovských náboženských obcí v Čechách, podílel se i na činnosti jeho památkové komise a učil náboženství na různých státních školách i na židovských školách v Antverpách (1921-1926), to už jako rabín ve Zbraslavi u Prahy (1918-1921 a 1928-). Text, jehož úvod v překladu uvádíme, publikoval v osudném roce nástupu nacismu k moci. Deset let nato, už za druhé z obou světových válek odešel roku 1943 se židovským transportem do Terezína a odtud do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde se uvádí jako poslední data jeho života 18. květen a 11. červenec 1944. Jeho dva synové roku 1997, tj. rovných dvě stě let po vydání židovského patentu císaře Františka II. (jak idylické se musely jeho časy, časy posledního z rakouských panovníků Svaté říše římské národa německého a napoleonských válek, jevit těm, kdo byli svědky a obětmi zvrhlého nacistického rasového řádění!), otevřeli v rodišti svého otce Muzeum PhDr. Šimona Adlera, které má svědčit budoucím o zániku šumavské židovské komunity jako předzvěsti konce německy hovořící Šumavy vůbec. Poněvadž historie učí, ale sotva co napraví.
- - - - -
* Dobrá Voda u Hartmanic / † Osvětim (PL)
