Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

LUDWIG ALT

Princové z Trojaně

Hrad Trojaň (Trojas) leží mezi Světlíkem (Kirchschlag) a Hořicemi na Šumavě (Höritz) a byl už za mého mládí rozpadlou zříceninou, na níž byl kolem roku 1930 k vidění jen snad nepatrný díl kulaté věže a pár zbytků hradebních zdí. Zdi sestávaly z polních kamenů a hlíny jako stavebního pojiva. Musilo jít nejspíš o budovu opravdu dávného data. Souvislost mezi ní a Homérovou Trójou ze 12. století před Kristem prokázat asi nepůjde. Jako majitel hradu je v roce 1369 zmiňován nějaký Trojan z Doudleb (v originále "ein Trojan von Teindles" - pozn. překl.). K majetku náležel za starých časů i hospodářský dvůr (v originále "ein großer Maierhof" - pozn. překl.), který ovšem také zanikl už před mnoha lety. Pozemková država se prostírala dál přes Slavkov (Lagau) a Pasovary (Passern), kde stály rovněž dvory, patřící ke hradu. Od Šafářova dvora (v originále "vom Schaffer-Hof /Anschaffer/" - pozn. překl.) v Pasovarech vedla podzemní chodba pod domem zvaným "Tumschneider-Haus" dál směrem k Trojani. Na Tumschneiderově domě byla věž s rozhlednou (samo "usedlostní" příjmení Tumschneider znamená něco jako "krejčí ve věži" - pozn. překl.), odkud se dalo spatřit široké okolí. Při ohrožení nepřítelem se dalo podzemní trasou uprchnout do bezpečí. Došlo na to zařízení jak za třicetileté vojny při příchodu Švédů, tak v roce 1945, kdy sem dorazili čeští partyzáni a němečtí majitelé jim chtěli uniknout. O hradě Trojani se dá vyprávět leccos pravdivého a také tajemství tu číhá na každém kroku. Jako třeba v téhle pověsti.
Posledními majiteli Trojaně byli čtyři bratři. Ten nejstarší z nich byl obávaný, hrubiánský a neotesaný chlapík, který se pro mnohé ukrutnosti, jimiž se provinil, po smrti proměnil v divokého černého hřebce. Učitel ze Světlíku o tom vyprávěl hrůznou historii.
Když se prý jednou v noci vracel od Hořic přes Pasovarský mlýn (v originále "über die Gaymühle" - pozn. překl.) temným lesem domů, vyrazil proti němu od hradu Trojaně obrovitý vraník. Jeho oči byly větší než kočičí hlava a metaly blesky, hříva se mu ježila jak vzteklé plameny, ohon a podkovy žhnuly rozpáleny do ruda a z kolenních čéšek (v originále "aus den Kniescheiben" - pozn. překl.) mu čněly zářivé zlaté ostruhy. Černý oř řehtal, až se to lesy rozléhalo, a jeho podkovy zvonily, jak se přiblížil třesoucímu se školmistrovi a vyzýval ho všelijakými posuňky, aby se na něm projel. Teprve když les bral konce, otočil se kůň prudce nazpátek, s pekelným rachotem se vřítil do lesa kolem hradu a rozpoutal v něm bouři, že jedle praštěly a třaskaly a rozpálený oblak prachu visel nade tmou pod sebou. Náhle však opět všecko oněmělo.
Tři zbylí bratři byli pyšní zemané (v originále "stolze Junker" - pozn. překl.) a co do postavy, celkového vzhledu a manýrů natolik si navzájem podobní, že je od sebe nikdo nedokázal rozeznat. V té době žilo ve Světlíku na Hofbauerově statku jedno děvče jménem Hedwig (nejstarší dceři toho rodu dávali vždycky jméno Hedwig). Bylo obdařeno velikým půvabem a pracovní pílí. Když jednoho letního dne na louce řečené Teichwiese (tj. "rybniční louka" podle přilehlého rybníka, označeného na novějších mapách jménem Světlík - pozn. překl.) pozdě večer kopila seno, jel kolem jeden z těch tří zemanů na Trojani usedlých. Viděl hezké děvče a slezl z koně, aby je pozdravil. Dívka stála jako přikována (v originále "stand wie angewurzelt" - pozn. překl.) a nedokázala se pohnout z místa. Jezdec ji stačil vtisknout vroucí políbení, vyšvihl se na opět oře a odjel. Už v jízdě klusem ještě zavolal zpátky: "Ich hole dich und werde dich heiraten!" (tj. "Unesu tě a vezmu si tě za ženu!" - pozn. překl.). Děvče bylo celé přešťastné a střežilo krátké setkání v naprosté tajnosti. Co víc: cítila se od té chvíle jako nějaká pevně zaslíbená nevěsta prince z Trojaně. Uběhly měsíce, ale nijaký princ se u Hedwig spatřit nedal. Kdyby v ní netkvěla vzpomínka na onen ohnivý polibek, myslila by si snad, že to byl pouhý sen. Následujícího jara však, právě když děvče trhalo při rybníce (zvaném dnes Světlík - pozn. překl.) čerstvě rozkvetlé petrklíče a měla jich v rukou už celou kytici, stál náhle zeman z Trojaně opět přímo před ní v celé své životní velikosti. Pravil k ní: "Liebste, jetzt bin ich gekommen, dich zu holen und du sollst meine Frau werden." (tj. "Miláčku, přišel jsem teď, abych si tě odvedl a bylas mou ženou." - pozn. překl.) Ačkoli o tom dni vždycky snila, náhlé námluvy ji nyní přece jen docela vyděsily a tak se tentokrát políbení bránila, zvláště když cosi v jeho očích bylo v příkrém rozporu s její vzpomínkou.
Znala přirozeně všechny čtyři bratry (v originále "alle vier Söhne der Trojaser" - pozn. překl.), poněvadž pole Hofbauerových sahala až k Trojaňskému lesu, takže se s ní často potkávali. Věděla tedy také, že mladší tři bratři jsou si nápadně podobní.
Z toho teď i vyplynuly její pochyby. Nemá její nápadník, na kterého tak dlouho čekala, už dlouho nějakou jinou milou a neposílá ze lsti za sebe některého z bratří? Proč vůbec dal na sebe čekat skoro celý jeden rok? Všechno to jí proletělo hlavou a ona řekla: "Lieber Freund, geh nach Hause und schicke mir seinen Bruder, den, der sich mit einem Kuss mit mir verlobt hat. Mit dem will ich mitgehen und seine Frau werden." (tj. "Milý příteli, vrať se domů a pošli za mnou svého bratra, toho, který se mi zaslíbil polibkem. S tím chci odejít a stát se jeho ženou." - pozn. překl.)
Jezdec se opravdu vydal nazpět domů a poslal za Hedwig svého bratra, ale ani on nebyl ten pravý a musel odejít s nepořízenou. Konečně se dostavil i třetí z bratří, jenže dívka odbyla i jeho se slovy: "Auch du bist nicht mein richtiger Verlobter." (tj. "Ani ty nejsi můj pravý snoubenec." - pozn. překl.)
Nato se k Hedwig vypravili všichni tři bratři najednou. Poněvadž nebyl jeden od druhého nikterak k rozeznání, nedokázala ona ani teď najít mezi nimi toho svého. Byla z toho celá zoufalá a řekla: "Bevor ich einen Falschen zum Manne nehme, will ich überhaupt nicht heiraten." (tj. "Než bych si vzala za muže někoho nepravého, nevdám se raději vůbec." - pozn. překl.) To ty tři bratry dohromady velice rozezlilo a plni hněvu děvče popadli a hodili do rybníka, tam kde byl nejhlubší. Hedwig ovšem neuměla plavat a utonula. Trojice bratří nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo, zírali jen němě na hladinu a doufali, že se děvče přece jen vynoří. Tu náhle z víru prostřed vody vystoupil obludný mužík. Zvedl ruce nahoru a děsivě krákoravým hlasem zvolal třikrát krá-krá-krá (v originále "Kraah-Kraah-Kraah" - pozn. překl.). Tři bratři chtěli v hrůze utéci, ale tu zpozorovali, že mají jen ptačí pařáty namísto nohou, trup pokrytý černým peřím, křídla a mohutný zobák. Byli kouzlem proměněni v havrany. A zase si byli navzájem podobni natolik, že by je nikdo nedokázal rozeznat jednoho od druhého.
Od té doby mohlo uplynout sto či i více let. Dědicové Trojaně byli zakleti v havrany, nejstarší z bratří se proháněl jako černý vraník s ohnivýma očima lesem kolem hradu a řehtal, až se to krajem rozléhalo široko daleko. Ti tři mladší bratři krákorajíce obletovali mračnou oblohou. Hrad se rozpadal a měnil se pomalu v ruinu. V ústech lidu bylo sdostatek známo, jaké čáry jsou s hradem spojeny a nikdo se za noci do trojaňského lesa neodvážil. Tu sebral jednoho časného rána myslivec ze vsi odvahu pevně rozhodnut, že učiní přízrakům konec.
Už za svítání pronikl ke zřícenině a hned jak se havrani prozradili rozčileným krákáním, všechny tři v letu sestřelil, čímž je ovšem také vykoupil z jejich prokletí. Spokojen s vydařeným posláním se vydal s puškou na zpáteční cestu, když se mu do cesty postavil ten černý vraník. Frkáním a řehtáním jako by ho naléhavě vyzýval, aby se mu vyhoupl na hřbet. Myslivec měl zrovna povznesenou náladu, pomyslil si, proč by se měl do Světlíku trmácet kamenitou cestou a nasedl. Sotva se tak stalo, kůň se dal do klusu a přemetů, dokud jezdce neshodil a ten si v pádu nezlámal vaz. Když lesní dělníci nalezli tělo mrtvého myslivce, měl na hlavě dlouhý havraní zobák. Byl pochován ve Světlíku na hřbitově a vždy o čaronoci skáče kolem jeho rovu nějaký skřet a zpívá píseň se slovy:
Jäger mit der Rabennasen,
liegst jetzt unterm grünen Rasen.
Der Herr gib Dir ewge Rast,
weil Du uns erlöset hast.
(tj. Lovče s havraní svou hlavou,
spíš tu pod zelenou travou.
Kéž sám Pán se Ti odmění
za naše vysvobození! - pozn. překl.)

Hoam!, 2013, č. 4, s. 17

P.S. Jde o variantu textu Čtyři bratři z Trojaně, jak jej zaznamenal ve své sbírce Sagen aus dem Böhmerwald (1974, 2. vydání 1976) Fritz Winkler, zastoupený s ním i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Pověst má ovšem už Gustav Jungbauer v proslulém souboru Böhmerwaldsagen (1. vydání 1924) pod názvem Die drei Rabenmänner und der Rappe (tj. Tři havraní muži a vraník), přičemž se odvolává na rukopis, který měl poslat ze Slavkova Leonhard Thür do fondu pověstí, shromažďovaných na podnět organizace "Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen" od roku 1895 pražským germanistou Adolfem Hauffenem za spolupráce takových šumavských osobností jako byli třeba Josef Blau, Josef Schramek, Hans Leo Weber, Marie Bayerl-Schwejdaová či Johann Weyde, a také na zkrácenou podobu téže pověsti, jak ji do svých Böhmerwald-Sagen (1. vydání 1921) zahrnul pod titulem Raben und Roß (tj. Havrani a vraný oř) Hans Watzlik. Se všemi těmi jmény (nikoli se všemi texty ovšem z důvodů omezeného rozsahu našeho výběru) se lze ostatně shledat na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně. O to by bylo ovšem zajímavější podrobné srovnání všech čtyř případů interpretace téže "trojaňské" látky (Alt, Jungbauer, Watzlik, Winkler) s jejich vypravěčskými detaily a odlišnostmi (u Jungbauera a Watzlika odkazuji přitom na originály, poněvadž překlad Josefa Rauvolfa v souboru Legendy a pověsti staré Šumavy /1. vydání 1996/ umisťuje Jungbauerovu /Thürovu/ verzi omylem na Kašperk, poněvadž mu zřejmě místní jméno Trojas nic neříká!). Jungbauer přitom v poznámkách přímo dovozuje: "Burg Trojas als Rittersitz um etwa 1350 entstanden, wechselte wiederholt die Besitzer. Im Jahre 1408 gehörte der Besitz dem Peter von Kichschlag und dessen Brüder Walkun und Tschenek (Vinzenz). Diese drei Brüder, um einen vierten vermehrt, sind es wohl, an welche die Sage anschloß." (tj. "Hrad Trojaň vznikl jako rytířské sídlo asi kolem roku 1350, opakovaně pak střídal majitele. V roce 1408 náležel Petrovi ze Světlíku a jeho bratřím Valkúnovi a Čeňkovi. Tito tři bratři, zmnoženi o čtvrtého, jsou to snad, na něž se pověst odvolává."). Dnes na mapě nese místo označení U Svaté Trojice, ačkoli zasvěcení někdejšího zde stojícího poutního kostela z roku 1859 hovořilo o Spasiteli nesoucím kříž a o Bolestiplné Matce Boží.

Ludwig Alt, jehož vyprávění zaznamenal takto na svých stránkách časopis šumavských krajanů, se narodil 7. ledna roku 1922 ve stavení čp. 65, řečeném v někdejším Kirchschlagu, jak se kdysi německy nazýval dnes česky mluvící Světlík, usedlostním jménem "Schneider-Thomasn". Byl už sedmým dítětem Franze a Aloisie Altových a už v deseti letech ztratil matku. Rodiče se brali 10. listopadu roku 1908 ve Svérazi (Tweras), jak stvrzuje i rejstřík tamní matriky a Franz Alt, narozený 18. května 1881 ve Světlíku čp. 65 jako syn chalupníka Thomase Alta (děd z otcovy strany Anton Alt byl tu v čp. 27 podruhem, jeho žena Katharina, roz. Bartelweberová, pocházela ze stavení čp. 23) a Marie, dcery podruha Mathiase Chromiho z Radslavi (v matrice "Radschlag") čp. 8 a Kathariny, roz. Iro z Radslavi čp. 2, se v Kájově (Gojau) po smrti své první ženy dne 3. října roku 1932 podruhé oženil s Annou Faschingbauerovou. Ludwigova matka Aloisia se narodila v Suši (Tusch) blízko Svérazi 5. února 1883 místnímu chalupníkovi Paulu Putzovi z čp. 16, kde hospodařil i jeho otec Wenzl Putz se svou ženou Katharinou, roz. Hableovou ze vsi Lužná (v matrice "Luschnee") čp. 1 blízko Větřní (Wettern), a jeho ženě Franzisce, dceři Franze Schinco ze dnes zaniklého Černíkova (Großuretschlag) čp. 13 a Marianny, roz. Maurerové z Černíkova čp. 10. V osmnácti letech byl Ludwig Alt povolán k pracovní službě v obsazené Francii a následně jako voják wehrmachtu do Laponska. Těžce tam onemocněl a byl propuštěn do Pasova (Passau), odkud a pak i z rakouského Riedelsbachu se vydal několikrát přes horu Plechý (Plöckenstein) hledat svou rodinu, žijící ještě v rodném Světlíku. Katolický kněz a černíkovský rodák Hubert Panhölzl, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, píše v Altově nekrologu v "Hoam!", č. 3 ročníku 2002, že jedním z jistě nejkrásnějších zážitků zesnulého bylo, když mohl po otevření hranic projít znovu tu obtížnou pouť mezi starými a novými domovy opětovně se svými dětmi a vnuky. Během své poválečné práce v Hochbrücku (místní část bavorského města Garching bei München) poznal svou budoucí ženu Giselu, kterou si vzal v roce 1952, kdy už dokázal postavit i pro ni vlastní střechu nad hlavou. Rok po svatbě se jim narodil syn Reinhard, který zemřel už v dubnu roku 1998, v roce 1958 dcera Kornelia. Rok nato založili Altovi vlastní prádelnu a o pár let později pak chemickou čistírnu. Podnik zásluhou mnohého odříkání a tvrdé práce stále rozšiřovali. Po synově smrti se musil Ludwig Alt vypořádat se stále se vracejícími příznaky srdeční slabosti. Poté, co 13. ledna roku 2002 skonal, nalezly jeho tělesné ostatky místo posledního spočinutí na hřbitově v Unterschleißheim, městě ležícím asi 20 kilometrů na sever od bavorské metropole Mnichova. Páter Marek Ivan Záleha z řádu premonstrátů, administrátor farnosti Světlík, sloužil spolu s Hubertem Panhölzlem zádušní mši a připomněl se starostou Jaroslavem Kellingerem zásluhy zesnulého o obnovu kostela sv. Jakuba Většího v Altově rodné obci. Svítí dnes do daleka i jako památka po člověku, který pochopil, že to, co nás spasí, je zejména naše dobré dílo.
- - - - -
* Světlík / Trojaň / Pasovary / † † † Unterschleißheim (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko