Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

OLGA BARÉNYIOVÁ (vl.jm. ALOISIA ANNA WOZNICOVÁ)

Zúčtování

Nádraží v Českých Velenicích (v originále Welenitz - pozn. překl.) utrpělo na konci války několik těžkých ran, které ovšem dokázalo přežít. Jen část velkého komplexu budov této velké železniční stanice na hranicích nabylo podoby obrovské rozmačkané tahací harmoniky. Několik dřevěných skladů, dvě úřední prostory a čekárna zůstává i poté ušetřeno téměř jakékoli škody. Úřaduje tu dokonce ještě jeden rakouský celník, který sice musí sedět odstrčen někde v koutku, poněvadž jako Němec nemá nijaký nárok na úřední stůl, s nímž ale čeští železniční úředníci bezstarostně dál mluví v přátelském tónu. S vášnivým odporem zahlížejí zato na pány tohoto nádraží, stále opilé příslušníky Rudé armády, jejichž aktivity se vyčerpávají v honech na "děvušky" a střílení kolem dokola. "Děvušky" se ovšem nádražní budově zdaleka vyhýbají jako morové nákaze a na tu častou střelbu si obyvatelé Velenic a ojedinělí cestující drahou tady na hranici už nějak zvykli. Jeden z "krasnoarmějců", který v lovu na vytoužená děvčata pokračoval mimo okruh železničních budov, se zpátky nevrátil a našli ho na silnici zmrzlého. Jeho lebka ležela na hromadě kamení, kterou chtěl přelézt, a zel v ní otvor po střelné ráně. Téměř každý tu ve Velenicích věděl, kdo právě tímto způsobem vykonal pomstu za ohavné znásilnění své dcery, ale ani nemnozí zdejší komunisté o tom při výslechu nic nevěděli.
Vlaku s "repatrianty", který normálně potřeboval nanejvýše devět hodin k tomu, aby dorazil z Prahy až sem k rakouské hranici, zabrala ta cesta tentokrát plných čtyřiadvacet hodin, celý den a noc. Konečně byl ale v pozdním večeru tady a repatrianti musí co nejrychleji opustit teplé vagóny, aby se ve vyrovnaných řadách, s osobními zavazadly u nohou, sešikovali na kolejišti a čekali tam v mrazivém chladu až do samého rána. Čtyři z nich vystoupit z vlaku nemohli, poněvadž byli mrtví. Mezi nimi německý voják, který bez lékařské pomoci zemřel na vykrvácení.

Tak začíná jedna z kapitol románu Das tote Geleise (Mrtvá kolej), který vydala Olga Barényiová roku 1961 v mnichovském nakladatelství Kismet Verlag. Kismet znamená osud a v tomto případě polodokumentární kniha o roce 1945 má, jak už to někdy bývá, podklad v životním příběhu románové autorky samé. Opravdu se jí toho roku na podzim, jak uvádí její poněkud opožděné heslo v Lexikonu české literatury (1993, 2. díl II. svazku - dodatky, s. 1263-1264), podařilo dostat se (přes České Velenice?) do Vídně, kde začala znovu psát. Německy už ovšem, ačkoli do té doby psala pouze a jen česky. Narodila se, tedy podle Lexikonu české literatury, 6. července 1910 v moravské Kroměříži a o jejím mládí a dospívání se ani ze slovníku mnoho nedovíme. Snad prý byl jeden z rodičů maďarského původu, jak o tom svědčí i její jméno (používala později i pseudonymu Hilde Wangel), první světovou válku prožila v sirotčinci v Uhrách a vyrůstala pak u příbuzných v prostředí národnostně smíšeném. Za druhé světové války žila provdána za německého státního příslušníka v Praze jako "německo-maďarská autorka píšící česky" či také "pražská německá spisovatelka", vedle autorství několika románů (z nich některé po válce vydala i německy) i dramat, hraných tenkrát také Národním divadlem (hru Zámek Miyajima, uvedenou tam 1944, mj. přeložil do němčiny známý "šumavský" spisovatel Robert Michel) spolupracovnice pražského rozhlasu. To právě o jeho údajně neblahé roli na masakrech pražských Němců pojednává prvá část zamýšlené trilogie, román Prager Totentanz, vydaný v Mnichově (München) 1958 a po něm v odstupu tří let následující už zmíněná "Mrtvá kolej", které ovšem česky nikdy nevyšly a nenalezly už ani nijaké pokračování závěrečnou částí třetí. O téměř dokumentárním charakteru románové kompozice autorčiny svědčí např. na stranách 148-149 "Mrtvé koleje" zařazený text letáku (v kapitole nazvané Das Flugblatt, tj. "Leták"), jímž se obrací generál Lev Prchala (Lev Prchala /1892-1963/, jehož manželkou, kterou si přivedl z Ruska, byla dcera vůdce Prozatímní vlády Alexandra Kerenského, zemřel jako exulant /a také nositel Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení/ v rakouském Feldbachu, když se už v roce 1938 zásadně rozešel s Benešem v otázce kapitulace po Mnichovu - s poukazem na to, že i 90 procent sudetských Němců splnilo svou mobilizační povinnost, chtěl se generál i po Mnichově bránit a litoval, že Beneše tehdy na Hradě, který měl s celou Prahou obsadit v "generálském spiknutí" Prchalův kolega Sergěj Ingr, nezastřelil, "ačkoli už na něho mířil pistolí" -, aby rok nato od armády na Podkarpatské Rusi, svěřené jeho vrchnímu velení, odešel do Polska založit československou legii, o čemž všem vím své, poněvadž můj tchán pod Prchalou před generálovým útěkem v květnu 1939 sloužil a měl "pomnichovské trauma" jako tolik Čechů už provždy - pozn. překl.) v roce 1945 k českému národu. Jeho text budiž i na tomto místě uveden pro jeho historickou ojedinělost alespoň v překladu jeho "románového" textu z němčiny:

Češi a Češky!
Válka nedokázala náš národ zničit. To údajný mír, který nyní panuje, je skutečnou válkou proti nám. Nezákonná vláda zločince Edvarda Beneše se chce prostřednictvím tzv. Košických retribučních dekretů zbavit zdánlivě legální cestou všech skutečně národních sil. Každý, kdo není srozuměn s Benešovou loutkovou vládou, za jejíž nitky se tahá z Moskvy, je označen za kolaboranta. Co to znamená, víte z novin, které veskrze posluhují ilegální Benešově vládě. Majetek údajných "kolaborantů" loupí stát, "kolaboranti" jsou vydáni katovi. Ve vězeních naší republiky sedí statisíce lidí, zbavených svých práv - jejich jediným proviněním přitom je, že nejsou komunisty či pomahači komunistů. Naši němečtí spoluobčané byli na příkaz takzvané košické vlády zčásti vyhlazeni, zbytek pak má být odsunut za hranice. Totéž se stalo s našimi maďarskými spoluobčany na Slovensku. To, co se nyní děje v Sudetech, zůstane trvalou skvrnou na cti našeho národa. Loupež a vražda jsou dovoleny, udavačství bylo prohlášeno za čestnou povinnost každého občana státu.
Češi a Češky, náš boj musí pokračovat! Musíme utvořit spiknutí, spiknutí slušných lidí, které musí mít za úkol svrhnout Benešovu pseudovládu. Aby byl jako prezident stvrzen sovětskými mocipány, daroval jim Beneš část naší republiky, Podkarpatskou Rus. Uranové doly v Jáchymově jsou rovněž majetkem rudých usurpátorů, kteří ovládají i ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra. Právo je poníženo k tomu, aby urovnalo cestu k úplnému ovládnutí republiky komunistickou mocí, náš rozhlas je toliko hlasem Moskvy.
Češi a Češky! Ještě nikdy v dějinách našeho národa nebyla naše situace tak zoufalá, jako je tomu právě nyní. Přesto nesmíme zůstat pasivní. Od prostředníků dostanete pokyny, které se týkají našeho boje proti Benešovi a jeho pomahačům. Našimi nepřáteli nejsou Němci, našimi nepřáteli jsou Stalin, Beneš, Gottwald, Stránský, Ripka, Fierlinger a další.

Podepsán
generál Prchala,
tč. v Londýně.

V poměrně novém slovníku Deutsches Literatur-Lexikon (2000) s podtitulem Das 20. Jahrhundert se o autorce píše, že žije ve Vídni. Odtud mi také z rakouské Národní knihovny přišel v květnu 2006 (vlastně 60 let po odsunu Němců z Čech) výtisk románu, z něhož tu překládám úryvek, který pak jako literární celek byl podroben poměrně přesné analýze Vladimíra Papouška ve svazku Transfer / Vyhnání / Odsun v kontextu české literatury (nakladatelství Host 2004, s. 140-148). Dovolil bych si jen na pozadí Kafkova dopisu o nádraží v Gmündu (je součástí internetových stran Kohoutího kříže) ve srovnání s líčením vlastně téhož milieu v románu Olgy Barényiové oponovat tvrzení, že autorka podléhá mýtu německé nevinnosti. To spíše podle mého referuje na základě vlastní citové zkušenosti o tom, kam viny národů, a to ovšem český zdaleka nevyjímaje, zavedly jednu zemi ve střední Evropě s jejím kdysi "rakouským způsobem života". Jde-li přitom o pozdní romantismus či analytickou odvahu, ponechal bych na čtenáři, až tak bude moci učinit v případě Pražského tance smrti a Mrtvé koleje třeba jednou i česky sám. Já jenom měl spolu s ostatními to štěstí, že jsem se na podzim roku 2015 dověděl pravdu o osobě, skryté pod hned několika pseudonymy, která se narodila 4. července 1905 a bylo by jí tedy v roce 2015 110 let. To podstatné o ní se lze dočíst na jedné z obrazových příloh těchto webových stránek v programu dokumentárního divadelního večera, který mi laskavě i při mé neúčasti na něm poskytl autor jeho scénáře pan Dušan Hübl. I v tom případě chybí však data skonu Aloisie Woznicové, jež magistrát bavorské metropole, pokud je vůbec má, v rámci "ochrany osobnosti" odmítl vydat.

- - - - -
* Kroměříž / České Velenice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko