Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MARIA ALTENSTRASSER-GEICKEOVÁ

Z historie Kubovy Huti

Železná opona byla už křehká, když jsem v létě roku 1989, 43 let po našem vyhnání, cestovala tam, kde býval náš domov. Při shledání s mou domovskou vsí Kubova Huť (v originále "mit dem Heimatdorf Kubohütten" - pozn. překl.) jsem pojala rozhodnutí sepsat malou kroniku této malé osady a jejích lidí.
Hodně krajanů německého původu (v originále "viele der deutschstämmigen Landsleute" - pozn. překl.) absolvovalo už dříve než já návštěvu ve starém domově, pro mě však nebylo až do tohoto časového bodu nijaká kompromisní formule, která by mi umožnila vykonat návštěvu komunistickému státu, který mne - jako mnoha jiné Němce - domova zbavil.
Teprve když nastalo všeobecné uvolnění politických poměrů, následovala jsem své dlouho pěstované přání "jet tam domů" (v originále "bin ich dem langgehegtenWunsch nachgegangen ,Heimzufahren'" - pozn. překl.).
To, že už rok poté nám zánik a rozpuštění východního bloku domov znovu přiblížil, bylo potěšitelným utvrzením mého očekávání (v originále "war der erfreuliche Fixpunkz meines Ansinnens" - pozn. překl.).
Krása a vznešenost krajiny se uchovala v podobě, vlastní jí kdykoli dříve, smutek se mne však zmocnil při spatření mnoha změn v místě samém, kde zmizelo s lidmi i mnoho někdejších stavení (v originále "die verschwundene Häuser und Menschen" - pozn. překl.).
Může být, že mi domov zůstal ve vzpomínkách jako zjasněný pohádkový svět, poněvadž jsem byla z něho vyhnána v mládí (autorce bylo v roce 1946 patnáct let - pozn. překl.) a uchoval se mnohdy jen ve vyprávění starších. Přesto je v paměti všechno natolik živé, že se chci pokusit o zachycení několika skutečností, které rodnou Kubovu Huť charakterizovaly do dne našeho násilného vysídlení.
Chci poděkovat za cennou podporu, kterou mi při sestavení mé práce poskytli pánové Josef Gubisch, Albert Robel, Josef Jungwirth, Adolf Stögbauer a Emil Weber (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) svými vzpomínkami, záznamy i obrazovými materiály.
Obzvláštní dík náleží mezi nimi panu Josefu Gubischovi, který mi byl neúnavně po ruce při hledání informací a materiálů, stojících za uchování.
Mnoho věcí v životě, které se zrodily ze vzpomínek nebo pocházejí takříkajíc z druhé ruky, podléhají interpretaci autora a tak prosím čtenáře o jistý ohled, pokud to či ono není s náležitou verzí v souladu.

* * *

Putujeme-li po hlavní silnici dálkovou trasou z Pasova (Passau) do Prahy, leží jen několik kilometrů za bavorskou hranicí osada Kubova Huť na úpatí hory Boubín (Kubani), jejíž vrchol dosahuje 1362 nadmořské výšky.
Jako mnoho šumavských vsí děkuje i Kubova Huť za svůj vznik sklářské huti, zřízené tu v roce 1728 Johannem Podschneiderem (někde psán i příjmením Padescheyder - pozn. překl.). Dá se předpokládat, že jako mnozí jiní zdejší osídlenci přišel z Bavor (ŠumavaNet.cz píše o něm ovšem už jako o vimperském měšťanovi - pozn. překl.).
Pro vysoké zadlužení musila být ovšem huť už roku 1734 uzavřena (jinde se uvádí rok 1736, viz k tomu text Ivy Košatkové Plán šumavské sklárny Kubova huť z roku 1729, která kdysi konala rešerše i v Jihočeské vědecké knihovně, kde se píše i o tom, že Jan Podscheider, jak je tu psán, ztratil vedle tisíců zlatých svého jmění i dům ve Vimperku - pozn. překl.). Sedm místních osadníků získalo z ní podíly a v roce 1745 jsou jmenováni v počtu šesti, jak následuje: Gregor Wagner, Leonhard Zach, Andreas Sellner, Franz Bossl, Paul Ilg a Urban Polster.
V lidovém ústním podání bylo podle té huti užíváno místní jméno Podschneiderhütten, za jméno Kubova Huť vděčí však osada vimperskému knížecímu lesmistru jménem Johann Carl Gube (to po něm má německé jméno Kubani i Boubín a les na něm - pozn. překl.), který byl kolem roku 1700 vimperským zámeckým hejtmanem. Ten si získal o celou lesnatou oblast Boubína velké zásluhy.
Zdejší lidé byli v těch časech vystaveni velkému strádání, poněvadž si museli vybojovat na lese doslova každý metr půdy. K tomu třeba ovšem ještě připočíst dlouhou krutou zimu a chladné léto.
V okolních lesích se vyskytovali medvědi a ohrožovali lidi a zvířata. Tak v roce 1808 roztrhal jeden medvěd rolníku Wagnerovi vola.
Když bylo roku 1811 započato se stavbou silnice z Vimperka (Winterberg) do Pasova, nejenže na ní mnozí dostali práci, nýbrž bylo jí značně ulehčeno spojení od místa k místu. V roce 1838 byl ve Vimperku zřízen poštovní a telegrafní úřad, což mělo svůj vliv i na Kubovu Huť. Mezi lety 1839 a 1851 došlo pak k mnoha pozitivním strukturním změnám. Byly tu zbudovány nové hájovny a také silnice přes Boubín.
Jako zakladatel plánovitého lesního hospodaření si udělal jméno lesmistr Josef John (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Předběhl daleko svou dobu svým myšlením, soustřeďujícím se zejména na smysluplné zpřístupnění a využití rozlehlých lesních masivů.
Roku 1858 nařídil kníže Johann Adolf zu Schwarzenberg, že asi 160 hektarů lesa na Boubíně má být uchováno jako prales. Je jistě úžasné, že se opravdu uchoval až dodnes.
V roce 1860 byl vztyčen kamenný hraničník zvaný "Kreuzfichte" (česky "Křížová smrč" podle stejnojmenného stromu, který tu stával do roku 1895, byl starý údajně 395 let a vysoký 57, 72 metrů - pozn. překl.) v místě, kde se stýkají tři polesí (včelenské, zátoňské a mlynářovické /německy Reviere Kellne, Schattawa, Müllerschlag/ - pozn. překl.) a téhož roku došlo i k vysvěcení tzv. Lukenské cesty (Luckenstraße) přes Boubín, který v té době už měl pro přátele přírody a turistiky značnou přitažlivou sílu.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo uvedeno do provozu množství zařízení, která dnes označujeme slovem infrastruktura: tak v letech 1899-1905 prostoupily od vimperského zámku lesní revíry sloupy telefonního vedení. Připojila se i Kubova Huť.
V roce 1899 byla zbudována železniční trať z Vimperka do Volar (Wallern), dosahující svým průběhem i Kubovy Hutě, která si tak mohla od té doby činit nárok na nejvýše vůbec položenou železniční stanici na Šumavě (a dodnes svými 995 metry nad mořem i v celé České republice - pozn. překl.).
Velkým ulehčením pro zdejší děti bylo zřízení místní expozitury školy v Horní Vltavici (Obermoldau). Byly tak ušetřeny zvláště v zimních měsících tak obtížně zdolávané pěší cesty tam.
Kubova Huť patřila s 15 dalšími vesnicemi právě k politické obci Horní Vltavice, která měla už od roku 1724 i vlastní kostel a hřbitov.
Bez připomínky by neměla zůstat velká událost pro Vimperk a jeho okolí, kterou byla 9. září roku 1905 uskutečněná návštěva císaře Františka Josefa I. - ta dala i podnět ke zbudování boubínské kaple sv. Huberta (v originále "die Hubertuskapelle", podle dochovaných fotografií došlo v roce 2001 k jejímu obnovení na místě, kde původně stála a kde se v ní konávaly před lovem mše svaté - pozn. překl.).
Statistika z roku 1910 vypovídá, že počet obyvatel Kubovy Huti vzrostl na 141 - 137 Němců a 4 Češi.
Jako ve většině šumavských vsí byli i zdejší obyvatelé velice silně spjati s okolním lesem. Vedle práce v něm provozovali mnozí i malé vlastní hospodářství. Pro mnoho žen ve vsi zajišťovalo přilepšení obživy (v originále "ein Zubrot" - pozn. překl.) vysazování lesních stromků (v originále "Bäumelsetzen" - pozn. překl.).
Krásná poloha místa, železniční spojení a dálková silnice, to všechno Kubově Huti dodávalo stále více na přitažlivosti pro ty, kdo hledali vhodné místo pro rekreaci a zotavení. Nešlo přitom jen o zájemce ohledně "letního bytu" (v originále "nicht nur Sommergäste", česky také "letňáci" či zpola už německy "lufťáci" - pozn. překl.), nýbrž i v zimě sem směřovalo množství hostí kvůli příznivým sněhovým podmínkám a krásným sjezdovým terénům.
Poté, co vypukla první světová válka, byli i zdejší venkované vystaveni strastem a obětem. Tři muži se už domů z války nikdy nevrátili.
Když s jejím koncem zanikla i dunajská monarchie panovala mezi obyvatelstvem velká bezradnost ohledně státní příslušnosti k Rakousku, Německu či 28. října 1918 prohlášeného nezávislého Českosloslovenska (v originále "oder zu der durch ein Revolutionsparlament am 28. 10. 1918 gegründetetn Tschechoslowakei", což je omyl: nezávislost prohlásil pětičlenný Národní výbor /zahraniční Československá národní rada se prohlásila prozatímní vládou nového státu už 24. října/ a revoluční Národní shromáždění se poprvé sešlo až 14. listopadu 1918 - pozn. překl.). Připojením jazykově německých území k Československu byl položen základní kámen pro pozdější tak neblahý vývoj, který postihl i náš domov.
Nazpět však k samotné Kubově Huti. S vrozenou šumavankou pílí a vytrvalostí byly přes dobové těžkosti vytvořeny nové podmínky dalšího vývoje. Pomalu začal ožívat i turistický ruch. Hostinec vedený rodinou Pawlitschko ve zdejší obecní hájence (v originále "das von Familie Pawlitschko im bürgerlichen Hegerhaus nebenbei geführte Gasthaus" - pozn. překl.) rostoucím potřebám už nevyhovoval. Proto Rudolf Pawlitschko v roce 1927 vybudoval v Kubově Huti hotel, jehož existence zaručovala lepší péči o hosty, kteří jinak nacházeli ubytování i na privátech, což zaručovalo mnoha zdejším rodinám dobrý vedlejší příjem.
V roce 1934 však den před Štědrým večerem hotel až do základů vyhořel. Osudovou ranou nezlomena započala Pawlitschkova rodina už na jaře 1935 s jeho obnovou. Až na malé změny zůstal hotel až do vyhnání zachován a byl Pawlitschkovými a Meffertovými veden tak, že byl znám daleko mimo Kubovu Huť. Stojí dodnes a je provozován jako rekreační středisko (dnes Hotel Kuba, který v noci na sobotu 5. listopadu 2012 opět vyhořel, naštěstí jen v jednom křídle a prázdný - pozn. překl.).
Opomenuto by nemělo zůstat, že roku 1934 byla zásluhou paní Eleonory Meffertové nad hotelem zbudována kaple (stojí na svém místě dodnes - pozn. překl.), kde se konaly růžencové a mariánské pobožnosti.
Vprostřed vsi stál ve dvacátých letech tak řečený "Hirterhaus" (tj. pastouška - pozn. překl.).
Obývala ho rodina Hödlova bez placení nájmu i s malým přilehlým pozemkem. Od jara do podzimu musila za to vyhánět na pastvu dobytek čtyř sedláků ze vsi.
Pastevní právo vlastnili hospodáři Franz Zach (Gosper), Franz Wagner, Franz Binder a Rudolf Jungwirth. Pastouška byla počátkem třicátých získána a přestavěna rodinou Goschlerovou. Dům stojí dodnes a slouží toho řasu jako turistická ubytovna (v originále "dient zur Zeit als Jugendherberge" - pozn. překl.).
A opět přinesla světová politika velké změny. Dne 8. října roku 1938 vstoupily oddíly německého wehrmachtu pod vrchním velením generálplukovníka rytíře von Eppa do Kubovy Huti. Jazykově německá část okresu Prachatice byla připojena k Bavorské Východní marce a k diecézi Pasov, což byla událost, kterou německé obyvatelstvo přivítalo, poněvadž se jim represálie českých úřadů jevily už sotva snesitelnými.
Venkované určitě nebyli náchylní k nijakým velkým světově politickým úvahám a venkovský život i se změnami, jež takové věci přinášely, šel dál.
Hrozivá zpráva o vypuknutí druhé světové války zmařila ovšem veškeré naděje, které si lidé pěstovali pro vysněnou, sotva nabytou svobodu. Válka si vyžádala velké oběti a zanechala v rodinách mnoho bolesti a smutku. Jen z Kubovy Huti v ní padlo deset mužů.
Dne 5. května 1945 obsadili Kubovu Huť vojáci americké armády. 28. října se v Praze poprvé sešlo Prozatímní Národní shromáždění obnovené Československé republiky (a potvrdilo prezidenta Beneše v jeho funkci - pozn. překl.). Odchodem Američanů dne 15. července 1945 a předáním civilní správy do českých rukou byl osud německých obyvatel Kubovy Huti zpečetěn.
Historii Kubovy Huti mohu skončit tou nejtemnější její kapitolou: vyhnáním. Už na podzim roku 1945 musel ves opustit poslední zdejší německý občan.
Dnes, poté co v Československu skončila komunistická éra, mohou náběhy smíření, jak je vyjádřil svou omluvou po nástupu do úřadu český prezident, ukázat cestu do budoucnosti a dát i takové malé vsi, jakou je Kubova Huť, stát se součástí Evropy (v originále "zu einem europäischen Dorf werden lassen" - pozn. překl.).

Lidé a domy v Kubově Huti

Dům čp. 1
Hugo Robl a jeho manželka Anna, roz. Hopfingerová
Usedlostní jméno (v originále "Hausname", tj. jméno "po chalupě" - pozn. překl.): "Wilhelmer Hugo"
Johann Kubitschek a jeho manželka Theresia, roz. Lexová (v originále "Lex" - pozn. překl.)
Usedlostní jméno: "Puitlhonsn"

Dům čp. 2
Franz Zach a jeho manželka Hermine, roz. Pauleová
Usedlostní jméno: "Goschpern"
Rodina Zachova náležela k nejstarším obyvatelům Kubovy Huti - poprvé je už roku 1745 připomínán jako jeden ze zdejších osídlenců jistý Leonhard Zach.
Dům stál od roku 1870 a byl v roce 1926 Franzem Zachem postaven znovu. K usedlosti patřilo asi 16 hektarů pozemků. Franz Zach zemřel roku 1937 a usedlost byla obhospodařována jeho ženou Herminou se synem Franzem a také s mužovým a jejím schovancem.

Dům čp. 3
Výměnek patřící k Zachových usedlosti obýval Johann Altenstrasser a jeho manželka Marie, roz. Stögbauerová
Usedlostní jméno: "Longerler Johann"

Dům čp. 4
Franz Wagner a jeho manželka Johanna, roz. Pauliková, s dětmi Aloisií, Walterem, Franzem a Hertou
Usedlostní jméno: "Hanslbauer"
Rodina Wagnerova náležela rovněž k nejstarším obyvatelům Kubovy Huti - i historie jejich zdejšího usídlení odkazuje jako u Zachových k roku 1745.
Selská usedlost "Hanslbauer" byla v Kubově Huti ta největší ze všech.

Dům čp. 5
Výměnek patřící k usedlosti "Hanslbauer" obýval Mathias Müller
Usedlostní jméno: "Hiasl-Schneider"

Dům čp. 6
Franz Binder a jeho manželka Maria, roz. Klingingerová
Usedlostní jméno: "Haisler"
Stavení patřilo ke čtyřem největším usedlostem v Kubově Huti.

Dům čp. 7
Rudolf Goschler a jeho manželka Marie, roz. Altenstrasserová, s dětmi Rudolfem a Marií
Usedlostní jméno: "Wagner" podle povolání majitelova ("Wagner" je česky "kolář" - pozn. překl.)
Dům byl získán rodinou Goschlerovou jako někdejší pastouška ("Hirterhaus") a přestavěn na krásné obytné stavení s kolářskou dílnou. Pan Goschler byl od roku 1938 až do vyhnání starostou (v originále "Ortsvorsteher" - pozn. překl.) Kubovy Huti.

Dům čp. 8
Rudolf Springer a jeho manželka Marie s dětmi Rudolfem (padl ve válce), Franzem, Walterem a Erichem
Usedlostní jméno: "Petern"
Rudolf Springer pracoval v lese a provozoval vedle toho malé hospodářství.

Dům čp. 9
Karl Tausch a jeho manželka Marie a Franz Hall s manželkou a dětmi Eduardem a Edith
Franz Scheckinger a jeho manželka Johanna, roz. Tauschová
Usedlostní jméno: "Schneider"
Na střeše stavení rodiny Tauschovy a Hallovy byla věžička se zvonem. Ráno, v poledne a večer se odtud zvonívalo k modlitbě. Když zemřel někdo z obyvatelů vsi, zvonil mu odtud umíráček (v originále "Sterbeglöcklein" - pozn. překl.).

Dům čp. 10
Rudolf Blaschko a jeho manželka Marie, roz. Springerová, s dětmi Rudolfem (padl ve válce), Walterem, Marianne a Erwinem
Usedlostní jméno: "Schmied" podle povolání majitelova ("Schmied" je česky "kovář" - pozn. překl.)
Rudolf Blaschko byl do roku 1938 starostou Kubovy Huti. Vedle toho byl - jako už jeho otec - předříkávačem při prosebných procesích a všech k této hodnosti náležejících příležitostech.

Dům čp. 11
Wilhelm Robl a jeho manželka Anna, roz. Haselbergerová
Franz Robl a jeho manželka Anna, roz. Stögbauerová
Marianne a Albert Roblovi
Usedlostní jméno: "Wilhelmer"

Dům čp. 12
Eduard Fuchs a jeho manželka Anna, roz. Altenstrasserová
Usedlostní jméno: "Longerler"

Dům čp. 13
Státní hájenka (v originále "Staatliches Hegerhaus" - pozn. překl.).
Johann Altenstrasser a jeho manželka Anna, roz. Sitterová, s dětmi Marií (autorkou těchto řádek v originále - pozn. překl.), Hansem, Christine a Erikou
Už v létě roku 1945 musela být hájenka rodinou Altenstrasserovou vyklizena ve prospěch českého hajného Urxe.
Až do vyhnání v červnu 1946 bydlili pak Altenstrasserovi na Táflově Huti (dnes zaniklá Huť pod Boubínem - pozn. překl.) ve statku zvaném Korbisch-Hof.

Dům čp. 14
Obecní hájenka (v originále "Bürgerliches Hegerhaus" - pozn. překl.).
Franz Binder a jeho manželka
Usedlostní jméno: "Haisler Franz"
Franz Binder byl majitelem usedlosti "Haislbauer" a pronajal ho.
Před Franzem Binderem byl na obecní hájence hajným Rudolf Pawlitschko a provozoval kromě malého i hostinec. Rudolf Pawlitschko zbudoval v Kubově Huti hotel.

Dům čp. 15
Josef Jungwirth, Rudolf, Emil a Anna
Otec jmenovaného Josefa Jungwirtha byl roku 1938 smrtelně zraněn při vstupu wehrmachtu a matka zemřela v šestinedělí.
Následným nájemcem byla tu rodina Martina Hirschaua s jeho manželkou Marií, roz. Bieblovou a s dětmi Gretl, Elsou a Mizzi.
Dalšími obyvateli byli Anna Harbaliková se syny Vincenzem, Franzem a Josefem, jakož i Josef a Albina Stadlerovi.
Usedlostní jméno: "Korler Nani"

Dům čp. 16
Heinrich Paulik a jeho manželka Marie, roz. Jungwirthová
Aloisia Pauliková a syn Alois
Usedlostní jméno: "Heinrichn Anton"

Dům čp. 17
Josef Stögbauer a jeho manželka Kamila, roz. Grillová s dětmi Adolfem a Annou
Usedlostní jméno: "Schuamocher"

Dům čp. 18
Johann Goschler a jeho manželka Marie, roz. Kübelbecková, s dětmi Johannem (padl ve válce), Rudolfem, Marií, Alfredem, Sofií, Erichem, Lydií a Helenou
Usedlostní jméno: "Wanger Hons"

Dům čp. 19
Franz Goschler a jeho manželka Aloisia, roz. Poklasny, s dětmi Franzem a Adolfem a matkou i sestrou paní Poklasny, Marií a Barbarou
Usedlostní jméno: "Poklaßn"

Dům čp. 20
Rudolf Jungwirth a jeho manželka Anna, roz. Sagerová, s dětmi Rudolfem (padl ve válce), Annou, Theresií, Alfredem, Franzem, Johannem a Erwinem
Usedlostní jméno: "Tonibauer"
Stavení "Tonibauer" patřilo ke čtyřem největším usedlostem v Kubově Huti.

Dům čp. 21
Karl Kubitschek a jeho manželka Anna s dětmi Karlem (padl ve válce), Marií, Hildou, Franzem, Erichem, Annou, Helmutem, Johannem a Adolfem

Dům čp. 22
Nádraží
Adolf Hanusch, Karl Töpfl a Adolf Pascher a jeho manželka Katherina, roz. Kubitscheková, s dětmi Adolfem, Aloisem a Johannem

Dům čp. 23
Josef Jungwirth a jeho manželka Marie, roz. Albrechtová
Usedlostní jméno: "Toni-Pepperl"

Dům čp. 24
Knížecí schwarzenberská lesní správa
Lesním správcem byl až do vyhnání Mathias Grill a jeho manželka Hanna

Dům čp. 25
Škola
Učitel Rudolf Bauer (pohřešován) a jeho manželka Berta, roz. Albrechtová, s dcerou Helgou
Škola měla jednu velkou místnost, ve které se učily děti od 1. do 8. třídy. Vedle ní se nacházel učitelský byt.

Dům čp. 26
Hotel
Paula Pawlitschko (vdova) s dcerami Mariannou a Edith a sestrou Rosou Meffertovou
Friedrich Meffert (padl ve válce) a jeho manželka Elsa, roz. Albrechtová, s dcerami Elfriede, Hannelore a Inge
K hotelu patřila na náklad paní Eleonore Meffertová zbudovaná kaple.

Dům čp. 27
Alois Hirschau a jeho manželka Gisela, roz. Springerová, s dětmi Aloisem, Aloisií, Friedou, Gerdi a Hannelore
Bruno Hirschau a Adolf

Bez připomínky by neměly zůstat rodiny, které sice do Kubovy Hutě nepříslušely, ale byli místními obyvateli považovány za "kubohuťské" (v originále "als ,Kubohüttler'", v češtině se užívá místní jméno "Kubohuťský potok" i "Kubovohuťský potok" - pozn. překl.):
- prvý dům při cestě od Horní Vltavice obývala rodina Gubischova, usedlostním jménem "Göttler".
Pan Gubisch byl cestářem a staral se svými dělníky zejména o to, aby byly z cest v zimě odklizeny velké masy sněhu.
- rovněž při cestě od Horní Vltavice stál dům rodiny Reifovy ("Reif-Draxler") a Aloise Webera.
Rodina vyráběla turistické suvenýry.
- totéž platí pro Basumskou louku (Basum-Alm) s rodinou Emila Stögbauera (padl ve válce) a rodinou Springerovou.
Usedlostní jméno: "Maxn"
Vedle práce v lese vedly malé hospodářství.

Autorka knihy "Kubohütten - ein Dorf im Böhmerwald" (1991) Maria Altenstrasser-Geickeová se narodila v Kubově Huti dne 12. dubna roku 1931 a vydala ji tedy ke svým šedesátinám. To datum příchodu na svět jsem vysoudil z květnového čísla krajanského měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief", kde byly v roce 1997 "nachträglich", tj. dodatečně připomenuty její šestašedesátiny a pak každoročně i další ta dubnová jubilea až do roku 2004 (tedy do jejích třiasedmdesátin), kdy končí a od roku 2005 už chybějí. Zato ze zmíněné knihy, z níž pochází i můj český překlad předchozí textové ukázky, vysvítá, proč paní Altenstrasser-Geickeová byla přítomna na webových stránkách Kohoutího kříže už dost dlouho předtím mezi texty Otto Veitha, kterému předala záznamy o zkáze Táflovy Huti, kde po vyhnání ze "státní hájenky" Kubova Huť čp. 13 rodina hajného Altenstrassera až do data odsunu přebývala. Dnes je ta někdejší hájenka bohužel zbavena svého památného strážce, jímž byl až do 15. prosince 2013 nádherný jasan ztepilý, vysoký 30 metrů a s obvodem kmene 416 centimetrů. Toho dne byl strom, do té doby všude uváděný jako velká místní pozoruhodnost, na žádost současného majitele domu Karla Bělohlava z 11. září téhož roku pokácen. Teď už je to opravdu ztráta pro celou Evropu.
- - - - -
* Kubova Huť / Huť pod Boubínem
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko