Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

SIEGMUND AUER

Frymburský "ráj"

Novější vykladači Písma svatého mluví o tom, že ráj v podobě pevně oplocené zahrady se stromy ovocem obtěžkanými a s líbeznými květinami, plnou slunečního svitu a chladivých vánků podvečera, s muzicírujícími ptáčky a něžnou zvěří sotva existoval. Byl to spíš nebesky blažený stav lidí na prapočátku jejich existence v míru a bezpečí té nejčistší šťastné nevinnosti, té radosti a lásky Božích dětí, které se dohromady těšili.
Náš milovaný domov kolem Frymburka (Friedberg) měl však jeden kout, jeden malý kus zelené země, který by označení ráj nejspíš směl nosit. Vlastně se mu i říkalo "Reith" (asi nářeční spodoba slova "Reute", tj. "klučenina", "mýtina, "novina" - pozn. překl.) a nejspíš byl před staletími z podnětu některého ze zámožných obyvatel tržní osady (v originále "Markt", užíváno vlastně spíše ve významu "městys" či "městečko" - pozn. překl.) vymýcen a učiněn obyvatelným pro jedno z jeho dětí jako svatební dar. To místo se nalézalo kus nad mým rodným domem, zvaným "Hammerschmiede", na jižním konci lesa Na Hutích (Hüttenwald), odděleno od Vysokých muk (Hohe Marter) hustým mladým lesem, který tu křižovala tenká lesní pěšina. Opravdová zahrada Eden, překypující plody a bezstarostným bytím (v originále "Schlaraffendasein" - pozn. překl.), to ovšem nebyla; lesní půda v té vysoké poloze přinášela jen za vynaložení mnohé lidské námahy a plahočení volské zápřeže skromnou úrodu brambor, ječmena a ovsa, něco i žita, které tu bylo sotva jeden metr vysoké. Kozy a krávy tu však prospívaly a dávaly zdravé mléko, poněvadž tu byla krátká, leč sladce lahodná tráva a voňavé seno z ní ; slepic s kuřaty bylo dost a odvažovaly se s prospěchem do blízkého lesa, kde byl pro ně bohatě prostřen stůl v podobě půdy hemžící se všelijakým hmyzem. Nemělo by se zapomenout na kolébající se husí a kachní hejna, která v průtočné vodě nikdy nevysychajících domácích rybníčků nacházela živel pro své zdraví a růst tak nezbytný a věrně strážila dům i dvůr. Jejich pronikavé kejhání a kvákot ohlásilo bez prodlení každého cizího návštěvníka a houser, neobytný jako hlídací pes, naháněl hrůzu nám klukům, kdykoli jsme šli kolem, takže vždycky nakonec dohnal naše nahá lýtka ke spěšnému úprku před jeho divoce syčícím zobákem, ostrým coby nůž.
Tři krásy měl ten ráj, které nemizí v představách a vzpomínkách z mého mládí; byla to v pozdním jaru nádhera kvetoucích třešní, volný pohled daleko do kraje a vysoké, slunečné nebe nad celou zemí. Zlé květnové mrazíky, které nás dole při potoce jménem Pufferbach (místní částí Frymburka byly i Pufferhäuseln, tj. "Pufferské Domky" - pozn. překl.) tak často připravovaly o naději na byť sporé domácí ovoce, ten výše ležící a lesem chráněný ráj sotva kdy zasáhly. Proto stanuly téměř každoročně zářivě kvetoucí stromy jako bíle odění andělé v Bohem znovustvořené přírodě a v létě dávaly pak plné talíře šťavnatých rudých a černých třešní. My kluci jsme se často prví škrábali do vysokých větví a trhali čerstvé plody, které si jako požehnání Boží ti dobří lidé z "Rejty", říkalo se jim také "Reitbauern" nenechávali jen pro sebe, ale dělili se o ně se sousedy. Bůh jim dej nebe!
Krásou povznášel, duši osvobozoval a osvěžoval, hloubavou mysl podněcoval ke snění volný a otevřený výhled daleko kolem do širého, plochého údolí Vltavy (Moldau), jejíž rozlehlou nivou ten mladý tok se pomalu bral v klikatých zátočinách a třpytil se vlnami ve slunci. Obzor byl ohraničen Knížecím stolcem (Fürstensitz) a Liščí loukou (Fuchsenwiese) při Horní Plané (Oberplan) a Lysou (Lissi) i Velkým a Malým Plešným (Pleschen) u Ondřejova (Andreasberg); odleva se však řadila temně sevřená fronta šumavských vrcholů od Křížového vrchu (Kreuzberg) a Vítkova kamene (Wittinghausen) přes Bärnstein, Smrčinu (Hochficht) a Jezerní stěnu (Seewand) až k modrým obrysům Plechého (Plöckenstein) a Třístoličníku (Dreisessel). Dlouho se dalo zasněně hledět do tiché dálavy a cítit, jak se v člověku probouzí touha nejen to moci pozdravit očima, ale i proputovat po tajemně tichých lesních stezkách.
Byl to slastiplný pocit ležet tak na měkké polní mezi - pokud pod tebou nebyla zrovna utajena neklidná kupka plná pilně se hemžících mravenců - a hledět nahoru do vysoké modré oblohy. Všechno bylo tak daleké, nezměřitelné a volné! Bílý obláček plul pomalu nesmírnou prostorou nebe, stále měnil svůj tvar a náhle zmizel do dálek, o nichž si dětská představa nedokázala učinit nijakou představu. V blízkém žitném lánu tloukla křepelka svých zvučných pět peněz před blížícími se žněmi a ve výši nad poli začal trylkovat skřivan. Bylo krásně a blaženě, v letním parnu chvíle právě tak spočinout a snít, ale když pak na západě vyvstaly jako z neviditelného moře temná mračna a blížila se zprvu jen s potlačovaným hřměním, stále však hrozivější, byl čas hledat nějakou střechu, pod níž by se dalo skrýt. Od "ráje" se blížila bouře a bylo to přízračně nádherné a zároveň nahánějící hrůzu, hledět tak do jejích oslepujících blesků a zlého, zuřivě rozpoutaného běsnění.
To nejkrásnější a nejmilejší ze všeho byli však tamní lidé. Nebylo jich mnoho a ani těch málo nedokázal "ráj" uživit. Proto museli muži a dospívající synové hledat práci a výdělek ve vídeňských pivovarech či jako zedníci a tesaři ve Štýrsku. Od Velikonoc až do Všech svatých byli v cizině, zimu trávili u rodiny a žili z úspor, z vázání košťat, dělání dřeváků a tkalcovství. Domácí práce, péči o pole a stáj obstarávaly ženy, děti a starší muži, kteří už nemohli "pryč" (v originále "nicht mehr 'fort' gingen" - pozn. překl.). Dcery nacházely, poněvadž byly pilné a spolehlivé, ve Vídni nebo v Linci dobrá místa jako kuchařky či pomocnice v domácnosti. Když se vracely domů na dovolenou, bylo je hned poznat podle módních klobouků, které si přivezly z města, zatímco ty, co zůstaly doma, nosily na hlavách jen šátky. I když si našly některé z odešlých tam ve světě trvalý domov a založily vlastní rodinu, zachovaly domovu věrnost a vracely se k němu každoročně i se svými ratolestmi na pár dnů či týdnů. Přirozeně že všechny z domova odejít do světa nemohly a mezi těmi, co zůstaly, bylo mnoho pěkných, veselých, hravých a zpěvumilovných děvčat, která teprve jménu "Reith" získala zvučné označení rajského místa. Byla to však i stvoření zbožná, horlivá v návštěvě kostela, a to nejen snad o nedělní dopolední mši, nýbrž i při odpoledním "požehnání" ("Segensandacht"). Když potom vycházela po pobožnosti ze dveří kostela, starý předříkávač "Benei", který mívával ještě modlitbu u misijního kříže, je ještě přátelsky zval k sobě: "Lidičky (,Ihr Menschlein'), pojďte sem ke mně, vy umíte přece tak krásně zpívat!" Ochotně následovala jeho volání a setrvala obvykle ještě chvilku v modlitbách a ve zpěvu před velkým křížem vedle kostelních dveří. Nebyly to tedy jen staré ženy, jak vzpomínal letos v únorovém čísle Glaube und Heimat (tj. v čísle 2 ročníku 1965 na straně 56!) jeden z někdejších ministrantů, kdo ho v houfu obstupovaly, ale i mladá svěží děvčata. To by mělo být uvedeno na pravou míru už jen proto, aby těm dosud z nich žijícím nepřišlo líto, že byla už tenkrát snad považována za stará.
Tři lidská obydlí stávala tam v ráji. Úplně nahoře, světu i nebi dokořán a s nerušeným výhledem byl "Reithbauer", doleji více už ve stínu lesa a trochu schováni pak na jedné straně "Kaspar" a na té druhé "Jordan". Dnes z těch stavení zůstaly jen zarostlé hromady trosek a celý ráj je toliko mocně prospívající mladý les. Reithbauer si po první světové válce usedlost pěkně přestavěl a jasně omítl, takže až zastiňovala ovocné stromy kolem. Však také mnozí z těch, kdo ji zdálky zahlédli v její vlídné okázalosti, byli ochotni považovat ji za panskou lesovnu.
V útulné světnici toho starého domu, ověšené obrazy, jsme bývali častými hosty. Radost a pohoda tu byly vždycky doma. I do malé komůrky na zadní straně stavení jsme rádi chodili dát si svázat staré modlitební knížky či ročníky časopisů. Tady se činil Friedl, syn starých Reithbauerových. Pro pracovní úraz nemohl s ostatními "pryč" do světa a jako knihvazač si přece vydělal pár ubohých korun. Nám se zdál ve svém štýrském úboru a s kloboukem na hlavě, na kterém se vesele pohupovala hustá kamzičí "štětka" ("Gamsbart"), v ruce s pořádnou horskou holí, zdobenou dlouhou špičatou rukojetí z jeleního paroží, jako nějaký menší Rýbrcoul (Rübezahl), kterého se ovšem nemusíme bát.
Ráj byl kolem dokola lemován lesem. Na dvou stranách to byly hlavně borovice, na ostatních smrky a jednotlivě rostoucí buky. Na vysokých, sukovitých sosnách měly svá mohutná hnízda vrány a my se často snažili vyšplhat po kmeni až nahoru k nim. Nebylo to nijak jednoduché, staré stromy měly drsnou kůru a jen málo silných větví. Vrány se svým divokým krákáním a zlodějskými choutkami na malé zajíčky a ptáčky "zpěváčky" nebyly našimi přáteli. Hustý podrost mladého smrčí a jedloví i celé rozlehlé prostory širého hvozdu slibovaly častokrát opravdu bohatou kořist hub, zejména tomu, kdo se po mokré a teplé noci vydal na lov hned brzy zrána a předešel ostatní houbaře (v originále "Schwammerlsucher" - pozn. překl.). Byli jsme skálopevně přesvědčeni o tom, že v místech, kde stál nějaký hříbek, musí být někde poblíž i ještě alespoň jeden druhý do počtu a pročesávali jsme okolí tak dlouho, až jsme mu toho souseda našli. Houby jsme netrhali celé, ale odřezávali jen bez podhoubí v domnění, že by na stejném místě měly zase vyrůst jiné. Muchomůrky zato jsme rozbíjeli a rozšlapávali bez ohledu na jejich nádherné klobouky, ve své zářivé červeni skropené bílými tečkami. Jednou jsme se dali navést ke snědení ryzců, u nás se jim nářečně přezdívalo "Bredlingen", na řezu lákavě ronících mléko, ale kromě bolestivého zvracení se to naštěstí obešlo bez dalších následků. "Ráj" byl i vyhledávaným místem pro sběrače borůvek, malin a také pozdě zrajících, o to však větších ostružin, které vyhledávali nejen pro domácí spotřebu, nýbrž i na prodej. Zejména se pídili po brusinách a táhli v celých zástupech, aby je trhali jen tak rukou či sběračskými hřebeny a doma je pak mohli přebírat a čistit. Mnozí školáci z nemajetných rodin si tak za léto vydělali na oblečení a zimní obutí. Říkalo se, že to vynáší víc, než leckdy opravdu lopotná služba pasáčka.
Les kolem "ráje" patřil z větší části obci a tak si tu chudé ženy mohly nasbírat pro své malé komůrky suché klestí, zvané také "Steweln". Den co den bylo vidět jejich shrbené postavy, jak po celé hodiny shromažďovaný náklad s námahou a vzdechy přepravují domů ať už v nůši či krosně na svých zádech, nebo před sebou v trakaři (Dragatsch) či káře (Karren) o dvou kolech, které se u nás říkalo i "Gorm". Jaká radost, když konečně obložily dřevěnou chýšku a mohly bez starostí hledět vstříc dlouhé a kruté zimě! Cesty byly špatné až mizerné, ale my kluci na to sotva dbali při svém radostném skotačení přes pařezy a balvany, díry a kořání. Na sbírání lesních plodů jsme si však přece jen z opatrnosti brávali boty, poněvadž vysluněná a kamenitá místa hrozila výskytem záludných zmijí, které se tu s oblibou vyhřívaly. Z těch jsme měli strach.
Bývaly tu i dvě či tři lesní cesty rovnoběžně vedle sebe, jak poté, co už byla jedna nesjízdná, vyjeli vozkové vedle jinou, tak či tak jen o málo sjízdnější. Když v ní nečas vymlel koleje a hluboké brázdy, zasypaly se obvykle jen hromadou kamenů či smrkovým chvojím. Jinak hrozilo vozu převržení či uvíznutí často bez pomoci. Už zdaleka bylo slýchat lesem žalostné skřípání a vrzání kol, jak fůra s volským či koňským zápřahem supěla úvozem plně naložena dřevem či lesní hrabankou (Waldstreu). Vozkové mívali silný hlas a svá hý i hot prokládali šťavnatým klením a nadávkami.
Nevyskytovali se tady v ráji i zlí lesní duchové, čarodějnice a rusalky, či alespoň přízraky z příběhů o loupežnících, pašerácích, podivně umouněných čertových tovaryších a jiných zlosynech? Nikoli: frymburský "ráj" si své jméno opravdu zasloužil, byl místem posvátného míru, přírody obývané anděly a blízké Bohu, kde srdce i duše nacházely občerstvení a povznesení a nevěděly nic o vražedných přepadeních, loupežích a jiných lidských ohavnostech. Často jsme my děti v kruhu pospolu sedávaly na úzkém palouku, skryty hustým větvovím a nad sebou jen pruh jasné oblohy, v družném vyprávění hrůzostrašných historek o děsném lidojedovi někde v lesní divočině, abychom daly poddajné mysli rozechvívat se svrbivou vůní strachu z něčeho, co v místě i v čase bylo, jak jsme věděly, zatím všechno daleko pryč odtud. Nemohu dodnes pochopit, odkud jsme my malí, zejména jeden kluk od sousedů, brali své vypravěčské umění a fantastické představy, plné přízračné obraznosti, kterých jsme se nedokázali nabažit a byli jim ochotni kdykoli znovu naslouchat. Jen jednou se nás však zmocnila opravdová bázeň: to když nám namluvil jeden vídeňský frajírek (v originále "ein Wiener Stritzi" - pozn. překl.), který tu byl na prázdninách u své babičky, že tam, kde těsně vedle sebe stojí dva vysoké bukové kmeny a třou se při každém poryvu větru vrzavě jeden o druhý, bytuje prý zlý medvěd. Nějaký čas jsme nedokázali přejít kolem bez ustrašeného ohlížení a plachého našlapování, brzy ale i tenhle údajný netvor vyšuměl do své lživé nicoty.
To byl frymburský ráj, dobrotivá příroda daleko od lidských davů a neklidů, i dnes místo jako stvořené k pokoji a rozjímání, zároveň však odsouzeno k zapomenutí. Ti staří, kdo tu žili, vymírají, ti mladí už o něm nic nevědí. Děti budou ale vždy znova přicházet s neodbytnou otázkou: "Tati, mami, jaké to bylo tam doma? Vyprávějte nám o tom něco!" Snad těch pár prostých řádek pomůže podat pokolení, vyrůstajícímu už v nových domovech, přívětivý obraz krásy země, kde jsme vyrůstali.
"Vzpomínka je ten jediný ráj, z něhož nemůžeme být vyhnáni," praví básník (v originále: "Die Erinnerung ist das einzige Paradies, woraus wir nicht vertrieben werden können" - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 1965, s. 825-828

P.S. V poslední větě jde o citaci z románu "Die unsichtbare Loge" (1793), jehož autorem je Jean Paul (vl.jm. Friedrich Richter).

Narodil se 17. března 1889 ve Frymburku (podrobněji tu místní část popisuje právě ve svém textu), na kněze byl vysvěcen ještě před první z obou světových válek 27. července 1913 v rakouském Linci (Linz), působil pak jako premonstrát v rakouském Aigenu a v šumavském Světlíku (Kirchschlag), který klášteru ve Schläglu (jeho české jméno znělo už ve středověku Drkolná) hned poblíž Aigenu duchovní správou zdávna náležel (Vítek z Krumlova daroval obec Světlík premonstrátské kanonii v Drkolné už roku 1258). Ve dvacátých letech jej vidíme i mezi učiteli školy v blízkém Slavkově, obci stejně významné historické tradice. Po válce a odsunu v Rakousku byl biskupským duchovním radou linecké diecéze a farářoval nakonec v obci Senftenbach, poslední pošta Sankt Martin im Innkreis. Zemřel 5. září 1966, jeho hrob najdeme při zdi hřbitovního kostela ve zmíněném už Schläglu mezi spolubratry kláštera "drkolenského", tak na dosah dávnému, jednomu jedinému domovu, podle něhož také jen si umíme v rodné řeči představit to, čemu se říká "ráj".
- - - - -
* Frymburk / Aigen (A) / Světlík / Slavkov † † † Schlägl (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko