Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HANS ASCHENBRENNER

Osídlení dolního a středního Bavorského lesa

Širou zem na jih od Dunaje (Donau) až k Alpám počali Římané dobývat už v roce 15 před Kristem a podrobovat si roztroušeně tu žijící Raety a Vindeliky. V následujících staletích připutovaly do této oblasti další kmeny (Markomani, Alemani /v originále "Alemannen" - pozn. překl./, Bójové aj.) a vznikla tak s vpadajícími sem Huny, Avary a Uhry na této úrodné půdě pestrá směsice národů.
Římané se všemi svými spoluobyvateli však volili vyhnout se zemi od Dunaje na sever, označené v jedné listině z kláštera Metten jako "Eremus nortwald", tj. "liduprázdný severní les". Tato téměř nekonečná pralesní divočina od Dunaje na sever byla ještě dlouho, celá staletí od počátku křesťanského letopočtu (v originále "noch nach der Zeitenwende Jahrhunderte lang" - pozn. překl.) prosta lidských sídel, ačkoli v mladším období se už našly stopy po zlatokopech, lovcích, průchozích či i usedlících (Keltech).

Klášterní kolonizace
Byly to především kláštery, které započaly osídlení Bavorského lesa. Pilíři lesní kolonizace v 8. století byly nejprve biskupské kláštery Řezno (Regensburg) a Pasov (Passau). Mezi oběma těmito dominantami vznikly kláštery Niederaltaich a Metten, oba ostatně položené na levém dunajském břehu, tedy při severním lese. Pro osidlování Bavorského lesa byl nejvýznamnější klášter Niederaltaich.
V roce 741 založil bavorský vévoda Odilo (+ 748) asi 5 kilometrů na jihovýchod od ústí řeky Isary (Isar) do Dunaje tento vůbec prvý klášter na území Bavorska a přivedl sem mnichy z ostrovního kláštera Reichenau (na Bodamském jezeře /Bodensee/ - pozn. překl.), kteří už měli zkušenosti s klučením a osidlováním nových území. Vybaveni 350 selskými dvorci většinou na úrodné půdě Gäuboden (tak řečená "obilná sýpka Bavorska" při toku Dunaje, zvaná též "Dungau" - pozn. překl.) a při solných pánvích v Reichenhall byli benediktinští mniši se svým řádovým heslem "Ora et Labora" (tj. "Modli se a pracuj" - pozn. překl.) na svůj budoucí úkol, totiž obsadit a kultivovat "severní les" tváří v tvář slovanskému sousedství. nejlépe připraveni a zařízeni. Prvá sídla vznikla však u Pasova na východ od toku řeky Ilz a zůstala i pro budoucnost v pasovském vlastnictví. Arcibiskupství pasovské (v originále "Hochstift Passau" - pozn. překl.) se dokonce dokázalo odtrhnout od bavorského vévodství (v originále "vom Herzogtum Bayern" - pozn. překl.) a bylo od té doby dalekosáhle samostatný duchovní stát (v originále "ein weitgehend selbstständiger geistlicher Staat" - pozn. překl.) uvnitř Svaté říše římské národa německého. Teprve následkem sekularizace připadlo území roku 1805 k Bavorsku.
Klášter Niederaltaich zaměřil tudíž svou kolonizační činnost na sever a založil až k Lallingskému koutu (Lallinger Winkel) 103 dvorců s odpovídajícími pozemkovými majetky. Uherské vpády počátkem 10. století ukončily tuto kolonizační periodu. Uhři nepřepadali sice prvé dvorce a vsi v severním lese, zničili a vyplenili však klášter na Dunaji se dvorci k němu náležejícími a tím ohrozili i základní zajištění osídlenců. Teprve po přelomu tisíciletí bylo kolonizační dílo znovu započato a vznikla řada dalších klášterů jemu se věnujících ve vnitřním Bavorském lese. Mnich Vintíř (Gunther) z Niederaltaichu se kolem roku 1011 uchýlil do osamělé divočiny při Rinchnachu, zřídil si tu poustevnu a založil později se stejně smýšlejícími malý klášter. Vznikly prvé vymýcené plochy. Roku 1029 převedl císař Konrád II. na klášter v Rinchnachu pozemkový majetek v rozloze kolem 20 tisíc hektarů, náležející dosud k hoře Javor (Arber). V darovací listině nejsou také jmenována nijaké osady, jen potoky, řeky a Javorské jezero (Arbersee). Dá se z toho vyvodit, že darované území bylo čistě lesní končinou (v originále "ein reines Waldland" - pozn. překl.), která měla být klášterem zpřístupněna. Když Vintíř kolem roku 1040 odešel do Čech, připadl Rinchnach mateřskému klášteru Niederaltaich. Ty obrovské lesy však o 200 let později klášter opět ztratil. Hrabata z Bogenu byla sice císařskými ochrannými správci (v originále "kaiserliche Schutzvögte der Klöster" - pozn. překl.), postupně si však majetek Niederaltaichu přivlastňovali. Když rod hrabat z Bogenu v roce 1242 vymřel a ochranné správcovství přešlo na bavorského vévodu, ten ani nepomyslil na to, že by klášteru jeho původní, neprávem mu odcizený majetek navrátil.
Namáhavou prací dokázali selští osídlenci vyrvat téměř neproniknutelnému pralesu půdu, která tak jako tak ve vyšších polohách byla pro zemědělství často málo příhodná. Rolníci obvykle nebyli vlastníky svých usedlostí, nýbrž měli k nim jen užívací právo, závislé na vůli jejich vrchnosti. Na vyklučeném území kláštera Rinchnach vznikly tak významné osady jako jsou Regen, Zwiesel, Kirchdorf a Kirchberg. Trvalo však ještě 300 let, než hranice osidlování dosáhla císařským darováním z roku 1029 hory Roklan (Rachel), končiny "skrze lesy hrůzyplné, skrze močály ohavné", jak se vyjádřil Tacitus, o níž pak Maximilian Schmidt zvaný Waldschmidt (tento oblíbený autor pověstného bavorského krále Ludvíka II. /ten ho jmenoval dvorním radou a princ vladař Luitpold mu v roce 1898 propůjčil za zásluhy o Bavorský les dědičný přídomek "Waldschmidt"/ má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nadšeně píše jako "von einem wilden und menschenleeren Waldgebiet, wie es in Exner solchen Großartigkeit im Ganze mittleren Europa nicht mehr wiederzufinden ist." (tj. "o divoké a liduprázdné lesní končině, kterou v takové velkoleposti nelze už znovu najít v celé střední Evropě" - pozn. překl.) Na místě zvaném March u Regenu byla klučařská činnost (v originále "Rodungstätigkeit" - pozn. překl.) dokončena nejprve. Jméno "March" značí hranici, jmenovitě hranici území klučeného Niederaltaichem, resp. Rinchnachem. Také tady stáli proti klášteru s jeho rolníky občas hrabata z Bogenu, tehdy mocný vladařský rod v Bavorsku a vlastník velkých pozemkových majetků od Gäuboden až k hranici Čech (Vysoký Bogen /Hohenbogen/, Ostrý /Osser/). Díky dobrým vztahům s českými knížaty vyženili Bogenští i rozsáhlá území na Šumavě kolem dnešní Sušice (v originále "um das heutige Schüttenhofen" - pozn. překl.) až ke hradu Rabí (v originále "Burg Rabi" - pozn. překl.), který dali pravděpodobně postavit pro zajištění svého mocenského teritoria na nejsevernějším jeho bodě. Hrabata z Bogenu určovali po jedno a půl století historii našeho prostoru se svými služebníky a rolnickými nevolníky. Zástupci Bogenských byli jejich ministeriálové (nesvobodní úředníci) např. ve Wettzellu, Sackenriedu, Viechtachu, Prackenbachu, Lichteneggu, abychom jmenovali jen několik míst. Jako fojtové (v originále "als Vögter" - pozn. překl.) byli vlastně ochránci klášterů, vznášeli však nároky na jejich majetek. Vztah mezi hrabaty a kláštery byl tak krajně rozháraný. Opat Hermann z Niederaltaichu líčí hraběte Alberta III. jako "wilden und kriegerischen Menschen, als Zerstörer der Kirchen und Gebietes. Durch den Bau von Burgen auf dem ,Hohenpogen', durch Kämpfe und Zwangsteuern machte er die Kirche Niederaltaich und andere Kirchen arm…" (tj. "divokého a bojechtivého člověka, zhoubce kostelů a celého území. Stavbou hradů na Vysokém Bogenu, sváry a vynucenými daněmi zubožil kostel v Niederaltaichu a jiné kostely…" - pozn. překl.)
O kolonizačním díle (v originále "die Rodungsarbeit" - pozn. překl.) kláštera Metten nevíme mnoho, nemohlo však být nijak významné. Klučení počalo od toku Dunaje až k pohoří mezi Hirschensteinem a Vogelsangem, tedy až k někdejšímu zemskému okresu Viechtach. Některá místní jména končící na -dorf a ležící při cestě z Kaltecku do Viechtachu jako Schreindorf, Trautmannsdorf aj. odkazují na kolonizační činnost mnichů z Mettenu. Také klášter Gotteszell, založený roku 1285 z Aldersbachu, byl kolonizačním klášterem.
S právoplatným prvotním klášterem se podle pátera Pfistera setkáváme v Pfaffmünsteru. Tento klášter pronikl od Dunaje přes Stallwang až do Chamu. Asi 40 míst se jménem končícím na -zell, jako jsou třeba Konzell, Rattiszell, Elisabethszell, Kasparzell, odkazují na založení právě tímto klášterem. Existuje však pochybnost, zda tento klášter vůbec existoval. Nesporná je naproti tomu spoluúčast kláštera Windberg na pozvolném zpřístupňování "středního" Bavorského lesa.

Prameny:
J. Molitor in: "Bebaraba", 900 Jahre Dorf Böbrach (2009) Dötsch Zwiesel;
Pater B. Pfister: "Von der Kirche geprägt, die Geschichte des Bayerischen Waldes" (1981), Schöner Bayerischer Wald Nr. 20, 22, 23.

Mitterfels Online

Příspěvek i se zajímavým obrazovým doprovodem vyšel původně v deníku "Straubinger Tagblatt" z 10. června roku 2010. Toho roku získal jeho autor cenu zvanou Baumsteftenlenzpreis, pojmenovanou tak po Paulu Friedlovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Při jejím udělování v Muzeu dějin lesa (Waldgeschichtliches Museum), které hostí bavorská obec Sankt Oswald, zahrála i Pošumavská dudácká muzika pod vedením Mgr. Tomáše Spurného (* 1965). V děkovném proslovu zmínil Dr. Hans Aschenbrenner, zvěrolékař z Eschlkamu a Neukirchen beim Heiligen Blut, narozený 11. října roku 1932 v Blaibachu, obci v hornofalckém zemském okese Cham, pouhých 20 kilometrů vzdálené od české hranice, i zásluhy své paní Hildy, provázející ho po všech životních cestách. Od roku 1960 provozoval zvěrolékařskou praxi v Lamu. Jeho koníčkem je fotografování přírody na Šumavě a v Bavorském lese, zejména pak zdejší volně žijící fauny. S podporou přírodního parku Kötzting a Zemského loveckého svazu Bavorska (Landesjagdverband Bayern) byla už roku 1972 v Hinterhaibühlu zřízena prvá velká bavorská tetřeví obora. Tam byl v následujících letech úspěšně prováděn odchov tetřevů, vypouštěných posléze do volné přírody. Hans Aschenbrenner dal podnět i ke zřizování podobných zařízení v dalších oblastech Německa i Evropy. V roce 1987, tedy ještě před politickým obratem v Československu naplánoval u Volar pro své tamní kolegy velkou odchovnou stanici a naučil je, jak v odchovu postupovat. Když roku 2013 získal Aschenbrenner tzv. Waldschmidtovu cenu (uděluje ji spolek Waldschmidt-Verein z Eschlkamu), vyjádřil se v Domažlickém deníku ředitel Domažlických městských lesů takto: "Pana Aschenbrennera znám osobně a moc si ho vážím. Byl náš velký rádce při navracení tetřeva do lesů pod Čerchovem, kde bychom se bez jeho pomoci před lety neobešli." Rozhodující měrou se Dr. Hans Aschenbrenner podílel na vybudování zvířecího parku Bavorského lesa ("Bayerwald-Tierpark" je nazýván i "Lebensraum ZOO" či také "Themenzoo"a je v něm k vidění přes 400 zvířat, zastupujících sto druhů) v Lohbergu, kde je uchována v pestré rozmanitosti zvěř, která přinejmenším v historické době obývala Šumavu a Bavorský les. Aschenbrenner jako vlastivědný publicista je stálým členem redakce časopisu "Schöner Bayerischer Wald" a zpravodajem za zemský okres Cham v deníku Kötztinger Zeitung/Straubinger Tagblatt ve vydavatelství Cl. Attenkofer'sche Buch- und Kunstdruckerei, v němž kdysi vycházely i Česko-bavorské Výhledy blahé paměti. Právě v nich se zrodil projekt webových stran Kohoutího kříže.
- - - - -
* Blaibach (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko