Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNES BARTH

Moje trnitá cesta ke kněžství

Narodil jsem se 28. října roku 1919 v Předních Loučovicích (Vorderkienberg) na Šumavě jako třetí ze sedmi dětí mých rodičů Franze a Anny Barthových. Po čtyřech letech obecné školy v Kyselově (Sarau) jsem začal navštěvovat měšťanku ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Už jako chlapec jsem si - jako ostatně všichni mí bratři - přál stát se knězem. Ta touha ve mně rostla a upevnila se zejména v době, kdy jsem denně před začátkem školy ministrovával při mši svaté ve vyšebrodském klášterním kostele. Ta dobrá hodinka pěší cesty tam od nás z domova nebyla rozhodně nijak snadná - natož pak v zimě, kdy bylo třeba lucerny, abych vůbec viděl kudy jít. Mezi ministranty jsem se cítil dobře a můj učitel náboženství na měšťanské škole, páter Nikolaus Lonsing, mě nakonec doporučil otci opatovi, jímž byl tenkrát už Tecelin Jaksch. A když ho potom i moji rodiče prosili, aby mě "nechal jít na studia", přijal mne a poslal opravdu studovat do jezuitského gymnázia v Bohosudově (Mariaschein) u Teplic (Teplitz-Schönau), což byla doba pro mé mládí nadobyčej plodná. Několik měsíců před maturitou bylo však gymnázium v únoru 1939 nacisty (rozuměj národními socialisty) rozpuštěno a já ji nakonec složil 13. června 1939 v Krumlově.
Už dva týdny nato jsem byl povolán k pracovní službě a ještě před "polským polním tažením" jsem stačil být narychlo zařazen do wehrmachtu. Dostal jsem se k luftwaffe a byl po vyškolení ustaven radiotelegrafistou "střemhlavé" útočné letecké eskadrony Sturzkampfgeschwader 1, v níž jsem pak setrval až do konce války v roce 1945. Její nasazení zasahovalo od Francie až k pláním Ruska a od Sicílie až k severnímu polárnímu kruhu ve Finsku. Všude tam, kde se objevily pověstné "štuky" ("Stukas"), museli jsme být my radiotelegrafisté u toho. Když jsme se u Stalingradu ocitli v obklíčení, dostal jsem "studijní volno", poněvadž jsem byl "frontově nasazen nepřetržitě po tři roky bez jakékoli dovolené". S takto zdůvodněnou zvláštní propustkou jsem v jednom z posledních letadel unikl ze smrtícího stalingradského kotle. Sotva jsem se ve Vídni zapsal na teologii a nahlásil zvolené obory své jednotce, byl jsem telegraficky povolán nazpět. Mezitím ovšem Stalingrad definitivně padl. Koncem války byla naše eskadrona obklíčena v Berlíně a vzhledem k bezvýchodnosti situace marný boj vzdala. Velitel všechny propustil. Já se dokázal se dvěma kamarády a autem probít ke kanadským oddílům, takže jsme se dostali do britského zajetí.
Když jsem byl v listopadu 1945 ze zajetí propuštěn a navštívil jsem ve vyšebrodském klášteře opata Tecelina Jaksche, řekl mi, že mě už do kláštera přijmout nazpět nemůže: "Brát se smějí jenom Češi!" Obstaral mi ale práci v elektrárně Horní mlýn (Obermühle), kterou klášter spoluvlastnil a kde se vyráběl proud pro elektrifikovanou železniční trať z Rybníka (dříve i česky Certlov, Zartlesdorf) do Lipna (Lippen). Poněvadž jsem měl práci, dostával jsem i potravinové lístky. V elektrárně jsem zůstal až do vyhnání 19. září 1946.
Naše rodina se ocitla v Ellwangen. Odtud jsem požádal osobně v Tübingen o přijetí na teologii. Byl jsem však odmítnut s pozoruhodným vysvětlením: "Nemáme dost brambor ani pro své vlastní teology." A tak jsem začal pracovat v Kesslerových závodech ve Wasseralfingen, což byla vlastně americká opravárna automobilů. Teprve v květnu 1947, když prelát prof. Adolf Kindermann otevřel v Königsteinu kněžský seminář pro uchazeče z řad vyhnanců, mohl jsem konečně opravdu začít se studiem teologie. Čtyři chlapci z naší rodiny se chtěli stát kněžími, všichni ale museli narukovat do zbraně: ten nejstarší, můj bratr Emmerich Franz, který už měl těsně před kněžským svěcením, padl v září 1941 jižně od Leningradu (dnešní Sankt Petěrburg - pozn. překl.) Nejmladší bratr Bernhard je od července 1944 v Rusku nezvěstný. Rudolf, který sloužil u těžkého dělostřelectva, byl nešťastně zraněn při jedněch manévrech. Přes trvalé tělesné postižení se nakonec stal knězem a působil až do roku 1981 jako vrchní studijní rada na jednom gymnáziu ve Frankfurtu nad Mohanem. Já sám jsem se vrátil - pominu-li dvě lehčí zranění - z války i zajetí relativně zdráv.
Trpím však chronickým vředem na dvanácterníku a byl jsem ještě před kněžským svěcením z toho důvodu operován ve Freudenstadtu. Teprve během operačního zásahu se ukázalo, že vřed pronikl dál do slinivky břišní a způsobil v ní otvor velikosti kaštanu. Vrchní lékař Dr. Burkhardt mi po mém uzdravení vyprávěl, že při operaci řekl kolegovi: "Tady už není co zachraňovat, pokusíme se operovat slinivku." Zákrok se podařil. Mnoho Ellwangenských se modlilo u hrobu "dobrého otce Philippa" v bazilice, poněvadž k operaci došlo 8. února 1952, právě v den výročí úmrtí P. Philippa Jeningena. Příznivý výsledek nebezpečného operačního zásahu mě jen utvrdil v přesvědčení, že jsem povolán k tomu, abych se opravdu stal knězem. Teprve ve třiatřicátém roce svého života jsem 20. července 1952 v ellwangenské bazilice přijal svátost kněžství. Byla to bezpochyby Boží milost, která mě zachránila ze všech ohrožení života a provázela mne až sem k tomu dni.

Glaube und Heimat, 2002, č. 6, s. 4-5

Jsme odsouzeni k oběti a ke spáse, napadalo mne při čtení tohoto vyznání šumavského kněze. To díky němu se necítí vyhnaní Šumavané rozeseti marně v cizích končinách, to on počátkem osmdesátých let minulého století dokázal při slavné pouti více než 50 autokarů do Mariazell k "Magna Mater Austriae", kam se právě od nás odjakživa putovalo prosit o Mariinu přímluvu, vyslovit naopak dík Nebeské Matce za to, že opět našli všichni půdu pod nohama a zbudovali si po tragických zkušenostech války a prvých let po ní novou trvalou existenci. To jeho iniciativě díky mohla rodná budějovická diecéze oslavit roku 1985 v zahraničí své dvousté jubileum v časech, kdy doma taková připomínka nebyla vůbec možná. 15 000 Šumavanů se tehdy spolu s biskupy ze Sankt Pölten, Lince, Pasova a Řezna (sám budějovický biskupský stolec zůstával komunistickou zvůlí neobsazen) shromáždilo v pasovském dómě a v klášteře Mariahilf nad městem k pamětní slavnosti. To za jeho předsednictví zorganizovalo sdružení Glaube und Heimat roku 1988 prvou pouť 320 šumavských věřících i s jejich kněžími a domovskými farními korouhvemi až za moře do Filadelfie po stopách prvého amerického světce, prachatického rodáka biskupa Johannese Nepomuka Neumanna. Ta pouť došla od těch dob už několikera opakování. Johannes Barth sám vylíčil v předchozích řádcích svou cestu ke kněžství. Další události je třeba připojit. Ocitl se nejprve v diecézi Limburg a působil na jednom frankfurtském gymnáziu jako "Oberstudienrat", jako kněz vypomáhal v duchovní službě při nemocnici, v níž tenkrát i bydlel. Pak přešel do diecéze Rottenburg a roku 1965 - těsně před koncem historického vatikánského koncilu - ho tamní biskup Carl Joseph Leiprecht povolal do funkce rady ordinariátu a vedoucího úřadu pro duchovní péči. Roku 1970 ho papež jmenoval Monsignorem a pět let nato čestným papežským prelátem. Dnem onoho jmenování prelátem byl jistě symbolicky 23. květen 1975, přesně půl století od data, kdy se stal posledním vyšebrodským opatem prelát Tecelin Jaksch. Právě do vyšebrodského cisterciáckého kláštera zamýšleli kdysi vstoupit všichni čtyři synové rodiny Barthovy z Loučovic. Ten 23. květen byl i dnem jmenin P. Tecelina Jaksche a v roce 1954 i datem jeho skonu v klášteře Rein u Štýrského Hradce (Graz). Prelát Johannes Barth je nositelem Štaufské medaile spolkové země Bádensko-Württembersko, Spolkového kříže za zásluhy a v neposlední řadě i Kulturní ceny města Pasova z roku 1986, jak jí to město tří řek a svědomitý patron vyhnanců ze Šumavy odměňuje právě ty nejvýznamnější osobnosti z jejich početných řad. Zemřel tiše a klidně pět dní před svými pětaosmdesátinami 23. října 2004 v bádensko-württemberském Ellwangen a je tam i pochován na hřbitově sv. Wolfganga.
- - - - -
* Loučovice / Kyselov / Vyšší Brod / Český Krumlov / † † † Ellwangen (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko