Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNA ANDERKAOVÁ

Schneetage Dny plné sněhu

Decke
wollener Schnee
die Krater der Angst
schneeblind
und schweigend
möcht ich verharren

Zieht doch vorüber
mahnende Spuren
Blütenwege ertranken
im Sonnenfeuer starb
mein Regenbogen

Hülle
lebloser Schnee
verletzliches Seins
weiß ist die Unschuld
des Sterbens
stark bleibt das Leben
im Tod

Vlněné
pokrývky sněhu
krátery strachu
oslepenu bělí
mlčící
vábí mne setrvat

Kolem však vedou
varovné stopy
opilé cesty krve
na slunci upálené
znamení i mé duhy

Roucho
bezdechých sněhů
raněné bytí
bílé nevinné
umírání
síla života
i v něm

Sudetenland, 1992, č. 4, s. 334

Kirche im Goldenkron Klášter ve Zlaté Koruně

Im rosenrostigen Gewölben
frohe Frömmigkeit
der Schwalben
Sanfter Heiliger
im Sternenkranz
zeitlos geblieben
dem Segen
Einholen das Licht
des Kastanienlandes
in den Schutz
der steinernen Blume
Bewahrt sein lassen
das befreit Erklärte
in dem lebendigen Kreise
gnädiger Kraft

V růžově rzivé klenbě
radostná zbožnost
vlaštovek
Něžný světec
věnčený hvězdami
věčný svým poselstvím
mimo čas
Světlo toho
kaštanového kraje
přenesené pod křídla
zkamenělých květů
Chráněno
svobodně zazní slovo
v živoucím kruhu
milostiplné síly

Sudetendeutsche Zeitung 15. 7. 1988, s. 7

Am Sühnteich bei Reihwiesen Na "Smírčím rybníce" u Rejvízu

Wind überweht
des Wollgrases
weiße Ähren

Goldbraune Augen
hat das Moor geöffnet

Welches Geheimnis
bewahrt die Stille des Teiches

Sind es Märchen nur
verliehen Wünsche ihn
seinen Namen

Er schweigt
im Licht
der verhüllten Sonne

denn
wer von Sühne spricht
vergisst den Frieden

Vítr čechrá
bílé stonky
suchopýru

Slatina otevřela
hnědozlaté oči

Jaká tajemství
chrání rybník zvaný po smíru

Jsou to jen báje
skrytá přání co mu propůjčila
jméno

Mlčí
ve světle
zastřeného slunce

neboť
kdo o smíru mluví
mír by zapomněl

Deutscher Friedhof Christianberg
(wiederhergestellt)
Německý hřbitov v Křišťanově
(obnoven)

Blumengras
und Gesträuch

Leben
überlebte den Tod
tilgte die Zeichen
der Trauer

Doch Menschen
lieben die Kraft
der Symbole
den Trost

Kreuzarme
und Steine

Gefälltes
beim Namen
genannt
das Verdrängte

Die Fäuste geöffnet
dargeboten die Hände
den Toten
Welch kostbarer Frieden

Květy trav
a křovin

Život
přežil samu smrt
a zahlazuje
i smutek

Lidé však
milují sílu
symbolů
útěchy

ramena kříže
náhrobní kameny

padlé pozvednout
jménem
oslovit
zapuzené

Pěsti se otevřely
ruce nabízejí
těm mrtvým
tolik vzácný mír

Sudetenland, 1992, č. 4, s. 334

Ve Stifterově rodném domě v Horní Plané
Svatodušní svátky koncem osmdesátých let: Co tu viděl on a co my dnes?

Pozdní odpoledne svatodušní neděle - náš autokar zaparkoval na hornoplánském náměstíčku. Dešťové mraky visejí v cárech nad temně zeleným obzorem lesů. Asfaltka vede dál do vrchů, nízké domky s venkovskými předzahrádkami nalevo i napravo cesty zakrývají svou ošumělost záplavou růžových šeříků. Kostelní věž se tyčí nad střechami stejně šedá jako nebe nad ní, snad jen o trochu světlejší než ono.
Náš autokar je už jediný na travnatém parkovišti, ale před Stifterovým rodným domem stojí a čeká zástup mladých lidí ve frontě, jejíž odevzdanost nás překvapila i předtím v podobných situacích jinde po cestě. Chce to zřejmě trpělivost a klid.
Stifterův dům by se sotva nějak zvlášť odlišoval od okolních domů, kdyby na něm nebyla zasazena pamětní deska: je to nízké stavení s kamenným stupínkem při vchodu. Německočeský poutač upozorňuje u dveří, že je dnes otevřeno. Česká školní třída sem dorazila právě proto: brzy snad někdo přijde. Je třeba jen trochu počkat. Bude-li to trvat déle, zastihne nás možná déšť.
Mladý pár z východního Německa, který se k naší výpravě chtěl připojit už ve Vyšším Brodě a který se na prosluněném nádvoří kláštera i potom v temném chladu klášterního kostela váhavě pokoušel o navázání kontaktu, je tu znovu. Hledají jen podvědomě útočiště u lidí téhož jazyka, nebo je skutečně zajímá ten básník z dob tak málo blízkých té naší?
Opřeli svůj moped o dřevěný plot před domem, se svými batohy na zádech působí, i kdyby snad nepronesli jediné slovo se saským přízvukem, naprosto odlehle, jinak a přímo druhořadě vedle svých západoněmeckých vrstevníků z hvězdičkového autokaru.
Průvodce konečně přichází: starý pán zvoní svazkem klíčů. Školní třída ho následuje dovnitř. Co sem asi přivedlo ty mladé: je to snad školní povinnost? Sotva. Z jejich učebních osnov, ráda bych se mýlila, neplyne rozhodně nějaká podrobnější informace o tom básníkovi německého jazyka, který tak splývá s tradicí vyhnaného kmene.
Vystačí nám ještě trochu času, abychom mohli zajít nahoru ke kostelu či utratit za tu krátkou chvíli něco naší tvrdé měny? Denní světlo ještě zešedlo. Je dusno a teplo, zdálky zaduněl hrom. Zeleň stromů na obzoru působí neskutečně jako představa, která se vynoří při četbě Stifterových povídek: ty nás sem vlastně přivedly. Hvozd nešumí, svahy nezáří ve slunci, stinný klid nevydechuje tajemství - začíná jen tichounce pršet.
Vstupujeme do rodného domu: přítmí malých místností s nízkými stropy, před okny neprostupné loubí jarních ratolestí, na které se snáší déšť. Na stěnách visí obrazy: Stifterova matka, s pestrou naivitou zpodobená smrtelná nehoda otcova, tvář milované Fanny i ta manželčina, všechno za monotonního doprovodu vysvětlujícího průvodcova hlasu v tvrdé němčině se zvýrazněnými koncovkami slov: data, jména, letopočty. Mistr sám hledí přísně z černého rámu. Malíř silně podtrhl sebevědomý rys jeho plné tváře. Je těžko uhodnout za markantním čelem tolikerou míru snu. Nebo to bylo srdce, oku neviditelné a neuhodnutelné, co dalo váhu básníkovu slovu?
Pramenily už tady, v tom skromném šumavském stavení, za dětských let vlivy a představy, které formovaly pozdější jeho dílo, pohybovali se tu opravdu lidé, kteří se po letech stali jeho postavami?
"Nemohu ani dost děkovat Bohu," napsal Stifter v březnu 1852 Louise von Eichendorffové, "že mi vložil do srdce touhu chopit se pera a vypsat to, co jsem měl právě ve svém nitru. Skutečně nemám vlastně nijakou zásluhu na svých pracích, nic jsem zvláštního vlastně neučinil, jen vypověděl to, co ve mne bylo vloženo."
Co do něho z toho všeho bylo vloženo tady, v Horní Plané? Co tu viděl? A co tu dnes vidíme my?
Co z toho tuší ta tlačenice kolem, s jejímž a tedy i naším sluchem se míjí mnohé, co starý průvodce omílá ve svém vyprávění? Patří Stifter skutečně vůbec ještě do našich časů?
Opouštíme dům. Přestalo pršet a vlhké parno je plné pachů a vůní.
"Bylo to tak zajímavé," říká dívka, "a krásné," čte si přitom v chůzi v poznámkách, které si tu udělala, " jsme šťastni, že jsme to všechno mohli na vlastní oči vidět."
Zastyděl se po jejích slovech někdo z nás, kdo jsem nastupovali do toho evropsky ohvězděného autobusu, za své přezíravé pochybnosti?
Kde zastavíme teď? Stačí nahlédnout do připraveného programu. Volary s pozůstatky dřevěné lidové architektury. Výborně, pro dnešek už dost básnictví.
Máváme těm tam na skromném mopedu. Kam asi míří oni? Nad lesnatými vrchy se nebe jasní do barevné světlohry, dosahující náhle magické průzračnosti horského křišťálu.

Sudetendeutsche Zeitung, 15. 7. 1988, s. 7

Moldauhimmel Vltavské nebe

Fluss
in deinem Spiegel
flutgetragen
eines andern Himmels
zornverstummtes Grau
einer Wolke Rost
und die Scherbe
des ertränkten Sternes
eingewurzelt
in der Grund

Řeko
ve tvém zrcadle
nese proud
nějakého jiného nebe
hněvivě oněmělou šeď
oblaku rez
úlomek střepu
utonulé hvězdy
kořenící
kdesi v tvém dně

Sudetenland, 1993, č. 1, s. 41

Narodila se 12. ledna 1933 v Moravské Ostravě, na jaře roku 1945 odtud ve svých dvanácti letech prchla do severních Čech, ale už v červnu toho roku se do rodného města, jak jen možno vzdálenému Šumavě na druhém pomyslném konci starého království obojího jazyka, vrátila. Čekal ji tam český sběrný tábor a brzy nato takzvaný odsun. Do listopadu 1945 žila téměř bez jídla v těžko dnes představitelné bídě v lužické Chotěbuzi (Cottbus), po skoro roční přestávce znovunastoupila přerušenou školní docházku opět do obecné školy, od zimy 1946 až do léta 1950 následovala relativně krásná doba prožitá v malé vsi u Flensburgu, kde chodila do místní dvojtřídky a poté obchodní škola ve Flensburgu ("mit Abschluss der mittleren Reife") ; v září 1950 další přesídlení do Ulmu, tam nejprve výpomoc v kanceláři soukromé obchodní firmy, od května 1953 úřednice AOK Ulm. Zastoupena ve 40 antologiích, sama vydala do roku 1988, kdy jí byla udělena Sudetoněmecká kulturní cena, šest vlastních knih. Je členkou Künstlergilde Esslingen a roku 1987 uveřejnila v časopise Sudetenland cyklus 11 básní pod souhrnným titulem Alterlebnis-Suche - Neuerlebnis-Vermächtnis s významným ohlasem. Nás tu zajímají především šumavské ozvěny v jejím díle, ale i Rejvíz v Jeseníkách s blízkou horskou chatou plnou vyřezávaných židlí s tvářemi dávných vesnických sousedů jako by tajemstvím viny a odpuštění znovu spojoval jedinou, navždy nám jedinou milovanou zemi.
- - - - -
* Moravská Ostrava / Horní Planá / Křišťanov / Zlatá Koruna
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko