Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL BARDACHZI

Putování s Adalbertem Stifterem

(…) Putovat se Stifterem je radostná chůze, od první do poslední šlépěje provázená úponky větví stromů, z nichž jako z okraje lesa vyhlíží svými květy do polí a luk něžná planá růže, která se pěstěna v zahradě dobře udržované rozvíjí v nejkrásnější naši květinu vůbec ve své barevné nádheře a své plné, sladké vůni.
Putovat po Stifterových cestách znamená znovu odkrývat jeho vlastní objevy na nich učiněné, zejména pak onen "mohutný zlatý proud lásky, který průběhem tisíciletí dotekl přes srdce našich matek, nevěst, otců, sourozenců a přátel až k nám a tvoří pravidlo, které jen opomenutím nebylo zaznamenáno" (…).
Stifterova krajinná líčení sama o sobě představují jeden z vrcholů německého písemnictví; poněvadž dává volnost svým hlubokým citům a vjemům, přímo hýří barvami plnými lesku a vůně, takže vznikají krajinné obrazy, čerpané sice ze skutečnosti, avšak idealizované podle jeho ponětí krásy jako dokonalá zrcadlení vlastní duše. V prosté, jemně tónované řeči se stávají jeho lyrické prózy mistrovskými díly a lidovou četbou zároveň. Často obsahuje básníkova próza v jednoduché slovní ražbě přímo latentní verše v plynoucím rytmu. Zvláštní osobitost a síla těch děl spočívá nehledě na jejich většinou krajinný základní charakter v přesvědčení, že mravnost má být podstatou krásy; stále častěji připadá tomuto etickému cíli (v originále "diese ethische Zielsetzung" - pozn. překl.) vedoucí role při úkolu, který si autor zvolil, totiž dát před čtenářem vzejít "říši čistoty, prostoty a krásy" (z dopisu Louise von Eichendorffové 23. března 1852).
"Moje knihy nejsou jen samotnou literaturou, nýbrž mají nabýt jako mravní vyznání hodnoty, která přetrvá déle nežli ta poetická" (Josefu Türkovi, 22. února 1850).
Stifter zná a miluje malířskou hodnotu světla, barev, atmosféry. Je mistrem líčení atmosférických jevů, takže před námi vystupují atmosférické přímo krajiny. Reflexe světla v oblacích, v krajině, hra větru v travinách, život a prospívání lesa v jeho nepřetržitém věčném růstu, proměny luk a lad, hukot bouře, nemilosrdné řádění živlů, to vše dokáže zachytit malířské oko autorovo. To, co viděl, zpodoboval štětcem i perem. "Už jeho ústní projev," vzpomíná jeho přítel, známý alpský badatel Friedrich Simony (rodák z Hrochova Týnce, žil v letech 1813-1896, objevil Stifterovi zejména Dachstein, jenž se pak stal dějištěm jedné z nejslavnějších autorových povídek Horský křišťál, také postava Heinricha Drendorfa ve Stifterově románě Pozdní léto /Nachsommer/ má v Simonym svůj předobraz - pozn. překl.), "byl jen jakýmsi slovním pokračováním kreslířského a malířského zachycení osob a věcí. Nejprve náčrt kontury za konturou, pak přibývaly barvy z palety a malba rostla tahy, z nichž vysvítaly tvary a podoby vždy určitější."
K podstatným znakům Stifterova umění náleží jeho ve srovnání s romantickou školou větší zřetelnost a předmětnost, odpovídající právě jeho podání co možno věrnému skutečnosti. Z romantiků sice vyšel - Jean Paul byl v mládí jeho milovaným literárním autorem - všeho příliš bájivého, mystického, nejasného se však Stifterova líčení vzdalují víc a více. "Od mého dětství už," říká sám, "se mi stalo vlastním usilovat o jasnost, v mládí o jasnost ve věcech, později ve mně. Nejasnost ve mně samém je mi nejmučivějším pocitem" (dopis nakladateli Heckenastovi z 31. října 1861). Stifterova krajina není ale, jak píše Hermann Bahr, nijakým popisem či přepisem skutečnosti, cítíme ji spíše téměř jako předpis skutečnosti, jasnější nežli ona sama, bližší záměru Stvořitelovu. K tomu třeba dodat, že Stifter coby hledač krásy, umělec, vychovatel a etik usiluje sám tvůrčím způsobem zdokonalit to, co vidí jako nedost dokonalé.
Jeho tíhnutí k jasnosti a ke skutečnosti nachází i svůj symbolický výraz ve volbě oblíbené květiny. Namísto modrého květu romantiky vyvolil si za symbol svého života i díla pětilistou planou "lesní" růži (v originále "die fünfblättrige wilde Waldrose" - pozn. překl.). Nesetkával se s ní jen v lese a na lučinaté pláni; stylizovanou planou růži mohl spatřit i jako erb rodu Vítkovců a Rožmberků na staré strážní věži kostela v Horní Plané (Oberplan), oné své "vsi na planině", na zvětralém podloubí bran a stropních kleneb. Dokonce i znak jeho rodného městečka Horní Planá zachycuje na stříbrném podkladě její rudou pětilistou podobu drženou v pařátech medvědem, sedícím na pahorku. Také Vítek (Witiko) nosí ve svém štítě rudou růži (…).
Výčitky, že si Stifter libuje jen v jakési drobnomalbě skutečnosti, vykazují nedostatek porozumění vůči jeho způsobu vidění. Krajina je přece Stifterovi šatem Božím, který musí být zdoben až do nejmenšího detailu, aby se pak bylo lze těšit celkem. Jeho mínění o věcech malých je vysoké a vznešené. V nedokončeném vlastním Stifterověživotopise čteme: "I to nejmenší zrnečko písku je pravým divem!" V jednom dopise Friedrichu Culemannovi z 3. února 1854 nacházíme tato slova: "Neexistuje nic velkého a nic malého. Stavba těla lidskému oku sotva patrného zvířátka je obdivuhodná a nezměrně velká, prosté zaoblení Siria malé. My lidé nazýváme to nám porovnatelné, to nám dosažitelné malým - to ostatní velkým."
Stifterova líčení znázorňují čistou krajinu, z níž se vyvíjí děj organicky a samozřejmě podle zákonů přírody, proměn ročních dob, střídání dne a noci, světla a stínu i atmosférických jevů. Nikdy není krajina pouhou kulisou, děj je s ní nejniterněji spjat a často podroben jejímu bytí a povaze. Lidem, jejichž příběhy Stifter do těch, které se dějí zemi, přičleňuje jako "vsuvku", a to ještě "kdovíjak malou", vládne pak podle spisovatele "laskavý zákon" ("sanfte Gesetz"), zákon mravu a řádu. Tak rovněž nikoli člověk, nýbrž krajina je v převážné části Stifterova díla hlavním nositelem celkového ladění. Prostý, zdravý, mravně citlivý člověk je se "svou" krajinou nerozlučně spjat. Tomuto názoru pak u Stiftera odpovídá zdůrazněný protiklad mezi životem ve městě a na venkově. Je charakteristické, že poslední řádky před jeho smrtí patřily novému zpracování díla "Mappe meines Urgroßvaters" (první český překlad vyšel pod názvem "Z kroniky našeho rodu" - pozn. překl.), tolik zakořeněného v nejbližším domovském okruhu autorově.
Na této krajině domova lpěl veškerou tkání svého srdce, na ni myslil stále. "Kdo jednou ji poznal a sobě zamiloval, se sladkým smutkem na ni vzpomíná jako na skromnou, milou ženu, která mu zemřela, která nikdy nic nepožadovala, nikdy nic nevymáhala a vše mu dala," píše v Lesním poutníkovi (Waldgänger, překlad Bohuslav Reynek).)
(…)
Od pozorování přírody dochází k umění ji zpodobit. Samo umění je mu "nejvyšším pozemským statkem", "největší pozemskou svátostí nějakého národa", "pozemskou sestrou náboženství". Je si vědom vyššího prapůvodu umění. "To božské ze mne hledalo cestu, jak se dostat k lidem," napsal půldruhého roku před svou smrtí Gottlobu Christianu Friedrichu Richterovi (…).
Když v roce 1844 vyšly Stifterovy "Studie", stalo se jeho jméno všeobecně známým a už po několika měsících muselo dojít k novému vydání. Většina kritiků mu věnovala velkou chválu. Hodnotu těch posledních hlubokých jeho děl jako byly romány Pozdní léto a Vítek však okolní svět pochopit nedokázal. Neúspěch těchto posledních prací poškodil jak celkové renomé Stifterovo, tak i dobrý ohlas jeho předchozí tvorby. Také nepřízeň doby, vnitřní zmatky a válka z roku 1866, kterou Stifter bolestně prožíval, přispěly v mnohém k jeho ústupu ze slávy. Tak byl jeho pohřeb dne 31. ledna roku 1868 spíše posledním rozloučením s dvorním radou a zasloužilým školským pracovníkem nežli s velkým spisovatelem. Po smrti jeho vdovy pak nenacházely rukopisy z pozůstalosti zájemce o koupi a byly, jak sděluje Alois Raimund Hein v obsáhlém Stifterově životopise, rozdávány návštěvníkům spisovatelova rodného domu v Horní Plané v upomínku. Jen domovští vrstevníci Stifterovi znali část jeho díla, Pozdní léto a Vítka však sotva podle jména. Běžné literární dějiny spisovatelovo jméno vůbec opomíjely či jej připomínaly okrajově jako "básníka Šumavy" (v originále "Böhmerwalddichter" - pozn. překl.). Užší okruh domovských druhů ho ovšem uctíval i nadále a dal mu v srpnu roku 1877 zřídit památník nad Plešným jezerem (Plöckensteinsee).
Velký obrat nastal teprve v roce 1898 po uplynutí třicetileté "ochranné lhůty" - Adalbert Stifter vyšel na světlo jako nový literární klasik!
Hraničí to takřka se zázrakem: všude se objevují nová vydání jeho děl, dokonce i ta kdysi odmítaná teď vycházejí opět a dočkávají se kladného přijetí. Literatura o Stifterovi mocně narůstá a dnes (psáno v roce 1955 - pozn. překl.) o něm existuje více než tucet opravdu podstatných biografií i bezpočet větších i menších prací o spisovateli a jeho tvorbě.
Velkou zásluhu o tento vývoj lze přičíst sdružení Deutscher Böhmerwaldbund se sídlem v Českých Budějovicích (Budweis) a také pražské Německé společnosti věd a umění (Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste) s geniálním univerzitním profesorem Dr. Augustem Sauerem v čele, který prosadil souborné vydání Stifterova díla.
Rostoucí poznání Stifterova významu vedlo také ke zřízení dalších spisovatelových památníků, v roce 1902 v Linci to byla socha, jejímž autorem se stal Hans Rathausky (vídeňský sochař, žijící v letech 1858-1912, je i tvůrcem reliéfu se Stifterovou podobiznou ve Frymburku /Friedberg/ a v Horní Plané - pozn. překl.), čtyři roky nato 1906 v parku Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Horní Plané odhalili Stifterovu sochu od Karla Wilferta (rodák ze Schönfeldu /dnes Krásno/ u Falknova /dnes Sokolov/, žil v letech 1847-1916 - pozn. překl.) a posléze roku 1919 stanula na Tureckých šancích (Türkenschanz) ve Vídni i socha Karla Philippa (žil v letech 1872-1949 - pozn. překl.).
Stifterova posmrtná sláva však nepřestává dál růst rok od roku. V červnu roku 1954 uskutečněné slavnostní přijetí jeho bysty (vytvořil ji šumavský rodák z Kaltenbachu /dnes Nové Hutě - pozn. překl./ Otto Herbert Hajek - pozn. překl.) do Walhally u Řezna (Regensburg) je znamením všeobecné a neuhasitelné vděčnosti a lásky.
"(…) jen tolik vím, že chci v tomto kratičkém bytí, jak toho je člověk jen schopen, milovat a šetřit všechny lidi, kteří obšťastní mé srdce vlnkou toho moře" (Polní květiny /Feldblumen/, próza Zvonek /Glockenblume/ v překladu Zdeňka Řezníčka, jejíž předchozí odstavec hovoří o pobřeží, na něž stříkne pěna nezbadatelného světadílu - pozn. překl.).
Mnohá díla Adalberta Stiftera se stala obecným statkem. Ani ta první, ani druhá světová válka nedokázala zadržet onen růst jeho posmrtné slávy. Slavní spisovatelé minulosti i přítomnosti ho s pýchou nazývají svým učitelem. A uplyne sotva byť i jeden jediný den, kdy by náš autor nebyl někde a někým citován. Především ale došlo mnoho lidí stísněných neklidem a shonem naší doby prostřednictvím a zásluhou Adalberta Stiftera tiché hodiny rozjímání. Vedlo se jim pak stejně jako spisovateli Peteru Roseggerovi, který v létě roku 1867 putoval ze Štýrského Hradce (Graz) do Lince (Linz), aby tam navštívil uctívaného mistra. "Nikdy předtím na svých osamělých cestách jsem nespatřil přírodu v takové kráse, jako tady v pokoji starého muže, jehož slova mne ukolébávala do sna jako stříbrný zvonek."
Prameny nejcennějších výtvorů Adalberta Stiftera, toho velkého poutníka a hledače krásy, leží v jeho krajinách. Z nich čerpal svou sílu, je zpodobil s nedostižnou názorností. Samy nepomíjivé, pozvedají jeho díla k trvalému významu.

Dr. Karl Bardachzi se sice narodil 27. května roku 1879 ve stověžaté matičce Praze, vstoupil tam 1908 po studiu práv na německé univerzitě do služeb zdejšího c.k. místodržitelství, žil však od roku 1910, kdy z pražského ředitelství pošt přešel na generální poštovní a telegrafní ředitelství ministerstva obchodu ve Vídni, trvale v rakouské metropoli, kde se stal ministerským sekčním šéfem, odešel tam v roce 1940 i do penze a 18. listopadu 1958 tam posléze také skonal a byl pochován. Byl synem rodáka a navíc od roku 1906 čestného měšťana českobudějovického Franze Bardachziho, od roku 1872 ředitele pražského německého dívčího lycea (už předtím tam vyučoval němčině, dějepisu a zeměpisu) a od roku 1898 jednatele Německé společnosti pro šíření všeobecně prospěšných znalostí v Praze (Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse in Prag)". Karlův dědeček Franz z otcovy strany je psán v záznamu českobudějovické křestní matriky o otcově narození (byl pokřtěn jménem Franz de Paula) příjmením Bardachcy a byl zdejším mistrem obuvnickým, jeho žena Katharina, roz. Zabusch, byla pak rovněž dcerou ševcovou. Ani nás pak neudiví, že jeden z dodnes připomínaných textů Franze Bardachziho "mladšího" je věnován 400. výročí narození nesmrtelného norimberského ševce básníka Hanse Sachse. Když Karlův otec 10. listopadu 1911 zemřel, věnoval mu následujícího dne Prager Tagblatt obsáhlý nekrolog, připomínající v závěru i skutečnost, že zesnulý po sobě zanechal vedle vdovy Pauly, roz. Schreiberové, i tři syny, Franze (*1877) Karla (*1879) a Wilhelma. Franz Bardachzi "nejmladší" (skonal až v září 1961 čtyřiaosmdesátiletý v hornobavorském Burghausenu) se stal podobně jako mladší bratr Wilhelm lékařem, a to opravdu významným internistou, Karl se zabýval vedle svých úředních povinností do hloubky dějinami umění a literatury a také problémy barevné fotografie a filmu (v roce 1945 získal stříbrnou spolkovou medaili rakouské Fotografické společnosti). Vlastními barevnými snímky doprovodil svou asi nejvýznamnější knihu "Wanderungen mit Adalbert Stifter", vyšlou ke 150. výročí narození šumavského klasika (1955) v mnichovském nakladatelství Prestel za spolupráce tamního sdružení Adalbert Stifter Verein. Čtenář putuje se Stifterovými texty Šumavou i Rakouskem a Bardachzi prokládá úryvky próz vnímavými komentáři, prozrazujícími hlubokou, doslova topografickou znalost spisovatelova života a díla. Ve čtvrtletníku Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich (VASILO) vyšla v roce Bardachziho úmrtí jeho stifterovská studie Unveröffentlichte Porträts aus dem engeren Heimat- und Ideenkreis Adalbert Stifters a už deset let předtím (1948) v renomovaném a dodnes vycházejícím rakouském týdeníku Die Furche Bardachziho stať Adalbert Stifters Freundeskreis in Linz. V roce 1950 a 1951 publikoval ve zpravodaji filosoficko-historické třídy Rakouské akademie věd dva texty s týmž námětem, jimž se jim stala osobnost Andrease von Baumgartnera jako příkladu a mentora Adalberta Stiftera i reálné předlohy barona Gustava Risacha v románu Pozdní léto. Na trase České Budějovice - Linec - Vídeň se prostě Šumavě (psal o ní údajně i Karlův otec) a Stifterovi už provždy naštěstí vyhnout nelze.
- - - - -
* Praha / České Budějovice / Vimperk / Horní Planá / Plešné jezero / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko