Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ALFRED BÄCKER

Historický kalendář ze Sudetenpost

Pondělí 14. října 1918, Vídeň: Němečtí nacionální a křesťanskosociální politici z Čech jednají s německým velvyslancem o vpochodování německých vojsk do německé části Čech, pokud by zde mělo dojít k politickým změnám a sociálním nepokojům. Iniciativa vyšla od zástupců sudetských Němců.
Úterý 15. října 1918…: Čeští železničáři odmítají dopravovat vlaky s potravinami do hladovějící Vídně a do německých částí průmyslových oblastí v Čechách. Vše směřuje do Prahy.
Neděle 27. října 1918, Cheb: Vyhlášena "chebská republika" (Egerland). Iniciátorem je zemědělec Josef Mayer (německý nacionál), od 30. října 1918 do 15. března 1919 německo-rakouský státní sekretář pro záležitosti vojsk (ministr obrany). Patří k zastáncům vojenské obrany.
Pondělí 28. října 1918, Praha: Vyhlášení Československa v Praze, stejného dne se začínají vytvářet české vojenské jednotky… na pokyn pozdějšího ministra železnic Isidora Zahradníka se zastavují všechny dodávky potravin a uhlí do Rakouska a do Německa.
Úterý 29. října 1918, Vídeň: Členové Říšské rady (Reichsrat, rozuměj vídeňský parlament) z německých oblastí Čech vyhlašují provincii Německé Čechy (Deutschböhmen).
Středa 30. října 1918, Praha: Rozhovory Lodgmana von Auen (německý nacionál) s poslancem Švehlou a Dr. Rašínem. Lodgmanovi je jasné, že česká (československá) strana si nepřeje žádná rovnoprávná jednání.
Středa 30. října 1918, Vídeň: Vytvořena zemská vláda Sudet (sídlo Opava /Troppau/). Šumava (Böhmerwaldgau) přechází k zemi Horní Rakousy (Oberösterreich). Josef Mayer je jak už zmíněno německo-rakouským sekretářem pro armádu, Viktor Adler (sociální demokrat) státním sekretářem pro zahraničí. Německé Rakousko prosí německou říšskou vládu o pomoc dodávkou zbraní a o ochranu německo-rakouského státního území, v to zahrnujíc i území osídlené sudetskými Němci.
Pátek 1. listopadu 1918, Liberec (Reichenberg): Politici se tu za předsednictví Josefa Seligera (sociální demokrat) radí o vytvoření domobrany. Jde o provizorní opatření na ochranu veřejného pořádku.
Sobota 2. listopadu 1918, Liberec, Litoměřice (Leitmeritz): Vládní rada poslanec Hans Hartl (německý nacionál, v letech 1920-1929 senátorem pražského Národního shromáždění) se stal vrchním velitelem branných sil v Deutschböhmen.
Neděle 3. listopadu 1918, Znojmo (Znaim): Německá jižní Morava (Südmähren) pod vedením okresního hejtmana poslance Oskara Teufela (německý radikál, už roku 1917 interpeloval v Říšské radě ohledně chování českých vojáků na frontě) vyhlásila připojení k Deutschösterreich a k zemi Dolní Rakousy (Niederösterreich).
Čtvrtek 7. listopadu 1918, Vídeň: Po protestu Lodgmanově za Deutschböhmen proti obsazování německo-českých území českými (československými) oddíly protestuje téhož dne ze stejného důvodu ve Vídni státní sekretář Viktor Adler u českého (československého) velvyslance.
Pátek 8. listopadu 1918, Vídeň: Německo-rakouská vláda protestuje proti proniknutí českých (československých) vojsk na "německo-rakouské" státní území.
Neděle 10. listopadu 1918, Vídeň: Německo-rakouská vláda prosí Sasko (Sachsen) o dodávky zbraní pro Deutschböhmen. Žádost o 12 děl, 3000 pušek a 30 kulometů včetně munice zůstala bez odpovědi.
Pondělí 11. listopadu 1918, Vídeň: Císař se vzdává řízení státu. Československá vláda odmítá jednat s Německým Rakouskem.
Úterý 12. listopadu 1918. Vídeň: Založení Republiky Německé Rakousko (Republik Deutschösterreich), která je součástí Německé republiky (Republik Deutschland vyhlášena 9. listopadu v Berlíně sociálním demokratem Philippem Scheidemannem).
Úterý 12. listopadu 1918, Liberec: Vláda Deutschböhmen se obrací na prezidenta Wilsona se stížností proti obsazení svého území československým vojskem.
Středa 13. listopadu 1918…: Prohlášení Němců z českých zemí o připojení k Německému Rakousku.
Středa 13. listopadu 1918, Vídeň: Prohlášení státního kancléře Dr. Rennera (sociální demokrat, rodák z jihomoravských Dolních Dunajovic): "Dnes na celé pevnině již málem neexistuje jiný imperialismus než imperialismus českého národa. Češi si chtějí podmanit kvetoucí část Německého Rakouska. Přiznáváme se, že nemáme žádnou sílu k obraně, nemáme nic než nad slunce jasné právo na své straně."
Čtvrtek 14. listopadu 1918, Praha: Titulek pražského německého listu Bohemia: "Češi chtějí obsadit Deutschböhmen. Vojenský plán na obsazení Deutschböhmen pochází od náčelníka České obce sokolské Dr. Scheinera." (…)
Pátek 15. listopadu 1918, České Budějovice (Budweis): Již čistě český 91. pěší pluk složil přísahu. Brzy poté dobyl jižní část Šumavy.
Sobota 16. listopadu 1918, Dobřany (Dobrzan): Město bylo obsazeno českým (československým) vojskem. Členové obecního zastupitelstva byli z podnětu Národního výboru v Plzni (Pilsen) vojáky zatčeni.
Sobota 16. listopadu, Slavonice (Zlabings): Slavonice obklíčilo 400 českých (československých) vojáků.
Neděle 17. listopadu, Vídeň: Německo-rakouská vláda požaduje od Masaryka a Kramáře stanovení demarkační linie, totéž navrhuje vláda Sudetenland v Opavě.
Neděle 17. listopadu, Praha: Vídeňská delegace prosí "ve jménu lidskosti" o uvolnění dodávek mléka k záchraně kojenců a nemocných lidí ve Vídni.
Pondělí 18. listopadu, Vídeň: Neveřejný výnos německo-rakouského vrchního velitele Adolfa von Booga, který chce sice "zabránit dalšímu obsazování sudetského území…" avšak "nemá se používat násilí".
Pondělí 18. listopadu, Slavonice: Město bylo kolem půl třetí ráno po dvouhodinové přestřelce obsazeno. Bylo několik raněných na obou stranách. Proti sobě stálo 40 slavonických domobranců a asi 350 českých (československých) vojáků. Velitel domobrany byl užitím násilí ještě po skončení bojů vážně zraněn a přes Jihlavu (Iglau) dopraven do Prahy.
Pondělí 18. listopadu, Stříbro (Mies): K obsazení vojskem došlo v pět hodin ráno. Na nádraží byla odzbrojena domobrana a vojáci pronikli do města.
Úterý 19. listopadu 1918…: Bylo zveřejněno Benešovo memorandum o dobrovolné výměně několika milionů Čechoslováků v emigraci za velkou část Němců v českých zemích. Důkaz, že se počítá s odgermanizováním sudetského území po založení ČSR.

České národní listy, č. 84

P.S. Jde o český překlad z několika autorových článků v tiskovém orgánu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ) "Sudetenpost", vyšlých tam na pokračování v říjnu a v listopadu roku 2009. Vzhledem k tomu, že jde o pouhý záznam dějinných událostí, neměl by být překlad, převzatý z uvedené webové stránky a doplněný jen několika výrazy v závorkách (u Lodgmana von Auen lze navíc připomenout, že je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) nijak ovlivněn a zakládá si naopak na prezentaci autentického podání autorova.

Z vyprávění pamětníkova

Měl jsem německé rodiče a otec byl ředitelem české městské plynárny v Českých Budějovicích, kterou převzal v roce 1914 a od té doby byl jejím ředitelem. Měli jsme potíže v roce 1918, když město Budějovice měnilo vládu, rakouská vláda končila a česká vláda začala. Otec jako Němec musel slíbit, aby zůstal ředitelem plynárny, že alespoň jedno dítě, pokud bude mít děti, vychová jako Čecha. Můj starší bratr se mohl jmenovat Wilhelm, poněvadž otec i praotec byli Wilhelmové a všichni Bäckeři byli Wilhelmové. A já jsem dostal to mezinárodní jméno, které dlouho hledali - Alfred. Tím nebylo jasné, jestli se musím stát Čechem, anebo Němcem. To se rozhodlo, když mi bylo sedm let. A to zase byla zvláštnost, město České Budějovice mělo českého starostu a ten dělal dluhy a musel tedy opustit magistrát a přišel zato jeden pán z úřadu české vlády a převzal to místo starosty a ten se podíval na činnost mého otce a podíval se na hospodářská data plynárny, byly skoro nejlepší v celém městě, ze všech městských závodů a podniků. A ten pak řekl: "Dělejte s vašimi dětmi, co chcete, mě to nezajímá." A od té doby jsem šel na německou školu, a ne na českou. A tak jsem se stal Němcem.
Rodiče sedm let nevěděli, čím budu, tak mě vždycky poslali dolů do fabriky, my jsme tam bydleli, a řekli, že mám mluvit s dělníky a zaměstnanci česky. A to jsem dělal. Maminka uměla velice dobře česky a babička byla Poločeška a prababička Češka, která neuměla německy. To je ze strany mé matky. Ale ze strany otce jsme byli všichni Němci, původně z Německa, ale že můj děda byl stavitelem plynáren, tak se dostal do Budějovic tenkrát, v českém Rakousku, plynárnu postavil a pak tam zůstal. Tak ze strany otce jsme Němci a ze strany matky jsme míšení, poněvadž tam jsou také Němci. Němci, kteří mají české jméno, a Češi, kteří potom byli Němci, tak jako to bylo obvyklé v Budějovicích. Tam se nikdy nevědělo,, jestli je to čistý Čech, nebo čistý Němec. Protože když jsem mluvili spolu, tak se mohlo stát, že jsme mluvili polovic německy. V tom smyslu jsem také byl vychovaný. Mám takovou větu: Mutr vypucovala fotrovu ivercír na gongu (tj. Matka vyčistila otcův převlečník na chodbě. - pozn. překl.). To je budějovicky, polovic česky, polovic německy, a v tom smyslu jsem také byl vychovaný.
Skoro všichni Židi byli tenkrát Němci. Když jsem chodil ještě na základní školu, tak jsem ještě nevěděl, co je Žid, A to za námi v těch dvanáct hodin, když jsme šli domů, běželi čeští školáci a křičeli: "Žide, Žide." A pak jsem se doma zeptal, co je Žid. Ale na střední škole, já jsem byl evangelík, a spousta spolužáků byli katolíci, a když jsme měli nějakou tu hodinu náboženství, tak jsme měli volnou hodinu společně se Židy a kvůli tomu jsme se s nimi často setkávali.
My jsme jezdívali každý rok z Budějovic do Kaplice (Kaplitz), tam jsme měli známé. Jednou jsem jel z Kaplic do Budějovic, to datum už přesně nevím, ale bylo to předtím, než propukl strach, že bude válka. A tam byly ty vagony nacpané lidmi, kteří vzali s sebou to nejnutnější a chtěli z toho okolí hranic pryč do Československa a ti lidé jeli dál do Plzně a dál. A ti lidé měli strach, že bude válka, že na tom území Šumavy budou boje o bunkry, které tam byly postavené.
(…)
Já jsem se dostal (rozuměj v roce 1945) do lazaretu na kraji Vídně a tam jsem nechal svůj důstojnický kufr, uniformu, všechno, zbraně, a dostal jsem dovolenou do Budějovic. A když jsem se vrátil z Budějovic, tak byly moje věci v Rusku. Protože Rusové mezitím zabrali okolí Vídně a já jsem poprvé nic neměli, vůbec nic, jenom to, co jsem měl na dovolenou. Když jsem byl ve Vídni, tak jsem věděl, že válka je prohraná, a chtěl jsem do Budějovic domů, ale nevěděl jsem, že bude revoluce, s tím jsem nepočítal. Když jsem se vrátil do Budějovic, tak jsem chtěl na Dobrou Vodu (Gutwasser), to je blízko Budějovic, tam bydleli. A tam mě chytli partyzáni. Já jsem už vůbec nevěděl, co se tady děje. Najednou tu byli civilisti s puškou a červené nárameníky a zeptali se mne, jestli jsem Němec, měl jsem německé vojenské auto. Řekli mi: "Jste Němec, tak nechte auto stát." A vedli mě k předsedovi národního výboru v Dubičném (Dubikau), to je vesnice u Českých Budějovic. A partyzáni říkali: "Zastřelte ho!" A ten pán se na mne podíval a zeptal se: "Kolik máte sourozenců? - "Mám jednoho bratra." - "Jak se jmenuje?" - "Vilém." On tak křičel: "Zavřete ho!" To aby mě nezastřelili, protože já jsem byl pro ty mladé lidi ta první oběť, kterou našli.
Šéf partyzánů měl hostinec v Dubičném a znal moje rodiče a chtěl jen zjistit, jestli jsem to byl já, protože oni mysleli, že jsme už padli, protože když jsme dva roky nebyli doma, tak si mysleli, že rodiče jen nechtěli přiznat, že oba dva synové jsou mrtvi. Měl radost, že alespoň já žiji a vzal mě k sobě domů a poslal svoji dceru k mým rodičům, že jsem v jistotě, že jsem v jistotě, že se mi nic nestane. Potom mě osvobodil, nechal mě ujet autem a já jsem se pak mohl dostat do Budějovic, moje rodiče vzít a za tři hodiny vše zabalit. Osmého května se nám podařilo uprchnout do Rakouska. Já jsem měl vojenské auto, tak to nebylo (tak hrozné) a my jsme s německým vojskem prošli všechny bariéry, dostali jsme se až do Kaplice, kde už bylo Německo, a tak jsme se dostali živí v Budějovic ven. Můj bratr, ten byl v Praze, my jsme asi deset let o něm ni neslyšeli a pak jsme dostali zprávu, že byl zakopán (zahrabán) v Blatné, to je blízko Písku. Ale toho se už otec nedožil, protože zemřel v roce 1953.

Paměť národa

P.S. Z rozhovoru, možná i česky (obraty "do Kaplic" a "v Dubíkově" v původním českém zápise o tom ovšem nesvědčí) poskytnutého v rámci projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Paměť národa jsou převzaty toliko některé zvláště cenné pasáže, nepostrádající místního, a tedy i "šumavského", ukotvení vzpomínek.

Narodil se dne 19. října roku 1921 v Českých Budějovicích jako druhý syn ředitele městské plynárny Wilhelma Bäckera a jeho ženy Marie, roz. Zischkaové. Navštěvoval zdejší německé školy a na vyšším reálném gymnáziu v rodném městě v osudovém roce 1938 i maturoval. Už za školních dob byl členem organizace sudetoněmecké mládeže. V roce 1940 byl povolán k Říšské pracovní službě a hned nato ještě téhož roku k wehrmachtu. Začátkem války byl tak sotva imatrikulovaný dálkový posluchač pražské německé techniky (Technische Hochschule in Prag) poměrně náhle vytržen z normálního života. Rok a půl strávil na finské frontě (přestože byl Sovětský svaz tehdy vlastně spojencem nacistického Německa, v sovětsko-finské válce Hitler nakonec posílil finskou armádu), kde se jako radista sešel o Vánocích 1941 s bratrem Wilhelmem a o Vánocích roku 1942 se dokonce dostali oba na dovolenou do Budějovic. Ve Finsku Alfred onemocněl na plíce a po zotavení byl odvelen do Arden, kde o Vánocích 1944 měl se svou jednotkou podporovat německou ofenzívu, ve válce vlastně poslední, a málem přitom zahynul. Poněvadž dělostřeleckých důstojníků jako byl on, se wehrmachtu nedostávalo, dostal se na konci války ještě na východní frontu do Maďarska, Dostal tam záhy zápal plic a skončil ve vídeňském lazaretu, kde naopak začíná jedna pasáž jeho předchozího vyprávění o zážitcích z "revolučních" Budějovic a okolí, které vyústily útěkem do Rakouska a následným americkým zajetím. I po propuštění ze zajateckého tábora Glasenbach u Salzburgu s pracovním doporučením jako válečný poškozenec 3. a 4. stupně nemohl dlouho (až do roku 1952) najít zaměstnání. Od roku 1962 až do odchodu na penzi pracoval pak u firmy Philips, která ho dokonce v roce 1990 reaktivovala a až ze zdravotních důvodů pět let nato propustila ze služeb jako obchodního ředitele své pobočky Philips Lightning Praha a Philips Lightning Slovakia. V roce 2006 vydal Bäcker v nakladatelství Kilian Verlag ve Vöcklabrucku burcující knihu "Der Völkermord an den Sudetendeutschen". Stal se nositelem Plakety Lodgmana von Auen, udělované Sudetoněmeckým krajanským sdružením a v březnu 2011 i zlatého Záslužného odznaku (Verdienstzechen) Rakouské republiky. Byl po léta zastupujícím předsedou SLÖ a významně se podílel na budování vědeckého institutu Německých krajanských sdružení v Rakousku (VLÖ) při Ústavu Felixe Ermacory (Ermacora, který žil v letech 1923-1995, byl rakouský univerzitní profesor a odborník v oblasti lidských práv - viz k němu Wikipedia). Alfred Bäcker zemřel po krátké nemoci dne 10. září 2012 a byl 2. října pochován na vídeňském hřbitově Baumgarten do rodinné hrobky.
- - - - -
* České Budějovice / Kaplice / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko