Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANNA BAUDLEROVÁ

Cestou "světem naruby"

Znovu nám tu padl do očí zcela osobitý společný obyčej tohoto přísně katolického kusu země (v originále "ganz eigentümlich berührende Sitte streng katholischer Landstriche" - pozn. překl.), totiž umrlčí prkna. Před lety jsme je objevili v Pinzgau (také okres Zell am See, jeden z pěti okresů rakouské spolkové země Salcbursko - pozn. překl.), připevněné tam na senících a stájích a obsahující ve svých nápisech celou biografii zesnulého. V Horních Frankách u Neustadtu jsme je zase viděli stát hrubě opracované a vysoké při okrajích polí a luk opatřené nápisy jako "Ruhebrett der ehrsamen Ausnahmstaferwirtin H.L." (tj. "lehací prkno počestné hospodyně na výminku H.L." - pozn. překl.). Na jednom takovém prkně uprostřed polí stálo dokonce "Hier ruht (!)" (tj. "zde leží" (!) - pozn. překl.) atd.. Nedokázala jsem si hned vysvětlit, co to má znamenat a teprve po týdnech jsem dotazem zjistila, že na takových prknech mrtví skutečně leží, a to od hodiny, kdy skonali, až po uložení do rakve, po čemž je to prkno veřejně vystaveno, než se časem rozpadne a ve špíně shnije jako ta ctnostná panna či jak je na něm kdo kdysi ležící zván. V Horní Falci už vesničané zdobí ta svá umrlčí prkna o něco pěkněji a mnohdy přidávají nějaký obrázek Mariin či Kristův. V Dolním Bavorsku pak, kde jsou sedláci už podle vzhledu stavení a polí nejzámožnější, obráží se jejich blahobyt i v bohaté barevnosti těch úmrtních či "lehacích" prken, v obrazech a verších. Za pěkný ale nemohu ten obyčej považovat ani tady.

7. srpna 1906
Cesta z Waldmünchen do Lamu 39, 1 km.

Průmyslové městečko Furth nijak nelákalo zůstat. V zemědělském spíš už Eschlkamu jsme poobědvali v Neumeyerově hostinci. V lokále jsem si všimla velkého zarámovaného kvaše, zachycujícího formanský vůz s plachtou z počátku 19. století. Povoz byl naložen zřejmě docela důkladně. Šest těžkých koní v postojích zdobených mnoha mosaznými kotouči tvořilo zápřež a formani v modrých halenách, černých kalhotách po kolena, bílých punčochách a vysokých kloboucích šli po boku vozu pěšky. Hostinský nám vyprávěl, že Eschlkamští v dřívějších dobách měli obstarávat všechen obchod mezi Bavorskem a Saskem (…)
Mezi Neukirchenem a Lamem vede silnice krásnou lesnatou krajinou, zejména táhlé, k Bogenu (rozuměj Hoher Bogen /Vysoký Bogen/, táhlý horský hřeben s vrcholy kolem 1000 metrů - pozn. překl.) stoupající údolí se nám zalíbilo a nechali jsme oči i plíce cítit, že jsme v horách. Příkře se zvedající hora, která potom na druhé straně do Engelshütten (dnes na mapách Engelshütt, místní část Lamu - pozn. překl.), což je pár ubohých selských chýší, ještě příkřeji spadá dolů svahem, byla naproti tomu pro našeho statečného koníka a náš vozíček řádnou zkouškou způsobilosti, my byli ovšem většinou po svých za ním (v originále "allerdings meistens zu Fuß hinter dem Wagen" - pozn. překl.). Velkým zážitkem pro nás byl pohled na obě nejvyšší hory Bavorského lesa, Ostrý a Javor (v originále "Ossa und Arber" - pozn. překl.), vedle se táhl hřeben trochu nižších vrchů, např. Vysoký Bogen.
Lamský kout (Lamer Winkel) je jedním z nejkrásnějších koutů Bavorského lesa. K naší velké lítosti jsme se dověděli ještě téhož večera, že náš záměr zajet do Bavorské Železné Rudy (v originále "nach bairisch Eisenstein" - pozn. překl.) je pro nedostatečně sjízdnou cestu tam z Lamu prostě neproveditelný. Museli jsme zpátky přes Kötzting a Bodenmais do Zwieselu.

8. srpna 1906
Cesta z Lamu do Kötztingu 14, 7 km.

Po jakžtakž strávené noci ve slušných postelích jsme využili dopoledne k výstupu kus nahoru směrem na Ostrý. Za krásného počasí jsme vystoupili asi 200 metrů ke kostelíku Mariahilf a odtud se nám nabídl daleký výhled na Ostrý, Javor, Vysoký Bogen a mezi nimi ležící údolí (…) .
9. srpna 1906
Cesta z Kötztingu do Zwieselu 33. 7 km.

Přestože jsme vyrazili už kolem sedmé hodiny ráno, přijeli jsme do Bodenmais (česky bývá někdy ve starých průvodcích /viz třeba Antonín Bašta: Průvodce Šumavou, Národní jednota pošumavská 1904/ psáno "Boží Mysl /německy Bodenmais/"! - pozn. překl.) teprve za poledne - vinou té nejhorší cesty (…). V Bodenmais jsme se naštěstí opravdu zrekreovali a načerpali nových sil. Hostinec U Pošty (Gasthaus zur Post) byl tím nejpříjemnějším zařízením svého druhu, s nímž jsme se až dosud setkali. Čistotně udržovaný až do těch nejintimnějších prostor a maličkostí. Jídlo bylo dobré.
Bodenmais je opravdu pěkným místem a Silberberg naproti skýtá zajímavý pohled. Malý kostelík, který volně stojí na nejvyšším bodu obce, je jako většina malých katolických kostelů přímo přeplněn obrazy a sochami. Zejména zlatým šatem oděná černá Madona se svým negerským chlapečkem (v originále "mit ihrem Negerbuben" - pozn. překl.) je skutečně něčím pozoruhodným (…).
Dvě cesty vedou z Bodenmais do Zwieselu. Ta jedna delší, obtížná a nezajímavá. Ta druhá ještě obtížnější, trochu kratší a hezká. My jsme zvolili právě ji, dali jsme koníkovi ještě trochu odpočinout a vydali se napřed příkrým stoupáním na 300 metrů (měřeno z Bodenmais) vysoký Silberberg dál k Schönebene. To je sedlo mezi Silberbergem a Zwieselem. Poněvadž se na Silberbergu dobývala ruda, je cesta štěrkována důlním odpadem a každá hromádka vábí k prozkoumání a odnesení něčeho na památku s sebou (…).
Potom je ovšem třeba zase 300 metrů klesat stále ještě stinným lesem. Asi v půli toho klesání, kde se otevírá volný pohled do kraje, leží půvabné letovisko Villa Rabenstein. Je to velký dům s mnoha balkónky a arkýři, působící velmi lákavým dojmem (v roce 1912 dal Egon von Poschinger mezitím sešlou dřevěnou budovu strhnout a na jejím místě zbudovat zámeček, obsazený na konci druhé světové války Američany a později do roku 2005 sloužící naposledy jako klinika - ještě v roce byla budova bez nového investora pustá - pozn. překl.).
O něco níže nacházíme skromnou vísku téhož jména (rozuměj Rabenstein - pozn. překl.). Je tam jen jedno větší stavení, bohatě štukově zdobený. Jakému účelu slouží, nedalo se při kvapné jízdě kolem zjistit.
Po sedmé hodině jsme přejeli tok Schwarzer Regen (česky Řezná, řeka pramenící na svazích hory Pancíř u Železné Rudy - pozn. překl.) a stanuli krátce nato před hostincem "Deutscher Rhein" ve Zwieselu.

12. srpna 1906
Cesta z Zwieselu do Schönbergu

Jízda po dobré silnici se nám líbila. V malém městečku či tržní osadě (v originále "Marktflecken", což odpovídá i českému pojmu "městys" - pozn. překl.) Schönberg (na jihozápad od Grafenau - pozn. překl.) jsme se ocitli kolem jedné hodiny po poledni. Je zvláštní, že menší městečka, která si stačila uchovat původní podobu a nejsou dotčena novou dobou, chovají navzájem jistou podobnost. Mohli jsme to pak pozorovat i v Rakousku (…).
Pošta či mnohem častěji hostinec U Pošty stává většinou na náměstí, kostel v rohu nebo trochu stranou. Také Schönberg má takové dlouhé a trochu svážně se táhnoucí náměstí. Na něm při lípě a svatém Janu Nepomuckém (v originále "der Linde und dem heiligen Nepomuk" - pozn. překl.) stojí zdejší hostinec U Pošty. Tenhle činí špatnou výjimku z jinak dobrou pověstí se vyznačujících poštovních hostinců. Hostinská byla rozhodně příliš líná a všeho byl nedostatek.

13. srpna 1906
Cesta ze Schönbergu do Pasova 38 km.

Krajina byla pěkná a bohatě proměnlivá. Osady se jevily čistotné a dělaly blahobytnější dojem nežli ty na cestách předchozích. Tak např. Neukirchen vorm Wald (v originále jen "Neukirchen" - pozn. překl.), kde jsme obědvali. Ve velkém hostinci, který vedli dva bratři se svou sestrou, jen jeden z nich ženatý, se nám opravdu líbilo (…). Viděli jsme čeledíny, děvečky, návštěvníky, koně, krávy, slepice při jejich příslušných zaměstnáních, tj. při práci, jídle, pití, kuželkách, krmení. Mohli jsme se přitom i slunit na travnatém sadě za stavením (…).
Pasov (Passau) jsme spatřili krátce před naším příjezdem nejprve jen podle stoupajícího kouře, poněvadž město leží hluboko dole v úzkém údolí Dunaje (Donau). V Pasově jsme nejprve pátrali po skutečně utajeném poštovním úřadě, očekávanou poštovní zásilku jsme tam neobdrželi. Museli jsme si ji později vyzvednout na nádražní poště.
Cestovní ruch ve městě se zdá být neveliký. Jako nejlepší hostinec nám byl doporučen ten s názvem "Die drei Mohren" (tj. "Tři mouřeníni" - pozn. překl.). Chodí sem i důstojníci a je to starý dům bez nějakého byť jen náznaku obnovy, vše velice prosté, ale také docela dobré.
Pivovary naproti tomu - v Bavorsku ani není divu - jsou tu budovy rozlohou i vzhledem podobné spíš nějakému šlechtickému zámku.

22. srpna 1906
U cíle cesty.

Ruhpolding. Ve středu ráno dorazil kočí Fritz s koněm a vozem. Kůň Hans má zase otok dole po straně od chomoutu a musíme ho šetřit. K výletům odsud budou snad jeho síly stačit.
Co jen se všechno může stát! Někde jsem totiž omylem přibalila cizí kávovou lžičku, která je té mé cestovní k nerozeznání podobná. Naštěstí jsem objevila v kovu značení, podle kterého jsem lžičku po písemném dotazu a odpovědi mohla poslat její majitelce ve Wolfseggu (obec v bavorské Horní Falci - pozn. překl.) nazpátek. Kolik starostí by mi jen ta bezejmenná lžička způsobila za našich sedmnácti ještě přenocování!

Schöner Bayerischer Wald, 2006, č. 171, s. 12-14

Podle prof.Dr. Reinharda Hallera, který textové ukázky zde přeložené do češtiny časopisecky zveřejnil v německém originále z rukopisného cestovního deníku, zdobeného kresbami a akvarely, jehož majitelem se stal v roce 1976, začala ta cesta jednospřežného vozu do východních Bavor 1. srpna roku 1906 v Coburgu (lidovým hlasováním připadlo město, které bylo do roku 1918 menším ze dvou hlavních měst spojeného vévodství Sachsen-Coburg und Gotha, dva roky nato, tj. od roku 1920 k Bavorsku, což mělo po druhé světové válce za následek, že se ocitlo v americké zóně, zatímco jeho durynské zázemí v té sovětské, takže blízko vedla hranice studenou válkou rozděleného Německa). Kromě kočího do vozu spolu se svým manželem Louisem Baudlerem, tajným státním sasko-kobursko-gothajským radou, nastoupila pisatelka deníku malířka Anna Baudlerová, roz. Rose, dcera tajného ministerského rady a šéfa sasko-kobursko-gothajského státního ministerstva. Doma v Coburgu bydlili v renesančním domě, který měl i svou "literární" minulost: 1803 a 1804 v něm strávil Jean Paul (vl.jm. Johann Paul Friedrich Richter, předchůdce literárního romantismu, mj. ironický autor pojmu "Weltschmerz", tj. "světabol", žil v letech 1763-1825) dvě svá koburská léta. Kopcovitá krajina chudých vsí, nedotčená příroda a osobitá lidová kultura manželský pár Baudlerových, který už předtím navštívil nejen Švýcarsko a Itálii, nýbrž i Afriku a Mexiko, na jedné straně přitahovala, na druhé straně ho viděli kriticky jako v rámci Německa jistý druh dochované exotiky, jako jakýsi německy řečeno "verkehrte Welt", tj. "svět naruby". Stačí uvést poslední odstavec naší textové ukázky, abychom pochopili, že sasko-kobursko-gothajský smysl pro pořádek tu někdy narazil. Kdyby tak tenkrát pisatelka deníku věděla, jakého jiného "naruby" je i celý ten její spořádaný svět právě co nevidět schopen! Pokud víme, Anna Baudlerová, narozená roku 1853, stačila skonat v Goethově roce 1932. Město Coburg právě tehdy, nedlouho před nástupem národního socialismu k moci, jako první v Německu propůjčilo Adolfu Hitlerovi titul čestného občana. Toť věru svět "nalíc"!
- - - - -
Waldmünchen (BY) / Eschlkam (BY) / Lam (BY) / hora Ostrý / Zwiesel (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko