Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL ALTMANN

Z minulosti obce Svatá Kateřina

Nejsevernější z rychet králováckých svobodných sedláků bývala právě rychta Svatá Kateřina (Sankt Katharina). Takzvaná "Německá stezka" ("Deutsche Steig"), která vedla z Nýrska (Neuern) přes Klausn (Klausen, též Klausenmühlehäuser) u Uhliště (Kohlheim) dál k samotě zvané "Na luftu" (v originále "zur 'Luft'", už Řivnáčův průvodce po Království českém z roku 1882 nás vede na s. 568 "dále k celnímu domku "Na luftu" na bavorských hranicích /krčma s dobrým pivem/"! - pozn. překl.) a na bavorskou stranu, dělila "Kateřinskou" svobodnou rychtu od usedlostí koutského panství (Kauther Herrschaft), severněji ještě položených. Roku 1782 byla vedle zdejšího kostela zbudována i fara a Svatá Kateřina se tak stala samostatným okrskem duchovní správy s vlastními matrikami. Tak řečená "koutská strana" (Kauther Seite) s osadami a samotami Weberhof, Lindlhof, Radschin a Bärnhof) zůstala ještě až do roku 1850 součástí farnosti Červené Dřevo (Rothenbaum). Teprve tehdy, když v roce 1848 skončil rozdíl mezi svobodnými a nesvobodnými rolníky, došla farní obec Svatá Kateřina podoby, jakou známe. Pýcha svobodných sedláků však na "Královácku" (v originále 'in den "Künischen'" - pozn. překl.) přetrvávala dále a bývala příčinou mnoha klukovských bitev i mnoha dívčích slzí.

Otcovský statek
"Stezka" probíhala stejně jako dnešní silnice, jen u požární zbrojnice odbočovala vlevo ke "Gerlovi" (v originále "zur 'Gerla'" - pozn. překl.), dodnes je to patrné podle kamenné zdi, aby pak skrze tak řečené "Graben" (tj. "příkopy" - pozn. překl.) vedla nahoru ke kříži zvanému "Hüttenkreuz", stojícímu při dnešní silnici. Statek řečený "Gerla" spolu s tím statkem u Hartlbauerů (Hartlbauernhof) a Gerlbecků byl tedy ještě královácký, stál ale na samé hranici území někdejší rychty. Přesně na den 10. února 1892 přišla sem do starého stavení u Hartlbauerů s pěkným věnem mladá selka, rozená Multererová z Horní Hutě (Oberhütten). Novomanžel měl v úmyslu během května toho roku celý dům přestavět a rozšířit. V noci před započetím prací se však stala usedlost s veškerým svým zařízením i přineseným věnem kořistí plamenů. Mladému páru se podařilo ze všeho zachránit toliko to, co měli na sobě. Kromě dvou studen s ručními pumpami nebyla u Gerlů nijaká voda k hašení. Požár se stal přímým podnětem k založení dobrovolného hasičského sboru ve Svaté Kateřině.
Nový dům postavil můj otec na druhé straně staré cesty (ten kousek půdy patřil "Bailbauerovým"). V roce 1905 získal k tomu usedlost "u Gerlbeckových" s domkem řečeným "Auschneiderhäusl", který však brzy prodal dál, jakož se i jinak zbavil některých polí a luk, aby učinil zátěž dluhu, na svém majetku váznoucím, přece jen trochu snesitelnějším. Ve škole vyprávěl nám dětem učitel Zipperer, že "am Gerl" stála kdysi vůbec prvá usedlost ve Svaté Kateřině. Příjmení Gerl se ostatně na Královácku až po Zejbiš (Seewiesen, dnešní Javorná - pozn. překl.) stále hojně vyskytuje. Dříve musel být u Gerlbecků i taneční sál pro celou ves, než v ní postupně vznikly jiné hostince.
Na půl cesty mezi "Gerlbeckovými" a "Hartlbauerovými" stálo stavení zvané "Gerlschmied", patřící starému Haxlerschmiedovi. Později je získala rodina Voglova ze Všerub (Neumark), než se "usedlostní" označení "Gerlschmied" proměnilo podle řemesla majitelova na "Gerlschousta" (tj. z kováře "u Gerlů" na krejčího "u Gerlů" - pozn. překl.) poté, co dům nabyl asi v roce 1921 Georg Lobermeier.

Kousek světových dějin
Můj otec Karl Altmann byl jako muzikant znám ve vsích široko daleko kolem, řadu let byl ve Svaté Kateřině "Gmoischreiba", tj. obecním písařem, takže se záležitosti obce vyřizovaly vlastně u nás doma. Zvlášť zajímavé nám dětem připadalo, když se po silnici hnal dobytek k celnici "auf die Luft", tj. "na Luftu". Přicházelo s ním mnoho lidí a vyzvedali si nejprve průkaz zvaný "Viehpaß", který stál šesták (Sechserl). Voli a krávy stáli přivázáni před domem při lípě, než jim bylo nastoupit pochod do "zahraničí" do Bavor.
Velká radost, ba pýcha nás naplňovala, když k nám přijel na dovolenou strýc Alois Multerer "vo Wean" (tj. "z Vídně" - pozn. překl.); byl totiž povoláním "Kaiserlicher Burggendarm", tedy "císařský hradní četník". Jeho žena, sestra mého tatínka, způsobila vždycky svými vídeňskými dárky u nás v domě spoustu radosti. Roku 1910 strávil v naší rodině pár dnů na návštěvě i strýc Anton Schott, známý spisovatel, který byl ženat s jinou tatínkovou sestrou Terezií. Dva roky předtím totiž prodali svou usedlost v Zadních Chalupách (Hinterhäuser) a odstěhovali se do hornorakouského Berghamu.
U "Gerlbecků" bydlil jako nájemník Josef Augustin, řečený Gol-Sepp, kostelník a od roku 1906 i družba (Hochzeitslader, námluvčí, zváč - pozn. překl.) při svatbách. Znal tolik krásných průpovídek a byl nám něčím jako druhý otec. V komůrce vzadu přebýval se svými hodinami (všechny stěny jich byly plné) a se svým soustruhem "olt Ondres", starý Ondres, tedy Andreas Braun, řečený i "Hüttnmühlondres". Byl to obecní policajt. My kluci jsme měli před ním i jeho uniformou a šavlí veliký respekt. Spravoval hodiny všeho druhu, vyznal se v klempířském řemesele a jako válečný veterán nosil krásný "fedrpuš" na helmě. Jak jen uměl vypravovat o Vídni, kde byl ve Schwechatu u Drehera pivovarským povozníkem! A což teprve o válce z roku 1866, kde statečně bojoval proti Prusům! Uměl se rozběsnit, když mu jednou někdo řekl, že ho ten a ten měl tenkrát vidět, jak se schovává "hinter an Stodl" (tj. "za nějakou stodolou"). My kluci jsme však naslouchali jeho příběhům o hrdinských činech s vytrženým okouzlením a směli jsme mu pak za odměnu přinést z hospody pivo a natáhnout hodiny v jeho zaprášené jizbě.

Hon na zločince
Psal se, mám ten dojem, rok 1910. V Nýrsku se konala velká místní slavnost. Také "d' Kothrinerer", tj. Svatokateřinští měli v průvodu jeden alegorický vůz, znázorňující starobylou světnici králováckého rychtáře ve Svaté Kateřině. U stolu seděl starý Harrerbauer ve starém kroji svobodných sedláků a měl právě vynést rozsudek nad jedním zločincem. "Ondres" jako stráž s halapartnou nedával dobrý pozor, asi si dal příliš zachutnat mázu dobrého truňku z pořádného džbánu při volné ruce. Odsouzený padouch využil okamžiku a vytrhl se mu, načež Ondres se svou halapartnou pronásledoval uprchlíka vřavou zástupů v nýrských ulicích. My kluci ovšem mysleli, že jde o vážnou věc. Nechali jsme průvod průvodem, dali si najednou klidně ujít rytíře z hradu Pajrek (Bayereck) i dožínkový žebřiňák z Chudenína (Chudiwa) a hnali se jen za uprchlým lotrem, dokud jsme ho houfem neobklíčili a Ondres si ho poté mohl zase odvést.

Div techniky
V roce 1912 jsme, myslím, spatřili s úžasem prvý automobil, jak jede směrem k "Luftu". Za horkého léta 1911 vyschla voda v Gerlově studni (Gerlbrunnen). Na podzim toho roku se proto otec rozhodl zbudovat vodní trkač (samočinné vodní čerpadlo, které pohání jen rozdíl vodních hladin - pozn. překl.), který měl čerpat vodu z rybníka. Byla to podívaná, vzrušující pro všechny. Asi 10 metrů pod Gerlovým rybníkem (Gerlweiher) dělalo něco dnem i nocí "tak, tak, tak…" a bylo slyšet i za noční tmy až daleko do vsi. Trkač pocházel z bavorského už Eschlkamu a stál, pamatuju si to ještě docela přesně, 200 zlatých, které musely být vyplaceny rovnou na celnici.

Do širého světa
O sobotách a o mariánských svátcích chodilo mnoho lidí na poutě do Neukirchen beim Heiligen Blut nebo i na "Lamerer Berg" (horský kostelík Mariahilf asi půl hodiny severně od Lamu, postavený v roce 1749 v dík za odvrácení dobytčího moru - pozn. překl.). Jaká jen to byla radost, když jsme směli také! To byl jiný svět: Atzlern (patří dnes jako část k městysu Neukirchen beim Heiligen Blut - pozn. překl.) s mnoha starými domy, střechy dosud s "groußkoupfeten Nägeln" (tj. doslova "hřebíky s velkou hlavou", šlo ovšem o kameny jako zátěž střechy - pozn. překl.). Potom silný železný řetěz, který my děti asi budeme muset pokáním vykoupit., a ten nádherný dvojitý kostel, kde se modlí ze dvou stran oltáře! Viděli jsme jej ženy obkružovat po kolenou. Nám klukům se ovšem i maminčina modlitba zdála až příliš dlouhá. A venku pak těch skvostných věcí v kramářských boudách, těch upomínek, a v hostinci ten dobrý játrový sýr (Leberkas)! Něco z ráje dětství a mládí byly ty poutě k Matce Boží do Neukirchen "u Svaté Krve" a k Marii Pomocné (už zmíněná kaple Mariahilf - pozn. překl.) na svazích Ostrého (Osser). Jednou za rok putovala babička do Lorety u Týnce (Teinitzl). Pouť tam (kaple Panny Marie Loretánské z roku 1711 s erby Kolovratů a barokními freskami byla nověji rekonstruována, osada Loteta je dnes součástí Týnce a leží 3 km na jih od Klatov - pozn. překl.) trvala dva dny. Dva vnoučky brávala s sebou. Znamenalo to ale hodně se modlit: růženec za růžencem, litanie za litanií. A ve stromořadí před Loretou byly přitom stromy plné obrovských červených třešní a my se směli sotva po nich ohlédnout, natož snad po nich dosahovat. Kostelík na návrší pod stinnými stromy se pak stal útočištěm poutníků až na tři hodiny. Jen v krátkých přestávkách jsme směli ven a mohli tam znovu ještě obdivovat figury křížové cesty, myslím že tesané z kamene. Pak ovšem přišla odměna: cesta železnicí z Janovic nad Úhlavou (Janowitz) do Nýrska. A ve škole jsme mohli po návratu vyprávět ostatním o velkém širém světě; neboť Loreta leží přece už za jazykovou hranicí.

Hrdinské činy
V letech před rokem 1914 byla dějištěm sportovních zápolení silnice od Tischlerů k hasičské zbrojnici. Tady se "hrálo s míčem" (v originále "Bolln geschpült" - pozn. překl.), ne snad kopaná, nýbrž pálkovaná (Schlagball). A ať už s dovolením či bez něho bývala Bailbauerů louka (Bailbauernwiese) rozlehlým sportovním hřištěm, pro jiné menší herní akce musel pak postačit "Gerl-Manger" (tj. "Gerlův palouk", jakkoli by mělo slovo "Manger" znít spisovně Anger - pozn. překl.) se svými hromadami hlíny, žabími rybníčky a pískovými jámami. Tam nahoře "am Graben", tj. "na příkopech" bylo ale místo, jemuž jsme se plaše vyhýbali: před lety tam někoho pískový zával udusil. - Když klukovské výzkumné výpravy zasahovaly dál, mířívaly obvykle do lesa zvaného "Steinwald", přes kamennou suť a balvany dál k vrchu "Turm" (tj. "věž", 770 m). Na svazích rostlo v létě spousta borůvek zvaných tu "Huiber" či "Hoiberla", sbíraných už ovšem často těmi "z druhé strany" ("von den 'Drübern'"), poněvadž tam už byla bavorská půda. - To, čím jsou dnes klukům sportovní zprávy či dobrodružné historie z Divokého Západu, to byla nám vyprávění o "pašířích" (Paschern). Sůl, mouka, dobytek, šňupavý tabák, cukr aj. putovaly přes zelenou hranici beze cla. Mnohé bravurní kousky kolovaly od úst k ústům. A dole v louce na úpatí "Gerlovy stráně" ("Gerlhäng"), kde byl dříve močál, ještě dříve asi několik rybníků, poněvadž Králováci provozovali i chov ryb, měli při pronásledování pašeráka utonout dva financové (v originále "Finanzer", tj. příslušníci finanční stráže - pozn. překl.).
Nejednou se stávaly jinak pokojná pole a luka, cesty, stráně a lesy i dějištěm klukovských bitev. Samosebou tu byly dvě spolu nesmiřitelně soupeřící skupiny Králováků (die Künischen) na jedné straně, na druhé pak těch "Herübrigen" ("herüber" značí v němčině "sem /z druhé strany/ - pozn. překl.) či "Bärnlöcherer" (tj. "brložských" - pozn. překl.), pozůstatek to rozdílné minulosti královácké a koutské. Kdo by tu nepomyslel na nádhernou třešňovou alej od hasičské zbrojnice k "Luftu". Třešně patřily všem: byly to také jenom ptáčnice (Vogelkirschen). Podle libosti se tu dalo šplhat do větví a dokazovat svou odvahu. Na konci světové války se i ty stromy staly bezbrannou obětí "nové doby".

Nebe a země
Ti zdejší chlapci a děvčata, bosí po celé léto a podzim, klapající dřeváky za chladnějších období roku, nosící sotva tak jeden či dva na nohou kožené boty, vyjma snad o nedělích či k delší cestě někam jinam, byli svěřeni panu řídícímu Antonu Zippererovi a panu učiteli Weberovi, později vystřídanému novým učitelem Gustavem Wolfem. Chodili jsme k nim do školy, nové a krásné, jakou by nám i dnes mohla závidět nejedna ves třeba v Hesensku. Ano, rodný dům, škola, kostel, to byla tehdy ještě jednota výchovného působení, přípravy pro život. Děvčata, která opouštěla školu, upřímně plakala, mnohá z nich do ní dobrovolně chodila dál. Na té docházce jsme silně citově záviseli a když jsme někdy museli pro naléhavou práci zůstat doma, byli jsme z toho celí smutní.
A co ten náš drahý kostelík se všemi svými svátky! Počínaje už roráty, kdy při mši planula vepředu na oltáři světla ve sklenicích s knotem (v originále "Dochgläser", "Docht" je přitom ve spisovné němčině výraz pro "knot" - pozn. překl.), zalitých sádlem. "Podívej, ta je od nás," špitalo jedno děvče tomu druhému. Potom o Vánocích překrásný betlém na bočním oltáři, při němž jsme měli místo v kostele my kluci. S tím velkým slonem a velbloudem - kde jinde bychom mohli něco podobného vůbec spatřit? Nebo stráž u Božího hrobu ve velikonočním týdnu, kde Spasitel tak tiše ležel vzadu v postranní kapli a neohrožení strážci stáli s kopími při vstupu do ní. A co teprve Velikonoční pondělí v kostelíku sv. Linharta (Leonhardikirchlein) u Uhliště (Kohlheim)! Je těžko představit si radost větší, než ten zážitek, který nám "Liejhord" (tj. "Linhart" - pozn. překl.) poskytoval. Už k ranní mši se tu sešlo spousta lidí. Sloužil ji "Kothrinerer" (tj. svatokateřinský) farář a měl i kázání. Pak teprve následovala "hrubá", tj. velká či "hlavní" mše svatá (Hochamt), která byla obvykle svěřována některému z nýrských duchovních a při níž byl prostor kostela nejen zaplněn až do posledního místa, ale mnozí ještě musili stát před jeho vchodem. Toho ruchu tam kolem při boudách, nebo zvyk "klepání" vajec, "Oier-Einschlagn", jak se u nás říkalo. Jen neradi jsme se odtrhovali, ale muselo se přece jen domů, blaženi s něčím v kapse "ob des Kirtas" (tj. "od svátku", "od kostela" - pozn. překl.). Potom přišlo Boží Tělo, u nás zvané "Kranzltog", svátek Páně, ale i nás dětí, zvláště těch děvčátek v bílém, mezi nimi zejména oněch, jež směla nést sochu Matky Boží. - Jaký jen hluboký dojem ve mně zanechalo, když jsem pro kostelníkovo zaneprázdnění mohl provázet pana faráře k poslednímu zaopatření umírajícího, s lucernou, zvonkem a prastarou koženou brašnou.
Jak pevně jsme tu stáli oběma nohama na zemi, zakořeněni v rodné půdě jako naši rodiče se svýma mozolnatýma rukama a tvářemi ošlehanými větrem a nepohodou, tak byl celý náš život prostoupen vírou niternou jako sám tep srdce. Den bez modlitby, ves bez domu Božího, bez Kristova svatostánku, domov Boha zbavený byl pro nás čímsi nemyslitelným. Pomyslím-li jen, jak nyní naše Svatá Kateřina leží tam na druhé straně bez hlaholu svých zvonů, bez věčného světla, bez kněze a bez modlitby, pak mé srdce poví: to nemůže být můj domov. Pak poví mé srdce: stane se, musí se stát zase jednou znovu mým domovem: ta ves se svými obyčejnými lidmi, tak samozřejmě německy hovořícími, tak věrně katolicky cítícími.
O holde Jugendzeit…
wo ich am Vaterhaus auf grüner Wiese stand
und weithin schaute auf mein Heimatland!
(citace z Hartauerovy šumavské hymny Tief drin im Böhmerwald - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1955, s. 7-10

Karl Altmann se narodil 18. dubna 1902 na statku zvaném "Hartlbauernhof" ve Svaté Kateřině, o kterém se ostatně podrobněji rozepsal ve své vzpomínce. Záhy ztratil otce a jeho mamince zbyla těžká starost o osm dětí a hospodářství, nyní už zmíněný také "Gerlhof", přitom. Ve dvanácti letech odešel mladý Altmann na gymnázium v severočeském Bohosudově (Mariaschein), kde v roce 1921 i maturoval. Následovala studia filosofie a teologie na Collegium Bohemicum v Římě, která musel přerušit pro aktivní službu v československé armádě, konanou v Českých Budějovicích (Budweis). Absolvoval v posádkovém městě i školu pro záložní důstojníky a vyšel z ní jako poručík v záloze. V teologických studiích nepokračoval už v Římě, ale v Litoměřicích (Leitmeritz), kde také 3. března 1927 přijal kněžská svěcení. V rodné Svaté Kateřině se 10. června toho roku odehrávala jeho primice. Kněžskou činnost započal jako kaplan v Hrádku nad Nisou (Grottau) při saské hranici v severních Čechách, následoval Cvikov (Zwickau) v okrese Česká Lípa (Böhmisch Leipa), 1934 se poté stal farářem v Proboštově (Proboscht) na Ústecku a tady v severním Polabí působil až do času vyhnání. Roku 1936 se mu podařilo v Čeřeništi (Tschersing) zbudovat filiální kostel Panny Marie Pomocné. Odsun se tehdy čtyřiatřicetiletému knězi (1945 se dostal do "Kristových let") stal opravdu těžkou hodinou. Jako jediný Němec musel až do září 1946 zůstat v Proboštově, sestru a maminku, které u něho bydlely, vysídlili bez něho. V březnu 1947 matka v Graal-Müritz v sovětské východní zóně Německa zemřela. Po vlastním odchodu z Čech se dostal do hesenského města Fulda, kde působil jako kaplan farnosti Svatého Ducha, odtud 1948 do Mosheimu v severním Hesensku. Tam oslavil 1952 i stříbrné jubileum svého kněžství. V roce 1956 převzal duchovní správu v Trutzhainu u Treysy, oblasti severohesenské katolické diaspory v protestantské jinak zemi. Hospodyni mu nadále dělala sestra Katharina, provdaná Budweiserová. Jak symbolická jména pro životní zastavení bratrova! Po operaci žaludku tam skonal v 62 letech věku 10. října 1964 a byl i pochován. Před trutzhainským kostelem mu 5. května 1968 odhalili vděční farníci pamětní desku na velkém balvanu - stojí tam psáno také jméno místa, odkud vzešel: St. Katharina Böhmerw. - každý asi ví, že to i za tou tečkou znamená rodnou Šumavu.
- - - - -
* Svatá Kateřina / České Budějovice / † † † Schwalmstadt-Trutzhain (HE)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko