Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FERDINAND ANDRASCHKO

Čtyři murauské zvony Anno Domini 1956

Po provedeném aktu vysvěcení pozdravily nové zvony po řadě čtyři jejich kmotřičky (v originále "die Glockenpatinnen" - pozn. překl.): Lori princezna zu Schwarzenberg (rozuměj Eleonore, roz. hraběnka zu Stolberg-Stolberg /1920-1994/, manželka knížete Jindřicha /Heinricha/ zu Schwarzenberg /1903-1965/, univerzálního dědice schwarzenberských majetků /proto i její titul "Prinzessin"/, matka jediné dcery Alžběty /Elisabeth/ Pezoldové /*1947/, která se na rozdíl od adoptivního Jindřichova syna Karla /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ uchází o navrácení zabraných českých majetků svého adoptivního děda Adolfa zu Schwarzenberg /ten adoptoval roku 1940 za syna jejího otce Jindřicha/ - pozn. překl.), paní Brunnerová, tj. choť pana zemského rady Karla Brunnera, paní Gustererová řečená ("vulgo", v originále rakouská zkratka "vlg." - pozn. překl.) "Murer" a paní Stockreiterová řečená "Weyerhofbäurin" veršovými osloveními, která jsou právě k této příležitosti dílem štýrské autorky Pauly Groggerové (žila v letech 1892-1984, do češtiny přeložil Jan Čep její nejznámější román Das Grimmingtor /1926, česky Brána na Grimmingu v nakladatelství J.R. Vilímek, 1941/:

Lasst uns im Mantel Mariens bergen
Die ganze Heimat mit Wiegen und Särgen,
Gesunden und Kranken, Herrn und Gesind
Und allen, die sich den Dank verdient,
Weil sie im Kriege gefallen sind.

Wir bitten den heiligen Leonhard,
Dass er uns Landvolk und Vieh bewahrt.
Vor Wetter und Seuchen und Hungersnot
Und allem Übel, was sonst noch droht.

Wir bitten Sankt Josef, den Arbeiterpatron,
Dass er uns segne Tagwerk und Lohn
Und dass er bewirke mit hilfreicher Hand
Den Frieden im Haus und im Vaterland.

Armenseelenglockengeläut,
Du bist für das Fegfeuer geweiht,
Oh, mach uns würdig und bußbereit,
Glückselig eingehen zur Ewigkeit.

Dej ať nám plášť Mariin vždy chrání,
rodné kolébky i rakve po skonání,
zdravé, choré, pány, také kmány,
padlé v boji i nepochovány,
díky jim zvoň dál tam v světa strany.

Svatý Linhart kéž nám zachová
stáda skotu, poklid domova.
Ať nepřijde nečas, sucho, hlad,
všeho zla kéž zná nás uchovat.

Svatý Josefe, k lidem práce se znej,
denní dílo i mzdu jim požehnej,
zas pomoz mír rozhostit rukou svou
v domě i nad rodnou otčinou.

Zvone za duše v očistci,
o milost tebe prosit chci,
ať v pokání svém jsme hodni dost
blaženi vejít ve věčnost.

Ještě během dopoledne započali montéři zvonařské firmy Pfundner z Vídně, která zvony k velké spokojenosti objednavatelů ulila, s obtížnými a odpovědnými pracemi na jejich zavěšení, trvajícími až do pozdních večerních hodin.
Brzy po večerním požehnání, které slavným Te Deum zakončilo pamětihodný den, bylo možno poprvé krátce slyšet nové zvony, které, Bůh to dal, zvěstovaly lidem tady v Murau mnoho radosti a méně žalu a jim i jejich dětem by rády vyprosily co nejhojnější Boží požehnání.

Blau-Weisse Blätter, 1956, č. 4, s. 4

P.S. Článek, jehož úryvek je tu podán v českém překladu, je na konci označen iniciálou A., což bezpochyby svědčí o tom, že autorem může být jen Ferdinand Andraschko, od roku 1956 výkonný šéfredaktor tehdejšího čtvrtletníku. Je jistě zajímavé, že zvon věnovaný kostelu v Murau Jindřichem Schwarzenbergem je ten druhý největší ze čtyř, věnovaný sv. Linhartovi, kdysi i patronu šumavských stád. Nese nápis: Dem heiligen Leonhard bin ich geweiht, mein Patronatsherr Heinrich Prinz zu Schwarzenberg und seine Familie haben mich gewidmet und Glockengießer Pfundner in Wien hat mich gegossen im Jahre des Herrn 1956 (tj. Svatému Linhartovi jsem zasvěcen, můj patronátní pán Jindřich dědičný kníže Schwarzenberg a jeho rodina mne věnovali a zvonař Pfundner z Vídně mě ulil v roce Páně 1956).

Z osudů schwarzenberského archivu ve štýrském Murau

Nejcennější části vrchnostenského archivu v Murau (v originále "das Herrschaftsarchiv Murau" - pozn. překl.) byly v srpnu roku 1915 převezeny (poté, co Itálie vstoupila do války a byla obava, že údolí horního toku řeky Mury se stane bojištěm - pozn. překl.) na schwarzenberský zámek Český Krumlov v jižních Čechách (v originále "Schloß Krumau in Südböhmen" - pozn. překl.). Vrchnostenský archiv v Murau už dříve jedenkrát podstoupil cestu do Českého Krumlova, a to v roce 1797 kvůli francouzské invazi. Tehdy byli přepraveni do bezpečí v Čechách i koně z hřebčince v Murau, kteří se pak ovšem vrátili (stejně jako archiválie - pozn. překl.) zase nazpět. Během válečných událostí v roce 1809 bylo pomýšleno i na to, že by archiv mohl nalézt úkryt ve štolách dolů (na železnou rudu a měď pod schwarzenberskou koncesí - pozn. překl.) v Turrachu. Zrušením patrimoniální (vrchnostenské) správy v roce 1848 doznal i schwarzenberský archiv ve své původní podobě nutné změny.
Došlo tehdy k archivaci běžných vrchnostenských a správních akt do fondu nové registratury. V roce 1873 obsahoval archiv v Murau dohromady 2700 fasciklů a kolem 1650 jednotlivých listin.
Schwarzenberský archivář Felix Zub dokázal v letech 1888-1892 úmornou drobnou prací archivní fond znovu přehlédnout a uspořádat a během této reorganizace i přivtělit četné listiny uložené dotud ve fasciklech akt, k listinnému fondu archivu. Po skončení těchto prací čítal archiv 4547 listin a kolem 3000 fasciklů. Archiválie knižní podoby jsou nadále uchovávány v knižním fondu archivu (v originále "im Bücherarchiv" - pozn. překl.). Také v listinném fondu se nacházejí četné rukopisy, zejména urbáře, soupisy lén a registry desátků. Nejstarší listina pochází z roku 1152, nejstarší rukopis má záznamy od roku 1304.

W. Brunner, Das Herrschaftsarchiv Murau wieder in der Steiermark (1997)

Text "Das Herrschaftsarchiv Murau wieder in der Steiermark!", jehož autorem je jinak Walter Brunner, má tyto tři předchozí odstavce, které překládáme na ukázku, výslovně označeny poznámkou, že vznikly na základě zprávy, kterou pod titulem "Außerböhmische Archivfonde im Zentralarchiv Krumau", pořídil k datu 11. října roku 1955 tehdejší schwarzenberský archivář v Murau Ferdinand Andraschko. Připomeňme jen, že do Českého Krumlova, kam v roce 1915 přibyly nejcennější části vrchnostenského archivu ze Štýrska, byl už 1. července 1892 přestěhován schwarzenberský ústřední archiv, pro který po zboření paláce na Neumarktu v rámci asanace města Vídně (Wien) nebylo v dunajské metropoli vhodného místa. Teprve 20. listopadu roku 1996 došlo k předání archiválií z Murau, uložených po jednaosmdesát let v Českém Krumlově, rakouské spolkové zemi Štýrsko (Steiermark), zastoupené vrchním komisařem Dr. Gernotem Peterem Obersteinerem. Jde přitom právě jen o fondy, převezené sem do Čech z Murau v roce 1915, nikoli o ty archiválie, které se do Českého Krumlova dostaly už roku 1892 v rámci stěhování schwarzenberského ústředního archivu. Z Brunnerova textu ještě několik slov o samotném Murau. Hrad Murau byl od 13. do 16. století sídlem pánů z Liechtensteinu (česky bývají psáni jako Lichtenštejnové) a centrem jejich majetků. Šestým manželstvím Anny Neumannové von Wasserleonburg (1535-1623) s Georgem Ludwigem hrabětem zu Schwarzenberg (1586-1646) v roce 1617 (protestantské nevěstě, rodem dceři obchodníka z Villachu, bylo 82 let, katolickému ženichovi ani ne jednatřicet), přešlo panství Murau do vlastnictví schwarzenberského rodu. Anna se stala majitelkou Murau roku 1574 svým v pořadí druhým manželstvím s vysoce zadluženým posledním liechtensteinským držitelem tohoto panství Konradem (ten zemřel roku 1580, štýrská větev Lichtenštejnů v roce 1665). Schwarzenberský archiv v Murau tak sestává i z rodového archivu liechtensteinského (12.-16. století) a vrchnostenského archivu Anny Neumann/Schwarzenberg ze století šestnáctého, čímž zaujímá první místo mezi světskými štýrskými archivy vůbec. Jeho vedení se ujal poté, co v Rakousku vystudoval následkem odchodu z Čech po druhé světové válce, českokrumlovský rodák Dr. Ferdinand Andraschko. Spatřil světlo světa na českokrumlovské zámecké věži dne 20. února 1905 jako syn zámeckého věžného a požárního hlídače. Chlapcovi rodiče se brali v dubnu předchozího roku 1904 ve farním kostele v Kájově (Gojau) a nebyli nijak mladí. Ženich Ferdinand Andraschko bylo čtyřicet let, nevěstě Eleonoře, roz. Klementové, mlékařce zámecké mlékárny, jen o dva roky méně. Ženichův otec, tesař Johann Andraschko, bydlil se svou ženou Magdalenou, roz. Ondre, na českokrumlovském Špičáku (Spitzenberg) čp. 28, nevěstin otec Vincenz Klement byl domkářem ve Vyšném (Weichseln) čp. 22, jeho manželka Barbora, roz. Moučková (v matrice je ovšem psána Barbara Mauczka), pak pocházela z Přisečné (Přisnitz, Prisnitz) čp. 16. Po maturitě na českokrumlovském gymnáziu nastoupil věžného syn roku 1926 nejprve do schwarzenberské zeměměřičské kanceláře a čtyři roky nato do Schwarzenberského ústředního archivu tehdy fungujícího na jeho "rodném" zámku a působil tam v letech 1930-1941, naposledy jako registrátor, až do nástupu vojenské služby, kterou konal (1941-1944) ve Válečném archivu (Heeresarchiv) v Praze a začal zároveň i studovat na filosofické fakultě pražské německé univerzity. Studia musil ovšem přerušit po přeložení do Dánska. V přelomovém roce 1945 se uchytil jako archivář na zámku Schwarzenberg ve středních Frankách (viz Obnovená Tradice 6/1992, s. 17, Jiří Záloha v Biografickém slovníku archivářů českých zemí /2000/ ovšem uvádí, že byl v letech 1945-1955 ve skutečnosti jen důchodním tamního schwarzenberského velkostatku a uspořádal i zámeckou knihovnu, poněvadž podle Anny Kubíkové v Obnovené Tradici 8/1993, s. 12 byl velkostatkový archiv ze Schwarzenbergu už roku 1944 přemístěn do ústředního archivu v Českém Krumlově). Po skončení války začíná Andraschko pokračovat v přerušených humanitních studiích, která uzavírá roku 1953 získáním titulu doktora filosofie na univerzitě v Erlangen. V letech 1955-1970 vedl a znovu uspořádal a rozšířil schwarzenberský archiv v Murau, kde i založil dnes už velmi rozsáhlou sbírku "Bohemica". Vedle toho vedl v letech 1956-1969 schwarzenberský časopis "Blau-Weisse Blätter". Až do svého odchodu do penze 28. Února roku 1970 byl ve schwarzenberských službách 44 let. Zemřel 5. září 1992 v dolnorakouském městě Groß Gerungs jako svědek celého téměř jednoho století - coby archivář však jistě věděl, že je to, byť jedinečné, přece jen toliko jedno z mnoha.
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Groß Gerungs (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko